Sviták přivítal rok 1992 tradičním „Silvestrovským dělobuchem“ – článkem ve, kterém vyzýval ke sjednocení levice, zastavení pravicového náporu, kritizoval nepolitickou politiku a odmítal sbližování s paktem NATO. Atmosféru ve společnosti dokreslují i anonymní dopisy reagující na tento článek: „Pliváte po panu Klausovi za to, že dává do pořádku to, co vy jste zplundrovali. Na rozdíl od vás je schopen se umýt a učesat…“[47]
Rok 1992 měl být především rokem Velké privatizace (rozdělní státního majetku mezi investiční fondy), k jeho dominantním událostem patřily i připravované červnové volby s očekávaným vítězstvím ODS v českých zemích a Mečiarova HSDS na Slovensku. Zřejmá je tendence postupného přetrhávání pout mezi oběma federativními republikami, která se dá rozdělit do dvou fází: Do červnových voleb se jednalo o pouhé zvětšování míry nezávislosti v rámci společného státu, po volbách je pak opuštěna i samotná myšlenka federace. Další důležitou událostí prvních dní roku pak bylo ustavení Levého bloku
Oficiálně byl Levý blok předvolební koalicí KSČM a Demokratické levice ČSFR. Byly zde zastoupeny však ještě další subjekty: Demokratická strana práce, která však kandidovala zároveň i na kandidátce HSD – SMS (zde byl také jediný její představitel M. Kraus zvolen do parlamentu, aby nakonec po mnohých peripetiích skončil v ČSSD jako služebně nejstarší poslanec – od roku 1986), České národní hnutí za mír a lidská práva R. Raczynskeho, Levá alternativa zastoupená V. Křížem a V. Votavou – byť v té době již hodně oslabena frakčními spory, Mladá levice, Hnutí za spravedlivou společnost a lásku k bližnímu a další poměrně nevýrazné subjekty.
Ustavení LB bylo v první řadě dalším krokem ze snah KSČM vymanit se z politického gheta. K tomu jí měl posloužit Sviták a jemu podobní. Jak jsme si v minulé kapitole ukázali profesor netrpěl žádnými ideologickými předsudky ke komunistické straně a naopak vždy vystupoval proti všem pokusům vyřazovat ji z levé části politického spektra (v „Silvestrovském dělobuchu“ například napsal: Bez komunistů nových i současných není žádná levice možná). Komunisté si byli sami vědomi, jakou devizou pro ně jedinci Svitákova typu (tedy za minulého režimu perzekvovaní) v této době jsou. Právě ustavení Levého bloku bylo způsobem jak z tohoto faktu vytlouci reálný politický kapitál. Reformističtí straničtí stratégové hráli také na další strunu: Když vnitrostranické referendum na konci roku 1991 odmítlo 75,94% hlasů změnu názvu, obešli reformátoři tento verdikt ustavením koalice Levý blok, pod kterýmžto názvem měla jít KSČM do voleb. Tak měla být uspokojena rigidita členské základny a zároveň nalezena přijatelnější tvář prezentace před veřejností. Pro nezávislé levicové osobnosti byla tato koalice totiž zase příležitostí, jak se bez velké námahy dostat do parlamentu. Zatímco jinak by museli složitě zakládat vlastní stranu a budovat voličskou základnu, komunistických hlasů bylo vždycky dost a fungující stranický aparát zajistil vše potřebné.
Sviták byl jedním z iniciátorů celého podniku a ustavující schůzi 10. února 1992 vzkazoval v dopise: „ustavení Levého bloku je přelomem ve vývoji naší levice…Levý blok může vyvést levici z izolace a vytvořit podmínky socialistické myšlence na nových základech.“ Byla ustavena rada Levého bloku, do které byl zvolen společně s dalšími osobnostmi perzekvovanými normalizačním režimem: podařilo se získat undergroundového básníka a filozofa Egona Bondyho, nestora české levice profesora Vladimíra Říhu, anarchistického bouřliváka Vratislava Votavu či křesťansky orientovaného Romana Raczynského. Za KSČM byli v desetičlenné radě pouze dva zástupci – Jiří Svoboda a tisková mluvčí strany Blanka Robejšková. Bylo ustaveno, že funkce předsedy rady rotuje mezi jednotlivými členy každého čtvrt roku. Prvním předsedou pak byl zvolen Ivan Sviták.
Koncepce Levého bloku byla také výrazem modernizačních snah v bývalé státostraně. Je až překvapivé, jak křečovitě se v prvních letech po listopadu snažila KSČM vypadat moderně, mladě a evropsky. Hezky to zachycuje reportáž jednoho sympatizujícího novináře: „Po listopadu komunisté zcela změnili image – to musí vzít na vědomí každý, kdo přijde do budovy v ulici Politických vězňů, kde dnes sídlí ÚV KSČM. Ta tam je doba nevlídných aparátčíků – ti se stáhli kamsi do pozadí. Tiskovou mluvčí KSČM je okouzlující blondýnka, hlavním ideologem superinteligentní Miloslav Ransdorf…I předseda KSČM Jiří Svoboda do tohoto modelu patří. Už jeho kancelář dává najevo, že je to pracoviště tvůrčího intelektuála a ne rudého komisaře. K výzdobě místnosti patří moderní plastika, nikde nenajdete žádný z obvyklých komunistických symbolů. Za zády dědice Klementa Gottwalda zato visí československá zástava a modrá hvězdnatá vlajka evropského společenství.“[48] Netřeba dodávat, že modrá vlajka politicky nepřežila toho, kdo ji tam dal instalovat…
Zajímavé byly také kontakty tehdejší KSČM s anarchistickým hnutím. Komunisté nabídli anarchistickému časopisu A-kontra sponzoring výměnou za možnost prezentace svých postojů v něm. Vůdčí osobnost českého anarchistického sdružení Jakub Polák tehdy dokonce jednal s Levým blokem o předvolební spolupráci, na což zareagovala skupina anarchistů násilným obsazením redakce A-kontra a založením Anarchistické federace – další z radikálně levicových sdružení odmítajících KSČM. Podle některých názorů pak z těchto řad mohl vzejít i atentát na J. Svobodu na podzim 1992.
Ač Sviták ještě 9. března v novinovém rozhovoru prohlašoval, že dosud neví, zda má kandidovat, již o den později pronášel filozofickou úvahu na téma „Proč kandidovat za Levý blok“: „Filozof nehledá moc, ale moudrost pro lidi, s nimiž sdílí dějiny, pro národ, k němuž patří a pro kulturu, kterou spoluvytváří myšlenkami, nikoli zbraněmi nebo úřady. Jestliže je v dané dějinné situaci otázkou naší budoucnosti povaha budoucího státu, hospodářská reforma a naše místo v Evropě, pak je třeba hledat moudrá řešení v legislativních orgánech, nikoli v univerzitní posluchárně…“[49] Sviták zde i zdůvodňoval, proč se rozhodl kandidovat v severomoravském volebním kraji: „vyhovuje mně to právě proto, že mám Pithartova pragocentrizmu stejně po krk jako většina Moravanů a že v samosprávných zemských orgánech vidím budoucnost země. .. Kandidovat na Ostravsku je pro mě zvláštní ctí, protože máme nedokončené úkoly na Doubravě, v šachtách a hutích, na něž se valí nezaměstnanost…“
Mezi hlavní události první poloviny roku 1992 patřila i snaha prezidenta Havla prosadit ve Federálním shromáždění návrhy zákonů o referendu, o přijetí nové ústavy a novely zákona o československé federaci. Uvedené zákony byly součástí jeho snah o zvětšení svých pravomocí, které odmítla jak pravice tak levice. Stejný názor měl i Sviták a to i přesto, že návrhy byly, zdá se, výrazem upřímné snahy o zachování Československa a obsahovaly z pohledu pravice mnoho levicového. Podpory se Havlovi dostalo jen ze strany liberálního středu, což však k jejich prosazení nestačilo. Sviták označil prezidentovu prohru celkem paradoxně za porážku pravice (která však také hlasovala proti), prezidentův přímočarý postup a neschopnost taktizovat nazval „bouchnutím do stolu jež přesvědčilo poslance, že hradním poradcům je třeba zatnout tipec.“[50] Na Svitákovo vystoupení zareagoval V. Havel v rozhlasových Hovorech z Lán tím, že ho zahrnul do stejné kategorie jako vůdce ultrapravice M. Sládka.
Další významnou událostí byl podpis mezistátní smlouvy mezi ČSFR a SRN „o dobrém sousedství a přátelské spolupráci,“ kterou 28. února podepsal V. Havel s německým kancléřem H. Kohlem při příležitosti jeho návštěvy Prahy. Také s touto prezidentovou iniciativou Sviták nesouhlasil: „Nevstupujeme do Evropy, vstupujeme znovu do vazalského vztahu k Svaté říši německé, avšak bez výhody odsunu tří set volů ročně. Proto jsme jednoznačně proti ratifikaci smlouvy s Německem, která skončí v parlamentu stejně jako dřívější prezidentské iniciativy.“[51] V tom se ovšem mýlil: 22. dubna ji Federální shromáždění – proti komunistickým hlasům - ratifikovalo.
I přestože bylo jasné, že volby v červnu 1992 vyhraje s přehledem pravice, média strašila občany návratem komunistů k moci. Aby k tomu nedošlo, uchýlila se někdy i k „poněkud nestandardním“ postupům, jakým byly např. tzv. „volby na nečisto“ které proběhly za režie České televize v květnu 1992 v Třeboni – baště pravice. Televizní divák tak mohl spokojeně uléhat s představou, že Levý blok nezíská více než 1% hlasů. Také případy slovního a fyzického napadání účastníků mítinků LB nesvědčily o příliš dobré atmosféře v společnosti. (Např. na mítinku LB v Brně byla zraněna účastnice střepinou z petardy hozené příznivcem ODS.)
V rámci své volební kampaně absolvoval Sviták desítky mítinků s občany, ve většině severomoravských měst, dokonce vystupoval i na Slovensku v rámci kampaně SDL´. Tato činnost jej zaměstnávala natolik, že musel dokonce v květnu ukončit cyklus přednášek na Komenského univerzitě v Bratislavě, aby se sem jako vyučující již nikdy nevrátil. Sviták vystupoval před občany se svou koncepcí Levicové politiky vždy jako nezávislý kandidát Levého bloku. Jeho volební program snad nejlépe vyjadřuje desatero „10 x ano a ne“, které přednesl v březnu 1992 v Hukvaldech: „1. Ano společnému demokratickému státu Čechů a Slováků, ne prezidentské demokratuře nevolených poradců. 2. Ano obrodě vlastními silami národa, ne zadlužení u zahraničního kapitálu a Mezinárodního měnového fondu. 3. Ano neutrální ČSFR bez stálé armády, ne vojenskému chomoutu NATO a žoldnéřským službám čs. armády v cizině. 4. Ano hospodářské přestavbě zajišťující růst národního důchodu, ne šokové terapii nadřazující zájmy klubu milionářů nad zájmy národa. 5. Ano odstátnění majetku zaměstnaneckými akciemi, ne kupónové privatizaci a restitucím hodnot církvi, šlechtě a rentiérům. 6. Ano odborářům, družstevníkům a lidem práce, ne parazitním spekulantům a podnikavcům. 7. Ano volnému trhu mezd a indexaci důchodů, ne programu nezaměstnanosti, zbídačování a balkanizaci naší politické scény. 8. Ano dialogům o budoucnosti národa a o smyslu našich dějin, ne státnímu monopolu na pravdu a macdonaldizaci kultury šmejdem. 9. Ano Moravě jako spolkové zemi s vlastní vládou v trojfederaci, ne dvojdomku kohlonizovaných pragocentristů. 10. Ano budoucímu samosprávnému socializmu v otevřené společnosti, ne restauraci kapitalizmu autoritativní pravice!“ [52]
Atmosféru před volbami dokresluje i tato „typicky Svitákovská“ historka: Na tiskové konferenci KSČM se filozof vyjádřil, v reakci na projev Pavla Bratinky (ODA), že poslouchat tohoto poslance bude pro něj ve Federálním shromáždění „trestem božím“. Na to Bratinka v anketě MfD odvětil, že „Sviták je hodný člověk, který zkameněl na levicovém postoji z let šedesátých a protože na něj nechce „boží trest“ přivolávat, přeje mu, aby se do parlamentu nedostal.“ Po sečtení hlasů bylo však jasné, že to bude právě ODA, pro kterou nebude ve FS místa. To byla voda na Svitákův mlýn: „Bůh nevyslyšel přání pana Bratinky, abych se do parlamentu nedostal, protože voliči považovali za trapnou zkamenělinu právě pana Bratinku a jeho kolegy z ODA.… Zatím nelze posoudit, zda byl uvalen boží trest na oba uchazeče, právě tím, že se oba dostali tam, kam se dostat nijak netoužili: jeden do parlamentu, druhý z parlamentu. Mozek ateisty si s touto dialektikou poradí stejně snadno jako pokorný křesťan s vědomím, že cesty páně jsou nevyzpytatelné.“[53] Tvrzení, že se Sviták netoužil dostat do parlamentu však netřeba brát vážně. Rozhodně ale nechtěl kandidovat z materiálních důvodů – důchod 2000 USD měsíčně ho zabezpečoval dostatečně, a tak paradoxně on - levičák naplňoval americkou praxi, že člověk má do politiky vstupovat až, když je finančně zajištěn. Spíše než zdroj příjmů Sviták asi potřeboval jakousi oficiální a prestižní tribunu, kde by mohl prezentovat své názory.