„Tvrdíce, že v živoucím světě, jestliže boj je podmínkou pokroku, jak postřehli tak rychle ti, kdo sní o převratu sociálním, pokrok nikdy se neuskutečnil než právě jen sdružením individuelních sil a jejich harmonickým souladem, vědy přírodní budují nejen filosofií nejvyšší, ale i jedině schopnou poskytnouti vládám nutná vysvětlení, jak vyzkoumati a vyléčiti hluboké rány přítomné doby.”
Tato slova vynikajícího současného přírodovědce [*7] jsou přesnou odpovědí na vyzvání, jímž od dob Augusta Comta obracejí se politikové a filosofové k vědám přírodním, žádajíce od nich rozřešení lidského dramatu.
Lidská společnost ovšem není ústrojím podobným ústrojí živočišnému; neobsahuje bytosti živé, jejíž části jsou, jako v biologickém agregátu, spjaty materielně jedny k druhým.
Ale účinky pří rozené solidarity projevují se nejen mezi různými částmi živé bytosti, projevují se také mezi bytostmi téhož druhu, a její zákony potvrzuji se rovněž v jevech života sociálního.
V dějinách společnosti jako v dějinách druhů došlo se k poznání, že boj o vývoj individuelní je první podmínka každého pokroku; že jedině svobodný projev schopností i osobní činnosti může vésti k činorodému hnuti; a konečně, že čím více roste a sílí tato prvotní svoboda každého jednotlivce zvětšením jeho činnosti fysické, psychické a mravní, čím mocnější je tato prvotní hybná síla každé činnosti sociální, tím více může a musí býti zvýšena zase činnost sociální.
Ale poznalo se také současně, jestliže tyto individuelní síly jsou odkázány samy na sebe, že jejich energie, i když dostoupila nejvyššího svého rozpětí, je nejen bezmocna k vytvoření sociálních složek nějakého významu a trvání: nestačí ani, aby udržela jedince samého v blahobytu, v bezpečnosti, ba ani při životě.
Jedině sdružení činností individuelních, ukázněných buď násilím v době vlád autoritativních, nebo souhlasem v době vlád svobodomyslných, mohlo vybudovati a oživiti skupiny lidi, rodiny, kmeny, města, třídy, církve nebo národy.
Takto konečně zákon solidarity individuelních činností jeví mezi lidmi, skupinami lidí, společnostmi lidskými, stejnou vlastnost jako mezi bytostmi živými, totiž ukazuje se ne jako příčina umenšování, ale jako podmínka rozvoje; ne jako nutnost vnějšně a libovolně vnucená, ale jako zákon vnitřní organisace nevyhnutelné k životu; ne jako otroctví, ale jako prostředek k osvobození.
Je-li pravda, že vyšší organisace je ta, kde je rovnováha mezi jednotkami a celkem, „takže celek je tam pro jednotky a jednotky pro celek”, pak vývoj společností směřuje přirozeně k tomuto stavu, kde každá činnost individuelní bude míti právo dosáhnouti svého nejvyššího stupně energie a zasvětí také co možná úplně tuto energii rozvoji společného díla.
Jenom takto působením zákonů společných všemu, co žije, bude možno docíliti stavu civilisace, jejž více nebo méně nejasně si klade za cíl lidstvo, „kde každý člověk bude žíti více, nejen svým vlastním životem, ale životem společným, kde tyto dva současné výsledky pokroku, jež s počátku pokládaly se za protichůdné, budou vskutku nerozlučné: zmohutnění života individuelního a zmohutnění života sociálního.”[*8]