Tato stať je tématem č.1 „Modelu socialismu pro 21. století“ (první náčrt - verze prosinec 2005), jehož kolektivním autorem je teoreticko-analytické pracoviště (TAP)
Zadání: Zdůvodnit význam marxismu a zvláště materialistické dialektiky v kontextu dalšího vývoje vědy pro formování teorie socialismu v současných podmínkách, jako tvaru společnosti a společenského hnutí.
1. Marxismus jako otevřený systém
Model socialismu pro jednadvacáté století by měl být vytvářen z predikce současného globálního kapitalismu, na základě zkoumání jeho trendů, z hlediska socialistické perspektivy. Existuje ale i představa, že by se pozornost neměla zaměřovat na (hotový) model, že tajemství lepší společnosti je skryto nikoli v produktu, ale v procesu, ve stálém zlepšování „metabolismu“ společnosti. Bylo by však fatální chybou odtrhávat žádoucí podoby cíle od cest a prostředků, které k němu vedou.
Teoretická studie o modelu socialismu vychází z marxistických filozofických východisek. Marxismus volí proto, že není apologetický a spekulativní, ale v plném slova smyslu praktický. Obratem k praxi poskytuje pohled „zevnitř“, ale i z nadhledu, z „vnějšku“ a umožňuje tak dosavadní praxi překračovat.
Proniknutí do podstaty překotně se vršících změn vyžaduje hlubší osvojení myšlenkového odkazu klasiků a bohatých inspirací, z nichž vycházeli. Předpokládá vyrovnávat se s množstvím podnětů navršených ve vývoji vědy a v jejích revolučních převratech v následujícím století. Poznávání podstatných dějů v současnosti se nemůže omezovat na nemyslivou reprodukci litery marxismu, výroků či závěrů klasiků.
Politické myšlení a jednání levicově orientovaných lidí bylo vždy inspirováno především jejich životními, existenčními zájmy. Bylo utvářeno živou, bezprostřední sociální, životní zkušeností, doprovázenou emotivními prožitky. V nejpozoruhodnějších stadiích levicového hnutí bylo doplňováno o teoretické poznatky, které podněcovaly samostatné uvažování a spoluodpovědnost. Takové působení je žádoucí i v dnešních podmínkách. Vyžaduje promýšlet nová řešení, předkládat alternativy k diskusi, varovat se ukvapených závěrů. To se týká i základních rysů modelu socialismu odpovídajícího současné podobě kapitálu a možnostem protikapitalistických sil.
2. Tvar komunistické a socialistické společnosti
Klasikové marxismu vytvořili možný i žádoucí tvar spravedlivé (komunistické, socialistické) společnosti, a ukázali také základní rysy komunistického (socialistického) hnutí.
Marx především prozkoumal cestu od odcizení podmínek skutečného života přes přivlastňování podmínek práce a života k sebepotvrzení, k emancipaci všech lidských smyslů a vlastností, cestu vedoucí z oddělování práce a kapitálu opět ke konkrétnímu individuu. Zdůvodnil nutnost provozování výroby celou společností, jež by umožnilo uspokojovat potřeby, zajistit existenci, ale také vytvořit nové potřeby a možnosti, zvláště pak potřebu uplatnění tělesných a duševních vloh a možnost kolektivní, sdružené práce. Komunismus je tak chápán především jako přechod od nesvobodné práce (na cizí) k možnosti práce pro sebe, tudíž k situaci, kdy se subjektem hospodaření stávají činitelé společenské práce. Takto pojatá společenská práce je přirozeně novou kvalitou ve vztahu k práci společné (která je příznačná už pro manufakturu). Je nutno ji odlišovat také od práce (vše)obecné. Společenství práce – podle těchto předpokladů - urychlí a učiní všeobecným postupný přechod od jednoduché práce, přes kombinaci netvůrčích a tvůrčích prvků k všeobecné tvůrčí práci. Taková podoba práce bude umožněna splýváním masové pracovní činnosti s všeobecnou prací, s rozvinutou formou duševní práce, s vědou, vynalézáním, objevováním. Věda dále „zlidští“, věda o člověku do sebe pojme vědu přírodní, zrychlí se pohyb k jedné vědě, bude jedna věda.
Současné podmínky navíc podtrhují Marxův důraz na univerzální charakter osvojování (přivlastňování). Osvojování výrobních sil, které se vyvinuly v totalitu a existují v rámci univerzálních styků (nazývaných dnes „globalizací“) předpokládá takové rozvíjení individuálních schopností, které odpovídá univerzálnímu, světodějnému způsobu osvojování. Novodobé univerzální styky nemohou být podřízeny individuím jinak, než že budou podřízeny všem. Vznikají tak světodějná, empiricky univerzální individua. Jejich existence je bezprostředně spojena se světovými dějinami, jejich odpovědnost za osudy celého lidstva je stále bezprostřednější. Vztáhneme-li tyto nároky na proletariát a jeho akce, jde o takovou kvalitativní změnu, která umožňuje rozvinout univerzální charakter a energii pracujících lidí nutnou k takovému (univerzálnímu) přivlastňování.
Jak bylo uvedeno, setkává se v procesu přivlastňování podmínek práce a života rozvoj (vše)obecné práce s rozvojem lidských schopností, s masovým investováním do rozvoje lidských schopností. Vzniká průmysl rozvoje lidských schopností“, v němž je člověk chápán nejenom jako oběžný, variabilní kapitál, ale i jako kapitál konstantní, fixní.
S tím souvisí další důležitá okolnost, tj. že se blíží závěr oné fáze civilizace, která je založena na práci. Lidstvo vstupuje do epochy, jejíž základní civilizační charakteristikou bude volný čas jako základní společenské bohatství. Zatímco kapitál vytváří stále více nadbytečné doby dělníků a nedokáže ji obracet ve zdroje všeobecného lidského rozvoje, komunismus se tohoto úkolu ujímá. Rozvoj výrobních sil umožňuje, aby se vedle nutné pracovní doby rozrůstal volný čas, prostor pro plný rozvoj produktivních sil jednotlivce a společnosti. Takový rozvoj se opírá o možnosti všeobecné práce a její přesah nejen do pracovního, ale i volného času. Aspektem tohoto procesu je i racionalizace volby, uspokojování a přeměna potřeb.
Marxismus prosazuje racionální orientaci v potřebách a spotřebě také ve vztahu člověka a lidstva k přírodě. Komunistický humanismus je (podle Marxe) roven naturalismu a jen naturalismus je naopak s to pochopit akt světových dějin. Hluboké proniknutí do zákonitostí přírody a jejich odpovědné využívání umožňuje, aby se člověk z přírody vyděloval a současně potvrzoval svou jednotu s ní, aby se přírodní prostředí stalo odpovědně provozovanou laboratoří společenské práce.
Společenský proces přivlastňování podmínek práce a života, rozšiřování významu (vše)obecné práce, bude mít rozhodující vliv na jedince. Povede k rozšířené reprodukci osobnosti, ovlivní rozhodujícím způsobem jeho svobodu. Svobodné sebeuplatnění individua ve vztazích společenství se stane hlavní morální hodnotou.
Marxisté předpokládají, že svoboda jedince se vždy uplatňuje ve společenských vztazích. Individuum je vtahováno do společenských okruhů, které mu vtiskují svou logiku, utvářejí jeho podstatu. Člověk má tak nejen individualitu, ale i osobnost, která je formována společností. Osobnost preexistující individualitu „obsazuje“ a podřizuje si ji, individualita však zůstává nutným podkladem osobní aktivity. Nejvyšší míry svobody dosahují individua ve společnosti, která žije v podmínkách solidarity, sdružení.
Humanismus komunismu spočívá tedy nikoli ve volném kupení materiálního bohatství ve věcné formě. Rozhoduje faktická úroveň celistvého života všech členů společenství. Bohatství se chápe jako produkce celého bohatství bytosti, všestranného, důmyslného člověka. Pro takového člověka je totalita lidského životního projevu vnitřní nutností, pociťuje ji jako nouzi.
Socialismus je vnímán jako počátek zrychlené dynamiky, jako etapa, v níž se přeměňuje formální rovnost příležitostí v rovnost reálnou, v níž se dosahuje stále univerzálnějšího rozvoje schopností, uplatnění všech talentů, stále obecnější účasti na tvořivé činnosti. Také svoboda je chápána jako reálný, nepřetržitý proces osvobozování od překážek tvořivého uplatnění (tkvících ve věcech, institucích, procesech). Je spojována se stupňovaným vědomím odpovědnosti a s vedením k odpovědnému jednání. Postupně se tak prosazuje změna kriteria bohatství: společenský prospěch z činnosti jednotlivce a společenské oceňování jeho schopností podílet se na prosazování a uspokojování celospolečenského zájmu. Základní charakteristikou socialismu by tak měl být dynamický a harmonický rozvoj jednotlivce a společnosti.
3. Cesty a prostředky postupu k socialismu
Klasikové zpřesňovali své představy o cestách a prostředcích umožňujícím vytváření spravedlivější společnosti na základě rozboru skutečných vývojových tendencí. Věděli, že je nutné počítat se zdlouhavostí a konfliktností procesu, ale byli si vědomi toho, že ke všem předpokladům je možné přistupovat jako k výtvorům předchozích generací a společností. Úspěšnost akcí podmiňovali zralostí objektivních materiálních podmínek, danou vztahem mezi dynamikou výrobních sil a relativním přizpůsobováním výrobně technických a sociálně ekonomických vztahů, schopností vládnoucích sil zvládat řešení problémů i tím, nakolik je jejich řešení přijímáno a konečně i organizovaností a uvědoměním sociálního a politického subjektu.
K. Marx v Kapitálu naznačil pole možností, v nichž se kapitál dlouhodobě pohybuje i jeho limity. Prokázal, že sám velký průmysl činí „otázkou života a smrti“, zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým jednotlivcem, pro něhož jsou různé společenské funkce střídajícími se způsoby životní činnosti. Současný kapitál se pokouší pomocí oslňujícího technického rozvoje a zesvětovění kapitalistické formy civilizace takovou cestu nalézt. „Záchvaty růstu“ mu dovolují vstupovat do nových, poněkud odlišných prostor, volit a využívat modifikovaného postupu, dosáhnout dílčích, byť dočasných šancí. Neodstraňují však hlubinný zdroj jeho problémů. Umožňují mu pouze hrozivost střetu práce a kapitálu vyhrocovat s tím, že spolu s dílčí funkcí rve dělníkovi z rukou nejen pracovní, ale i životní prostředky a činí tak zbytečným i jeho samého.
Potvrzuje se i přesnost Leninovy analýzy imperialismu. Změny přinášející nové prostorové a časové dimenze pouze zesilují schopnost monopolů uplatňovat svá vlastní pravidla jednání, dokládají nekompromisnost při jejich uplatňování a tím i novou úroveň zpochybňování demokratismu. Světová dělnická třída a další protikapitalistické síly však nemohou ani na okamžik v zápase o uchování a posilování demokratismu polevit.
V reakci na Leninův závěr o imperialismu jako předvečeru proletářské revoluce se objevují protichůdné soudy. Jedni docházejí k předpokladu, že bude trvat desetiletí, než vznikne něco oproti kapitalismu nového. Druzí však zdůrazňují zejména to, že výhonky nového vznikají stále znovu a znovu a prosazují se s pozoruhodnou silou.
Při řešení tohoto problému je žádoucí překračovat stanovisko pouhé negace kapitalismu a při nástupu na cestu rozvoje vlastní socialismu navazovat na všechno nejlepší, co kapitalismus vytvořil. Jsou to celkové výrobní síly, výrobně technická a technicko organizační stránka produkce, ale také různé instituce a organizace, ztělesňující změny v sociálně ekonomické, vlastnické sféře.
Je tak formulován model socialismu, který je označován jako model „samosprávného socialismu“. Předpokládá formování vlivné sociální skupiny, osvojující si ve stále vyšší míře rysy samosprávného chování a jednání nejen v podílu na produkci, ale i díky rostoucímu podílu na rozhodování o vlastnictví. Právě v této skupině by měl model samosprávného socialismu nalézat svou sociálně třídní základnu. Utvářela by se z dělnické třídy – především z nositelů obecné společenské práce, z cognitariátu. Do podílnictví a do jeho vyšší formy, samosprávných vlastnických struktur, by byly vtahovány i další společenské vrstvy a skupiny, včetně některých skupin drobných a středních podnikatelů. Jejich zájmy budou prosazovat různé politické subjekty, strany a hnutí. Dominovat však bude v podstatně shodný či alespoň blízký sociálně ekonomický zájem na společném prospěchu.
Jedna varianta tohoto pojetí zdůrazňuje zejména třídní charakter subjektu samosprávných aktivit a také hlavní síly odpovědné za paralyzování takového procesu v první historické formě socialismu. Spojuje její stagnaci a kolaps s „třídou řídícího aparátu“ a prosazuje potřebu orientovat se do budoucna na „třídu samosprávných vlastníků“. Tento akcent poutá nadměrnou pozornost těch, kteří se se stanoviskem seznamují a ke škodě věci zastiňuje úvahy o povaze cest a prostředků, jichž lze aktuálně využít.
V tomto stanovisku se totiž zdůrazňuje nesporná potřeba, aby radikálně levicová politická praxe už v rámci kapitalismu všemožně podporovala rozvoj (vše)obecné (vědecké, vědecky podložené, vysoce kvalifikované) práce jako zdroje společenského nadvýrobku, čili investice do „průmyslu“ rozvoje lidských schopností (do „kvartéru“, „kvintéru“). Sociálně ekonomickým důsledkem a předpokladem je tvořivá spoluúčast zaměstnanců na produkci i vlastnictví, růst jejich společenské váhy i sebevědomí jako svébytné, nejperspektivnější společenské skupiny. Její vliv se může znásobit přeměnou cognitariátu „o sobě“ v jádro třídy existující „pro sebe“ již v rámci kapitalistického výrobního způsobu. Postihnout způsob jak vyjevovat a prosazovat zájmy této skupiny je jedním z nejvýznamnějších úkolů radikálně levicové politiky.
Posilování různých forem a úrovni participace (včetně samosprávy) bude měnit i povahu politického působení. Přes značný tlak na další formalizaci demokratických procedur nelze totiž pominout možnosti, které demokratické instituce a právní stát poskytují. V této souvislosti se málo připomíná, že již Marx s Engelsem rozlišovali dvě důsledně demokratické formy „vydobytí demokracie“: tam, kde tvoří proletariát většinu, pozvedne se podle jejich předpokladu na panující třídu více méně přímo, tam, kde je v menšině, se jí však stane nepřímo, postupným uznáváním a osvojováním jeho požadavků společností. V průběhu vývoje tak dochází spolu s obsahem prosazovaných zájmů k proměnám politické formy odpovědnosti, až po období, kdy společnost politickou slupku zcela odhazuje.
Pokud se bude dařit prosazovat vůli většin, budou při dosahování a využívání hegemonie ustupovat mocenské tlaky a přetlaky ve prospěch ochoty a schopnosti ke konsensu. Systém nebude muset být založen na trvale vedoucí úloze a na mocenském monopolu jedné strany či uskupení. Bude pluralitní, otevřený, umožňující svobodně předkládat a prosazovat různé alternativy vývoje. Volně působit budou i strany hájící kapitalismus a prosazující jeho plnou obnovu. Předpokládá se ale, že budou převahou společného zájmu uplatňovaného v rámci ústavy a dalších právních norem vytlačovány na okraj politického spektra.
Socializující (socialistický) právní stát opírající se o mocnou vůli veřejnosti omezí a postupně i vyloučí působení utlačovatelské státní mašinérie. Společnost bude směřovat k upevnění a rozvíjení samosprávných vlastnických aktivit. Budou tak postupně překonávány i třídní protiklady a rozdíly a utvářeno sdružení, v němž „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“.
V tomto pojetí ustupují do pozadí některé stránky klasického marxistického pojetí revoluční proměny kapitalismu v socialismus. Jiné však se naopak s novým důrazem připomínají. Důsledněji se uplatňuje prvotní Marxova (a Engelsova) představa o zralosti společnosti k socialistické přeměně.
Diskuse potvrzují názor, že je málo pravděpodobný revoluční vývoj ve smyslu „zteče“ mocenských pozic protivníka. To však neznamená, že také mocenští činitelé staré společnosti se budou vzdávat forem ozbrojeného násilí se záměrem nejen zastrašovat, ale i vynucovat si poslušnost a případně zasahovat proti revoltujícím ozbrojenou mocí. Zvláště v nerozvinutých stadiích takového vývoje může dojít k pokusům o vybočení z demokratického rámce ústavy a právního státu a k jednání dosud mocných skupin v rozporu s převažující vůlí většin. V takovém případě by měla mít společnost právo na mimořádná opatření proti tyranii menšin. Nelze přitom vyloučit ostré střety, obnovující i nejostřejší formy mocenskopolitického zápasu.
Vývoj zvýraznil názor, že naráz a současně by měla revoluce proběhnout jako čin „civilizovaných zemí“, „vládnoucích národů“ (Anglie, Ameriky, Francie, Německa), což si už před 160 lety vynucoval univerzální rozvoj a úroveň světových styků. Úspěšně završená komunistická revoluce nemůže být revolucí v národním rámci. Je světovou revolucí, která má světové dějiště. Je možná revoluce v jedné zemi, je možné vítězství takové revoluce, vítězství socialismu v jedné, osamocené zemi však možné není. Varovně znějí Marxova slova, že každé rozšíření styků by lokální komunismus smetlo. Socialismus se nemůže rozvinout bez praktického styku s produkcí celého světa, bez přeměny živelné formy celosvětové součinnosti v její formu uvědomělou, cílevědomou.
4. Současné koncepce socialismu
Antimarxisté i mnozí nemarxisté zpochybňují a napadají zejména závěry namířené proti smiřování se s daným systémem, s tím, že jde o nezdůvodněné zasévání závisti, štvaní tříd proti sobě, vyvolávání neklidu. Marxistickou teorii socialistických přeměn označují za škodlivou, ale také bezmocnou. Otazník kladou hlavně nad zákonitostmi společenského procesu. Vše má být relativizováno, zbaveno řádu, smyslu, v zájmu toho, aby byla zpochybněna samotná idea vzestupu, historického pokroku.
Nemarxistický socialismus má různé varianty. Všechny však přizpůsobují socialistické (sociální) prvky kapitalistickým poměrům. Přejímají a sdílejí tezi, že kapitalismus nemá alternativu.
V diskusích o modelu socialismu se vyhraňuje spor se skupinou aktivistů, kteří se považují za obhájce a mluvčí tradice „vědeckého“ socialismu. Vyznačují se nedůvěrou v nejrozmanitější formy nekapitalistických a protikapitalistických aktivit, pokud se nehlásí k „marxistické“ ortodoxii, jak ji oni sami chápou a vykládají. Sázejí především na cílevědomé akce skupiny výjimečných, rozhodných, důsledných politických vůdců, schopných vybudovat si neotřesitelnou společenskou autoritu, a svým paternalistickým přístupem a pěstováním svého charismatu si ji také udržet. V podstatě tak reprodukují myšlení z doby působení J. V. Stalina, v němž byl kladen důraz na zápas o plné získání a udržení nedílné moci, na revoluci shora a možnost vítězství socialismu v jedné zemi. Úvahy o novém, samosprávném pojetí socialismu, o předpokladech a formách iniciativy zdola ustupují do pozadí a jsou i zpochybňovány jako ústupky od rozhodné vůle po konečném rozhodnutí. Za „surrealistické“, „utopické blouznění“ jsou zejména považovány úvahy o významu samosprávy.
Takový způsob myšlení přežívá dosud ve významné části členské základny i mezi některými příznivci KSČM a také v řadě komunistických a dělnických stran ve světě.
*
Práce na teoretické studii o modelu by měla napomoci nejen členům KSČM, ale všem levicově orientovaným lidem vyrovnávat se za pomoci marxistické teorie a metodologie s novými podmínkami působení. Měla by jim umožnit hlouběji pochopit a osvojit si povahu zájmů přední složky dělnické třídy, nositelů obecné práce, kognitariátu. Měla by napomáhat k prosazování zájmů celé masy diskriminovaných a vykořisťovaných proti vládnoucí kompradorské lumpenburžoazii. Různé útvary a složky radikální levice se tak mohou uplatňovat jako vlivná politická síla, usilující o uchování pluralitní struktury a získávající v ní oprávněnou autoritu.
Vedoucí autorského kolektivu: Miloslav Formánek
- Hlavní problém: Uplatňovat marxistická hlediska znamená v subjektivní dialektice, ve filozofické vědě o objektivních zákonitostech pohybu postihovat objektivní dialektiku, kterou tyto procesy vtloukají do hlavy i protivníkům. Marxisté by se měli vyznačovat přinejmenším racionálně reprodukčním a spíše produkčním, inovačním myšlením. Odmítají se smiřovat s pouhou bezmyšlenkovitou reprodukcí odkazu klasiků, s „marxistickou“ ortodoxií.
- Základním teoretickým poznatkem v marxismu je poznatek o rozporném vztahu práce a kapitálu, o jeho příčinách, souvislostech a důsledcích, především pak o zkoumání možností a předpokladů procesu osvobozování práce a činností vůbec.
- Nejdůležitější nosná hypotéza celé studie je předpoklad o rychle rostoucím významu (vše)obecné práce pronikající do výroby (průmysl rozvoje lidských schopností a jejich využívání jako konstantního kapitálu) a prostupující i volný čas; socialismus může prosazení této tendence poskytnout plný prostor a na ní založit svůj zrychlený, harmonický rozvoj. Hypotéza současně předpokládá a vyžaduje věnovat značnou pozornost různým úrovním a formám participace, směřujícím konec konců k samosprávě, k jejímu prolínání s formami a úrovněmi sociální tvořivosti.
Poznámky pod čarou (kurzívou) a technická redakční úprava: Miloslav Formánek
Další témata:
Význam marxismu pro model socialismu
