Poltické a sociální obrození, jak jsme řekli, uskuteční se těsnou shodou vědecké methody a mravní ideje.
Theorie přirozené solidarity všech bytostí, vznikší z objevů všeobecné biologie, ukázala nám vědecké zákony vývoje společností.
Ale jak se bude ve skutečnosti díti tento vývoj? Jak uplatní se tyto zákony ve zvláštních poměrech našeho kmene, naší doby, naší společnosti?
Když jde o skupinu bytostí nejen živých, ale i obdařených rozumem a vůlí, schopných tudíž pochopiti přirozené síly, jimž jsou podrobeny, a tušiti výsledek jejích spojeni, pak síla každé takové bytostí podporující působení celku je značná; jde-li o lidi naší doby, schopné nejen pochopiti zákon všeobecné souladné činnosti sil vesmíru, ale schopné i skládati zvláštní souladné výkony z těchto sil za účelem jistých opatřeni, jichž cílem bude vlastní jejích rozvoj, tu podmínky rovnováhy mění se ještě hlouběji. Do této směsi nekonečně rostoucích snah vkládá se nový činitel, myšlenka, sama síla a síla vědomá svého vlivu na ostatní síly: a když by tato myšlenka nebyla metafysicky volná, ale když by byla i ona podmíněna nutností života veškerenstva, ti, jež osvítí a povede, po celý svůj život nebudou moci do jisté míry změniti podmínky svojí závislosti a takřka ani okamžik světové solidarity nebudou moci obětovati prospěchu svého vlastního vývoje.
Vědě tedy nestačí zjistiti, kdyby jisté podmínky se splnily, že by ideální stav civilisace byl dosažen. Vědecký názor světový ještě dlouho nebude společný všem lidem; veliká většina ho nezná a ještě dlouho nebude ho znáti; úzkoprsý, vášnivý a stranický duch stále bude chtít jej porušiti a zatemniti; vždycky sobectví lidské bdí a nedá se snadno přesvědčiti, že je v tomto názoru jeho vyšší zájem shodný s povinností a že musí pro dobro všeobecné, jehož můžeme se súčastniti, opustiti dobro snad menší, ale jisté a bezprostředně uskutečněné.
Jak za těchto podmínek dalo by se ve skutečnosti docíliti součinností lidského rozumu a vůle ve společném díle?
A jaká bude ― což jest hlavní otázka ― mravní hodnota takto uskutečněné organisace?
Rovnice vztahů jednotky a celku stává se vskutku složitější o lidský stupeň poslední neznámé. Člověk, řekli jsme, je hercem v dramatu, ale při tom je v něm i divákem a soudcem; z individuelních svědomí súčastněných v činnosti vzniká jedno společné svědomí, které objektivuje tuto činnost a vyslovuje se o ní. Celá společnost jest, jak pravil Fouillée, „jednota svědomí, jež sama ze sobe se tvoří”. Základní rozdíl dobra a zla a krátce nejhlubší poznatek spravedlnosti zůstává cílem každého přemýšlení o společenské organisaci.
Pokud až bude se moci přizpůsobiti svědomí lidské objektivním poznatkům, jež vyslovila současná věda? Pokud až bude jich moci ve skutečnosti užiti mravní činnost, aby uvedla ve shodu sociální vývoj a ideu dobra a spravedlnosti? ― A především, pokud až tyto objektivní poznatky samy budou působiti na svědomí lidské a měniti zděděnou ideu dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti, práva a povinnosti?
Krátce, jak na tomto vědeckém učení o přirozené solidaritě vybudovati praktické učení o solidaritě mravní a sociální, přesné pravidlo o právech a povinnostech každého v solidární činnosti všech? Jak podle přirozených hranic solidarity, která vskutku existuje mezi lidmi, určiti mravní hranice solidarity právní, s níž musí souhlasiti nebo která spravedlivě může býti přikázána?