Zadání: Analyzovat politický a hospodářský vývoj ČSSR v letech 1945–1989 a identifikovat hlavní příčiny neúspěchu první historické formy socialismu v naší zemi.
První historický pokus o vybudování socialistické společnosti v ČSSR (a v ostatních evropských zemích) ztroskotal po více než čtyřiceti letech předchozího úspěšného rozvoje a bez násilné vnější intervence, za podpory domácího obyvatelstva.
Najít příčiny zhroucení této dobové podoby socialismu je obtížné z mnoha příčin. Jednou z nich je skutečnost, že jde o minulost poměrně nedávnou, s žijícími pamětníky, kteří hodnotí minulost z hlediska svých osobních zkušeností a tudíž i s nesnadno překonatelným emotivním nábojem. Na jedné straně barikády se přitom setkáváme s pocity nevyrovnaných účtů za křivdy, utrpěné tzv. komunistickým režimem, na druhé straně pak vzniká přetlak potřeby bránit se proti křivdám novým, proti zlomyslnému zkreslování socialistických poměrů profesionálními antikomunisty. Část naší členské základny se možná podvědomě brání každé analýze minulosti z obavy, že by se dozvěděli něco, co raději nechtějí vědět.
Existují však i objektivní poznávací obtíže. Příčin neúspěchu první historické formy socialismu v ČSSR bylo pochopitelně více. Některé z nich vyplynuly z daných historických okolností (nebyly chybami jednotlivců nebo hnutí), jiné byly skutečně způsobené omyly, chybami prase či vnitřními mocenskými boji. Některé byly příčinami bezprostředními, jiné dlouhodobě zrajícími. Posoudit správně jejich váhu je velmi obtížné. Není proto divu, že názorový rozptyl při hledání odpovědi na otázku příčin kolapsu komunistické vlády je velmi široký, od pochybností o socialistické povaze poměrů v ČSSR vůbec přes úvahy o zralosti doby, v níž se pokus o socialismus odehrál, o mocenské podřízenosti Československa Sovětskému svazu až po teorie spiknutí a zrady socialistických myšlenek.
Diskuse politiků a historiků na toto téma nejsou zdaleka ještě uzavřeny, v nejobecnější rovině však dospívají k závěru, že tzv. reálný socialismus v Československu ztroskotal proto, žer nesplnil očekávání převážné části obyvatelstva ve dvou základních směrech: nedokázal zajistit dostatečný, pro občany přijatelný stupeň občanské svobody a demokracie, a nedokázal zajistit trvalý vzestup životní úrovně obyvatelstva v míře, srovnatelné s evropskými kapitalistickými zeměmi.
Cesta k socialismu se pro Československo otevřela v souvislosti s výsledky druhé světové války. Světová porážka fašismu a významná úloha, kterou při ní sehrál Sovětský svaz, vedla k novému poválečnému uspořádání světa, ve kterém výrazně posílily demokratické tendence: ve Francii, Itálii a Belgii představitelé komunistických stran vstoupili do vlád svých zemí. Evropa jako celek se bezprostředně po válce výrazně posunula demokratickým směrem, doleva.
Tento posun byl přirozeně zřetelnější a koncepčněji založený v zemích, které se v důsledku jaltských dohod ocitly v zájmové sféře Sovětského svazu. Mezi ně patřilo i Československo. Pro socialistické směřování měla ČSR výhodnější předpoklady než jiné státy sovětské zóny vlivu: početnou a vyspělou dělnickou třídu, zkušenou komunistickou stranu, která si svou účastí v protifašistickém odboji získala vysoký společenský kredit, paměť obyvatelstva na neřešené sociální problémy první republiky a na mnichovské selhání dřívějších západních spojenců, vděčnost sovětské armádě za osvobození země. Souběh všech těchto příznivých okolností přispěl k tomu, že dohoda o politickém a hospodářském programu příští vlády v poválečném Československu měla charakter národní a demokratický. Nebyl ještě socialistický, ale k socialistickému vývoji otevřel dveře dokořán.
V KSČ tedy vládla představa o vlastní, československé cestě k socialismu. Jejím politickým obsahem byla především existence Národní fronty jako demokratického principu, prostupujícího všechny řídící úrovně vládní moci až po národní výbory, nepovažované za pouhé převodní páky centrální politické moci, ale organizace s velkou samostatností při rozhodování. Hospodářsky představovala smíšenou ekonomiku, ve které i státní (po konfiskačních a znárodňovacích dekretech vzniklé) podniky měly postavení samostatných právnických osob a byly vedeny podle zásad obchodního podnikání. Ve všech podnicích byly zřízeny závodní rady s rozsáhlou pravomocí. Plánování bylo pojímáno jako „působení na rozhodování jednotlivců pomocí hospodářských pák, tj. nástroji úvěrové, finanční, cenové aj. politiky.
Československá cesta k socialismu (ještě na VIII. sjezdu KSČ výrazně kladně hodnocená K. Gottwaldem) však neměla dlouhého trvání. Po ukončení druhé světové války se poměry na mezinárodní politické scéně výrazně zostřily. Mezi kapitalistickými zeměmi a rodícím se táborem socialismu byla spuštěna železná opona a započala studená válka, která trvala po celou příští dobu koexistence kapitalistického a socialistického systému. Studená válka se všemi jejími viditelnými i neviditelnými projevy a důsledky (od nákladného zbrojení přes embargo na obchod se strategickým zbožím, diverzní a špionážní akce až po vytrvalou protisocialistickou propagandu) provázela celé období budování socialismu u nás a měla na jeho průběh a formy výrazný vliv.
Komunistické strany reagovaly na nástup studené války zřízením Informbyra (1947). Již na jeho prvním zasedání kritizoval A. A. Ždanov francouzské a italské komunisty za účast ve vládě a nepřímo i KSČ za „iluze o parlamentní cestě k socialismu“. Politický tlak vedení SSSR na uspořádání poměrů v lidově demokratických zemích podle sovětského modelu sílil a vyústil až do politických procesů počátku 50. let (u nás i v jiných lidově demokratických zemích). Sovětské představy o socialismu a praxi jeho budování, které vycházely z jiných historických podmínek, než jaké existovaly ve střední Evropě poloviny 209. století, trvale narážely na odpor, často násilně potlačovaný (Berlín 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1956, 1988).
KSČ ovšem neměla na vybranou. Jestliže chtěla uskutečňovat svůj programový cíl – výstavbu socialismu –, potřebovala dostatečně silného partnera, který by zamýšlený socialistický program podpořil. Orientace na SSSR byla proto přirozená. Vyplývala z ideové spřízněnosti cílů vedoucích politických sil obou států; z předválečných tradic spolupráce KSČ a VKS (b), z potřeby využít praktické zkušenosti z výstavby socialismu. Muselo k ní dojít i bez ohledu na velmocenské dohody o poválečných sférách vlivu.
Od počátku 50. let se již naše politická a ekonomická praxe přizpůsobovala věcným a systémovým potřebám vznikajícího socialistické tábora podle modelu, určovaného jeho nejsilnějším členem. KSČ na tom nemohla a posléze nechtěla nic změnit. Korekce by ostatně nepomohly. Sovětský model socialismu kolaboval ve všech evropských zemích bez ohledu na jeho dílčí korekce; představitelé KSČ v posledních letech – i kdyby byli pochopili, co se ve světě odehrává – mohli pouze ovlivnit formu tohoto kolapsu.
Hledáme-li příčiny zhroucení socialismu v politické KSČ, lze je snad shrnout takto:
Jestliže bychom hledali společného jmenovatele příčin, pro které KSČ nedovedla první historický pokus o vybudování socialismu v ČSSR k trvalému úspěchu, můžeme je snad shrnout nejobecněji slovy ztráta smyslu pro nové, ztráta schopnosti rozpoznat nové trendy politického a hospodářského vývoje a následně na ně včas a správně reagovat.
Příčiny této ztráty byly zmíněny shora. Samy se rozvětvují do vlastních příčin, a ty opět do dalších příčin. K úplnosti obrazu by tak bylo zapotřebí popsat mnoho dalších skutečností z různých oblastí společenského života minulosti – vnitropolitické a zahraničně politické, sociální kulturní, vzdělávací, vojenské a další – a vzít v úvahu i to, že význam a směr působení jednotlivých příčin se v průběhu doby měnil.
Z pověření výzkumného kolektivu: Zdeněk Hába
Poznámky pod čarou (kurzívou) a technická redakční úprava: Miloslav Formánek
Další témata: