Příčiny neúspěchu sovětského modelu socialismu v ČSSR

Autor: Zdeněk Hába <(at)>, Téma: 02. Články, statě, projevy, Vydáno dne: 05. 01. 2006
Tato stať je tématem č. 2 „Modelu socialismu pro 21. století“ (první náčrt - verze prosinec 2005), jehož kolektivním autorem je teoreticko-analytické pracoviště (TAP)

Zadání: Analyzovat politický a hospodářský vývoj ČSSR v letech 1945–1989 a identifikovat hlavní příčiny neúspěchu první historické formy socialismu v naší zemi.

První historický pokus o vybudování socialistické společnosti v ČSSR (a v ostatních evropských zemích) ztroskotal po více než čtyřiceti letech předchozího úspěšného rozvoje a bez násilné vnější intervence, za podpory domácího obyvatelstva.

Najít příčiny zhroucení této dobové podoby socialismu je obtížné z mnoha příčin. Jednou z nich je skutečnost, že jde o minulost poměrně nedávnou, s žijícími pamětníky, kteří hodnotí minulost z hlediska svých osobních zkušeností a tudíž i s nesnadno překonatelným emotivním nábojem. Na jedné straně barikády se přitom setkáváme s pocity nevyrovnaných účtů za křivdy, utrpěné tzv. komunistickým režimem, na druhé straně pak vzniká přetlak potřeby bránit se proti křivdám novým, proti zlomyslnému zkreslování socialistických poměrů profesionálními antikomunisty. Část naší členské základny se možná podvědomě brání každé analýze minulosti z obavy, že by se dozvěděli něco, co raději nechtějí vědět.

Existují však i objektivní poznávací obtíže. Příčin neúspěchu první historické formy socialismu v ČSSR bylo pochopitelně více. Některé z nich vyplynuly z daných historických okolností (nebyly chybami jednotlivců nebo hnutí), jiné byly skutečně způsobené omyly, chybami prase či vnitřními mocenskými boji. Některé byly příčinami bezprostředními, jiné dlouhodobě zrajícími. Posoudit správně jejich váhu je velmi obtížné. Není proto divu, že názorový rozptyl při hledání odpovědi na otázku příčin kolapsu komunistické vlády je velmi široký, od pochybností o socialistické povaze poměrů v ČSSR vůbec přes úvahy o zralosti doby, v níž se pokus o socialismus odehrál, o mocenské podřízenosti Československa Sovětskému svazu až po teorie spiknutí a zrady socialistických myšlenek.

Diskuse politiků a historiků na toto téma nejsou zdaleka ještě uzavřeny, v nejobecnější rovině však dospívají k závěru, že tzv. reálný socialismus v Československu ztroskotal proto, žer nesplnil očekávání převážné části obyvatelstva ve dvou základních směrech: nedokázal zajistit dostatečný, pro občany přijatelný stupeň občanské svobody a demokracie, a nedokázal zajistit trvalý vzestup životní úrovně obyvatelstva v míře, srovnatelné s evropskými kapitalistickými zeměmi.

Cesta k socialismu se pro Československo otevřela v souvislosti s výsledky druhé světové války. Světová porážka fašismu a významná úloha, kterou při ní sehrál Sovětský svaz, vedla k novému poválečnému uspořádání světa, ve kterém výrazně posílily demokratické tendence: ve Francii, Itálii a Belgii představitelé komunistických stran vstoupili do vlád svých zemí. Evropa jako celek se bezprostředně po válce výrazně posunula demokratickým směrem, doleva.

Tento posun byl přirozeně zřetelnější a koncepčněji založený v zemích, které se v důsledku jaltských dohod ocitly v zájmové sféře Sovětského svazu. Mezi ně patřilo i Československo. Pro socialistické směřování měla ČSR výhodnější předpoklady než jiné státy sovětské zóny vlivu: početnou a vyspělou dělnickou třídu, zkušenou komunistickou stranu, která si svou účastí v protifašistickém odboji získala vysoký společenský kredit, paměť obyvatelstva na neřešené sociální problémy první republiky a na mnichovské selhání dřívějších západních spojenců, vděčnost sovětské armádě za osvobození země. Souběh všech těchto příznivých okolností přispěl k tomu, že dohoda o politickém a hospodářském programu příští vlády v poválečném Československu měla charakter národní a demokratický. Nebyl ještě socialistický, ale k socialistickému vývoji otevřel dveře dokořán.

V KSČ tedy vládla představa o vlastní, československé cestě k socialismu. Jejím politickým obsahem byla především existence Národní fronty jako demokratického principu, prostupujícího všechny řídící úrovně vládní moci až po národní výbory, nepovažované za pouhé převodní páky centrální politické moci, ale organizace s velkou samostatností při rozhodování. Hospodářsky představovala smíšenou ekonomiku, ve které i státní (po konfiskačních a znárodňovacích dekretech vzniklé) podniky měly postavení samostatných právnických osob a byly vedeny podle zásad obchodního podnikání. Ve všech podnicích byly zřízeny závodní rady s rozsáhlou pravomocí. Plánování bylo pojímáno jako „působení na rozhodování jednotlivců pomocí hospodářských pák, tj. nástroji úvěrové, finanční, cenové aj. politiky.

Československá cesta k socialismu (ještě na VIII. sjezdu KSČ výrazně kladně hodnocená K. Gottwaldem) však neměla dlouhého trvání. Po ukončení druhé světové války se poměry na mezinárodní politické scéně výrazně zostřily. Mezi kapitalistickými zeměmi a rodícím se táborem socialismu byla spuštěna železná opona a započala studená válka, která trvala po celou příští dobu koexistence kapitalistického a socialistického systému. Studená válka se všemi jejími viditelnými i neviditelnými projevy a důsledky (od nákladného zbrojení přes embargo na obchod se strategickým zbožím, diverzní a špionážní akce až po vytrvalou protisocialistickou propagandu) provázela celé období budování socialismu u nás a měla na jeho průběh a formy výrazný vliv.

Komunistické strany reagovaly na nástup studené války zřízením Informbyra (1947). Již na jeho prvním zasedání kritizoval A. A. Ždanov francouzské a italské komunisty za účast ve vládě a nepřímo i KSČ za „iluze o parlamentní cestě k socialismu“. Politický tlak vedení SSSR na uspořádání poměrů v lidově demokratických zemích podle sovětského modelu sílil a vyústil až do politických procesů počátku 50. let (u nás i v jiných lidově demokratických zemích). Sovětské představy o socialismu a praxi jeho budování, které vycházely z jiných historických podmínek, než jaké existovaly ve střední Evropě poloviny 209. století, trvale narážely na odpor, často násilně potlačovaný (Berlín 1953, Maďarsko 1956, Československo 1968, Polsko 1956, 1988).

KSČ ovšem neměla na vybranou. Jestliže chtěla uskutečňovat svůj programový cíl – výstavbu socialismu –, potřebovala dostatečně silného partnera, který by zamýšlený socialistický program podpořil. Orientace na SSSR byla proto přirozená. Vyplývala z ideové spřízněnosti cílů vedoucích politických sil obou států; z předválečných tradic spolupráce KSČ a VKS (b), z potřeby využít praktické zkušenosti z výstavby socialismu. Muselo k ní dojít i bez ohledu na velmocenské dohody o poválečných sférách vlivu.

Od počátku 50. let se již naše politická a ekonomická praxe přizpůsobovala věcným a systémovým potřebám vznikajícího socialistické tábora podle modelu, určovaného jeho nejsilnějším členem. KSČ na tom nemohla a posléze nechtěla nic změnit. Korekce by ostatně nepomohly. Sovětský model socialismu kolaboval ve všech evropských zemích bez ohledu na jeho dílčí korekce; představitelé KSČ v posledních letech – i kdyby byli pochopili, co se ve světě odehrává – mohli pouze ovlivnit formu tohoto kolapsu.

Hledáme-li příčiny zhroucení socialismu v politické KSČ, lze je snad shrnout takto:

  1. Nesprávný výklad vedoucí úlohy KSČ. Vedoucí úloha komunistické strany při budování socialismu sama o sobě je přirozená a neodporuje demokratickým zásadám. V každém státě existuje v každém období určitá vedoucí politická síla, která usměrňuje společenský vývoj podle svých ideových představ. Všeobecné ideově politické vedení – které má být v demokratických volbách pravidelně ověřováno – musí však být odděleno od praktického výkonu státní moci, který má své vlastní poslání a pravidla. Původní smysl „vedoucí úlohy strany“, totiž politická kontrola činnosti státního aparátu (předtím sloužícího kapitalistickému, v závěrečné fázi protektorátnímu systému) byl nepochybně oprávněný. Avšak následné faktické převzetí nejvýznamnějších rozhodovacích pravomocí státu nutně muselo vést k postupné byrokratické degeneraci strany. KSČ bohužel vytvořila ve svém aparátu praktický duplikát státní moci, při tom táto státní moci nadřazený, avšak za svá rozhodnutí nenesoucí odpovídající právní zodpovědnost, navíc vystavený všem svodům výjimečného postavení.
  2. Monopol moci KSČ. Mocenský monopol KSČ, ústavně potvrzený, vyvolával přirozeně snahu udržet si toto postavení – v tom i za cenu omezování občanské a vnitrostranické demokracie. Přispíval k vytváření skupin různými způsoby privilegovaných stranických elit vedle masy řadových straníků, kteří však stále měli větší možnosti než ještě početnější masy dalších obyvatel. Vedl k myšlenkovému zpohodlnění a uzavření se do ideologických skleněných věží k odtržení od skutečných potřeb obyvatelstva a jejich vývoje.
  3. Přechod od politických k administrativním metodám řízení země. Získání (politické) moci umožňuje uskutečňovat nejrůznější opatření kratší a jednodušší cestou než je přesvědčování – totiž prostým příkazem. Účinnost příkazu, tj. jeho faktické provedení, pak vytváří iluzi politické všemoci, a to i v případě, že příkaz byl chybný, resp. – byl krátkodobě účinný, ale dlouhodobě zhoubný. To otevírá dveře subjektivismu, svévoli, nekvalifikovaným rozhodnutím, a současně potlačuje aktivitu zdola, bez které se žádná oblast socialistické společnosti neobejde. Vyvolává také problém osobní způsobilosti jednotlivých řídících pracovníků či funkcionářů k výkonu funkcí, které zastávali, včetně funkcí nejvyšších.
  4. Nízká úroveň marxistického myšlení. Po II. světová válce a po procesech padesátých let byl v Československu jen málo zkušenějších komunistů, hlouběji seznámených s marxismem. K mladší generaci se pak marxismus dostával především prostřednictvím Lenina, a zejména pak v deformované, dogmatické verzi stalinské doby. Hlubší vědomosti byly nahrazovány zjednodušenými tezemi, odlišné názory nebyly veřejně diskutovány, nýbrž odmítány, případně trestány. V tomto ohledu obvinění z totalitního myšlení nebyla daleko od pravdy. V pozdějších letech již společenskovědní zázemí postupně vzniklo, ale zpravidla nedokázalo překonat již zažité stereotypy rozhodování řídících stranických a státních struktur a jejich nedůvěru v novoty jakéhokoliv druhu.
  5. Pokles hospodářské výkonnosti země v osmdesátých letech, na kterém se podílely jednak vnější faktory, jednak neuspokojivý systém řízení a plánování národního hospodářství, který vzdoroval všem pokusům o ekonomickou reformu. Poslední z nich zůstal už nedokončen. Ve světovém měřítku zesílila pozice kapitalismu nástupem technologické a informační revoluce, kterou z různých důvodů socialistický svět nedokázal včas zachytit.
  6. Soustavné působení protisocialistické propagandy, hospodářského embarga a dalších nepřátelských akcí, které podlamovaly účinnost pozitivní politiky strany, zpomalovaly hospodářský rozvoj země a vyvolávaly vedle správných i neodůvodněné projevy nespokojenosti obyvatelstva.

Jestliže bychom hledali společného jmenovatele příčin, pro které KSČ nedovedla první historický pokus o vybudování socialismu v ČSSR k trvalému úspěchu, můžeme je snad shrnout nejobecněji slovy ztráta smyslu pro nové, ztráta schopnosti rozpoznat nové trendy politického a hospodářského vývoje a následně na ně včas a správně reagovat.

Příčiny této ztráty byly zmíněny shora. Samy se rozvětvují do vlastních příčin, a ty opět do dalších příčin. K úplnosti obrazu by tak bylo zapotřebí popsat mnoho dalších skutečností z různých oblastí společenského života minulosti – vnitropolitické a zahraničně politické, sociální kulturní, vzdělávací, vojenské a další – a vzít v úvahu i to, že význam a směr působení jednotlivých příčin se v průběhu doby měnil.

Z pověření výzkumného kolektivu: Zdeněk Hába

  1. Základní hypotéza: Rozhodujícím důvodem, proč se uzavřel zprvu slibně nabízený prostor pro dynamický rozvoj, byla stále více ochabující účast lidových vrstev, zvláště dělnické třídy, na společensky významné aktivitě („revoluce zdola“) a postupně plný přenos iniciativy i odpovědnosti na vyšší a nejvyšší činitele („revoluce shora“). Utužení vzniklé mocenské hierarchie se projevilo i ve vzájemných střetech a podřízenosti těchto vedoucích skupin v různých zemích. Pracovní vztahy neumožňovaly vytvářet socialistické vlastnické vztahy a vědomí hospodářů na svých pracovištích. Ve společenských vztazích se rychle obnovovala bariéra mezi „my“ a „oni“, vrátil se pocit odcizení mezi člověkem a jeho dílem.
  2. Navazující hypotéza: Ve zřetězení příčin měly koneckonců rozhodující váhu příčiny vnitřní: nedostatky, chyby, vážné omyly i (v určité vývojové fázi) neprominutelné narušení zákonnosti, kterého se dopustili (byť pod určitým vnějším tlakem) odpovědní činitelé strany a státu.
  3. Problémem je, zda byla dostatečně posouzena zralost podmínek pro socialistický kvalitativní zvrat, jakou roli hrála politická vůle, jaká byla reálná možnost přistoupit k akci jako k nezbytně celosvětovému procesu.
  4. Ve sporech o to, zda byl budován (a dokonce vybudován) socialismus, nemůže být opomíjen rozdíl mezi úspěšně završenou revolucí a rozporným postupem k socialismu na jeho vlastním základě.

Poznámky pod čarou (kurzívou) a technická redakční úprava: Miloslav Formánek

Další témata: