Nová vlna antikomunistické hysterie, vyvolaná pod záminkou nástupu Karla Hoffmanna k výkonu trestu, pokračuje. Politický obsah této kampaně je nejlepším důkazem, že šlo o politický proces. Jména většiny účastníků této hysterické kampaně nepřekvapují. Až na jedno jméno: Zdeněk Jičínský. Považuji Jičínského za člověka se snahou o kritickou objektivitu. To, co však předvedl v Právu (14. srpna 2004) v článku: KSČM pro Dubčeka, či pro Biľaka? je neočekávané.
Především si dovoluje určovat, co KSČM musí učinit. Zdůrazňuje musí, ani se neobtěžuje pronést, že podle jeho názoru by měla učinit. Co tedy, za prvé, musí. Musí většinově podpořit stanovisko, jež zaujal její místopředseda Jiří Dolejš. Z. Jičínský neuvádí konkrétně stanovisko Jiřího Dolejše, takže vlastně nevím co musí KSČM většinově podpořit. Já jsem, například, v Právu četl, že Dolejš tvrdí, že nelze zpochybňovat rozhodnutí nezávislého soudu. To určitě podpořit nelze, protože rozhodnutí soudu lze respektovat, ale i náš právní řád umožňuje s ním nesouhlasit, zpochybnit jej, odvolat se k vyššímu sudu atd. Pokud snad Dolejš má názor, že nešlo o politický proces, jiní místopředsedové zase mají názor, že to byl politický proces. Musel by se k tomu vyjádřit ÚV KSČM nebo alespoň VV ÚV KSČM. Osobně si však myslím, že to vůbec není nutné, protože to skutečně není zásadní vnitrostranický politický problém, je nám to právě z politických důvodů vnucováno.
Zdeněk Jičínský nám totiž v této souvislosti (s nástupem do vězení K. Hoffmanna) nařizuje další - jak píše - základní výzvu. I pro KSČM prý platí Hic Rhodus, hic salta! Historie, jak už to v přelomových obdobích bývá, vyžaduje jasné stanovisko - buď pro, nebo proti. Když se to vyjádří v personifikované podobě: buď pro Dubčeka, nebo pro Biľaka. Žádná třetí pozice tu možná není a pokusy ji zaujmout jsou jenom nepřípustným alibismem.
Toto salto mortále Zdeňka Jičínského mne přímo šokovalo. Problém roku 1968 přece nelze koncentrovat do problému Karla Hoffmanna a vůbec to není problém Buď pro Dubčeka, nebo pro Biľaka . Není pravda, jak tvrdí Z. Jičínský, že třetí pozice není. V praktickém životě je to často úplně jinak. Existují nejenom dvě nebo tři cesty. Je jich i daleko více. Život není tak jednoduchý. Nesnižuji význam jednotlivých osob v historických událostech. Někdy přispějí v dobrém, někdy ve zlém. Můj názor je (k roku 1968 jsem jej formuloval před týdnem a nepovažuji za nutné jej opakovat), že v roce 1968 politicky neobstál ani Dubček ani Biľak.
Jako člověka si Dubčeka vážím, jeho problém byl, že na vedoucí funkci ve straně nikdy neměl ani politicky, ani odborně, ani v osobních vlastnostech. Na Biľaka mám kritičtější názor. Tedy je nesmyslem stavět vyhraněně v dnešní době otázku: KSČM musí být pro Dubčeka nebo pro Biľaka. KSČM je - a tak je to správné, pokud chce být levicovou stranu - za marxistický světový názor jako základ její politiky. K tomu se hlásí a věřím, že bude i v budoucnosti. Osoby, i když mají nejvyšší funkci ve straně, jsou pouze přechodné a vždy je budeme hodnotit podle toho, jak dokázali aplikovat marxistický světový názor, marxistickou ideologii, do konkrétní politické praxe v daném období.
A navíc. V historii, i v KSČM, bylo vždy více členů strany než komunistů. Jako příklad uveďme Jiřího Svobodu. Byl předsedou KSČM a za pár let v Lidových novinách prohlásil: Nikdy jsem nebyl komunistou. Měl pravdu a i dnes bych mu to podepsal.
Divím se proto Zdeňku Jičínskému na jakou cestu se dal. Doufám, že Výkonný výbor KSČM nepodlehne pokušení zabývat se na svém pátečním zasedání stanoviskem k roku 1968 v souvislosti s procesem proti Karlu Hoffmannovi. Tím více, že vlastně žádné rozporné názory ve vedení KSČM nevidím. Podle Práva (13. srpna 2004) Jiří Dolejš prohlásil, že Hoffmann nese jednoznačnou politickou vinu za své počínání po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Kauza prý je sice politická, soudní proces ale nikoli. Když se soudí za politickou vinu, je i soudní proces politický. V tom by měl být Jiří Dolejš alespoň trochu důsledný. Takže: O co vlastně jde?
Haló noviny, 18. srpna 2004