Tato stať je tématem č. 5 „Modelu socialismu pro 21. století“ (první náčrt - verze prosinec 2005), jehož kolektivním autorem je teoreticko-analytické pracoviště (TAP)Zadání (teze-osnova): Dlouhé období přechodu ke kvalitativně odlišnému uspořádání, výkyvy, zvraty a návraty, sociální a socialistický stát, závazná jednota subjektu, prostředku, účelu a cíle, vývoj subjektu-klasický proletariát a intelektualizovaná práce, růst významu občanské společnosti, výrazná specifika v jednotlivých regionech, subregionech a státech, úloha násilí, donucování a pružného postupu, ověřování jeho legitimnosti demokraticky projevenou vůlí sociálních většin.
Definice socialismu ve stanovách KSČM – jde o demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavenou na maximální občanské samosprávě, prosperující a spravedlivou, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír - postihuje základní charakteristiky socialismu, jde o dobrý cíl. Doplněna by mohla být důrazem na posilování solidarity a humanismu, tj. spolupráce lidí pro co nejvšestrannější, nejplnější život a rozvoj společnosti a jednotlivců, včetně opravdu celoživotního vzdělávání (včetně permanentního sebevzdělávání a sebevýchovy, kultivace vlastního života) vytvářejícího předpoklady pro plný život jednotlivce ve společnosti, a to měřeno jak jeho prožitky, tak z pohledu jeho okolí, společnosti jako celku. Socialismus vyjadřuje a naplňuje více svobody, více demokracie a více spravedlnosti než jakékoli jiné společenské uspořádání a lidé to také tak musí cítit. Charakteristika neomezuje socialismus nebo cestu k němu ani hranicemi států, ani nepožaduje nějaký pevný, jednou provždy dosažený stav.
Souběžně je nezbytné postupné aktuální zhodnocení (hlavní příčiny zaostávání a tedy i dočasné porážky socialismu především v evropském prostoru byly vnitřní, politické i ekonomické, Zdeněk Hába) a zpřesnění teorie socialismu (od názvu společenského uspořádání, od Marxe atd., přes neevropská pojetí a přínosy až po současná stanoviska) a její neustálý vývoj.
Pro socialismus a cestu k němu bude důležité (zásadní) rovněž „hlavní téma doby“ – mír a rozvoj – všech se týkající postupně rostoucí úroveň života v sociálním, materiálním i kulturním smyslu. Jejich dosažení bude složité a bude trvat dlouho, nerovnoměrně, zajišťováno opravdu pro celé lidstvo za podmínek rovnosti, zaručené suverenity, vzájemného respektu, důvěry, výhodnosti a záruky rozvoje i pro příští generace. Neobyčejně pulzující hospodářské a obchodní vztahy, široký a otevřený přístup k informacím umožňující celosvětový rozvoj, posílení vzájemně prospěšné hospodářské, obchodní, vědecké a technologické spolupráce s vyloučením veškeré diskriminace ve všech vztazích, vytvoření režimu, který by měl být široce přijat a působit rovnoprávně bez nátlaku a výsad, platný i pro celosvětové mnohostranné organizace a nadnárodní společnosti. Rovnoprávně těžit z výhod současnosti. Spolupráce Severu s Jihem a mezi rozvojovými zeměmi je podmínkou všeobecného rozvoje. Lidská práva jsou uznávána jako všeobecně platná v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv. Jejich mezinárodní ochrana má být založena na suverenitě, rovnosti a nevměšování. Přechod k socialistické společnosti, která se sama bude trvale rozvíjet, je proces, který probíhá jak v zemích, které se k socialismu hlásí, tak mohou být činěny kroky v tomto směru v ostatních zemích, na mezinárodní úrovni, ve formálních i neformálních seskupeních i na různých místních úrovních. Co vede k lepšímu naplňování definovaných vlastností socialismu, je součástí tohoto procesu. Objektivně k tomu mohou přispívat velmi rozmanité síly, jde o zájem nejširších vrstev.
Socialismus zároveň povede k odstraňování strukturálních a územních disproporcí, k trvalému aktivnímu zavádění nových výrobních a pracovních postupů (k rozšiřování strojové velkovýroby do celého hospodářství včetně zemědělství), povede k dalšímu uplatňování vědeckotechnické revoluce, k vzdělanostní a informační společnosti, humanizaci výrobního a pracovního procesu (a snad celých mezilidských vztahů), dá mu nový sociální obsah a nové cílové zaměření. Ve společnosti nově spíše „produkce“ jako širší pojem než „výroba“.
Uplatněn takřka jistě bude jak revoluční (představující rychlou změnu společenských, především politických a hospodářských poměrů), tak evoluční koncept přechodu k socialismu v závislosti na objektivních a subjektivních podmínkách nástupu socialismu, a to včetně rizik a problémů, které jsou s tím spojeny.
Diskusi si zaslouží 3 hlavní zásady socialismu pro 21. století, vycházející z formulace Tetsuzo Fuwy, představitele Japonské komunistické strany: 1. V co největším rozsahu se vyvarovat zásadních minulých chyb (a někdy bohužel víc než chyb). Rozpoznat je, přijmout systémová opatření, aby se co nejvíc zmenšila možnost jejich nového výskytu. 2. Potvrdit a posílit vše hodnotné z kapitalistické éry, to se plně týká i demokracie. 3. Překonat vykořisťování a prvořadost zisku. Emancipace lidstva (především od nadvlády zdánlivě neosobní moci majetku) je hlavní cíl. Postupně dosahovat pokroku. Nečinit nic, co by svazovalo ruce příštím generacím. Lid (většina s respektováním menšin?, proletariát – společensky užiteční jedinci i skupiny, spojení s produktivní prací z širšího hlediska, producenti, neparaziti?) nejen rozhoduje, je „mistrem“, ale rozhodnutí se činí v jeho zájmu. Na rozhodnutí se nepodílejí jen politické strany, ani pokud ještě pluralitně trvají, společenských aktivit se zúčastňují mírová, sociální, ekologická, alternativní atd. hnutí, občanská sdružení a iniciativy apod. Socialistická společnost je politicky (v širším slova smyslu než stranicky) i zájmově rozmanitá, bohatá.
Socialismus eticky překonává kapitalismus. Viz „boj idejemi” na Kubě. Z Komunistické strany Slovenska pochází formulace: Socialismus je neslučitelný s byrokracií, zaměřením na konzum, koncentrací moci, nadvládou státu (byrokracie, výkonné moci) nad samosprávou.
Bude mnoho cest k socialismu. Nemůže existovat jen jedna, jedině správná. Zvlášť pokud jde o období přechodu: jsou zcela jiné výchozí podmínky pro Čínu, USA, vyspělé evropské země, různé země Latinské Ameriky, střední Afriky nebo Oceánie. Rozdílná hospodářská, vzdělanostní a sociální úroveň, společenské vztahy, kultura a tradice. Navíc nemůže jít o statické modely – vývoj se nezastaví v žádném okamžiku. Rozmanitost kultur a civilizací má poskytovat vzájemné obohacení, ne rozpory, a vést k celosvětové spolupráci. To samé se týká rozmanitých rozvojových modelů vycházejících z různých historických zkušeností, kulturních tradic, sociálních a politických systémů, hodnotových pojetí a cest rozvoje. Nový řád, má-li být universální, musí být výsledkem procesu stálého hledání postojů a rozhodnutí, které jsou přijatelné pro všechny.
Ani v socialismu nebudou žít ideální lidé. Zákony o rozporech a o negaci negace, o dialektice vývoje společnosti zůstanou v platnosti. Socialismus ve všech formách a fázích bude mít v každé chvíli své problémy. Měl by mít i společenskou kulturu jejich řešení.
Nemůžeme čekat! Dnes si nemůžeme dovolit takový luxus… jde o zničení lidstva, musíme začít budovat socialismus teď. „Misiones“ (sociální programy ve Venezuele, podobně některé kroky prosazované levicovými vládami jinde) jsou krokem k socialismu, máme teď vzdělanější lidi, kteří mohou lépe bojovat za socialismus. KS Jižní Afriky má heslo: Socialismus je budoucností lidstva – budujme ho teď! Socialistické prvky je třeba uplatňovat v rozsahu, jak to dovoluje aktuální situace, za kapitalismu a snažit se o přechod k zřízení lidově demokratického typu, které je jasně výhodnějším výchozím bodem k socialistické společnosti. Platí učit se socialismu „praxí“.
Od komunistických a dalších radikálně levicových stran, hnutí a iniciativ se ve shodě s jejich deklarovanými cíli očekává iniciativa k prosazování této nevyhnutelné tendence, a to při plném a bezpodmínečném dodržování principů, které jsou socialismu vlastní.
Vedoucí autorského kolektivu: Václav Exner
- Základní hypotéza: Cíle a prostředky, které si musí vzájemně odpovídat, budou v zásadě stabilní; budou se však také přizpůsobovat rychle se měnícím okolnostem, což se týká zejména prostředků, forem, metod postupu, a v jisté míře také socialismu, jako „pouhého“ přechodu ke komunismu. Bude nutno volit z proměňujícího se pole možností a obracet se i k příležitostem, kde podmínky teprve vznikají a kde lze jejich vzniku případně napomoci. Takový postup si vynutí i pružnost protivníka (ve „společnosti sítí“, při „tekutém kapitálu“), vynucující si pružnou taktiku i (do jisté míry) strategii.
- Navazující hypotéza: Revoluční vývoj ve formě „zteče“ mocenských pozic protivníka je méně (málo) pravděpodobný. Z toho však nevyplývá nedialektické pojetí gradualismu (rezignace na možnost dosažení uzlové čáry měr a na kvalitativní přeskok. Zůstane vysoká pravděpodobnost porušování demokratických pravidel, principů a postupů změnami znepokojovaným a ohrožovaným protivníkem.
- Hypotéza: Zvyšující se nároky na konkrétnost akcí neoslabují, ale naopak zesilují význam obecných zákonitostí revolučního procesu. Univerzální charakter osvojování (přivlastňování) dnes ještě jednoznačněji než v minulosti vyžaduje celosvětovou (světodějnou) povahu činností a změn, otevřenost ekonomickou, politickou i ideovou. Rozmanitost forem, metod a prostředků, jejich pružná volba a obměny, ale také dlouhodobé uchovávání představují dialektiku zvláštního i jedinečného.
- Hlavní problém: Je nutné hledat formy ideové orientace subjektu a jeho organizace odpovídající možnostem informačních technologií, tj. volné, pružné, pohotové strukturace, jež se pak nesporně projeví také ve formách, metodách vystupování. Především jde o postupné překlenutí propasti, kterou kapitál rozevřel mezi dvěma skupinami v rámci dělnické třídy a o plné otevření prostoru pro nositele (vše)obecné práce v dělnické třídě.
- Navazující problém: Při posuzování situace zralosti pro kvalitativní změnu je nutné řešit vztah historické neudržitelnosti systému a podmínek pro bezprostřední účinné akce. S tím souvisí významná stránka strategie prvních kroků, tj. brát buržoazní politiky a ideology za slovo a nutit je k co nejdůslednějšímu plnění jejich vlastních programových prohlášení, slibů a závazků. To se týká zvláště reálného zaručení občanských práv a svobod, práv sociálně ekonomických i kulturních, tj. lidských práv, ale také skutečně „svobodného“ trhu, bez protekcionismu silných, skutečné rovnosti příležitostí atd. apod. Hlavním tématem bezprostřední etapy je více spravedlnosti do fungování světové civilizace, mnohem odpovědnější vztah k přírodnímu prostředí a zajištění mírového života. S jistým posunem se to týká také sociální demokracie.
- Problém: Je nutné vyhledat a prosazovat cesty, na nichž je možné uchovávat a rozmnožovat bohatství forem sdružování. Měly by podmiňovat úspěšný postup v zápase o dominaci v pluralitních strukturách, tj. při přeměně převládajících forem kapitalistických v socialistické. To vyžaduje hledat a prosazovat nové formy hegemonie a dosahování homogenity v různosti (otevřeného i sevřeného postupu).
- Problém: Strategické a taktické mistrovství vyžaduje negace negace kapitalismu, tj. potřeba vyhnout se prostému, mechanickému odmítání a popírání předností, kterými se kapitalistický systém vyznačoval a naopak nutnost využívat všechno nejlepší, co vytvořil, jako východisko k dalšímu postupu po vlastní cestě rozvoje.
Poznámky pod čarou (kurzívou) a technická redakční úprava: Miloslav Formánek
Další témata:
Cesty k socialismu ve světě a v ČR
