Rozpad ČSFR zastihl celou českou levici a Svitáka poměrně nepřipraveny. Již zde nebyla slovenská strana, o kterou se moli ve svých představách opírat. Je sice pravda, že svým neohroženým bojem za uchování společného státu si Levý blok, sociální demokracie a další opoziční strany získaly značou autoritu, přesto však nepředstavovaly sílu, která by mohla konkurovat tehdy neotřesitelnému postavení premiéra Klause. Mnohým připadalo, že zde bude pravice vládnout po dalších deset let. Tehdejší vztah společnosti k levici dobře zachytil novinář A. Mitrofanov: „Členové ČSSD se kolikrát z obavy, že budou vysmíváni, báli ke své stranické příslušnosti hlásit. Hůř, než Klausovy sarkastické poznámky přitom obvykle snášeli řeči ve své hospodě, kde se jim kdekdo divil, proč se dali k „socanům““[79]
Sviták tak jako každý leden odjel do Kalifornie, aby mohl přednášet na univerzitě a odpočinout si od stresu spojeného s posledními měsíci a snad i zapomenout na domácí neúspěchy. V dopise příteli tehdy píše: „Lékař mne ujistil, že ještě nemám rakovinu, ale i bez ní to jde se mnou z kopce.“[80](28.1.93) Mnozí si dokonce mysleli, zda se nebude chtít vrátit do USA natrvalo, ale na to on ani nepomýšlel, dvacet let zde strávených mu bohatě stačilo.
Zároveň se ale v řadách opozice rozhořívalo další kolo mezistranického boje ve hře „kdo se stane hegemonem české levice?“. Dosud vedla KSČM. Její zisk v červnových volbách 1992 byl téměř dvojnásobný oproti zisku ČSSD. Také zvolení taktického volebního názvu Levý blok, který ji měl učinit přijatelnější nekomunistickému voliči se zdálo být krokem správným směrem. Úspěchem bylo i angažmá několika levicových intelektuálů, nespjatých s komunistickou minulostí. I samotná osoba předsedy stany – režiséra Jiřího Svobody a intelektuálský charakter zvolených poslanců, se zdály nadějí pro získání sympatií inteligence. Faktem však bylo, že skutečné výsledky této strategie byly pochybné – KSČM si zachovala svůj tradiční elektorát, který by ji volil tak či tak, a nové skupiny se jí oslovit v podstatě nepodařilo. Levý blok navíc nedokázal působit dostatečně homogenně, což bylo vždy nedostatkem pro českého levicového voliče toužícího po stranickém monolitu. Pozici Levého bloku zhoršoval i fakt, že jakákoli kritika současnosti z úst této strany mohla být snadno odražena argumentem minulosti. Konečně mu na cestě za dominancí nad levicovým spektrem chyběla dostatečně dynamická a charismatická vůdčí osobnost.
ČSSD naproti tomu již z kraje roku 1993 – 27. února zvolila svým předsedou Miloše Zemana, který slíbil ostře kritický kurz proti vládní koalici (výrok: „půjdu vládě po krku“), sjednocení české levice (společně se stranami koalice Liberálně sociální unie (zelenými, zemědělci a socialisty) a moravistickým subjektem HSD –SMS založil tzv. realistický blok, který však pomohl pouze ČSSD – voliči ostatních stran zde sdružených přešli pod její prapor). Sviták jeho zvolení přivítal článkem „Budoucnost má jméno Miloše Zemana“ Zde mj. uvedl: „Sociální demokraté si prozíravě postavili do čela svého nejschopnějšího a nejinteligentnějšího poslance… Nový předseda je schopen strategicky myslet o zájmech národa a státu, nejen takticky manévrovat v parlamentu, …je osobností stmelující levý střed a vytváří možnost překonat pravicovou totalitu. „ČSSD jako politická strana pochopila svou historickou příležitost, totiž že musí sázet na zájmy většiny. … Obrana těchto zájmů ji nutně vynese do úlohy výrazné politické síly již v příštích volbách a posléze do vlády.“ [81]
V souvislosti s odchodem nenáviděného Horáka z vedení ČSSD začíná Sviták opět sondovat obnovení svého působení v této straně: 12. května 1993 píše dopis tajemníkovi exilové sociální demokracie Jiřímu Loewymu, ve kterém vítá jeho spolupráci s M. Zemanem. V souvislosti s rozhodnutím Hradeckého sjezdu o zrušení vyloučení R. Battěka z roku 1990, připomíná, že předseda Horák upřel členství v ČSSD i jemu. „Byl jsem tehdy a jsem dodnes členem exilové sociální demokracie, o čemž vystavil pokladník, Čestmír Ješina písemné potvrzení. … považuji své členství v exilové ČSSD za nepřerušené bez ohledu na názor Horáka 1990. Přinese-li další vývoj změnu k lepšímu, uvítám ji a vzdám se své nezávislé pozice, vynucené mým „vyloučením“.“ [82] Loewy mu v dopise odpověděl v tom smyslu, že členství v exilové soc. dem. zaniká návratem do vlasti a členství v jakékoli politické straně zaniká, jestliže člen kandiduje na listině cizího politického subjektu. „Navzdory tvým platbám zemské organizaci v USA se tudíž domnívám, že Tvůj členský vztah vůči zahraniční organizaci ČSSD již netrvá. Pokud ovšem tvůj přestup k LB proběhl se souhlasem zemské organizace USA a jestliže je tato organizace ochotna Tě i po návratu do vlasti považovat za svého člena, můžeš se odvolat k ústřednímu výkonnému výboru, který rozhodne s definitivní platností.“[83] Svitáka samozřejmě ani nenapadlo, aby si pro svou kandidaturu vyprošoval souhlas soc. dem. v USA a proto jeho pokus přiblížit se znovu straně červené růže skončil i protentokrát neúspěšně.
KSČM svolala svůj sjezd ještě dříve – na 12. – 13. prosince 1992 do Kladna. Celá akce však proběhla v dramatické atmosféře krátce po atentátu na předsedu strany Jiřího Svobodu a vyzněla spíš jako manifestace solidarity s ním a skutečné problémy zametla pod práh. Ivan Sviták se sjezdu zúčastnil jako poslanec za LB o po jeho ukončení napsal: „Kdykoli se vynořily konfliktní otázky, ty, které považuji za prioritní – jako je název strany, celková orientace KSČM nebo spolupráce strany s ostatními levicovými silami – byly smeteny ze stolu, takže nedošlo k zásadnímu střetu….(sjezd) plně probíhal v zajetí ideologie a závažnosti ideologických schémat, která jsou ale naprosto vyšeptalá a neúčinná, ať už je nazýváme marxizmem nebo marxizmem-leninizmem či jinak.“[84] Delegáti zvolili opět nepřítomného J. Svobodu předsedou (ten je alespoň pozdravil v magnetofonovém záznamu pořízeném v nemocnici), prvním místopředsedou se stal Miroslav Grebeníček, kterého tisk označoval za představitele konzervativců ve straně.
V situaci kdy se zánikem federálního shromáždění přišla hlavní část politické reprezentace KSČM o své poslanecké funkce, začali hrát prvořadou úlohu poslanci zvolení do České národní rady. Mezi nimi vynikal zvláště předseda klubu poslanců Levého bloku v PS PČR Jaroslav Ortman, který začínal projevovat ambice stát se hlavním lídrem opozice, když J. Svoboda ležel zraněn neznámým útočníkem a když po své rekonvalescenci již nedokázal a snad ani nechtěl pevně uchopit otěže moci ve straně, patrně ve strachu případné reprízy atentátu.
Otázka případné vedoucí role KSČM v rámci české levice se také stala pro mnohé straníky otázkou změny jejího názvu. Sviták se k tomu v rozhovoru vyjádřil: „Byl bych velmi pro, aby Jiří Svoboda s pomocí poslaneckého klubu a dalších lidí, kteří jsou pro orientaci LB na otevřenou společnost, prosadil změnu názvu strany.“ Dále prohlásil, že obdivuje Petera Weisse, který dokázal zreformovat KSS na SDL´ v podstatě proti vůli svých členů. Čeští komunisté si sice hráli na vnitrostranickou demokracii a předložili již na konci roku 1991 členské základně referendum o změně názvu strany, nečinili ani tak z demokratičnosti, jako spíš z bezradnosti. Podobná bezradnost jim také neumožnila provést to, co se podařilo na Slovensku. Sviták dále varoval: „KSČM má nyní poslední šanci provést totéž. Jestli se reformní křídlo Svobodovo neprosadí teď, pak bude vliv KSČM nevyhnutelně klesat a logika gravitačního pole způsobí, že sociální demokracie bude dominovat levé části našeho politického spektra.“[85] Ač si bylo vedení vědomo, že již před rokem vnitrostranické referendum změnu názvu odmítlo, rozhodl se Svoboda, podporován předsedou klubu poslanců LB ve Federálním shromáždění J. Mečlem a poslanci V. Řezáčem a Z. Masopustem pokus znovu zopakovat. Snad k tomu přispělo i vědomí vlastní prestiže v očích ostatních spolustraníků v souvislosti s atentátem na jeho osobu. Vztah Svobodovy skupiny ke koalici Levý blok se dal pak formulovat takto: Podaří-li se nám změnit KSČM na subjekt typu SDĹ, je další existence LB zbytečná, neboť ten byl vždy pouhou náhražkou tohoto stavu. Svého předsedu podporovali hlavně bývalí poslanci Levého bloku ve Federálním shromáždění, kteří najednou ztratili své privilegované postavení špičky KSČM a museli se potýkat i s problémy mnohdy existenčního charakteru.
Proti jejich iniciativě se samozřejmě okamžitě postavili konzervativci tvořící vnitrostranickou platformu „Za socializmus.“ Jednalo se o skupinu bývalých představitelů normalizačního režimu – bývalým pražským tajemníkem KSČ M. Štěpánem, býv. ministrem vnitra J. Obzinou a aparátníkem V. Papežem. Tento proud byl však natolik zdiskreditovaný, že neměl naději na získání většího vlivu. Sviták o něm napsal: „Rozchod se ŠOPem (Štěpán, Obzina, Papež) je nezbytný. Strana jež dokáže strategické kroky provést, zvýší svůj vliv, i když ztratí část členstva. Čím dříve se zbaví KSČM rozkladného rakovinového bujení ŠOPu, tím dříve může zahájit ofenzívní kurz. Nomenklaturní vize návratu ji naopak bude zcela paralyzovat.“[86] Konzervativní proud také vždy odmítal koncepci koalice Levý Blok, jako pouhý trik jak „komunistickými hlasy zvolit nekomunity“ 6.3. přijal ÚV KSČM rozhodnutí, že „s ohledem na dosavadní hodnocení postupů platformy „Za socializmus“, tato nemá práva platformy ve smyslu stanov KSČM,“ aby o necelý týden později konstatoval, že „V. Papež, M. Štěpán a J. Obzina nejsou nadále členy strany“[87] Zkušení aparátníci se však odvolali k ústřední rozhodčí komisi strany, která tato rozhodnutí zrušila s odůvodněním, že usnesení ústředního výboru není v souladu se stanovami, konečné slovo měl však k tomuto případu říct až stranický sjezd.
Další proud vytvořili takzvaní neokomunisté - poměrně radikálně, nicméně nedogmaticky orientovaná skupina marxistických intelektuálů v čele s M. Ransdorfem, jež svůj postoj formulovala v tzv. dubnových tezích: Postavila se za zachování názvu strany (ač to je pro ni pouze zástupným problémem diskuse o strategii a taktice strany) a vyzvala k udržení masové členské základny. Svou mezinárodní inspiraci nalezli v Italské straně komunistické obnovy. Reálný politický vliv sice tento proud nezískal, stal se ale v podstatě hlavním tvůrcem ideologie dnešní KSČM. Ač Sviták vždy zdůrazňoval podporu levicových myšlenek M. Ransdorfa,[88] ani s tímto proudem nemohl příliš souhlasit, jak dokládají jeho slova z 9. března 1993: „Před řadovými komunisty se otevírá rozcestí, z něhož vede jedna cesta k modernizaci, ke změně názvu a k pochopení strategie levice v otevřené společnosti. Druhá vede k hnilobě neokomunistických sekt, neschopných pochopit skutečnost.“[89]
Třetím proud byl představován poslaneckým klubem Levého Bloku (jehož 35 poslanců bylo 34 zároveň členy KSČM). Jeho předseda J. Ortman se v této době snažil stylizovat do role muže kompromisu – prosazoval program kladenského sjezdu a postavil se za kompromisní variantu dvojího názvu strany
Jinou otázkou je pozice 1. místopředsedy strany M. Grebeníčka, který byl sice tiskem označován za konzervativce, ve skutečnosti byl ale spíš dalším mužem kompromisu, z jehož pozice vyplývala nutnost určitého manévrování mezi jednotlivými proudy. V onom pro stranu krizovém období – první polovině roku 93 se mu podařilo neztratit důvěru a stát se politicky přijatelnou alternativou k Jiřímu Svobodovi.
Přitom vnitřní spor o další směřování KSČM nebyl v evropském měřítku ničím novým. Naopak, dá se říct, že byl přímým pokračováním vnitřních rozporů eurokomunizmu sedmdesátých let, konfliktu mezi „historickým kompromisem s buržoazií“ předsedy italských komunistů Berlinguera a neschopností francouzských komunistů v čele s G. Marchiasem opustit představu „Diktatury proletariátu.“
Rozhádané vnitrostranické poměry měl vyřešit další sjezd svolaný na 23.6. 1993 do Prostějova. Sjezdu předcházely stranické okresní konference, kde se členská základna vyjadřovala k těmto podstatným bodům: 1) celková strategie a taktika KSČM 2) změna názvu strany3) vztah strany k Levému bloku 3) příčiny krize ve straně 4) status vnitrostranických platforem. Okresní konference se v podstatě postavily za kladenský program strany, za zachování její jednoty a masovosti, podporovaly prohlubování činnosti Levého bloku, mnohé se kriticky vyjádřily k činnosti ústředního výboru případně samotného předsedy, přičemž některé vznesly požadavek jeho odstoupení. Pro zachování názvu strany se vyslovilo 52 okresních konferencí, 29 pro změnu názvu a 3 pro zdvojený název, nicméně tato možnost jako kompromis mezi dvěma hlavními křídly dosud trvala. Krizovou situaci dokresloval i fakt, že samotný Svoboda nebyl ani okresní konferencí na Praze 6 zvolen delegátem sjezdu. Delegáta z něj pak musela učinit až okresní konference v Liberci. Sviták byl jedním z mála, který se Svobody zastával: „Možná, že není dobrým kandidátem, ale rozhodně je nejlepším, protože chápe strategii levice jako zájem národa a státu, ne jako aparátnický regionální pašalík…“[90]
Jak už bylo řečeno, sjezd se konal 26.6.1993 v Prostějově. Celé zasedání, jehož se Sviták zúčastnil jako host probíhalo ve značně vzrušené atmosféře: Den před tím J. Svoboda oznámil, že se vzdává stranických funkcí a nebude se již dále účastnit politického života. Dokonce odpověděl negativně na dotaz novinářů, zda bude nadále řadovým členem KSČM. Jeho vystoupení označil vzápětí J. Ortman za „teatrální a laciné gesto.“ Před budovou, kde se sjezd konal probíhala početná antikomunistická demonstrace jíž se účastnil i starosta města. Na přicházejí delegáty se snášely spršky vajíček. Chvílemi se zdálo, jako by chtěl dav proniknout do budovy. Podle názorů mnoha delegátů právě tato vzrušená atmosféra ovlivnila jeho průběh. Změnit si název připadalo mnohým jako znak slabosti před za okny skandujícími antikomunisty. Sjezd se usnesl zachovat název Komunistická strana Čech a Moravy, zakázal činnost vintrostranických frakcí a zvolil předsedou Miroslav Grebeníčka, který měl sjezdové jednání po celou dobu pevně v rukou. Místopředsedy se stali další představitelé konzervativců -archeolog Velké Moravy Zdeněk Klanica a poslanec PS PČR Václav Exner. Místopředsednické křeslo získal i představitel neokomunistů M. Ransdorf.
Čelní představitelé reformistického proudu nebyli do vysokých stranických funkcí zvoleni. Jeden z nich bývalý děkan Právnické fakulty Prof. Josef Mečl vyzval dokonce ještě v rámci sjezdových jednání všechny, kteří nesouhlasí s programem KSČM, aby šli do vedlejší místnosti, „že si založí vlastní stranu“ Půvabné pak bylo, že mnozí delegáti zakládající společně s Mečlem novou stranu – Stranu demokratické levice se poté ještě vrátili do sálu a účastnili se jednání a hlasování sjezdu. Vznikající SDL sice vyjádřila ochotu dále působit v rámci Levého bloku, vznesla však požadavek na nové dělení státního příspěvku politickým stranám. Dosud platil poměr mezi KSČM a Demokratickou levicí 4:1, nyní chtěli lidé kolem Mečla také svůj díl. Mečlovu iniciativu Sviták přivítal: „nemá ani peníze, ani aparát, ale má největší šanci oslovit levicové voliče.“ [91]
Ani další z proudů – parlamentní ortmanovský příliš neuspěl. Jeho dva hlavní představitelé J. Ortman a kandidátka na prezidenta doc. Marie Stiborová byli zvoleni pouze do rady Levého bloku, kterážto instituce začala po sjezdu ztrácet na významu. Jeho hlavním nositelem se tak stával právě poslanecký klub v PS PČR, který začal prosazovat, aby se tato koalice začala postupně měnit v politickou stranu ve smyslu Ortmanova vyjádření: „Dělení Komunistické strany Čech a Moravy nevidíme jako nezbytné, sjezd navíc jednoznačně přijal Levý Blok jako rovinu programové a organizační spolupráce. Chápeme tedy tento sjezdový podnět ne jako pouhou možnou koaliční spojnici, ale jako integrační podnět k zamyšlení pro pevnější organizační levicové uskupení jako celistvý levicový subjekt. Nechceme štěpit, chceme integrovat.“[92] Tedy vyjádření v tom smyslu, že se sice nechtějí přímo odtrhávat, jak to učinila Mečlova skupina, ale když neuspěli přímo ve vnitrostranických řadách, chtějí svůj vliv zvýšit tam, kde to jde, tedy zvýšením vlivu Levého Bloku. Politická porážka poslaneckého klubu LB na sjezdu se později ukázala neštěstím pro celou stranu: Vznikla nebezpečná schizofrenie: Politická reprezentace KSČM v legislativě se nezačala krýt s jejím stranickým vedením, což bylo zdrojem mnoha budoucích konfliktů.
Naproti tomu neuspěla ani tvrdě dogmatická platforma „Za socializmus.“ Sjezd pouze potvrdil vyloučení jejich čelných představitelů M. Štěpána a J. Obziny, kteří rovněž začali připravovat založení „trucpodniků“.
Ač Sviták hluboce nesouhlasil se závěry sjezdu, přesto napsal M. Grebeníčkovi blahopřejný dopis (6.7.1993) k jeho zvolení.[93] Pár dní před tím, 30. 5. na tiskové konferenci Demokratické levice prohlásil: „KSČM s novým předsedou Miroslavem Grebeníčkem má za sebou aparát, snad většinu členstva a majetek, ale nikoli šanci vystoupit ze skanzenu. Poslanecký klub Levého bloku s velmi schopným Jaroslavem Ortmanem a charismatickou Marií Stiborovou má reálný politický vliv a oprávněně se necítí v podřízené pozici.“ [94] Dále zde Sviták vyzval k další spolupráci všech třech subjektů (KSČM, poslaneckého klubu LB a nově vzniklé SDL) v rámci Levého bloku. „Jak M. Grebeníček, tak J. Ortman a J. Mečl, hlavní herci budoucího triumvirátu Levého bloku, mají zkušenost, rozhled a schopnosti, aby vystupovali vůči sobě jako spojenci.“[95]
Druhý koaliční partner v Levém Bloku – Demokratická levice ČSFR s napětím očekával vývoj v KSČM. 1. června Sviták na jejím shromáždění prohlásil: „musíme si jako partneři v Levém bloku položit otázku, jaký bude smysl těchto sdružení v budoucnosti. Nemá-li Levý blok před sebou cíl rozšířit svůj volební záběr mimo okruh KSČM, pak nemá smysl. Má-li smysl, pak je nutné institucionalizovat spolupráci a zamítnout roli fíkového listu, kterou demokratické levici přisuzuje část aparátu.“[96] Oním fíkovým listem měl na mysli fakt, že DL byla leckdy vnímána jako komunistická organizace s nekomunistickým nátěrem, která měla KSČM přilákat voliče levého středu. Tuto představu podporovala i skutečnost, že většina jejích členů byla zároveň členy KSČM, neboť DL byla „pouhým“ politickým hnutím. Po sjezdu se situace změnila, řada členů DL z KSČM vystoupila a začali zakládat stanu SDL. Právě do ní se měla DL také integrovat resp. v ní se měla transformovat. Sviták s tímto trendem souhlasil a snad ho i některé momenty v něm těšily. Vznik SDL totiž znamenal konec fakticky podřízeného postavení DL vůči KSČM. 24. července Sviták navrhuje první principy fungování nové strany: Vedoucí funkcionáře mají dle jeho názoru volit přímo členové, sjezd bude jenom jednat o strategii a taktice, v zájmu SDL má být udržení koalice Levý blok. Ustavující výbor (grémium) strany by pak dle Svitákova návrhu měl být paritně obsazen odštěpeneckou skupinou z KSČM a původními představiteli DL. Sviták dosud volal po udržení Levého bloku, pojímal jej jako formu spolupráce tří složek – KSČM, vznikající SDL a strany – poslaneckého klubu Levý blok. Sám tehdy přiznává, že SDL nemá bez koalice Levý blok smysl. A hlasy pro LB, to jsou v povědomí řadového voliče hlasy pro komunisty, jinými slovy, SDL má šanci jen tehdy, bude-li mít hlasy od komunistů. Jako hlavní dlouhodobé cíle strany pak 15. srpna 1993 definuje neutralitu pro střední Evropu, konfederaci se Slovenskem a změnu průběhu hospodářské reformy.
Mezitím však ve formující se SDL vznikla obvyklá řevnivost mezi oběma předsedy – ing. Indruchem a Prof. Mečlem. Přestože byla řada reformě naladěných členů KSČM, kteří by za jisté situace do nové strany možná i vstoupili – její předáci a bývalí komunisté J. Mečl a J. Svoboda se těšili takové autoritě jako žádná jiná odštěpenecká skupina před nimi, vzájemná řevnivost v nově vznikající straně ji příliš přitažlivou neučinila. Navíc SDL velmi uškodilo, že se k ní v dobách největší slávy (podzim 1993) hlásili pouze dva činní poslanci PČR, její vliv na politiku byl tedy mizivý. To že bylo mezi jejími zakladateli 6 poslanců bývalého FS již nikoho nezajímalo. SDL tak na tom byla od počátku nejhůže ze všech tří složek Levého bloku – neměla ani poslance jako vznikající strana LB, ani rozsáhlý aparát jako KSČM. V tomto nerovném boji jí nemohla pomoct ani charismatická postava Svitáka.
Sviták také viděl v SDL skoro až zachránkyni Levého bloku. Předpokládal, že pokud by došlo k jeho rozpadu, ani jedna z jeho složek by neuspěla. V tom ovšem podcenil voliče KSČM, kteří v každých dalších volbách umožnili straně třešní dvoumístný procentní zisk a tím i její faktické přežití. Pro intelektuála Svitáka byla otázkou úspěchu v oslovování voličů především síla myšlenky a nikoli setrvačnost, a proto přestal v KSČM vidět sílu, které patří budoucnost: „její snížená schopnost chápat realitu a reagovat na ni trvá bez ohledu na sjezdy a výměny osob. KSČM se chtěla zbavit pochybného modelu myšlení a praxe stalinské strany, ale nedokázala to, protože se snažila věcné problémy obejít názvem a osobami. Reorientace na stranu sociálně demokratického typu byla možná na podzim 1990 v Olomouci, nebyla provedena na Kladně 1992 a stala se nemožnou v Prostějově 1993. Postarali se o to, že neudrží-li se Levý blok, přejde hegemonie do rukou ČSSD, ale ochromí KSČM, jež nedovedla říci to, co polský vítěz voleb: „Nejsme komunisté, jsme sociální demokraté.““[97]
9. října 1993 proběhlo v Brně ustavující 1. shromáždění SDL. Zúčastnilo se ho celkem 140 delegátů zastupujících 452 odboček. Za předsedu byl zvolen Josef Mečl a bývalý předseda DL Indruch nejprve sloučení neuznal a pak se z politiky zcela stáhl. 11. listopadu 1993 Sviták stále ještě viděl perspektivy SDL v koalici Levý blok. Přijatelnou alternativou mu také bylo spojení s nově vzniklou Ortmanovou stranou Levý blok. Jako problematická se mu jevila alternativa třetí – spojení s KSČM či ČSSD, jež by však bylo spíše rozplynutím subjektu než rovnoprávným spojenectvím. SDL se nakonec zachovala jinak, ač neměla žádné poslance a malé finanční prostředky, rozhodla se ve volbách 1996 kandidovat samostatně. Se ziskem několika tisíc hlasů pak skončila hluboko v poli poražených a prakticky zanikla.
Mezitím došlo k další profilaci strany Levý blok, kterou zakládal Jaroslav Ortman dle Svitáka „nejschopnější osobnost“[98] koalice LB. Mnozí další se vyjadřovali tím způsobem, že Ortman je velice schopný, až všeho schopný. A skutečně: Velice energicky začal s výstavbou nové strany, která se dle jeho představ měla stát hlavní opoziční silou ČR. Záhy se zaměřil na erozi členstva nově vznikající SDL ze zdola ve prospěch Levého bloku. Když začal poslancům, kteří zůstali v KSČM, vadit název „poslanecký klub Levého bloku“ s odůvodněním, že když tu vzniká strana stejného jména, měl by být zvolen název nový respektující i další subjekty např. „poslanecký klub SLB, KSČM a SDL,“ Ortman to rázně odmítl a 20. ledna 1994 došlo k rozdělení klubu. Dvacet pět poslanců si ponechalo starý název Levý Blok a těch deset, co zůstalo v KSČM, z něj vystoupilo a založili si stejnojmenný klub. Hlavní Svitákovo politické dítě – koalice Levý blok se tak definitivně rozpadla. Protože se státní příspěvky vyplácely „na hlavu poslance“. Byl LB rázem nesmírně finančně zvýhodněn oproti KSČM. Ty tam byly doby Prostějovského sjezdu, kdy byl přiznán nově vzniklé SDL (ač neměla žádného poslance) ze strany KSČM nárok na příspěvek za volby 1992. Levý blok se pak pod předsednictvím Marie Stiborové (později nahrazena J. Ortmanem) začal připravovat na volby. Jednalo se nepochybně o stranu daleko dynamičtější, než byly zestárlé KSČM i SDL. Podařilo se mu získat jednoho z čelných mužů Pražského jara a dávného Svitákova konkurenta V. Mlynáře (čestný předseda LB), ale ani to nestačilo na úspěch ve volbách 1996: Levý blok obdržel pouhá dvě procenta a rovněž zmizel z politické scény. Komunisté však nikdy nemohli Ortmanovi zapomenout oněch 25 miliónů kč, o které je takto připravil.
Závěr roku 1993 tak přinesl jednoznačný výsledek ve hře „kdo ovládne českou levici“. Vítězem se stala ČSSD. Stalo se tak hlavně proto, že zvolila jako prostředek svého vzestupu taktiku koalice ustavením tzv. Realistického bloku, její koaliční partneři se však od komunistických lišili v jediném – již před tím uspěli před voliči a měli za sebou jistá procenta, která jim pak ČSSD odčerpala a po jejich pádu do bezvýznamnosti o ně přestala mít zájem. KSČM naopak zvolila taktiku koalice, aby se stala přijatelnější pro širší veřejnost. Její kalkul byl jednoduchý, vy ukážete, že i s komunisty je možno být v koalici (snad nám i přinesete nějaký ten nekomunistický hlas), my vás pak za to dostaneme do parlamentu. Jinými slovy, KSČM zakoupila zboží, jehož kvalitu na rozdíl sociálních demokratů předem neprověřili. Po vstupu do parlamentu pak přestali koaliční partneři KSČM potřebovat a začali mít chuť na vlastní úspěch na politických prknech, která znamenají svět. Ale jak se později ale ukázalo, politiky z nich udělaly právě jen hlasy komunistických voličů a bez nich je čekal pád do bezvýznamnosti, neboť nikdy nezískali hlasy od jinud než od rozčarovaných voličů KSČM. Komunisty pak jejich chybný kalkul stál 25 miliónů státních příspěvků a poslanecký klub bez stejného počtu poslanců.
Trend nástupu ČSSD vytušil i Sviták, a 6. prosince 1993 napsal pozdravný dopis Miloši Zemanovi a zároveň mu poslal šek na 10 000 kč „na zaplacení výdajů za soudní přelíčení“ ve kterém se musel M. Zeman hájit proti obvinění z urážky veřejného činitele, když se o náchodském policejním řediteli a poslanci FS za ODS M. Hruškovi vyjádřil jako o absolventu zvláštní školy. V dopise je i vidět, že Svitáka lákala výraznější podpora sociální demokracie, když už přijali i jiné přeběhlíky – Jiřího Vyvadil a Ringo Čecha, ale zatím ji nechce „kompromitovat“ Sviták dále píše: „V tomto zřeteli jsem přijal během svých nedávných nemocničních pobytů slavnostní závazek, že neodejdu na onen svět, dokud neuvidím Miloše Zemana v čele nové české vlády.“[99]
Svitákův zdravotní stav se začal zhoršovat od května 1993, kdy byl hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce s infarktem. Zpráva o jeho nemoci v tisku pak vyvolala vlnu dopisů příznivců s přáním brzkého uzdravení. Ještě dvakrát v roce 1993 byl v intenzivní lékařské péči. Potvrdilo se podezření na rakovinu. Jako každý člověk se smrti velice bál. Ač si i v těchto okamžicích snažil zachovat humorný nadhled, působilo to poněkud křečovitě. V dopise příteli Vladimírovi 17.1. 1994 píše: „sám mohu očekávat nejvýše stagnaci jako lepší eventualitu vůči totálnímu sešupu, jež na mne čeká. Byl jsem poslední dva měsíce na Homolce, napřed s infaktem, pak po čtvrté s vnitřním krvácením z divertikulosy. Pozítří jdu na operaci a pak budu zase v rekonvalescenci na Homolce s velmi dobrou péčí, ale s nezbytnými kapačkami a transfuzemi. jsem velmi zesláblý a má výkonnost klesla tak na deset procent standardního výkonu, protože těžce lezu do schodů a vše mne namáhá, vážím 70 kg a zvolna se vypařuji do éteru.“[100] Své poslední síly věnoval na vydání všeho, co v posledních letech napsal. Jeho finanční možnosti byly natolik dobré, že si mohl dovolit své knihy vydávat vlastním nákladem. Kromě svých projevů, článků a komentářů vydaných v knize Sametová normalizace, vyšly v posledním roce jeho života ještě jeho knihy Nevědecká antropologie (ze šedesátých let), Stařenky Tatry o počátcích automobilizmu a Rudolfínská trilogie - o alchymistech. Až do posledního okamžiku také psal a psal, jako by chtěl překonat smrt dílem. V nemocnici Na Homolce, kde strávil poslední měsíce svého života si vytvořil malé pracoviště, zde ho navštěvovali jeho přátelé a zde byly také 12.6.1994 pořízeny jeho poslední filmové záběry, při rozhovoru o sociologii. I na smrtelné posteli zůstal věrný svému levicovému přesvědčení, v dopise dceři do Kalifornie píše: „Sloužil jsem myšlence demokratického socializmu, a to budu dělat do konce, do poslední bitvy u Kresčaku, kde padl český král, jenž měl v erbovním znaku heslo „Sloužím“. Do života přicházíme stejně nazí, jako z něj odcházíme, ať jsme nalezli smysl vlastního bytí nebo ne. Poslední soud vynáší člověk nad sebou samým, je svým samosoudcem a loučí-li se s dějinami, s myšlenkou jež neumírá, přežije v národě i kultuře.“[101]
Ivan Sviták zemřel 20. října 1994 v pražské nemocnici Na Homolce ve věku 69 let. Příbuzní mu nedokázali ani zajistit pohřeb, jen na hřbitově v rodných Hukvaldech byla později odhalena jeho pamětní deska. Nepodařilo se mu zemřít „v záchvatu smíchu nad hloupostí bližního svého“[102] jak si kdysi přál ani „zůstat na tomto světě do té doby, dokud neuvidí Miloš Zemana v čele nové české vlády,“[103] jak si přál později. Do nástupu sociálně demokratického kabinetu zbývaly ještě 3 roky, 285 dní.