Objevy přírodních věd v druhé polovině XIX. století daly nauce individualistické s počátku řadu silných důkazů. Zdálo se, že zákony fysiologického boje o život dávaly zároveň výklad i odůvodnění zákonů společenské soutěže.
Jedinci, zvláštní typy, žijí v přírodě ve stálé soutěži. Tím, že výkony, které působí na rozvoj ústrojí, jsou v ustavičné činnosti, že ústrojí odhodlaně přizpůsobují se podmínkám prostředí, jedinec se vyvíjí a zdokonaluje; tím, že slabší zanikají a silnější vytrvávají a se množí, užitečné vlastnosti druhu se upevňuji a bytosti tohoto druhu vyspívají k útvaru stále vyššímu.
Příroda, jak řekli individualisté, odhalujíc nám takto zákon vývoje živých bytostí, podává rozřešení sociálního problému. Vývoj společností je téhož rázu jako vývoj druhů. Soutěž hospodářská jest jen jedním z útvarů soutěže životni. Úsilí je zákonem života sociálního jako je zákonem života fysického, a společnost stejně jako příroda nemůže znáti jiné vítězství nebo jiné pokoření než to, které přímo souvisí s tím, zda jedinec silněji nebo slaběji působí na okolí.
Tedy „laissons faire, laissons passer”; ať se události vyvíjejí samy ze sebe. Každé zakročení kollektivní moci k vyrovnání sporu mezi individuelními zájmy jest stejně svévolné jako marné. Stát má jeden úkol: má dbáti, aby sociální boj nebyl násilný a krvavý jako je boj druhů, má udržovati hmotný mír, „veřejný pořádek” mezi lidmi. Ale když vykonal svůj úkol, přestává jeho působnost. „Povinnost státu je především zajistiti každému bezpečnost. Osoby, jímž stát zaručil tuto bezpečnost, mohou se svým majetkem (nebo lépe řečeno, dle svých schopností) dělati, co jim libo. Stát nemá práva mísiti se do soukromých poměrů: jednotlivci sami říditi si budou svoje záležitosti dle svého nejlepšího zájmu.”[*3]
Tak poučují nás vědy biologické. Taková je podmínka vývoje společnosti lidské.