V rámci filozofie dějin se postupně formovala nejrůznější pojetí historického procesu. Mezi nimi tvoři specifickou skupinu taková, která předpokládají, že vývoj probíhá po spirále (přesněji po šroubovici). Neboli že z určité nižší pozice se vývoj procházející protikladnými fázemi nakonec dostane znovu do obdobné pozice, ovšem na vyšší úrovni. Vzhledem k dosavadní neexistenci skutečně výstižného označení se takovýto úsek vývoje někdy opisuje souslovím “spirálovitý cyklus”, které prozatím zkracuji do názvu “spirocyklus”. (Nejde o žádný novotvar - takový termín je už delší dobu používán např. i v botanice pro specifické uspořádání květů.) Taková pojetí (ať už idealistická či materialistická) pak tedy dále pracovně označuji jako “spirocyklická” (na rozdíl od cyklických, zdůrazňujících vývoj v kruhu).
Z těchto spirocyklických pojetí se tradičně nejznámějším (a tím ovšem i nejvíce vulgarizovaným) stalo pojetí Marxovo, které bylo později především v zemích sovětského bloku rozvinuto do v podstatě oficiálního “dialekticko-materialistického” schématu dějin. Ve shodě se stanovenými cíly tohoto příspěvku převádím toto oficiální schéma do takové verbální a grafické podoby (viz obr. 1), aby později zřetelně vynikly výsledky konfrontace spirocykličnosti konkrétních forem politických systémů právě s tímto schématem.
Toto schéma formálně vychází ze tří základních vývojových zákonů reality - jednoty a boje protikladů (podstata dialektického rozporu jako zdroje vývoje), vzájemného přechodu kvantity a kvality (jako mechanismu vývoje) a negace negace (jako základní tendence vývoje). Dle tří různých parametrů je přitom tvořeno třemi vzájemně provázanými subschématy různé hierarchické úrovně.
Základním parametrem je zde míra dosažené jednoty autoregulačního sebeuvědomování (a tím i sebeosvobozování) reality prostřednictvím člověka. Oproti Hegelovi zde však nejde o sebeuvědomování světového ducha, ale materiální přírody. Jde tudíž o triádu “Jednotné nevědomí přírody - Civilizací rozpolcené uvědomování přírody - Jednotné sebeuvědomění přírody (tj. opětovné, ale už uvědomělé splynutí člověka s přírodou)”. Toto materiální pojetí subjektu sebeuvědomování má pak ovšem zásadní dopady i pro stanovení základních parametrů na dalších, hierarchicky nižších úrovních obecnosti vývoje, tj. při aplikaci na vývoj společnosti.
Je-li tedy pro Marxe základní podmínkou existence společnosti materiální výroba, pak se mu v rámci výrobních vztahů mezi lidmi stává základním parametrem vývoje společensky určující typ vlastnictví výrobních prostředků. Jde pak o triádu společností “Prvobytná beztřídní (společné vlastnictví) - třídní (soukromé vlastnictví) - moderní beztřídní (společenské vlastnictví)”.
Z tohoto vývoje ekonomické základny se přitom ovšem odvíjí i vývoj její společenské nadstavby, kterým tato zase zpětně výrazně ovlivňuje vývoj své základny. Analogicky výše uvedené triádě se pak v rámci společenské nadstavby nutně musí spirocyklicky vystřídat i tři typy její mocenské organizace, z nichž každá hájí svůj typ vlastnických vztahů a tím zpětně výrazně ovlivňuje jeho vývoj. V této dílčí nadstavbě se pak jedná o triádu mocenské nadstavby “Prvobytně nestátní - Státní - Moderní nestátní”.
Parametrem je zde společensky určující konkrétní vztah nositele pracovní síly k výrobním prostředkům. Jde o necyklickou posloupnost formací “prvobytná - otrokářská - feudální - kapitalistická - komunistická”. Termín “komunistická” v tomto širším smyslu přitom v dalším výkladu nahrazuji prozatímním pracovním termínem “postkapitalistická formace” (tj. zahrnující socialistickou i komunistickou etapu), aby nedocházelo k záměně s její pouze dílčí etapou komunistickou (tj. v užším smyslu). Jak je vidět, do rámce třídní společnosti jsou necyklicky začleněny tři formace, zatímco prvobytná resp. moderní beztřídní společnost jsou chápany zároveň i jako samostatné společenské formace, v jejichž rámci jsou zvlášť vydělována pouze přechodná období “barbarské” (jako pozdní přechod k třídní společnosti), resp. období “socialistické” (jako ranný přechod od třídní společnosti).
Je pak logické, že i v tomto subschématu se vývoj ekonomické základny odráží v její mocenské nadstavbě. Uvedené necyklické posloupnosti 5 společenských formací zde pak odpovídá necyklická posloupnost 5 typů mocenské organizace, z nichž každá hájí pro danou společnost rozhodující charakter výrobních vztahů: Pokrevní nestátní (s přechodným obdobím kmenových svazů) - Otrokářský stát - Feudální stát - Kapitalistický stát - Moderní nestátní (s přechodným obdobím státu socialistického)”. Oproti dvoum typům nestátní mocenské organizace jsou tedy v rámci třídní společnosti necyklicky rozlišeny tři typy státní mocenské organizace.
Je úctyhodné, jak obrovský kus myšlenkové a často osobně statečné práce odvedlo na postupném hlubokém propacování výše popsaného schématu množství Marxových následníků jak před, tak během celého období existence tzv. reálného socialismu. Přes všechnu jejich subjektivní snahu a nesmírný přínos však i oni zároveň byli a jsou součástí celkového objektivního procesu poznání, k jehož dialektickým zákonitostem patří i to, co předvídali všichni zakladatelé velkých učení - že totiž jejich učení bude z různých subjektivních i objektivních důvodů deformováno, až ho bude nutno aplikovat na takové problémy, které v jejich době nebyly známé či aktuální.
Jedním ze základních dialektických zákonů je totiž i zákon negace negace. Platí-li však dialektické zákony všeobecně, musí tento zákon platit i pro celkový vývoj dialektiky samotné. Nelze se potom divit, že dialektika nejdůrazněji znegovala sama sebe právě v tom případě, kdy byla “postátněna” v oficiální ideologii reálného socialismu a na jeho vlastní vývoj zákon negace negace aplikovat “zapomněla”. A právě proto se od (praxi nejbližší) úrovně III. subschématu 5 společenských formací začíná skutečná dialektika jakoby vytrácet. Projevuje se to především nerespektováním systémového uspořádání reality, a to zvláště ve 3 směrech:
a) Na určité hierarchické úrovni byl vývoj společnosti sledován fakticky vždy izolovaně jen podle jednoho (byť základního) parametru bez hledání jeho dialektické souvztažnosti se souběžným vývojem společnosti podle dalších parametrů. Z hlediska našeho dílčího rozboru to pak vedlo mj. k následujícímu:
Na jedné straně je jedinečnou zásluhou marxismu, že v moři mocenského pokrytectví odhaluje konkrétní vztah typu a formy moci. Jak jsme viděli, rozlišuje 5 typů mocenských systémů (prvobytný, otrokářský atd.) podle toho, jaký (!!!) typ výrobních vztahů především prosazují a hají (prvobytné, otrokářské atd.). V průběhu své existence však každý typ moci mění podle potřeby různé formy moci, dané tím, jak (!!!) (jakým způsobem) hájí a prosazuje daný typ výrobních (tj. především vlastnických) vztahů - neboli (v současné terminologii) zda metodami převážně demokratickými či autoritativními. Různé typy mocenských systémů přitom mohou používat podobné formy moci (např. i otrokářský řád znal celou škálu přechodů od demokracie k diktatuře), a to bez ohledu na formální politické zřízení (např. monarchii, republiku ap.).
Na druhé straně zde rozebírané schéma bohužel zcela ignoruje zákonitou spirocyklickou souvztažnost vývoje společnosti podle obou těchto parametrů, tj. dle parametru typu a parametru formy moci. To pak samozřejmě vede k následující nedialektičnosti.
b) Základní dialektické zákony byly aplikovány fakticky izolovaně vždy jen na vývoj jednotlivé úrovně reality bez hledání dynamické souvztažnosti s projevy těchto zákonů na jiných hierarchických úrovních.
V případě zákona negace negace to znamenalo mechanickou aplikaci “vývoje po spirále” ne na všechny, ale jen na některé úrovně reality. Proto pak námi rozebírané schéma
aplikuje spirocykličnost naposledy u triády fází “prvobytná beztřídní - třídní - moderní beztřídní”,
tuto spirocykličnost pak fakticky (tj. především v rámci třídní fáze) opoustilo na nižší úrovni 5 typů společenských (a tedy i mocenských) systémů (prvobytný, otrokářský atd.),
nakonec odmítlo vzít na vědomí celou další, nižší hierarchickou úroveň zákonité posloupnosti forem moci v rámci jednotlivých mocenských typů, natož nějakou jejich cykličnost. V tomto připouštělo členění formací jen na jednotlivé navazující historické etapy (např. feudalismus ranný, vrcholný, pozdní, .... ), ale nikoli na spirocyklicky navazující fáze negující dle parametru moci jedna druhou s konečným návratem do původního stavu na vyšší úrovni.
k spirocykličnosti se pak znovu vrací až na mnohem nižší úrovni ekonomických cyklů kapitalismu.
Zákon negace negace tak byl na jedné straně glorifikován v případě střídání obecných typů mocenských systémů (prvobytného, otrokářského atd.), na druhé straně byl zcela ignorován na řádově nižší úrovni rozporuplného a tudíž i krizového střídání konkrétních forem těchto mocenských systémů. Stát “reálného socialismu” totiž nemohl připustit myšlenku spirocyklického rozfázování forem moci ani u předchozích řádů, protože by to vedlo k jejímu zobecnění a tedy nutně i ke snaze aplikovat ji na jeho vlastní formaci. Je to ovšem logické, protože v dosavadních dějinách žádná konkrétní státní moc nemohla programově stavět na tom, že bude v dohledné době svržena revolucí.
c) Výše popsané nerespektování zákona negace negace u moderní beztřídní společnosti pak vedlo k nejosudnější deformaci dialektiky: k přiznání dialekticky rozporného spirocyklického charakteru vývoje jen pro jeho určitou etapu, po níž následuje už jen etapa v podstatě bezrozporného a tudíž přímočarého, nespirocyklického vývoje. Je to ovšem deformace klasická. A tak zatímco Hegel byl marxismem pranýřován za to, že za takový konečný stupeň dialektického vývoje považoval pruský stát (který Hegela živil), sama oficiální marxistická teorie později popřela samu dialektiku, když prohlásila socialismus (jehož stát živil zase ji) za jediný řád, vyvíjející se ve své podstatě už jen přímočaře (tj. nikoli spirocyklicky) ke komunismu. A tak místo aby se (podobně jako u předchozích společenských řádů) hledal základní rozpor socialismu jako zdroj jeho nutně revolučního (!!!) vývoje, byl on jediný svými mocenskými strukturami prohlášen za vnitřně v podstatě bezrozporný a už jen vzestupně směřující k odumírání státu.
d) Tím, že oficiální teorie “reálného socialismu” plně neaplikovala základní dialektické zákony na moderní beztřídní společnost, nerozfázovala ji spirocyklicky dle parametru formy moci a tím nemohla teoreticky předjímat a nakonec tudíž ani prakticky optimalizovat současnou dočasnou destrukci socialismu. Tím však už zároveň rezignovala i na včasné vypracování reálné koncepce co nejrychlejšího a nejefektivnějšího překonání této nepředjímané destrukce. Tak dlouho totiž tato teorie zdůrazňovala jen všeobecnou krizi kapitalismu, až se sama zcela nepřipravena zhroutila pod náporem všeobecné krize socialismu - i s jeho mocenskými systémy, jejichž společenskou objednávku tato teorie naplňovala. Tím je pak ovšem zákonitě dán i převládající zjednodušený způsob dnešního negování této teorie v rámci nové společenského objednávky.
Po teoretickém zformování “dialekticko-materialistického” schématu dějin se daly v jejich dalším vývoji očekávat tři možné výsledky jeho verifikace: buď je správné celé, nebo je v něčem správné a v něčem mylné, nebo je mylné celé. Tato verifikace mohla být postupně prováděna ve třech vzájemně provázaných směrech:
obecně v rámci filozofické syntézy,
konkrétně v rámci speciálních věd,
praktickou konfrontací s reálným společenským vývojem.
Ad a) V předcházejících řádcích bylo už poukázáno na příčiny, proč oficiální “reálněsocialistická” filosofie dějin nemohla jako celek sehrát roli objektivního teoretického verifikátora na určitých úrovních tohoto schématu (tj. na úrovni spirocykličnosti forem moci a v otázce dialektického vývoje socialismu).
Ad b) Negativní roli tu však sehrála i faktická odtrženost této filozofie a speciálních věd, které se k oboustranné škodě (přes všechny formální dialektické proklamace) ve svých bádáních věcně resp. metodologicky vzájemně fakticky stále více ignorovaly. Na tento problém jsem narazil v osmdesátých letech, kdy jsem se jako odborný geograf poprvé dostal ke konfrontaci dílčích poznatků své vlastní specializace s různými nejobecnějšími schématy filozofie dějin.
U některých zemí mě totiž zaujalo, že jejich územněsprávní soustavy se do určité míry cyklicky opakují. Vysvětloval jsem si to hypotézou, že přírodní regiony tvoří relativně neměnný hierarchický rámec, v němž se průběžně rozvíjejí různé regiony společenské základny, které se ve svém komplexu jednorázově odrážejí do regionů politických. Jsou-li však přírodní regiony relativně neměnné, musí být jejich cyklický odraz do společenských regionů vyvoláván nějakou cykličností společenského vývoje samotného. Tak jsem díky regionální geografii poprvé získal čistě geografický argument pro cykličnost společenského vývoje.
Pak jsem se ovšem ptal, “která společenská cykličnost se takto projevuje právě v politických regionech?” Proto jsem začal hledat, která z existujících koncepcí dějin odpovídá této geografické cykličnosti nejvíce. Přitom nešlo o cykličnost jakoukoli. Politické regiony se neopakují identicky, ale s dílčími teritoriálními změnami, nemluvě o rozdílném společenském obsahu. Jejich cyklické opakování se tedy neděje v kruhu, ale po spirále. A spirocyklických koncepcí dějin není mnoho. Proto jsem se nakonec rozhodl konfrontovat svou geografickou hypotézu s nejpropracovanější z nich, tj. s “reálněsocialistickou” verzí marxismu.
Při konfrontaci s “dialektickomaterialistickým” schématem dějin jsem však zjistil, že žádná z úrovní tohoto schématu až po úroveň posloupnosti 5 společenských formací neodpovídá mnou zjištěným spirocyklům politických regionů. Proto jsem šel ještě níže na nejbližší teoreticky známou cyklickou úroveň, konkrétně na úroveň krizových ekonomických cyklů. Tato úroveň se však při konfrontaci s mým geopolitickým materiálem ukázala zase až příliš nízká.
Ukazovalo se tedy, že společenská spirocykličnost, která by odpovídala mnou zjištěným politickogeografickým spirocyklům, musí ležet právě někde mezi posloupností pěti formací a krizovými ekonomickými cykly. Nakonec jsem hledanou společenskou spirocykličnost nalezl v dosud ignorovaném parametru koncentrace politické moci. Takto doplněné dějinné schéma už odpovídalo i mému geografickému materiálu. A to do té míry, že jsem se na jeho základě mohl ve své rozpracované kandidátské práci odvážit i určitých prognóz. Ty se pak v praxi potvrdily dokonce mnohem rychleji, než jsem předpokládal.
Ad c) Tím, že “dialekticko-materialistické” schéma dějin prohlásilo socialismus za jediný řád, vyvíjející se v zásadě bezrozporně a tedy už jen nedialekticky přímočaře ke komunismu, nemohlo samozřejmě spirocyklicky rozfázovat moderní beztřídní řád na jednotlivé vzájemně se krizově negující fáze. Nemohlo v něm tudíž zbýt ani teoretické místo pro nějakou dočasně destruktivní globální krizi tohoto řádu. Jenže takováto globální (a tedy nikoliv nějaká náhodná či dílčí) krize celého řádu nakonec reálně přišla a tím skutečně prakticky prokázala nesprávnost této dílčí, zcela nedialektické části tohoto schématu. Nebyla-li na to připravena ani většina teoretiků, nemůžeme se pak divit, že dnes i většina laiků nutně chápe současnou globální krizi tohoto řádu ne jako zákonitý destrukční konec pouze jedné jeho fáze, ale jako jeho konec definitivní, nebo jako důkaz, že to, co tu bylo dosud, nebyl socialismus.
Vrátíme-li se nyní na začátek konfrontace rozebíraného schématu, vidíme, že dnes už ze tří původních možností ověření jeho pravdivosti můžeme jednu jednoznačně vyloučit: a to tu, která tvrdila, že pravdivé jsou všechny jeho části.
Skutečně seriozní konfrontace tohoto schématu s dosavadním reálným vývojem však prozatím ukazuje pouze to, že se dostávají do skutečného logického rozporu právě jen tam, kde toto schéma přestává být skutečně dialektické. Z toho plyne, že nám na dosaženém stupni poznání zatím stále ještě zbývají celkem dvě možnosti: buď je toto schéma mylné celé, nebo jsou v něm mylné jen ty pasáže, které jsou v rozporu s jeho celkovým dialektickým charakterem.
Otázku jak dál ve třetím tisíciletí si dnes musí lidstvo, s ohledem na moderní globální rizika, zodpovídat nanejvíš seriozně. Místo servilního zavrhování či dogmatického zbožňování tohoto schématu jako celku je dnes proto na řadě nejprve důsledné aplikování dialektiky na celé toto schéma a pak jeho nová konfrontace s dosavadním reálným vývojem lidstva. A teprve tato nová konfrontace pak může vést k teoretickému udržení tohoto schématu, či k jeho definitivnímu opuštění.