Volby se uskutečnily 5. – 6. června 1992. Voliči vybírali z 35 politických stran, které soutěžily o poslanecká křesla ve třech institucích: V České národní radě (na Slovensku SNR), ve Sněmovně lidu a ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. I přes drtivé vítězství ODS (téměř 34% hlasů jejím kandidátům do FS) nelze říci, že by byla česká veřejnost nějak výrazně pravicová. Druhá nejviditelnější strana pravice – Občanská demokratická aliance se do Federálního shromáždění s necelými 5 % vůbec nedostala a pouze rozpad Československa a vytvoření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z České národní rady (kde se se šesti procenty uchytila) jí umožnil „vznést se jako pavouček na vláknu babího léta spolu s politickými orli k oblakům moci“ (jak vtipně uvádí Jan Měchýř).[54] Také pro stranu lidovou (KDU – ČSL) bylo velice obtížné se dostat do „Federálu“ a šesti procentní znamenal ztrátu 1/3 hlasů oproti volbám v roce 1990, což nebyla příliš dobrá vizitka pro jejich předsedu Luxe. Největší antikomunisté – Klub angažovaných nestraníků se do žádného ze zastupitelských orgánů nedostali a skončili definitivně na politické periferii, což nesvědčilo jen o malém akčním potenciálu strany, ale také o nepoužitelnosti antikomunizmu jako volebního programu. Podobně neslavně dopadl i politický střed reprezentovaný Diensbierovým Občanským hnutím, které přes silný intelektuální potenciál nedokázalo oslovit široké vrstvy a v očích veřejnosti nezůstalo ničím jiným než „Občanským hnitím“. Sviták k tomu napsal: „Krach středu je první důkaz, že i v postkomunistických společnostech se politické strany, vlády a státy musí opírat o zájmy národa, občanů, vrstev, nikoli o morální postuláty.“[55]
Naproti tomu síly levice i přes výraznou mediální blokádu poměrně uspěly, o čemž svědčí i postup těch stran do Federálního shromáždění, které ve volbách před dvěma roky propadly:
1) Sociální demokracie, která vsadila na bývalého místopředsedu federální vlády Waltra Komárka (Sviták mu blahopřál ke jmenování volebním lídrem ČSSD [56]), širokými vrstvami vnímaného jako hlavního Klausova oponenta, dále na bývalého semaforského komika a „miláčka národa“ z roku 1990 Miloše Zemana (mimochodem Sviták si mistra bonmotů ve Federálním shromáždění neobyčejně oblíbil a jeho pozdější zvolení předsedou ČSSD přivítal s nadšením, které snad bylo způsobeno břitkostí Zemanova humoru a intelektuální náročností obu mužů). Také mediálně výrazní poslanci Dostál, Grulich a Vagner zaručovali „socanům“ pozdější úspěchy. Ač byly jejich předsedovi Jiřímu Horákovi předhazovány některé proklausovské výroky, lze i tuto stranu považovat za důsledně opoziční. Zisk ČSSD pak v těchto volbách činil okolo 7%.
2) Liberálně sociální unie, kterou tvořily Strana Zelených, Socialistická strana a Zemědělská strana profesora Trnky ze Slušovic, který byl také lídrem bloku, získala kolem 6% a uspěla také ve všech zákonodárných sborech.
3) Pro mnohé překvapivě zabodovalo i SPR–RSČ, když „dryáčnické, ale mnohdy výstižné projevy“[57] jejího charismatického vůdce M. Sládka dokázaly přesvědčit 6,5% voličů. Ač je tato strana přiřazována ke krajní pravici, sociologické rozbory jejich voličů svědčí o krajně levicovém vidění světa.
4) Poslední spíše levicovou stranou byl jeden z moravistických subjektů (HSD–SMS), který se podobně jako ODA dostal s necelými 6 % pouze do ČNR. Volební úspěch moravistů Svitáka těšil – sám tvrdošíjně uváděl do kolonek: „národnost moravská“ [58] a o Moravanech s oblibou prohlašoval, že jsou „chasa ušlechtilá“.
Levý blok, podle Svitáka „husitská vozová hradba proti drátěným košilím a brnění křižáků pravice“, v těchto volbách v podstatě neuspěl. I kdyby kandidovala KSČM samotná, dostala by pravděpodobně to samé, neboť v roce 1990 ji pod zkratkou KSČ podpořilo 954 690 voličů, což znamenalo 13,24% a v roce 1992 to bylo 909 490 voličů. Díky menšímu zájmu o volby než před dvěma lety však činil volební zisk 14,05%.[59] I tento výsledek stačil na druhé místo mezi českými politickými stranami. Sviták jako lídr kandidátky Levého bloku do SL FS na severní Moravě získal 53 214 preferenčních hlasů a usedl do „federálu“ společně s dalšími 33 poslanci LB. Do poslaneckých lavic za tuto stranu zasedli velice rozdílní lidé - např. známý spisovatel a antisemita Alexej Pludek (Sviták o něm ve své exilové knížce „dialektika dějin“ napsal, že je „předním kolaborantem svazu spisovatelů“, jeho kniha Český král Karel je „orgií českého nacionalizmu“, „neovládá český jazyk a nedokáže zformulovat kloudnou větu“, „falzifikace českých dějin v těchto pludkovinách je vskutku originální a musí naplnit čtenáře fyzickým hnusem nad stavem české kultury“[60]. Samotný Pludek pak několikrát písemně žádal Svitáka o veřejnou omluvu „přinejmenším před stejně početným publikem, jaké tvoří pravděpodobný čtenářský rozsah Vaší publikace.“[61]) Nalezneme zde např. tehdejšího místopředsedu KSČM M. Grebeníčka, filozofa a historika M. Ransdorfa, právníka V. Filipa - ti v KSČM zůstali a pozdější odpadlíky - předsedu KSČM Jiřího Svobodu, Z. Masopusta a J. Mečla - předseda poslaneckého klubu LB ve FS a pozdější zakladatel Strany demokratické levice. Jinak se dá říct, že poslanecký klub Levého bloku patřil k těm elitnějším – přítomnost 4 profesorů a 4 docentů a také fakt, že z jeho tehdejších členů je v dnešní KSČM pouze 7, o lecčems vypovídá.
Celkově tak vypadal poměr mandátů mezi pravicí a levicí v českých zastupitelských orgánech takto:
| pravice | levice (resp. opozice) | |
| ČNR | 105 | 95 |
| SL FS | 55 | 44 |
| česká část SN FS | 43 | 32 |
Sviták však viděl realitu jinak a, ač bylo mnohdy přání spíše otcem myšlenky, má jeho interpretace své opodstatnění: Připočítáme-li ve Federálním shromáždění i slovenské mandáty a budeme-li společně se Svitákem za levici považovat drtivého vítěze slovenských voleb HSDS (ve slovenské národní radě získalo dokonce téměř polovinu mandátů - 74 ze 150), začne se nám FS jevit o hodně méně pravicově:
| pravice | levice | maďarská strana (MKDMESW) | |
| SN FS | 61* | 83 | 7 |
| SL FS | 67 | 78 | 5 |
*K hlasům pravice – Sviták připočítával i slovenskou ultrapravici – nacionalistickou SNS, která vystupovala proti společnému státu, zatímco česká ultrapravice – SPR–RSČ vystupovala pročeskoslovensky a má mj. proto dle Svitáka své místo mezi stranami levice.
Zcela smrtící se tak pro československou jednotu ukázal tzv. zákaz majorizace tj. rozhodnutí platí, není-li pro něj jen prostá většina všech poslanců, ale prostá většina českých a prostá většina slovenských. Kdyby zákaz neexistoval, bylo by dle Svitáka možné utvořit společnou československou vládu české levice (LB, LSU, ČSSD, SPR-RSČ) společně se slovenskou (SDL´, SDSS) a Mečiarovým HSDS, které navzdory kampani českého tisku nebylo před volbami 92 o nic méně protičeskoslovenskou silou než ODS. (Do voleb 1992 šlo s požadavkem konfederace, zatímco V. Klaus mluvil o „funkční federaci“ a federace, kde by neměla vládnout pravice, pro něj byla automaticky nefunkční.)
Díky zákazu majorizace však musela s federální vládou souhlasit i česká strana a zde nebylo možno utvořit jinou vládu než pravicovou. Kdyby nebylo zákazu majorizace, mělo by dle Svitáka (a podobné přesvědčení vyjadřoval např. i Alexandr Dubček) Československo sice vládu pravděpodobně s Vladimírem Mečiarem v čele ale s nadějí na zachování společného státu.
Jedině zákaz majorizace přiměl Mečiara k rozhodnutí sestavit federální vládu s jedinou politickou silou schopnou dát dohromady vládní většinu v ČR - ODS. Ovšem pro ni byl společný stát po vyhlášení volebních výsledků za Slovenska již odbytou věcí. Poměrně kuriózní úlohu sehrála v politickém boji ODA, když ze zastrčeného kouta ČNR halasně vyzývala k rozdělení federace, resp. zrušení Federálního shromáždění – orgánu, ve kterém neměla zastoupení. Navázala v tomto směru na tradici pravicového fundamentalizmu započatou Václavem Bendou, který na jaře 1992 volal po nasazení tanků na Slovensku v případě vítězství tamní levice.
Ve chvíli kdy se na Slovensku stal premiérem V. Mečiar a v Čechách V. Klaus, bylo jasné, že federace nevydrží. Dokládal to ostatně i fakt, že české politické špičky (nejen V. Klaus, ale i předsedové zbylých dvou koaličních stran - J. Lux a J. Kalvoda) nemířily do federální vlády, jejímž předsedou se stal nevýrazný Jan Stránský (ODS), ale do republikové a to ve chvíli, kdy se stále ještě verbálně zastávaly společného státu.
Když čerstvě zvolený poslanec Sviták vcházel do budovy Federálního shromáždění, potkal zde jeho dosavadního místopředsedu Rudolfa Battěka, který ho uvítal slovy: „Ivane, kam jsi to dopracoval?“ ve zřejmé narážce na uskupení, za které byl Sviták zvolen. Ten odpověděl: „Do federálu, ale kam ty, Rudo?“ – Battěkovi „Demokraté 92 za společný stát“, se do parlamentu vůbec „nedopracovali“.
Předsedou FS byl zvolen pozdější slovenský prezident M. Kováč (tehdy HZDS), který v této funkci vystřídal A. Dubčeka. V novém parlamentu přes deklarovanou zásadu poměrného zastoupení nebylo vyšších funkcí pro druhou nejsilnější poslaneckou formaci v české části – Levý blok. Jeho kandidáti byli sice zvoleni do předsednictva FS, avšak místopředsednické křeslo na předsedu KSČM Jiřího Svobodu nezbylo. Stejně tak i v České národní radě si vládní koalice suverénně rozdělila všechna významnější křesla. Na tuto skutečnost hned také I. Sviták ve svém prvním vystoupení na parlamentní půdě 25. června 1992 reagoval: „Vážení přátelé, až dosud platila zásada poměrného zastoupení. Kladu vám otázku, zda zásada poměrného zastoupení platí také pro Levý blok. A do nynější chvíle platila zásada fair–play. Kladu vám otázku, zda platí i pro Levý blok? Až dosud jsem viděl celou řadu džentlmenů, kteří respektují osobní integritu svých protivníků a zvedají pro ně ruce, ačkoli mají opačné politické názory. Platí zásada džentlmenů i pro Levý blok? To je zásadní otázka tohoto Federálního shromáždění, která se vám bude stále vracet znovu a znovu.“[62]
3. července se konala volba prezidenta republiky. Jak se dalo předpokládat, Václav Havel neuspěl. Nezískal podporu HZDS, které si dobře pamatovalo jeho podíl na odvolání V. Mečiara z funkce slovenského premiéra v dubnu 1991. Ani si nezískal sympatie české opozice podporou lustračního zákona, některými vstřícnými kroky k SRN, ochraňováním bezradné federální vlády M. Čalfy, amatérskými týmy poradců či faktickým sekundováním levicí nenáviděnému V. Klausovi. Konečně ani pravice nepotřebovala překážku při rozbíjení ČSFR a Havlem prosazovaný politický střed (hlavně Občanské hnutí) ve volbách propadl. I Levý blok odmítl V. Havla podpořit. Slovy Svitáka: „My bychom měli jeho těžké rozhodnutí, zda znovu kandidovat bude nebo ne, ulehčit ujištěním, že naším kandidátem není, nebyl a nebude. Dvouletý všestranný úpadek hospodářství, státu a kultury ho diskvalifikuje k dalšímu vedení Absurdistánu.“[63] Sviták asi zapomněl na svá tři roky stará slova: „Václav Havel…byl a je vedoucím politikem, jehož bystrozrak a chápavost detailů převyšuje téměř vše. …Budoucnost patří Václavu Havlovi, protože je moudrý, protože žije absurditu moudrosti, dovede ji vyjádřit umělecky a tím se liší od nás, pouhých spotřebitelů jeho skvělých her a bystrozrakého intelektu jehož vzácnost z něj činí národní osobnost a skutečného státníka.“[64]
Vztah k Levého bloku k prezidentovi však nebyl tak jednoznačný, jak by se zdálo z předchozího odstavce: Když 19. června, na tiskové konferenci LB Sviták rezolutně prohlásil „V. Havel může zachránit společný stát jen tím, že nebude kandidovat“, ozval se zaskočený předseda KSČM J. Svoboda: „toto slyším poprvé a chtěl bych vyjádřit jiné stanovisko“. Roli V. Havla při posledních jednáních s V. Mečiarem pak označil za „státotvornou“.[65]
Se Svitákovým zvolením do parlamentu a s jeho televizí přenášenými osobitými projevy značně vzrostl počet anonymních dopisů, které dostával. Nejvíce ho snad mohly bolet ty od horníků z Litvínova – příznivců ODS, kterých se vždy tak zastával a ke kterým směřoval své proslulé vystoupení v roce 1968 na Ostravském dole Doubrava. Když byli za několik let propouštěni z práce, omluvil se mu někdo z nich alespoň v duchu? K těm humorným anonymům patří i jeden od prostitutky (ať už skutečné či domnělé), reagující na Svitákův bonmot „že z československého kondominia se stává české dominium, aby nakonec zbyl jen německý kondom“[66] Vážená paní prostitutka namítá, že německé kondomy jsou kvalitní a rozhodně by to nebrala jako potupu. Na ukázku mu hned jeden zasílá. To, že se ve Svitákově pozůstalosti uchoval plastikový balíček neporušený, pokládám za osobitý příspěvek k poznávání jeho sexuálního života.
Na druhou stranu už příliš veselé nebylo, když pisatel vyhrožoval Svitákovi zapálením jeho rodinné usedlosti – větrného mlýna v Hukvaldech, který ani nebyl Svitákovým vlastnictvím.
Sviták svou tehdejší mimoparlamentní aktivitou stále podporoval hlavně Demokratickou levici ČSFR, malého koaličního partnera komunistů ve volbách 1992. V listopadu 1992 pořádala programovou konferenci v Brně, na které mj. vystoupil Sviták s „Filozofií demokratické levice“ Další řečník, výše zmíněný Egon Bondy se tehdy o Svitákovi vyjádřil jako o „příteli“ a prohlásil, že „na 99,9% souhlasí“ s tím co zde samorostlý filozof řekl. [67] Asi zapomněl na svá dvacet let stará slova, kdy se o Svitákovi (a jiných) vyjádřil jako o „morálních pomyjích“ a „intelektuálních splaškách“ jejichž vlády „se nechce dožít.“[68]
Sviták měl velké plány i s Levým Blokem. 23.6. na zasedání Rady LB vyzýval k vytvoření měsíčnímu Levý Blok v Ostravě, týdeníku pro kulturu a politiku Nová tvorba v Brně po vedením E. Bondyho, dále týdenní přílohy Haló novin a konečně navrhoval rozšířit publikační záběr komunistického nakladatelství SAKKO. Tyto projekty se nakonec neuskutečnily, neboť je nejprve odsunulo pracovní zaneprázdnění politické reprezentace v souvislosti s rozpadem společného státu, později je paralyzovalo opět se rozhořivší kolo vnitrostranických bojů ve hře „kdo ovládne Levý blok?“. Stejně tak další Svitákovo volání po „aktivní, nezávislé úloze Rady LB při formování nové levice“[69] zůstalo oslyšeno. Dalším plánem, který se Svitákovy nezdařil, byl jeho záměr začít přednášet (bez nároku na mzdu) na VŠ Báňské ve svém volebním obvodě – Ostravě. Její rektor to odmítl slovy: „…v dosti pohnuté politické hladině, která nás v současnosti provází, by mohlo vystupování politických činitelů na akademické půdě vyvolávat kontroverzní postoje a odezvy u naší veřejnosti.“[70] Pranic mu nevadilo, že v rámci předvolební kampaně promlouvaly na akademické půdě ke studentům špičky ODS M. Macek, V. Klaus a dokonce i Klausova manželka Livie.
Mezitím však již nezadržitelně pokračoval proces rozpadu federace. Prvním důležitým milníkem byl 17. červenec, kdy Slovenská národní rada přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Ještě týž den odpoledne oznámil V. Havel dopisem Federálnímu shromáždění: „Dne 20. července 1992 v 18 hodin odstupuji z funkce prezidenta ČSFR.“[71]
Velice populárními se stala zatím Svitákova břitká až satirická vystoupení v Federálním shromáždění. Po jednom z nich se Poslanec Faldýn se 18.11. vyjádřil, že se diví, „proč ve svém věku Prof. Sviták přijímá roli parlamentního kašpárka,“ že si svým vystupováním vysloužil přezdívku „muž, který spadl z Marsu“ a nutí pana poslance nerespektovat nepsané pravidlo úcty ke stáří. Sviták odpověděl tradičním způsobem: „Pane kolego, vy jste jediná výjimka, vás jsem nepovažoval za poučitelného. Pokud jde o moji imaginaci, učil jsem se ji od surrealistů, od jakéhosi Salvátora Dalího. Ten považoval za naprostého idiota každého, kdo si nedovede představit klusajícího koně na rajském jablíčku. Dovedete si ho představit? Ano nebo ne? Váhám, protože respektuji pravidlo parlamentní slušnosti. Vy ne, já ano.“
Samozřejmě i na parlamentní půdě leckdy převládla ideologie a emoce nad rozumem. Pro většinu svých pravicových oponentů byl Sviták zvolen za „komunisty,“ čímž bylo vše jasné. Tak například 30.7. prohlásil předsedající schůzi poslanec Jajtner (KDU- ČSL), že Sviták „více než dvacet let šířil jed komunizmu ve svobodném světě, aby po svém návratu do naší svobodné vlasti se ujal šíření toho jedu v okamžiku, kde se jej snad zbavila.“ Profesor kontroval: „Jestliže vy máte plné zuby posledních 40 let, já vás ujišťuji, že mám plné zuby vašeho jednání a vašeho řízení této sněmovny během několika hodin.“ Jindy zase z řad lidovecké pravice zaznělo: „Pan Sviták zde hovořil za stranu, na jejíž rukou doposud lpí krev nesčíslných obětí komunizmu. Chci upozornit toto vážené auditorium, že naší povinností je zdůrazňovat, že být komunistou je hanba.“ Sviták se hájil slovy: „Jsem nezávislý poslanec za Levý blok. Pokud budeme počítat ty potoky krve v dějinách, které plynuly za všech tisíciletí, pak vy, pane Jajtnere, byste musel vydat také jakási svědectví o hrůzách a mezích ideologie, ke které vy se hlásíte, ale já vás z toho neobviňuji. Neobviňuji také Ježíše Krista za to, co se dálo v jeho jménu. Tak prosím vás, když budete trochu soudný a budete chápat dějiny jako opravdovou tragédii a konflikt těch dober, tak nemůžete takovéto primitivní a simplifikující myšlení přisuzovat ani sám sobě, ani mě, ani snad tomuto plénu.“ Těžko už však mohl odporovat takovýmto argumentům: „Nechte toho, soudruzi! Už mě nebaví stále poslouchat o referendu a o tom, kdo má právo rozdělovat naší republiku. Kdo vyhrál volby je všem jasné. Myslím, že všichni žijeme v naší zemi, a proto musí být v zájmu opozice, která volby nevyhrála, abychom se z toho všeho co nejdříve dostali a žili v klidu, který už všichni tolik potřebujeme.“[72]
V parlamentních debatách a projevech také Sviták často používal filozofických příkladů: „Milan Uhde 15. září: „Zahrávat si s tím, že každý občan může posoudit, zda-li má být společný stát, nebo ne, je demagogické“ - Premisa č. 1. Premisa č. 2. – Milan Uhde je občan. Závěr – to je přesně podle Aristotela – zahrávat si s tím, že Milan Uhde může posoudit, zda má být společný stát je demagogie.“[73] Jindy zase přirovnával rozpad společného státu k antickému dramatu: „Víte, tragédie spočívá právě v tom, že hrdinové myslí, že dělají něco jiného než to, co opravdu dělají. Ačkoliv oni jsou rozumní lidé nebo brilantní lidé jako Oidipus, který vyřešil hádanku Sfingy, jako vyřešili chartisté výborně problém byrokratické diktatury. Víte, jejich záměry se kříží se záměrem bohů nebo s vyšší normou, a tak Oidipus zabije svého otce Masaryka, pardon, Latia a ožení se s vlastní matkou, Mezinárodním měnovým fondem, pardon, Iokastou….“[74]
Ve svých interpelacích se Sviták snažil věnovat svému severomoravskému volebnímu obvodu. Toto pojetí zastupitele jako přímého reprezentanta skupinových zájmů voličů z určitého místa, vycházelo u Svitáka z jeho americké politické praxe. Profesor interpeloval např. ve věci Tatra Kopřivnice: „Prezidentský kandidát Patrick Buchanan přijede do Detroitu, do amerického centra automobilového průmyslu, v cizím autě, ne v americkém, v nějakém japonském. A prohrál u dělníků nominaci. Když britská princezna Diana vyměnila Rolls–Royce za Mercedes, byl z toho mezinárodní skandál. Jenže když si naše byrokratická elita kupuje bavoráky, protože tatrovky pro jejich delikátní části těl nejsou dost dobré a vznešené, nikdo ani necekne.“ Praxe preference domácích výrobků se měla za pár let prosadit, tehdy však pravice reagovala slovy: „Jestli jsem dobře pochopil, bylo by dobře, kdyby vládní činitelé si kupovali naše tatrovky, že by se tím mohla zachránit Tatrovka. Prosím vás, ne na stejné úrovni, nebylo by dobře nařídit našim vládním činitelům, aby si kupovali lokomotivy, že by se tím zachránila škodovka.“[75] (posl. Kroger)
Politickou hladinu na podzim silně rozvířil atentát na předsedu KSČM Jiřího Svobodu z počátku prosince. Neznámý útočník jej přepadl v bytě a pobodal nožem. Celé politické spektrum tuto akci odsoudilo a Svobodu v nemocnici navštívil dokonce bývalý prezident Havel. Hodně se spekulovalo, kdo za pokusem o vraždu předsedy nejsilnější opoziční strany stojí. Padala obvinění směrem k ultrapravici, k anarchistické scéně nebo ke stalinistickému křídlu v KSČM. Vrah však nebyl nikdy odhalen. Sviták atentát komentoval slovy: „Ruka zákeřného vraha namířená proti srdci předsedy KSČM je tatáž ruka, která je namířena proti srdci naší levice – Levému bloku. … Sjezd KSČM bude mít tolik duchapřítomnosti a odvahy jako Milena a Jarmila Svobodovy a znemožní dokonání vražedného záměru vůči naší zemi, státu a levici. Stejně jako Jiří Svoboda, levice se zotaví ze svých ran a bude posílena.“[76]
Další důležitou událostí byl ústavní zákon o zániku České a Slovenské federativní republiky k 31.12.1992. Ač Sviták, všichni poslanci Levého bloku a většina opozice hlasovali proti, zákon byl Federálním shromážděním přijat 25. listopadu v 13 hodin 21 minut. Sviták krátce předtím odmítl hlasovat pro rozdělení slovy: „Pokud mohu mluvit za sebe a za své voliče, odmítám odpovědnost za rozpad státu a nebudu podporovat žádné akce v tomto směru. Musím odmítnout spolupachatelství na tomto zločinu neústavní likvidace státu. jediný rozumný postoj k vládě je tedy vyjádření nedůvěry vládě… Vláda, která otevřeně žádá nebo nabádá k porušení ústavy a osvojuje si pravomoci ke zrušení státní formy jinak než vůlí lidu, patří před ústavní soud.“[77]
Nakonec už zbývalo jenom rozpustit již nepotřebnou instituci FS. Stalo se tak 17. prosince. I při vědomí své porážky si Ivan Sviták neodpustil tradiční ironii, když na poslední schůzi FS prohlásil: „Já bych měl pokleknout před Václavem Klausem a políbit mu ruku za to, že nebudu poslancem. Umožní mi, abych se věnoval rozumnější činnosti, nežli je instituce Federálního shromáždění. Já jsem se během posledních deseti let intenzívně věnoval otázce – jak vzniká věda v šestnáctém století v Rudolfínské Praze. Jak vznikala alchymie a z ní chemie. Teď se k tomu mohu vrátit. Alchymisté hledali vědeckou metodu a nevěděli pořádně, jak to dělají – a totéž jsme dělali my ve FS. Takže já tu dobu tady považuji za ohromnou zkušenost pro nalezení skutečné metody v naší národní politice. Vzhůru do alchymie rudolfínské doby. Ať žije Václav Klaus!“[78]
Netřeba dodávat, že profesor měl v nové České republice úmysl dělat také něco jiného. Politika ho lákala stále….
Svitákovo působení ve Federálním shromáždění je pak třeba hodnotit jako vrchol jeho polistopadového pobytu ve vlasti i přesto, že pro většinu občanů to byl pouze slabý odvar ze Svitáka v roce 68, kdy vyjadřoval tzv. „svědomí národa“.