Ale je tato podmínka jediná? A omezují svoje poučení přírodní vědy jenom na to?
Filosofové a moralisté sami museli si vyhledati odpověď a osvojili si z věd přírodních výraz nového zákona, jenž proti theorii „boje o život” staví učení o „solidaritě mezi lidmi.”
Solidaritou organickou rozumějí fysiologové „nutný vztah mezi dvěma nebo více činnostmi ústrojí,” a existenci těchto nutných vztahů mezi různými orgány a různými činnostmi pokládají za společný zákon všech živých bytostí. Podle Kanta právě tato „vzájemnost mezi částmi” jest základem organismu, v němž všecko jest spolu „účelem i prostředkem”.
„Solidarita”, pravil Charles Gide, „je fakt obzvláště významný ve vědách přírodních, neboť charakterisuje život. Chceme-li opravdu definovati živou bytost, individuum, mohli bychom to učiniti jen solidaritou funkci, které spojuji různé částí, a smrt není nic jiného než zrušení tohoto svazku mezi různými prvky, z nichž se skládá individuum, a které jsouce rozpoutány, znova se spojí v nové svazky, v nové bytosti.”[*4]
Ale tyto vztahy závislosti vzájemné mezi částmi bytostí živých existuji také mezi bytostmi, i také mezi skupinou těchto bytostí a prostředím, v němž žijí. Zákony druhu ― zákony dědičnosti, přizpůsobování, výběru, zákony spojováni a rozpojování ― jsou jen různé stránky téhož všeobecného zákona vzájemné závislosti, to jest solidarity, prvků veškerého života.
Člověk neuniká tomuto zákonu.
Až do Keplera a Galilea země pokládala se za střed vesmíru. Moderní astronomie ji zařadila do skromné družiny planet, jež krouží kolem slunce; a toto slunce je také jen hvězda průměrné velikosti, již v nesmírném množství hvězd žene týž zákon gravitace, zákon solidarity těles nebeských.
Také věda vykázala člověku místo mezi bytostmi. Již nezná člověka abstraktního, objevivšího se náhle na zemi v plném rozvoji rozumu i vůle. Člověk není již cílem a koncem světové soustavy; je také podřízen vztahům vzájemné závislosti, jež spojuji jej s jeho bližními, s pokolením, ke kterému náleží, s jinými živými bytostmi, se zemským i kosmickým prostředím.
A tato závislost neomezuje se na podmínky jeho života fysického; rozprostírá se i na jevy rozumové a mravní, na činy jeho vůle, na díla jeho ducha.
Tato závislost jej spojuje se všemi a s každým v prostoru i v čase.
Žije, a zdraví jeho stále ohrožováno jest nemocemi jiných, jichž život zase jest ohrožován nemocemi, jež způsobí si on sám; pracuje, a nutnou dělbou práce plody jeho činnosti prospívají druhým jako plody práce druhého jsou nevyhnutelné, aby zadost učinil svým potřebám; mysli, a každá jeho myšlenka obrazí myšlenku jeho bližních, v jichž mozku zase obrazí se a opakuje; je šťasten nebo trpí, nenávidí nebo miluje, a všecky jeho city jsou následky nebo příčiny podobných nebo opačných citů, které vzrušují současně všecky lidi, s nimiž je ve stálém výměnném styku. A tak každým okamžikem každý stav jeho já jest výslednici nesčíslných hnutí světa, jenž jej oklopuje, každého stavu života veškerenstva.
A nestačí jen přihlédati ke svazku solidarity, jenž spojuje člověka s ostatním světem v každém okamžiku jeho života. Tento svazek nespojuje jenom všecky části toho, co spolužije v dané chvíli; spojuje také to, co je dnes a co bylo včera, celou přítomnost i celou minulost, jako spojovati bude celou přítomnost a celou budoucnost. Řečeno bylo správně, že lidstvo obsahuje větši počet mrtvých nežli živých; naše tělo, plody naší práce, naše řeč, naše myšlenky, naše zřízení, naše umění, všecko je naše dědictví, předchůdci pomalu hromaděný poklad. Nové pokolení probouzí se k životu, a v pohybech, vášních, radostech i bolestech, jež je vzněcují v každém smyslu, i jen v několika těch hodinách jeho života, mísí se, střetnou nebo vyrovnají se všecky síly minulosti, jako v duhové, světelné, nevystižitelné hře pěny vln na hladině mořské srážejí se a lámou nesmírné proudy z hlubin, poslední záchvěvy gravitace hvězd.
Lidé jsou k sobě v takovémto poměru; udržováni ve svazcích vzájemné závislosti právě tak, jako všecky bytosti a všecka tělesa, v každém bodu prostoru i času. Zákon solidarity je všeobecný. Jestliže nejmenší změna mechanická v ustrojí nekonečně malého tělesa rozšíří se chvěním na celek mechanických složek světa, mohl říci básník stejně pravdivě:
... Cítím, že chvění,
jež v srdci mém pro dobro vzníceném se rodí,
hluboký záchvěv toho, co nejlepší je v mém žití,
se do věčnosti šíří.
(SULLY PRUDHOMME, La Justice.)