Vzpomínku na rok 1968, od kterého nás dnes dělí neuvěřitelných 35 let, činí dnes redakce serveru Strany demokratického socialismu zveřejněním pěti krátkých pasáží z různě starých textů. Zaujmou-li Vás, úplná znění jsou k dispozici.
Milan Neubert, 17. srpna 2003
Zdeněk Mlynář bilancoval politiku
Pražského jara po dvaceti letech:
"Pražské jaro bylo událostí jedinečnou a neopakovatelnou, mohlo se
odehrát jen v Československu šedesátých let. Nebyl to výbuch masové
nespokojenosti, nebyla to revolta ovládaných proti vládnoucím, s nimiž
lid už nemůže najít společnou řeč a kteří ustupují jen před silou
potenciálního povstání. To charakterizovalo vývoj v Polsku a Maďarsku
1956 (a později také v Polsku 1980-81), ale ne "pražské jaro." Na rozdíl
od Chruščovových reforem nebylo však "pražské jaro" pokusem o změny
převážně jen v aparátech moci; byl to zároveň společný pohyb v masách
obyvatelstva, ve všech sociálních vrstvách - byl to pohyb jak "shora",
tak také "zdola".
Ačkoli představy o povaze, posloupnosti a tempu nutných změn nebyly při
tom "shora" a "zdola" shodné a v praxi docházelo ke střetu různých
zájmů, který by se do budoucna jistě změnil i v konfliktní situace,
nerušilo to možnost vzájemné komunikace. Existovala možnost najít
společnou řeč a potřebnou míru vzájemné důvěry mezi iniciátory reformy
"shora" a mezi úsilím o změnu systému "zdola". Průzkumy veřejného mínění
v červenci 1968 ukazovaly takovýto obraz: důvěru v politiku KSČ
vyslovilo 51% občanů, 33% jich bylo neutrálních (ani důvěra, ani
nedůvěra) a jen 16% vyslovovalo KSČ nedůvěru. Pro srovnání byla těmže
dotazovaným položena otázka, zda měli důvěru v KSČ před rokem 1968, a
odpověď zněla: 23% ano, 29% neutrální, 48% ne. Myslím, že to byly
vnitropolitické podmínky, za kterých byl reformní program
realizovatelný.
Tyto podmínky však byly plodem zvláštních okolností. Rozhodující roli ve
veřejném životě oné doby hrály generace, které ještě pamatovaly jiné než
stalinské poměry - a to jak ve společnosti, tak také v KSČ. Reformní
proud uvnitř KSČ tvořili v rozhodné míře lidé, kteří se stali členy
strany před rokem 1948, tj. před uchopením monopolní politické moci.
Zejména léta 1945 - 1948 měla velký význam pro politickou zkušenost této
generace. Na rozdíl od jiných zemí sovětského bloku nebyla v
Československu komunistická strana ani před II. světovou válkou
bezvýznamnou sektou, ale silnou politickou stranou, zastoupenou v
parlamentě."
Václav Bělohradský hodnotil
význam Pražského jara pro evropské dějiny takto:
"Mysleme na nepodařenou reformu z roku 1968 jako na jeden z řady
evropských pokusů obnovit v tomto krvavém století jednotu rozumu a
svědomí. Západní dějiny jsou v rozhodující míře určeny filosofií, z ní
čerpají svůj základní nárok, svou ideu — totiž podřídit lidský život v
celku, tedy ve všech svých aspektech, rozumu. Z tohoto nároku vyrostla v
naší civilizaci víra v pokrok, ve svobodu jednotlivce, v moc vědy a
techniky, v možnost neustále zlepšovat kvalitu lidského života. Vyrostl
z ní ale i imperialismus, který prosazoval po celém světě „moc, vědění a
zákony nás bílých lidí“ jako zákony rozumu, platné „pro každého
člověka“. Komunismus byl jednou z jeho odrůd.
... V tom, jak roste rozpor mezi demokratickou literou a oligarchickou
skutečností se současný globální kapitalismus stále více podobá
komunismu. Myslím, že nejlépe zachytil základní rozpor současného
kapitalismu Václav Havel svým pojmem „samopohyb“. K čemu je nám svoboda,
rozum, vzdělání, když jsme všichni stejně vlečeni neúprosným samopohybem
ekonomického růstu, kterému nikdo neumí dát smysl? Ekonomický růst byl
kdysi podřízen nějaké ideji — měl smysl, protože něčemu sloužil, třeba
emancipaci lidstva od nedostatku. Znakem naší doby je, že ekonomický
růst je nesmyslný, nelze jej nijak ospravedlnit rozumem. Může mít nějaký
smysl nekonečná devastace planety, proměna světa v hromadu odpadků,
tyranie nastolované v Třetím světě v zájmu kontroly zdrojů surovin? Růst
není univerzální dobro, jak tvrdí globalizační koncil, scházející se v
Bruselu či Washingtonu.
... V roce 1998 jde o totéž jako v roce 1415 či 1968: nevyznat s
koncilem, že máme jen jedno oko, když máme oči dvě. Komunismus byl
nereformovatelný, protože nedokázal obstát před lidmi, kteří se nevzdali
víry v jednotu rozumu a svědomí. A co kapitalismus? Obstojí?"
Přemysl Janýr se vrátil k roku
1968 těmito slovy:
"Nezbytnost ekonomických reforem byla pouze jedním z motorů vývoje,
jehož počátek lze sledovat nejpozději od hospodářské krize 1961-64. Ta
byla pouze měřitelným aspektem hlubší, strukturální a kulturní krize
režimu. Z pohledu dnešní apatie a rezignace lze ztěží uvěřit, že v
šedesátých letech ještě peníze nebyly až na prvním místě, že převažovaly
jiné, společné hodnoty, demokracie, kvalita života, identifikace s
vlastní zemí, potřeba zařídit si ji tak, aby se v ní dalo žít. V tom si
byli zajedno řadoví občané s členy komunistické strany až po převážnou
část Ústředního výboru. Představa vládnutí proti vlastnímu lidu by byla
popřením legitimity systému. Jeho smyslem bylo přece vybudování lepšího
společenského řádu pro všechny a to ještě nebyla prázdná fráze, chyby či
dokonce krize bylo nutno brát vážně a vyvozovat z nich závěry a poučení.
Vědomí nezbytnosti reforem bylo sdílené napříč celou společností a
dělení národa na komunisty a nekomunisty dosud nedávalo valný smysl.
Odlišné názory se týkaly nejvýše šíře a hloubky požadovaných reforem.
... Dělící linie probíhala mezi národem a částí mocenského aparátu KSČ,
v tehdejším úzu zvaným konzervativci. Nebyla nikterak ostrá, i oni si
byli vědomi neúspěšnosti dosavadního modelu a nutnosti reforem.
Neuralgickým bodem byl mocenský monopol KSČ. Skupina stranických
teoretiků kolem Mlynáře sice dospěla až k modelu politické plurality, to
ovšem byla pro stalinistické aparátčíky nepřijatelná představa.
... Obrodný proces šedesátých let je prakticky jediné neproblematické
období českých a československých dějin. Vznikl z vlastní, vnitřní
potřeby společnosti, bez prokazatelného ovlivnění zvenčí. Přesvědčivě
vyvrací neoliberalistickou tezi o ekonomickém egoismu jako základním
hybném motivu společnosti. Prokázal, že demokratická podstata národní
kultury dokázala přežít třicet let protektorátu, nacionálního šovinismu
i komunistické diktatury, aby se znovu vynořila jako formující
společenská síla. Byl obdobím zdravého národního sebevědomí, schopného
vypořádávat se vlastními silami a bez vnějších tlaků i s temnými
stránkami vlastní minulosti. Obsahuje základní prvky moderní občanské
společnosti, založené nikoli na konkurenčním modelu soupeřících
politických stran, ale na širokém, z otevřené diskuse vyplývajícím
konsensu. Prokázal její obranyschopnost i proti hrubé vojenské přesile."
Z loňského článku Věnka Šilhána
vybíráme:
"... Mimořádný sjezd se totiž měl konat 9. září a delegáti pro něj už
byli zvoleni. Podle připravovaného programu tohoto sjezdu a nově se
rodící politické orientace v naší zemi bylo v Moskvě jasné, že vojenský
zásah, pokud by měl přijít, musí přijít ještě před tímto sjezdem, aby
zabránil jak pokračování politických reforem, tak zejména personálním
změnám ve vedení strany i státu, které by býval sjezd v zájmu
pokračování politických reforem nepochybně přijal. Sověti si byli vědomi
významu připravovaného sjezdu. Proto datum 21. srpna, zvolené pro
invazi, nebylo podle mého soudu náhodné. Muselo být zvoleno dokonce
ještě před slovenským sjezdem, který se měl konat koncem srpna. Již od
rána 21. srpna začala řada lidí (ve zcela mimořádných podmínkách)
okamžitě pracovat na organizaci sjezdu. Tento postup schválilo i
shromáždění delegátů z Prahy a Středočeského kraje, které se konalo v
podvečer 21. srpna v budově Vysoké školy ekonomické v Praze.
... svůj názor na vstup vojsk velmi kategoricky projevili občané
republiky bez rozdílu věku a povolání. Spontánně a rozhodně odsoudili
okupaci. Oni to byli, kdo vytvořili obdivuhodnou, dramatickou atmosféru
těch dní. Svou intuicí vytušili, kdo jsou pravděpodobně ti, kteří jsou
ochotni vytvořit kolaborantskou vládu a nahradit tak legitimní ústavní
orgány. Začali je pojmenovávat. K tomu dopomohlo i prohlášení brežněvovského vedení, že jejich vojska vstoupila do Československa na
pozvání státních a stranických činitelů, kteří žádali o pomoc proti
kontrarevoluci. "Kdo je pozval?" ptali se lidé. Vždyť Dubčeka, Černíka,
Smrkovského a další sověti zatkli a nikdo nevěděl, kam je odvezli a co s
nimi je. Znovu tu byl hrdý a sebevědomý národ, který věděl, co chce,
který si váží své suverenity a svobody a je ochoten k obětem. Celou noc
z 21. na 22. srpna se ve velmi obtížných, okupačních podmínkách
uskutečňovala náročná, vynalézavá a přesně fungující organizace
mimořádného 14. sjezdu KSČ.
... Celá skutečnost konání mimořádného 14. sjezdu ve Vysočanech je z
hlediska posuzování neúspěchu sovětské politické strategie vojenského
zásahu v Československu a jeho očekávaných výsledků nesmírně důležitá.
Reakce Moskvy na konání sjezdu byla okamžitá. Celé desítky let učili své
i jiné soudruhy respektu a podřizování usnesením komunistických sjezdů.
A nyní...? Co s vysočanským sjezdem a jeho usneseními?
Z oficiálního stanoviska PDS k
srpnové intervenci v roce 1968:
"Když před 30 lety vojska Varšavské smlouvy vpochodovala do ČSSR,
uzavřela se jedna kapitola historie státního socialismu. Nejen proto, že
tím byla porušena národní práva, že zvolení představitelé byli zatčeni,
odvlečeni a posléze donuceni ponížit se před moskevskými mocipány. Nejen
proto, že se NDR fakticky podílela na intervenci, i když nakonec se
divize NLA přímo na vpádu nepodílely. Rozhodující bylo, že vedení SED si
účast NDR přálo.
PDS se plně připojuje k prosbě o odpuštění za spoluúčast NDR na
vojenských akcích států Varšavské smlouvy, se kterou se obrátila 1.
prosince 1989 sněmovna NDR k lidu a Federálnímu shromáždění ČSSR, a
kterou jednomyslně podpořili i poslanci za SED.
Pro nás jako demokratické socialistky a socialisty označuje 21. srpen
1968 především konec pokusu - jak se ukazuje dnes, posledního pokusu - o
demokratickou obnovu reálného socialismu. Vládnoucí komunistická strana
nejenže zaváděla z vlastní moci "reformu shora", ale získala pro tuto
politiku i podporu nejširších vrstev obyvatelstva. Pražští reformátoři
se chtěli radikálně rozejít se sovětským modelem, který se od r. 1944/45
prosazoval ve všech východoevropských státech. Přes mnohé změny po
Stalinově smrti se stále jednalo o administrativně-centralistický model
socialismu, který omezoval demokratické aktivity lidu stejnou měrou,
jakou potlačoval individuální svobody. Reformátoři v ČSSR to pochopili.
I když se původně pokoušeli o překonání hospodářské krize tržně
orientovanými reformami, rychle poznali, že tyto reformy budou odsouzeny
k neúspěchu, nepřinesou-li více demokracie, rezignaci KSČ na monopol
pravdy i moci, rozvoj socialistického parlamentarismu a hospodářské
demokracie.
... Vojenským vpádem byla zmařena v přelomovém historickém okamžiku
šance na hlubokou proměnu reálného socialismu. Na dlouho byla opuštěna
demokratizace a prvky tržní orientace. Až v perestrojce a při hledání
východiska z krizových procesů 80. let se znovu objevila potřeba
takových reforem. Tehdy ovšem nebyl k dispozici ani čas, ani koncepce.
Především ale už byl definitivně zlikvidován vývojový potenciál této
společnosti. Místo ke změně modelu tak došlo ke změně systému. Po 30
letech od onoho srpna 1968 jde stále o bolestnou, ale velmi poučnou
událost: socialismu je možno dosáhnout jen z vůle a díky demokratické
účasti většiny při utváření společenských alternativ ke kapitalistickému
systému."