S ohledem na výše uvedené skutečnosti jsem si položil otázku, zda lze odstraněním nedialektických deformací objektivně modifikovat výše rozebírané schéma dějin tak, aby nebylo v logickém rozporu nejen se současnou globální krizí socialismu, ale ani se střídáním různých forem mocenských systémů v celých dosavadních dějinách. V této kapitole pak předkládám k diskuzi dílčí pokus, v němž jde o dodatečné rozfázování těch úrovní schématu, kde byl zákon negace negace opomenut, a to tak, aby se toto schéma dalo označit jako spirocyklické celé, a ne jen v jeho dílčích částech.
Rozdíly mezi původním a mnou modifikovaným schématem nejnázorněji vyniknou při srovnání obr. 1 s obr. 2. Verbálně zde tedy podávám jen několik základních informací na dokreslení.
Základním východiskem mé modifikace schématu je prohloubení hierarchizace jeho spirocykličnosti.
Velmi zjednodušeně řečeno, dík mechanismu vývoje vzájemné závislosti výrobních sil a vztahů se i ve společnosti neustále prosazuje zákon negace negace. Základní dialektické zákony a tedy i zákon negace negace ovšem působí na všech úrovních reality. Jestliže tedy svůj pohled na nějaký vývojový makrocyklus řádově zaostříme, zjistíme, že jeho průběh má “vlnitý” charakter “šroubovice šroubovic”, tj. charakter šroubovice formované šroubovicemi řádově nižších vývojových mezocyklů, formovaných zas šroubovicemi řádově ještě nižších vývojových mikrocyklů, atd.. I ve vývoji společnosti tak můžeme vyabstrahovat několik hierarchicky odlišných, ale vzájemně provázaných vývojových spirocyklů, lišících se i různým hlavním parametrem negace.
Mnou modifikované schéma pak dle čtyř různých parametrů znázorňuje čtyři vzájemně provázaná subschémata různé hierarchické úrovně (neznázorňuje už tedy spirocykličnost na úrovni krizových ekonomických cyklů a na úrovních ještě nižších). První dvě schémata jsou přitom beze změny přejata z původního schématu.
Základním parametrem je zde míra dosažené jednoty autoregulačního sebeuvědomování (a tím i sebeosvobozování) materiální reality prostřednictvím člověka. Jde tudíž o triádu “Jednotné nevědomí přírody - Civilizací rozpolcené uvědomování přírody - Jednotné sebeuvědomění přírody (tj. opětovné, ale už uvědomělé splynutí člověka s přírodou)”.
Parametrem je vlastnictví výrobních prostředků. Jde pak o triádu společností “Prvobytná beztřídní (společné vlastnictví) - třídní (soukromé vlastnictví) - moderní beztřídní (společenské vlastnictví)”, jíž v mocenské nadstavbě odpovídá triáda “Prvobytně nestátní - Státní - Moderní nestátní”. (Po uzavření tohoto cyklu rozvinutím komunistických výrobních vztahů by měl vývoj spirocyklicky pokračovat opět podle jiného hlavního parametru negace, kterým vyrábějící člověk dospěje k opětnému splynutí s přírodou na kvalitativně vyšší uvědomělé úrovni, čímž by se zároveň uzavřel i vyšší, už zmíněný spirouvědomovací supracyklus.)
Parametrem je konkrétní vztah nositele pracovní síly k výrobním prostředkům. Toto subschéma jsem vytvořil spirocyklizací původně necyklické třetí úrovně původního schématu.
Do posloupnosti společenských formací “prvobytně pospolná - otrokářská - feudální - kapitalistická - postkapitalistická” jsem totiž zavedl řádově mezilehlou spirocykličnost. V podstatě zde jde o to, že v II. spirocyklu (beztřídní - třídní - moderní beztřídní”) reprezentuje jeho třídní fáze zároveň i spirocyklus nižší hierarchické úrovně: třídní společnost zde totiž prochází fázemi převážně “mimoekonomického - smíšeného - ekonomického” přinucení přímého výrobce k odevzdávání nadhodnoty, kteréžto fáze tak odpovídají spirocyklu “otrokářská - feudální - kapitalistická” formace. Obdobně je pak spirocyklizována i posloupnost 5 typů mocenské organizace, z nichž každá hájí pro danou společnost rozhodující charakter výrobních vztahů: “Pokrevní nestátní (s přechodným obdobím kmenových svazů) - Otrokářský stát - Feudální stát - Kapitalistický stát - Moderní nestátní (s přechodným obdobím státu socialistického)”.
Otrokářská a kapitalistická formace jsou si mnohem podobnější oproti feudální. Jak v otrokářském tak v kapitalistickém výrobním způsobu jde o přinucení vykořisťovaného přímého výrobce odtrženého vlastnicky od výrobních prostředků (otrok je dokonce vlastnicky odtržen od pracovního předmětu, jímž je z právního hlediska on sám jako “mluvící nástroj”.) V prvním případě jde o mimoekonomické přinucení otroka a v druhém o ekonomické přinucení námezdního pracovníka. (V každé třídní společnosti mohou totiž ti, kdož nevlastní žádné výrobní prostředky, zákonně pracovat a tedy i žít fakticky jen se souhlasem vlastníků těchto prostředků.) Obě formace jsou si v rozvinutém stádiu podobné i relativně expanzivnějším (vykořisťování cizích občin, kolonií, etnik, států) a spíše urbánně centralizačním charakterem územní správy, plynoucím z důraznějšího zastřešení otrokářské agrární i kapitalistické industriální produkce merkantilní sférou.
Mezi těmito dvěma formacemi pak leží formace feudální. V té je smíšené lokální mimoekonomické i ekonomické přinucení vykořisťovaného výrobce (nevolníka) založeno nikoli na jeho odtržení, ale právě na jeho připoutání k hlavnímu výrobnímu prostředku (tj. k půdě, ale mohl to být i mlýn ap. prostředek). Jeho držbou (byť individuální) se tedy tento výrobce blíží vlastnictví (byť společenskému) základních výrobních prostředků soukromě nevykořisťovanými výrobci beztřídní prvobytné i moderní beztřídní společnosti, s kterými třídní feudální formace sdílí i svůj relativně spíše rurálně decentralistický charakter.
Toto subschéma je zcela nové a vzniklo tím, že jsem do původního schématu zavedl a provázal ještě další parametr negace, tj. parametr “faktické koncentrace moci”. (Musíme si totiž uvědomit, že formy konkrétního užívání společenské moci úzce souvisí právě s faktickou mírou její koncentrace.) Podle takto zvoleného hlavního parametru negace se pak jednotlivé společenské formace (prvobytná, otrokářská atd.) jeví zároveň i jako hierarchicky ještě nižší jednotlivé spirocykly, vyvíjející se dle míry koncentrace a formy aplikování moci v triádě “centralizace - decentralizace - recentralizace” (CDR).
Další kapitoly budou věnovány právě popisu a fungování tohoto čtvrtého, dosud ignorovaného dílčího spirocyklu forem moci, a to i vzhledem k tomu, že právě v něm se zřejmě skrývá i vysvětlení současné globální krize socialismu a jeho případných dalších perspektiv.
(Pro jistotu ještě předem připomínám, že výše popsané spirocyklické schéma vývoje společnosti je zde konstruováno aplikací negace negace podle postupně se generujících parametrů vlastnictví, připoutanosti k výrobním prostředkům a forem moci. Jde tu tedy jednak jen o určitou výseč celkového spirocyklického vývoje, jednak o její popis jen v dílčí dimenzi, která je v komplexní realitě samozřejmě složitě interferována s odlišnými spirocykly jiných dimenzí, pro něž jsou určující jiné parametry vývoje - např. technologické, kulturní ap.)