Období druhé poloviny roku 1990 bylo pro Svitáka především dobou aklimatizace v domácích poměrech a jasnější profilací vlastní levicové pozice na politické scéně. V září pak nalézá i hlavního politického protivníka, kterého bude kritizovat prakticky až do své smrti – federálního ministra financí Václava Klause a jeho pojetí ekonomické reformy. V tomto období dochází i k ustálení jeho osobních záležitostí – na konci roku 1990 konečně získal malou garsonku v Lermontově ulici č. 3 v Praze Dejvicích pár kroků od svého původního bytu, takže se mohl odstěhovat od sestry. V rozhovoru popisuje svou životní úroveň slovy: „Mě neláká vlastnictví, nemám auto, jen knihy. A jediný nábytek, který byl k dostání, byl tenhle bílý zahradní…Ani pořádné kanape nemám, protože postele nejsou. Ale mě to úplně stačí, já se tady cítím ohromě“[20]
Hlavní Svitákovou tehdejší snahou je, co nejvíce stmelovat formující se českou levici. Stále ještě pro něj její hlavní proud představovala ve volbách poražená sociální demokracie, ale již si uvědomoval možnost využití značného potenciálu KSČM – v říjnu 1990 uváděla okolo 800 000 členů zatímco ČSSD měla pouhých 6 tisíc. Výrazem Svitákovy snahy byl i otevřený dopis „organizacím levice“ ze 14. 10 toho roku. Sviták v něm oslovuje 17 levicových subjektů (mezi jinými ČSSD, Československou stranu socialistickou, Levou alternativu, Obrodu, Kluby sociálních demokratů OF a také KSČM). Sviták v dopise vyzývá ke sjednocení levice a k prosazování demokratického socializmu a neutrality ČSFR.
Na počátku listopadu se konal v Olomouci sjezd Komunistické strany Čech a Moravy. Jeho jednání probíhalo v atmosféře značné antikomunistické hysterie. Anonymní telefonát oznámil, že je v sále bomba a příští den vyhořel stranický sekretariát na Praze 6. Za této situace se stala událost, která byla pro mnohé straníky i širokou veřejnost bleskem z čistého nebe: Sviták napsal sjezdu pozdravný telegram: „Soudružky a soudruzi, komunisty a sociální demokraty dělilo mnoho problémů z minulosti, ale dnes je spojuje jistota, že musí čelit pokusu o restauraci staromódního kapitalizmu z minulého věku… Myšlenku socializmu si nedáme vyvlastnit od nikoho, nikdy. Od socializmu jako programu hospodářské demokracie se neodstupuje odložením legitimace, pro tuto myšlenku se žije a umírá. …Na cestě k moderní české a evropské levici se musíme poznat v diskusích o programových cílech, abychom se mohli v příštích volbách setkat jako zájmové společenství, jež znemožní restauraci kapitalizmu… Ať žije neutrální, socialistické, demokratické Československo!“[21] Komunisté dokázali Svitákova kroku patřičně propagandisticky využít. Telegram byl na sjezdu veřejně čten, a dle vyjádření nově zvoleného předsedy filmového režiséra Jiřího Svobody, vzbudil u delegátů „spontánní citovou odezvu.“ Jak by ne, Sviták byl tehdy snad jedinou veřejně známou osobností z demokratického tábora, která se odvážila překročit hradby gheta dělícího komunisty od tzv. slušné společnosti. J. Svoboda mu dokonce odpověděl osobním dopisem: „Dovolte, abych Vám jménem delegátů i jménem svým upřímně poděkoval, ujistil Vás, že v nově formovaném vedení KSČM budeme pokládat vytvoření podmínek pro sjednocení levice ve všech jejích proudech na bázi plné nezávislosti za prvořadý úkol…Osobně bych velmi uvítal, kdybych se s Vámi mohl v dohledné době setkat a objasnit Vám přístupy naší strany a seznámit se s Vašimi názory na současný vývoj.“[22] Uvědomme si, jaký kontrast to musel pro Svitáka být, při porovnání se sjezdem sociálních demokratů, kdy mu nebylo umožněno ani vstoupit do sálu, natož pak přednést projev.
Na druhé straně ale Svitákův telegram vzbudil značnou nevoli mezi jeho méně levicově orientovanými přáteli. Také ČSSD dala najevo svou nelibost, ač Sviták nebyl jejím členem (byl členem pouze dosud existující exilové sociální demokracie). Za telegram sjezdu KSČM se mu tak např. dostalo pokárání od MěV ČSSD v Havířově.
Mnozí komunisté později uváděli, jakým byl pro ně Svitákův tehdejší krok překvapením, kdyby si ale všímali jeho činnosti již před tím, nalezli by spoustu náznaků k tomuto činu vedoucích. Tak například již 25. srpna poskytuje rozhovor Rudému právu, ve kterém se poprvé vyslovuje proti izolaci komunistů. 18. září pak vystupuje s projevem v Klubu levicových sociologů, což byla organizace přímo personálně spjatá s KSČM. Svitákových přednášek v září a říjnu konaných v pražském hotelu Budovatel a na Dlabačově se zúčastňuje až 600 posluchačů. Klub Levicových sociologů se pak stane pro Svitáka tribunou i v příštích letech.
Jak bylo uvedeno na začátku, začal velice záhy odmítat koncepci tzv. šokové terapie ministra financí Václava Klause. Sviták od počátku cítil nutnost kvalifikované polemiky s neoliberálním pojetím hospodářské reformy. První jeho kritická slova na Klausovu adresu jsou doložena již ve článku z 21. 8. 1990. Sviták tehdy napsal: „Václav Klaus se naopak netají svým odporem k jakémukoli adjektivu před slovem tržní hospodářství, není ochoten si dát poradit od kohokoli a sociální zabezpečení přenechává trhu spolu s velkorysou miliónovou nezaměstnaností.“[23] To však byl pouhý prolog pozdějších Svitákových ohnivých filipik proti nejmocnějšímu muži ve státě: Tak ho obšťastnil epitety „zdivočelý účetní“ a „absurdní Jánošík, který bohatým dává a chudým a bere“. Dokonce jej jednou srovnal se svými oblíbenými alchymisty, neboť „ti zkoušeli vyrobit zlato z mosazi, zatímco zatímco on úspěšně mění zlato na aušus.“[24] S ataky vůči Klausově politice se u něj setkáváme v dalších letech téměř na každé stránce jeho díla. Máme doloženo, že samotný Klaus kontroval pouze jednou, když v rozhovoru s K. Hvížďalou vyprávěl o svém působení v roce 68: „Už tehdy jsem polemizoval s I. Svitákem, s jeho populistickými úvahami o možnostech reformovaného socializmu.“ Sviták ironicky zareagoval: „O polemikách, dokonce zásadních, z té doby nevím nic. …můžeme vycházet z mnohokrát jinak potvrzené domněnky, že pan ministr tlachá i v rozhovoru s redaktory Mladé fronty.“[25]
Jako neměl Sviták rád Václava Klause, tak si pro někoho možná překvapivě oblíbil Vladimíra Mečiara. 18.10.1991 ho dokonce prohlásil za svého nejoblíbenějšího politika, který se prý „dokáže zastat lidí a myslet na víc než tržní mechanizmus[26]. Již 9. prosince 1990 mu napsal pochvalný dopis vyzývající ho k udržení společného státu v němž mj. uvádí: „Přál bych si, aby na české straně byly souměřitelné osobnosti Vašeho formátu, protože cílevědomé sledování národního zájmu není překážkou, ale tmelem federace.“ Na pozitivním vztahu Svitáka k Měčiarovi nezměnilo nic, ani to, že bývalý boxer tmelil federaci až do jejího rozbití. Mečiar pak byl jedním z mála významných politiků, který poslal Svitákovi v době jeho vážné nemoci telegram s přáním brzkého uzdravení (10.12.1993).[27] Na jeho dosis z prosince 1990 mu Mečiar odpověděl ještě v pročeskoslovenském duchu: „Postkomunistické projevy nacionalizmu nezvládáme s takým majstrovstvom, jako sa domieváte, ony totiž zdaleka nie sú také výrazné, jako sa javia v krivom zrkadle časti českej tlače. Veď Slovenská národná strana, ktorá má samostatné Slovensko v programe, získala v komunálných volbách len 1,6% starostov. Verím že si tú federálnu vestu nebudeme musieť celkom rozopnůt, aby sme ju mohli znovu správne zapnůť.“[28] Když pak byl Mečiar 23. dubna 1991 odvolán z funkce slovenského premiéra, prohlásil to Sviták za provizórium v rozpadu společného státu a předpověděl, že se Mečiar vrátí „jako předseda federální vlády ČSFR, jako slovenský prezident či premiér.“[29] Když mělo Mečiarovo nově vzniklé Hnutie za demokratické Slovensko svůj první sjezd, poslal také jim Sviták pozdravný telegram, ve kterém je označuje za jedinou záruku, „že v naší krizi…zvítězí zájmy národů“ [30] a podepsal jej slovy „váš Mečirovec“
Později se podobně zastal i dalšího Slováka, předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka, kterého se česká pravice pokoušela odvolat z funkce v létě 1991. Ač měl Sviták mnohé výhrady k jeho činnosti během pražského jara, napsal mu v oněch dnech podpůrný dopis, ve kterém ho označuje za předního kandidáta na budoucího prezidenta ČSFR a „snad jedinou osobnost, která je schopná udržet stát Čechů a Slováků.“ Dubček však na rozdíl od Mečiara svržen nebyl – politický střed v tomto případě nepodpořil pravici. Odvolání symbolu pražského jara by příliš poškodilo prestiž ČSFR ve světě.
Leden 91 strávil Sviták v Kalifornii u dcery. Každý další rok, dokud mu zdravotní stav dovoloval, pak jezdil na měsíc leden do spojených států – v tento čas zde totiž vždy měl vést univerzitní kurzy a věnovat se další pedagogické činnosti. S návratem do ČSFR v únoru 1991, jako by u něj definitivně převážila politické orientace „levičák“ (ovšem nikdy ne komunista) nad sociálním demokratem. Ve svých veřejných vystoupeních začíná striktně označovat názorový proud, který představuje, slovy „demokratická levice“.
Od začátku roku 1991 se také rozbíhá užší spolupráce Svitáka s KSČM. Zatím se jedná pouze o setkání s občany a prostor na stránkách komunistického tisku. Záhy si ho okresní stranické sekretariáty zvát na besedy, Sviták si pouze vždy vymiňoval, aby akce „nebyly ohlašovány jako výlučné schůze KSČM, ale jako akce za vytváření nové levice.“ Na podobných schůzích vystupoval hlavně spolu s Jiřím Svobodou, na Slovensku pak s předsedou federální rady KSČS Pavlem Kanisem. Svitákova vystoupení se těšila značnému zájmu dosud početné stranické základny. Ale „všichni ti komunisté, co vás dopoledne v tom sále poslouchali, všichni vás v minulých letech na svých schůzích šmahem odsuzovali a láli Vám do zrádců a zaprodanců,“[31] píše Svitákovi sice rozhořčený, leč hluboce pravdivý anonym v březnu 91. Nyní ale byla komunistům jeho účast velice vhod, neboť dodávala zdání politické plurality.
Ani v této době (v první polovině roku 1991) zcela nerezignuje na svou aktivitu v rámci sociální demokracie. S mnoha jejími funkcionáři udržuje přátelské kontakty, avšak jeho příklon do leva je patrný, což je vidět i v jeho archivní pozůstalosti, když mezi dopisy od řadových příznivců tehdy začínají převažovat komunisté a sociálních demokratů ubývá. Jedním z jeho mála přátel ve vedení sociální demokracie byl i pozdější místopředseda strany Jaromír Kuča, ten mu také píše v 2. 2. 1991 v dopise: „Horák upevňuje všemi prostředky svou pozici, od přesvědčování, slibování přes výhružky. … Nutno dodat, že všichni, kteří jej podcenili, projevili tak akorát neznalost věcí. Velice chytře s lidi manipuluje, rozmělňuje opozici, neúspěchy slaví jako vítězství.“[32] Dále varuje, že nevystoupí-li sociální demokraté na svém dubnovém sjezdu jako mohutná politická síla, čeká je cesta na periferii.
Horákovo vedení však mezitím ukázalo, že je schopno pragmatického jednání. Do stranických řad byla přijata Obroda – celým názvem Klub za demokratický socializmus, organizace sdružující tzv. „osmašedesátníky“ (např. V. Šilhán, V. Kadlec, O. Šik aj.). Tento krok byl také důvodem, proč s ČSSD přerušila styky její exilová část (jejímž byl Sviták dosud členem). Tento tah však přinesl sociálním demokratům mnohé hlasy od levějších voličů. Byla to také snad první iniciativa Horákova vedení, kterou Sviták přivítal. Pokud by stál v čele ČSSD jím dříve podporovaný antikomunista R. Battěk, nikdy by se tito lidé do strany nedostali. Naproti tomu bývalí normalizační komunisté a odštěpenci od KSČM – M. Kraus či M. Šlouf zde neuspěli a museli si založit vlastní subjekt – Demokratickou stranu práce. Podobně se Horák pokoušel rozšířit záběr sociální demokracie i do prava – mnoho levicově orientovaných poslanců bylo dosud v v liberálním a hlavně nepříliš homogenním Občanském hnutí, které se společně s Klausovou ODS stalo nástupcem Občanského fóra. Ti pak vytvořili klub poslanců Sociálně demokratické orientace ve Federálním shromáždění a přímo vstoupili do ČSSD. Najdeme zde Pavla Dostála, Josefa Wagnera, Waltra Komárka a Ivana Fišeru. Sviták udržoval poměrně těsné kontakty hlavně s budoucím ministrem kultury Pavlem Dostálem, jehož bohémská letora mu vždy byla blízká.
Za této taktiky se Horákově skupině podařilo uspět i na stranickém sjezdu konaném 6. – 7. dubna 1991 v Ostravě. Ani tentokrát se na něj Svitákovi nepodařilo dostat. Nejprve se pokoušel stát se delegátem exilové ČSSD, pak v dopise J. Kučovi považuje za přiměřené „abych byl pozván na ostravský sjezd jako host.“[33] Nakonec se mu podařilo získat jako členu syndikátu novinářů ČR žurnalistickou akreditaci, takže mohl sjezd sledovat na obrazovce v přímém přenosu z vedlejší místnosti. Na delegáty se obrátil alespoň otevřeným dopisem, ve kterém kritizuje vládní politiku a Horákovo vedení „psovsky loajální k vládnoucí elitě“[34] (v dopise příteli), vyzývá k jednotě levice a obhajobě myšlenek socializmu. Sviták zásadně používal při oslovování delegátů titulaci „soudruh, soudružka“, což jistě mezi straníky, kteří se již v roce 1990 rozhodli používat „přítel, přítelkyně“, nemohlo vzbudit mnoho sympatií. Jeho otevřeného dopisu se však ochotně ujalo Rudé právo, a tak se přece jen dostal k širší veřejnosti. Sjezd ale zvolil J. Horáka opět předsedou – Sviták se tedy snažil marně. Sociální demokracie tak pro něj zůstala i nadále „organizovanou neschopností od Hybernů“[35] a tímto sjezdem pro něj také definitivně skončilo jeho osobní sociálně demokratické období: „ČSSD se svým sjezdem vzdala možnosti sehrát úlohu levicové strany a zůstala na pozicích středu. Zkratka ČSSD bude napříště znamenat Čacký sbor sklerotických dědů.“[36]
I pro nezájem ze strany Lidového domu se Sviták během roku 1991 více sbližuje k ostatními levicovými subjekty. Především se jednalo o Demokratickou stranu práce, která vznikla na počátku roku 1991 z iniciativy poslanců České národní rady za KSČM M. Krause a M. Šloufa. Aby nebyl příliš zřejmý její odštěpenecký charakter, zvolila si za předsedu bývalého politického vězně P. Wurma a v jejím vedení se objevil i známý pražský advokát a bývalý čsl. socialista S. Křeček. Sviták vystoupil na několika shromážděních a konferencích tohoto subjektu, dokonce jí věnoval i svůj článek „silvestrovský dělobuch 1992“ ve kterém jí vyzýval, aby přispěla ke sjednocení celé levice, neklesala na úroveň jedné z mnoha sociálně demokratických frakcí a netlačila se do liberálního středu.[37] To však již byla labutí píseň této organizace: Voleb 1992 se již nezúčastnila (její členové byli na kandidátkách moravistického HSD – SMS a dokonce i Levého bloku), její jediný úspěšný kandidát poslanec M. Kraus pak přešel k sociální demokracii stejně jako většina členstva z nichž mnozí zaujali v ČSSD významné pozice. Již neexistující strana se nakonec jen formálně v roce 1995 sloučila s dalším efemérním subjektem – Mečlovou Stranou demokratické levice.
Kontakty udržoval i s Levou alternativou, která však byla také zmítána vnitřními spory – jak jinak - mezi těmi kdo byli pro spolupráci mezi komunisty a mezi těmi kdo byli proti a mezi těmi, kdo chtěli pevnou organizaci a těmi kdo chtěli být spíše občanskou iniciativou. Čelné osobnosti - disident Petr Uhl, undegroundový básník, spisovatel a filozof Egon Bondy (dr. Zbyněk Fišer) a ekolog Petr Kužvart ji nakonec opustily. Na konferenci v březnu 1992 se pak dostala do čela silně prokomunistická skupina v čele s anarchistickým radikálem V. Votavou. Konference měla velice dramatický průběh (tzv. převrat v Levé alternativě) a skončila potyčkou účastníků a hysterickým křikem jedné romské delegátky, které levicoví radikálové rozšlápli brýle. Přítomný Sviták se znechuceně zvedl a odešel – s praktikami extrémní levice nechtěl mít nic společného. Celá událost hezky dokresluje anarchisticko- trockistické podhoubí této radikální organizace. Zbytky Levé alternativy nakonec skončily v Levém bloku, který ji zcela pohltil a její předseda V. Votava se stal poslancem ČNR a později parlamentu České Republiky za KSČM.
Nakonec Sviták navázal nejužší kontakty se Demokratickou Levicí ČSFR - Toto sdružení bylo víc intelektuálním klubem než politickou stranou a jeho členové byli vesměs zároveň členy KSČM. (DL ČSFR byla politickým hnutím a dle tehdejších směrnic v ní mohli být i členové jiných politických stran.) Na této platformě se sešla i řada tzv. osmašedesátníků, pro které byla sociální demokracie příliš antikomunistická. Včele stál brněnský inženýr Lothar Indruch a v jejich řadách se pohybovali lidé, kteří později zakládali Stranu demokratické levice (která v podstatě vznikla na troskách DL ČSFR) či stranu Levý blok, aby později zakotvili v sociální demokracii, zůstali v KSČM či v aktivní politice skončili. Mezi jejími aktivisty nalézáme pozitivně lustrovaného doc. R. Valenčíka (pozdějšího sociálního demokrata), výše zmíněného Egona Bondyho, za normalizace pronásledovaného ekonoma roku 1968 Prof. V. Kříže nebo Dr. J. Groušla, pozdějšího předsedu Klubu českého pohraničí. DL ČSFR neměla už kvůli politickému zakotvení většiny členstva ambice stát se samostatně působícím politickým subjektem, ale spíše intelektuální částí později ustaveného Levého bloku (oficiálně její koalice s KSČM), na jehož integritě lpěla, neboť jí zaručoval existenci.
Štěpení na politické scéně se však netýkalo jen levice. Pro budoucnost měla daleko výraznější význam diferenciace v bývalém OF. Již v říjnu 1990 byl ustaven Meziparlamentní klub demokratické pravice OF, což Sviták nazval „proměnou nejnadějnějšího demokratického hnutí v pravičáckou živnostenskou stranu“[38] Vzápětí 13. října 1990 byl prvním předsedou OF zvolen hlavní exponent tohoto proudu Václav Klaus, který začal podnikat energické kroky k přeměně hnutí ve stranu. 30. 10. jsou pak vyloučeny dvě hlavní levicové složky hnutí – Obroda (osmašedesátníci) a výše zmíněná Levá Alternativa Ti, kdo chtěli zachovat původní charakter hnutí a nesouhlasili s příliš pravým kurzem ministra financí, založili v lednu 1991 Liberální klub OF (J. Dienstbier, P. Rychecký, D. Burešová aj.). Proces diferenciace byl pak dokončen tzv. lánskými dohodami mezi oběma proudy z 10. února 1991, podle kterých začaly v rámci OF existovat dva samostatné subjekty: Občanská demokratická strana vytvořená z Klausova pravicového proudu a Občanské hnutí vytvořené z proudu liberálního. Již jen formálně existující OF pak zaniklo vyškrtnutím ze seznamu stran a hnutí 30. dubna 1991. Sviták viděl v dezintegraci OF především další šance pro demokratickou levici a správně předpokládal postupný úpadek liberálů neboť „v konfliktech sílí extrém, střed se rozpadá.“[39]
Další důležitou Svitákovou aktivitou této doby se stal boj o tzv. lustrace. Na počátku října 1991 projednávalo Federální shromáždění předlohu zákona, která byla 4.10. schválena pod názvem „Zákon, kterým se stanoví některé další podmínky pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, ČR a SR“. Novela zakazovala bývalým členům a spolupracovníkům Státní tajné bezpečnosti vykonávat určité funkce ve státní správě. Historik Jan Měchýř napsal: „Problém lustrací, tak jako všechny problémy nového režimu, se stal především problémem politickým či zpolitizovaným, kdy v závažném sporu (prvotně o morálku) šlo spíše o znevážení protivníka, než o jádro věci.“[40] A skutečně: Proti Lustracím se zvedla nečekaná vlna odporu nejen ze strany bývalých i současných komunistů (to se dalo předpokládat), ale i ze strany těch nejpostihovanějších v minulém režimu – bývalých disidentů. Nejčastěji se namítlo, že novela je uplatněním principu kolektivní viny, uplatňuje nepřípustný princip zpětné platnosti práva, potlačuje princip presumpce neviny (povinným předkládáním negativního lustračního osvědčení), navíc prý povede ke ztrátě mnoha kvalifikovaných pracovníků, kteří by mohli být demokratickému státu prospěšný (díky zákonu byl např. odvolán velvyslanec v Kanadě Rudolf Schuster, pozdější slovenský prezident). Předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček odmítl novelu odepsat (vztahovala se i na něj, takže sice mohl být předsedou FS, ale paradoxně nikoli ředitelem vesnické pošty), stejně tak 1. místopředseda Zdeněk Jičínský. Nakonec to učinil až další z místopředsedů – Rudolf Battěk, kterého Sviták dříve podporoval proti Horákovi.
Také on s novelou zásadně nesouhlasil a připojil svůj hlas k protestujícím: „Lustrační zákon je projevem slabosti vlády a nehoráznou čistkou, jež vylučuje z občanských rovných práv celé skupiny lidí. Pravda a láska byly poraženy zákonem msty, jenž k nám byl zaveden platnými právními akty typu norimberských zákonů. Pane prezidente, v zákonu o lustracích rozhodujete o tom, zda hájíte Masarykovu demokracii, jež komunisty nevylučovala zákonem z účasti na vládě, anebo hájíte tradici druhé republiky a fašistů, kteří komunisty zakázali. Platí zákon msty nebo zákon pravdy a lásky, jejž jste slíbil při své volbě? Držíte-li slovo, musíte zrušit lustrační zákon, nebo zrušíte důvěru národa v prezidenta.“[41] (Ivan Sviták na konferenci Levé alternativy, 5. října 1991). Prezident sice vyslovil výhrady a požádal parlament o novelizaci, zákon však podepsal. Svitákovi můžeme jenom připomenout jeho slova z 30. ledna 1990: „Nomenklatura estébáků by měla být zveřejněna, veškeré platby ihned zastaveny a pokud by vostří hošové chtěli emigrovat do Nikaraguy, Severní Koreje a na Kubu, měli bychom jim k tomu dát velkoryse příležitost.“[42]
Zkoumáme-li Svitákův osobní život v roce 1991, nedocenitelným pramenem je jeho korespondence s dcerou Ivanou, která studovala na univerzitě v Kalifornii. Sviták k ní měl celkem zvláštní vztah daný tím, že ji opustil jako malé dítě v roce 1968, aby se s ní pak setkal až na konci osmdesátých let. Proto byl jejich poměr spíše než poměrem dcery a otce vztahem staršího přítele s mladší přítelkyní. Dcera ho v dopisech zásadně oslovuje „Milej tati“ zatímco on ji slovy „Dítě drahý.“ Právě v jejich korespondenci je nejvíce patrný Svitákův značný šarm o kterém hovořily všechny ženy, které se s ním setkaly. Sviták např. píše, „děkuji ti za moc pěkné dopisy, z nichž vyplivuje, že máš literární talent, jímž plýtváš na rodiče, místo abys milostnými dopisy zahrnovala vhodnější objekty… Jedinou výhradu mám vůči výskytu sloves vztahujících se k vyměšování, čímž nepodceňuji vůbec význam případné zácpy, ale jen podotýkám, že jejich frekvence je příliš častá pro kruhy, které ti imponují…A nyní vzhůru k pravým obscenitám – k bankovním kontům a přidruženým lascivnostem ohledně peněz. Jako obscénní předehru přikládám šek na květen…“[43] Dcera mu píše podobným stylem: „Jsem přepracovaná a jak rozkvet první strom, tak mě zase skolily alergie. A pak jeden nesmírně krásnej hoch z místní umělecký kavárny. Tak jsem z toho poněkud na sračku, jak by řekl každý správný Pražák.“[44] Ivana sice psala krásné dopisy, ale příliš neplnila otcovy prosby ohledně zacházení s financemi a vyřizování jeho americké korespondence, takže další dopis, ač opět psán nonšalantním perem filozofa, prozrazuje, že pan otec je velice rozčilen: „Nabývám dojmu, že spotřebuješ-li hladce mou měsíční penzi a přece Ti to nestačí, pak potřebuješ bohatého manžela. …Můj další přístup k mým zájmům bude přesně takový, jako Tvůj k mým. ...Neváhej mi rovněž poslat transkript za poslední semestr a výkaz o jednotkách, jež jsi absolvovala během prázdnin. Financuji tvé studium, nikoli něco jiného … Upozorňuji Tě, že byt je propůjčen pouze Tobě a že považuji za nevhodné, abys jím jakkoli disponovala bez mého svolení. Můžeš to považovat za mou rytířskou ochranu proti návštěvám z Prahy a jinému mužskému hmyzu.“ [45] Nicméně, když 31. 11. zemřela Svitákova sestra Alena, utěšuje dcera Ivana svého otce opět velice laskavými slovy: „Tak nebuď tati moc smutnej, čas je velkej mág a čeká za dveřma každýho z nás. Někdy aby poranil, ale mnohem častěji aby pomohl rozostřit obraz, kterej nás trápí, nebo zaoblit hrany vzpomínek a myšlenek, které nás zraňují.“[46] Ač si i v příštích letech Sviták často přátelům stěžoval na nezodpovědnou dceru a mrzelo jej, že i ona „kroutí hlavou nad jeho názory,“ vždy ji měl jako své jediné dítě velice rád.