Idea dobra a zla je sama v sobě už vymezena; je to prvotní fakt, podstatný přívlastek člověčenství; v každém člověku se najde tento abstraktní poznatek povinnosti, tato cítěná i uznaná nutnost poslouchati, podle výrazu Kantova, „zákona z úcty k zákonu”.
Ale definice tohoto zákona, jehož třeba poslouchati, je měnlivá: „poznání dobra, jež svědomí nám káže činiti, je dílo rozumu; rozum vyvíjí se historicky; svědomí tedy jako rozum je podrobeno zákonu vývoje”,[*9] a tento vývoj je to, jejž ukazuje nám vskutku historie filosofie a náboženství, mravů a zákonů.
Když Cicero v slavném díle „De legibus” dokazuje existenci „zákona společného všem lidem, jenž káže ctnost a zakazuje nespravedlnost”, mluví pravdu, v tom totiž, že konstatuje všeobecnost, nutnost existence mravního zákona. Ale nezná historické skutečnosti, když dodává, že tento zákon „není jiný v Římě ani v Athenách, ani že se neliší dnes od toho, jaký bude zítra, že jest nezměnitelný, vždycky stejný, objímající všecky národy a všecky věky”. Naopak, jaké rozdíly mezi mravními pravidly vyslovenými a rozšiřovanými u různých náboženství a různých národů, v každém století a v každé zemi! Jaké propasti mezi bramínem a Sokratem, mezi Mojžíšem a Ježíšem, mezi Catonem a Spinozou! Kolik postupně různých stavů obecného svědomí od lidských obětí starých kultů až do křesťanského učení o lásce k bližnímu nebo až do filosofického učeni o vzájemném bratrství! Kolik mravních ideí, jichž objevení se v dějinách můžeme takřka přesně určiti, od Apollonovy řeči obhajující Oresta až do kázání na hoře, od rozhovorů Epiktetových až do prohlášení práv lidských!
Jestliže první poznatek dobra a zla jest nutností, jestliže cit mravní závaznosti tvoří v nás. kategorický imperativ”, intelektuelní práce, jíž člověk snaží se určiti pojem dobra a zla a hledá podmínky mravní závaznosti, tato práce je činem rozumu; její výsledky mění se dle toho, jak rozum lidský sám pozorováním přírodních zákonů světa se rozhoduje a prohlubuje.
A pokrok veřejných nebo soukromých zřízení zase není nic jiného než postupné užití rozvoje mravní ideje na vnějšek; rodina, kmen, město, vlast, svoboda, majetek, dědictví, vladařství, daň z příjmů nebo z krve, všecko kolem člověka se vyvíjelo podle toho, jak vyvíjela se v něm idea mravní, tento nejvyšší úkon jeho rozumu.
Nedivme se tedy nyní, vidíme-li, že všecka zřízení, všecky zákony jsou rozbírány a znova upravovány. Mravní a sociální nesnáz, jíž trpíme, jest jen cit nesouladu, jaký se ukázal mezi jistými politickými, hospodářskými nebo sociálními zřízeními a mravními ideami, které pokrokem lidské myšlenky zvolna se přeměnily.
Nejde o to, aby se někdo děsil a volalo pomoc; nic neprospěje, prohlašuje-li se úpadek vědy a ― jako když dítě hází kaménky proti moři, které se zvedá ― bojuje-li se na nůž proti svrchovanosti rozumu.
„Svět se chvěje jen proto, že rodí.” Lidem připadá jeden úkol. Vycházejíce ze zjištěných pravd, jež jediná věda podává, musejí hledati, v čem tyto pravdy mohly změniti zděděné mravní ideje, staré pojmy práva a povinnosti v lidstvu, pak orgány sociálního života upraviti podle nových podmínek, jež vysvitnou z tohoto zkoumání. Krátce, musejí „uvésti ve shodu svoje myšlenky, svoje city a svoje činy”.
Jenom tehdy uskuteční se mír ve svědomí i ve společnosti.