Nadhodnota a produktivita. Poměr při růstu produktivity. – Výsledek. – Produktivita práce je produktivitou kapitálu. – Čím víc je nutná práce už zkrácena, tím obtížnější je zhodnocení kapitálu.[279]
Viděli jsme[*301]: Dělník potřebuje např. pracovat jen polovinu pracovního dne k tomu, aby žil celý den; a aby tedy mohl druhý den začít celý proces zase od začátku. V jeho pracovní schopnosti – pokud existuje v něm jako v živé bytosti, nebo v něm jako v živém pracovním nástroji – je zpředmětněno jen půl dne. Celý živý den (den života) dělníka je klidový výsledek, zpředmětnění půldne práce. Kapitalista, [*298] protože si směnou za práci zpředmětněnou v dělníkovi – tj. za půl dne práce – přisvojuje celý pracovní den a potom jej spotřebovává ve výrobním procesu na materiálu, který tvoří jeho kapitál, vytváří tak nadhodnotu svého kapitálu – v předpokládaném případě půl dne zpředmětněné práce. Předpokládejme nyní, že produktivní síly práce se zdvojnásobí, tj. že za tutéž dobu dodá táž práce dvojnásobnou užitnou hodnotu.[*302] (Jako užitná hodnota je v nynějším vztahu prozatím ještě určeno jen to, co dělník spotřebovává, aby se zachoval na živu jako dělník; množství životních prostředků, za něž dělník prostřednictvím peněz směňuje práci zpředmětněnou v jeho živé pracovní schopnosti.) Dělníkovi by pak stačilo pracovat jen 1/4 dne k tomu, aby žil celý den; kapitalista pak musí dát dělníkovi ve směně jen 1/4 dne zpředmětněné práce, aby prostřednictvím výrobního procesu zmnožil svou nadhodnotu z 1/2 na 3/4; protože by místo 1/2 dne zpředmětněné práce získal 3/4 dne zpředmětněné práce. Hodnota kapitálu, jak vychází z výrobního procesu, by stoupla o 3/4 místo o 2/4. Kapitalistovi by tedy stačilo, aby nechal dělníka pracovat už jen 3/4 dne, a připojil by ke kapitálu tutéž nadhodnotu – nadhodnotu 1/2 čili 2/4 zpředmětněné práce. Ale kapitál jako to, co reprezentuje obecnou formu bohatství – peníze – je bezmezný a bezměrný pud překračovat svou mez. Každá hranice je a musí být pro něj omezením. Jinak by přestal být kapitálem – penězi reprodukujícími samy sebe. Jakmile by už necítil určitou hranici jako omezení, ale cítil by se v ní jako v hranici dobře, poklesl by už ze směnné hodnoty na užitnou hodnotu, z obecné formy bohatství na určité substancionální trvání tohoto bohatství. Kapitál jako takový vytváří určitou nadhodnotu, protože nemůže jen tak beze všeho klást nekonečnou nadhodnotu; ale je ustavičným pohybem, který jí chce vyrobit víc. Kvantitativní hranice nadhodnoty se mu jeví jen jako přirozená mez, jako nutnost, kterou se ustavičně snaží překonat a za niž se ustavičně snaží proniknout.[*303] Kapitalista [*299] tedy (necháme úplně stranou určení, která přistupují později, konkurenci, ceny atd.)[*304] nenechá dělníka pracovat pouze 3/4 dne, protože tyto 3/4 dne mu vytvoří tolik nadhodnoty jako předtím celý den, ale nechá ho pracovat celý den; a zmnožení produktivní síly, které dělníkovi umožnilo, aby ze 1/4 dne práce žil celý den, se teď projeví jednoduše v tom, že nyní musí pro kapitál pracovat 3/4 dne, zatímco předtím pro něj pracoval jen 2/4 dne. Zvětšená produktivita jeho práce, pokud znamená zkrácení doby <potřebné> k nahrazení práce v něm zpředmětněné (na užitnou hodnotu, obživu), se jeví jako prodloužení jeho pracovní doby pro zhodnocení kapitálu (pro směnnou hodnotu). Podíváme-li se na to ze stanoviska dělníka, vidíme, že musí nyní dělat 3/4 dne nadpráce, aby mohl žít jeden den, kdežto dříve musel dělat jen 2/4 dne nadpráce. Zmnožením produktivní síly, jejím zdvojnásobením se jeho nadpráce zmnožila o 1/4 <dne>. Zde je třeba připomenout jedno: Produktivní síla se zdvojnásobila, nadpráce se pro dělníka nezdvojnásobila, vzrostla jen o 1/4 <dne>; nezdvojnásobila se ani nadhodnota kapitálu, vzrostla také jen o 1/4 <dne>. Ukazuje se tedy, že nadpráce (ze stanoviska dělníkova) a nadhodnota (ze stanoviska kapitálu) neroste ve stejném početním poměru jako produktivní síla. Z čeho to vyplývá? Zdvojnásobení produktivní síly znamená redukci nutné práce (pro dělníka) o 1/4 <dne>, je tedy i výroba nadhodnoty <větší>[*305] o 1/4 <dne>, protože původní poměr byl dán jako 1/2. Kdyby byl dělník musel původně pracovat 2/3 dne, aby žil jeden den, pak by nadhodnota činila 1/3, stejně jako nadpráce. Zdvojnásobení produktivity práce by tedy způsobilo, že dělník by byl schopen omezit svou práci pro nutné potřeby na polovinu ze 2/3 čili 2/(3x2), 2/6 čili 1/3 dne a kapitalista by získal 1/3 <dne> hodnoty. Celková nadpráce by ale potom činila 2/3 <dne>. Zdvojnásobení produktivní síly, jehož výsledkem [*300] byla v prvním případě 1/4 <dne> nadhodnoty a nadpráce, by nyní činilo 1/3 <dne> nadhodnoty čili nadpráce. Násobitel produktivní síly – číslo, jímž se násobí – tedy není násobitelem nadpráce nebo nadhodnoty, nýbrž byl-li původní poměr práce zpředmětněné v její ceně = 1/2 práce zpředmětněné v 1 pracovním dni, který se vždy jeví jako hranice[*306], pak zdvojnásobení se rovná dělení 1/2 (původní poměr) dvěma[*307], čili 1/4. Jestliže původní poměr byl 2/3, pak zdvojnásobení se rovná dělení 2/3 dvěma = 2/6 čili 1/3. Násobitelem produktivní síly tedy opět není násobitel, ale dělitel původního poměru, není násobitelem jeho čitatele, nýbrž jmenovatele. Kdyby to byl násobitel čitatele[*308], pak by znásobení produktivní síly odpovídalo znásobení nadhodnoty. Ale růst nadhodnoty[*309] se vždy rovná dělení původního poměru násobitelem produktivní síly. Jestliže původní poměr činil 8/9, tj. dělník potřebuje 8/9 pracovního dne k tomu, aby žil, tedy kapitál při směně za živou práci získává jen 1/9 a nadpráce se rovná 1/9, může nyní dělník žít za polovinu z 8/9 pracovního dne, tj. za 8/18 = 4/9 (je jedno, zda dělíme čitatele nebo násobíme jmenovatele) a kapitalista, který nyní nechá <dělníka> pracovat celý den, by měl celkovou nadhodnotu 5/9 dne[*310]; odečteme od toho původní nadhodnotu 1/9, zbývají 4/9[*311]; zdvojnásobení produktivní síly se tedy zde = růstu nadhodnoty čili doby nadpráce o 4/9. To vyplývá prostě z toho, že nadhodnota je vždy rovna poměru celého pracovního dne k té části pracovního dne, která je nutná, aby se dělník zachoval naživu. Jednotka, podle níž se vypočítává nadhodnota, je vždy zlomek, tj. určitý díl dne, který přesně reprezentuje cenu práce. Je-li tato část = 1/2, pak zmnožení [*301] produktivní síly = redukci nutné práce na 1/4; je-li = 1/3, pak se nutná práce zmenšuje na 1/6; tedy v prvním případě je celková nadhodnota = 3/4; ve druhém = 5/6; relativní nadhodnota, tj. nadhodnota v poměru k nadhodnotě, která tu byla už dříve, je v prvním případě = 1/4, v druhém = 1/6[*312]. Hodnota kapitálu neroste tedy ve stejném poměru, jak se zmnožuje produktivní síla, ale v tom poměru, v němž zmnožení produktivní síly, násobitel produktivní síly dělí zlomek pracovního dne, který vyjadřuje jeho díl patřící dělníkovi. O kolik produktivní síla práce zmnožuje hodnotu kapitálu, to tedy závisí na původním poměru, v němž tu je podíl práce zpředmětněné v dělníkovi k jeho živé práci. Tento podíl se vždy vyjadřuje jako zlomek celého pracovního dne, 1/3, 2/3 atd. Růst produktivní síly, tj. její znásobení určitým počtem se rovná dělení čitatele nebo násobení jmenovatele tohoto zlomku tímtéž počtem. Jak velké či malé je tedy toto zmnožení hodnoty, to nezávisí jen na čísle, které vyjadřuje znásobení produktivní síly, ale právě tak i na předem daném poměru, který vyjadřuje díl pracovního dne, odpovídající ceně práce. Je-li tento poměr 1/3, pak je zdvojnásobení produktivní síly pracovního dne = jeho redukci na 1/6; je-li 2/3, jeho redukci na 2/6. Zpředmětněná práce, která je obsažena v ceně práce, se vždy rovná zlomku celého dne; aritmeticky vyjádřeno je to vždycky zlomek; vždy poměr čísel, nikdy jednoduché číslo. Když se produktivní síla zdvojnásobí, násobí 2, potřebuje dělník k tomu, aby dostal cenu práce, pracovat už jen 1/2 dřívější doby; ale kolik pracovní doby bude ještě nyní k tomuto účelu potřebovat, to závisí na tom prvním daném poměru, totiž na době, kterou k tomu potřeboval před zmnožením produktivní síly. Násobitel produktivní síly je dělitelem tohoto původního zlomku. Nadhodnota[*313] nebo nadpráce neroste tedy ve stejném početním poměru jako produktivní síla. Činí-li původní poměr 1/2 a produktivní síla se zdvojnásobí, pak se nutná (pro dělníka) pracovní doba redukuje na 1/4 a nadhodnota vzrůstá jen o 1/4. Jestliže se produktivní síla zečtyřnásobí, původní poměr [*302] se změní na 1/8 a nadhodnota[*314] vzroste jen o 1/8[*315]. Nadhodnota se nikdy nemůže rovnat celému pracovnímu dni; tj. určitý díl pracovního dne se musí vždycky směnit za práci, zpředmětněnou v dělníkovi. Nadhodnota je vůbec jen poměr živé práce k práci zpředmětněné v dělníkovi;[*316] jeden člen poměru musí tedy vždy být trvalý. Už tím, že poměr je konstantní jako poměr, ačkoli jeho činitelé se mění, je dán určitý poměr mezi růstem produktivní síly a růstem nadhodnoty. Vidíme tedy na jedné straně, že relativní nadhodnota se přesně rovná relativní nadpráci; jestliže pracovní den činil 1/2 a produktivní síly se zdvojnásobí, pak podíl patřící dělníkovi, nutná práce, se redukuje na 1/4 a hodnota, která přibyla, je také přesně 1/4; ale celková nadhodnota činí nyní 3/4. Zatímco nadhodnota stoupla o 1/4, tedy v poměru 1:4,je celková nadhodnota = 3/4 = 3:4. Předpokládáme-li, že nutný původní pracovní den činil 1/4 a že došlo k zdvojnásobení produktivní síly, pak se nutná práce redukuje na 1/8 a nadpráce čili nadhodnota je přesně = 1/8 = 1:8. Naproti tomu je celková nadhodnota = 7:8. V prvním případě byla původní celková nadhodnota = 1:2 (1/2) a nyní stoupla na 3:4; v druhém případě byla původní celková nadhodnota 3/4 a nyní stoupla na 7:8 (7/8). V prvním případě vzrostla z 1/2 či 2/4 na 3/4; v druhém ze 3/4 čili 6/8 na 7/8; v prvním případě o 1/4, v druhém o 1/8; tj. v prvním případě vzrostla dvakrát tolik než v druhém; ale v prvním případě činí celková nadhodnota jen 3/4 čili 6/8, kdežto v druhém činí 7/8, tedy o 1/8 víc.[*317]
Předpokládáme-li, že nutná práce činí 1/16, pak celková nadhodnota = 15/16; v předchozím poměru byla 6/8 = 12/16[*318]; tedy celková nadhodnota, [*303] kterou předpokládáme, je o 3/16 vyšší[*319] než v předcházejícím případě. Předpokládáme-li nyní, že se produktivní síla zdvojnásobila, pak je nutná práce = 1/32; dříve byla = 2/32 (1/16); doba nadpráce tedy stoupla o 1/32, stoupla tedy i nadhodnota. Podíváme-li se na celkovou nadhodnotu, která byla 15/16 nebo 30/32, pak nyní činí 31/32. Srovnáme-li to s dřívějším poměrem (kde nutná práce byla 1/4 čili 8/32), činí teď celková nadhodnota 31/32, kdežto dříve činila jen 28/32[*320], vzrostla tedy o 3/32[*321]. Ale relativně vzato se v prvním případě zdvojnásobením produkce zvětšila o 1/8 čili o 4/32, kdežto nyní se zvětšila jen o 1/32, tedy o 3/32 méně.
Kdyby nutná práce byla už redukována na 1/1000, činila by celková nadhodnota = 999/1000. Kdyby se nyní produktivní síla ztisíceronásobila, nutná práce by poklesla na 1/1 000 000 pracovního dne a celková nadhodnota by činila 999 999/1 000 000 jednoho pracovního dne; naproti tomu před tímto vzrůstem produktivní síly činila jen 999/1000 čili 999 000/1 000 000; vzrostla by tedy o 999/1 000 000[*322], tj. celková nadhodnota by ztisíceronásobením produktivní síly nestoupla ani o 0,001, zatímco v předcházejícím případě pouhým zdvojnásobením produktivní síly stoupla o 1/32. Poklesne-li nutná práce z 1/1000 na 1/1 000 000, klesne přesně o 999/1 000 000 (neboť 1/1000 = 1000/1 000 000), tj. o nadhodnotu.
Za prvé: Růst produktivní síly živé práce zmnožuje hodnotu kapitálu (čili zmenšuje hodnotu dělníka ne proto, že by zvyšovalo množství produktů či užitných hodnot, vyrobených touž prací – produktivní síla práce je její přírodní silou – nýbrž proto, že zkracuje nutnou práci, tedy že v témž poměru, jak tuto práci zkracuje, vytváří nadpráci, nebo, [*304] což je totéž, nadhodnotu; protože nadhodnota kapitálu, jíž kapitál výrobním procesem dosahuje, sestává vůbec jen z přebytku nadpráce nad nutnou prací. Růst produktivní síly může zvětšit nadpráci – tj. přebytek práce zpředmětněné v kapitálu jako produktu nad prací zpředmětněnou ve směnné hodnotě pracovního dne – jen potud, pokud zmenšuje poměr nutné práce k nadpráci, a jen v tom poměru, v němž zmenšuje tento poměr. Nadhodnota se přesně rovná nadpráci; zmnožení nadhodnoty je přesně měřeno zkrácením nutné práce.
Za druhé. Nadhodnota kapitálu se nezmnožuje jako násobitel produktivní síly, tj. jako počet, v němž roste produktivní síla (jako jednotka, jako násobenec), ale o ten přebytek zlomku živého pracovního dne, který původně představuje nutnou práci, nad týž zlomek, dělený násobitelem produktivní síly. Je-li tedy nutná práce = 1/4 živého pracovního dne a produktivní síla se zdvojnásobí, nevzroste hodnota kapitálu dvojnásobně, nýbrž o 1/8; ta se rovná 1/4 čili 2/8 (původní zlomek pracovního dne, který představuje nutnou práci) – 1/4 děleno 2 čili = 2/8 – 1/8 = 1/8. [Hodnota se zdvojnásobuje, dá se to vyjádřit i tak, že se násobí 4/2 čili 16/8[*323]. Kdyby tedy v uvedeném případě vzrostla produktivní síla o 16/8[*324], pak zisk by vzrostl jen o 1/8. Jeho růst by byl k růstu produktivní síly v poměru 1:16[*325]. (Tak je to!) Činil-li zlomek 1/1000 a produktivní síla vzroste tisícinásobně, hodnota kapitálu nevzroste tisícinásobně, ale ani ne o 0,001[*326]; vzroste o 1/1000 – 1/1 000 000, tj. o 1000/1 000 000 – 1/1 000 000 = 999/1 000 000.]
Absolutní suma, v níž kapitál zmnožuje svou hodnotu určitým zmnožením produktivní síly, závisí tedy na daném zlomku pracovního dne, na alikvotním dílu pracovního dne, který představuje nutnou práci a který tedy vyjadřuje původní poměr, poměr nutné práce k živému pracovnímu dni. Růst produktivní síly v určitém poměru může tedy zmnožit hodnotu kapitálu např. v různých zemích různě. Všeobecný růst produktivní síly v témž poměru může hodnotu kapitálu zmnožovat v různých [*305] průmyslových odvětvích různě, a bude tak činit podle různého poměru nutné práce k živému pracovnímu dni v těchto odvětvích. Tento poměr by ovšem v soustavě volné konkurence byl ve všech hospodářských odvětvích stejný, kdyby práce byla všude prací jednoduchou, kdyby tedy nutná práce byla všude stejná. (Kdyby představovala totéž množství zpředmětněné práce.)
Za třetí: Čím větší je nadhodnota kapitálu před zmnožením produktivní síly, čím větší je množství předpokládané nadpráce čili nadhodnoty kapitálu nebo čím menší je už zlomek pracovního dne, který tvoří ekvivalent dělníka a vyjadřuje nutnou práci, tím menší je růst nadhodnoty, kterou poskytuje kapitálu růst produktivní síly. Jeho nadhodnota stoupá, ale ve stále menším poměru k rozvoji produktivní síly. Čím rozvinutější je tedy už kapitál, čím víc nadpráce už vytvořil, o to plodněji musí rozvíjet produktivní sílu, přičemž se zhodnocuje jen v nepatrném poměru, tj. přidává jen málo nadhodnoty – protože jeho mezí je i nadále poměr mezi zlomkem dne, který vyjadřuje nutnou práci, a celým pracovním dnem. Jedině v těchto hranicích se může pohybovat.[*327] Čím menší je už zlomek, který připadá na nutnou práci, čím větší je nadpráce, tím méně může jakýkoli vzrůst produktivní síly citelně zmenšit nutnou práci, protože enormně vzrůstá jmenovatel. Sebezhodnocení kapitálu se stává obtížnější tou měrou, jak se kapitál už zhodnotil. Růst produktivních sil by se kapitálu stal lhostejným; i samo zhodnocování, protože jeho proporce by byly minimální; a kapitál by přestal být kapitálem. Kdyby nutná práce činila 1/1000 a produktivní síla se ztrojnásobila, pak by nutná práce poklesla jen <na> 1/3000 čili nadpráce by vzrostla jen o 2/3000. To se však neděje proto, že vzrostla mzda nebo podíl práce na výrobku, nýbrž proto, že už klesla tak hluboko v poměru k produktu práce nebo k živému pracovnímu dni.[*328]
(Všechny tyto teze jsou správné jen v této abstrakci a pro poměr [*306] z nynějšího hlediska. Později k nim přistoupí další vztahy, které je významně modifikují. Celek, pokud se vezme zcela obecně, vůbec už patří do učení o zisku.)[*329]
Tolik zatím obecně: Rozvoj produktivní síly práce – především kladení nadpráce – je nutnou podmínkou růstu hodnoty čili zhodnocení kapitálu. Jako nekonečná snaha o obohacení usiluje tedy kapitál o nekonečné zmnožování produktivních sil práce a vyvolává je v život. Ale na druhé straně je každé zmnožení produktivní síly práce – ponecháme-li stranou, že zmnožuje užitné hodnoty pro kapitalisty – zmnožením produktivní síly kapitálu a je, z nynějšího hlediska, produktivní silou práce jen potud, pokud je produktivní silou kapitálu.[*330]
O zmnožování hodnoty kapitálu.
Je už jasné, přinejmenším se dá předběžně podotknout: Zmnožení produktivní síly samo o sobě nezvyšuje ceny.[*331] Například bušl pšenice. Kdyby se v jednom bušlu pšenice zpředmětnila polovina pracovního dne a byla to cena dělníkova, pak může nadpráce produkovat jen 1 bušl[*332] pšenice. 2 bušly pšenice mají tedy hodnotu jednoho pracovního dne, a činí-li to v penězích = 26 šil., = 26 šil. Bušl = 13 šil. Zdvojnásobí-li se nyní produktivní síla, pak je bušl pšenice = jen 1/4 pracovního dne; = 6 1/2 šil. Cena tohoto poměrného dílu zboží [*307] klesla pomocí produktivní síly. Ale celková cena zůstala[*333] stejná; teď je tu ale přebytek 3/4 pracovního dne. Každá čtvrtina = 1 bušl pšenice = 6 1/2 šil. Celkový produkt tedy = 26 šil. = 4 bušly. Tolik jako dříve. Hodnota kapitálu se zvětšuje ze 13 na 19 1/2 šil. Hodnota práce se zmenšuje z 13 na 6 1/2; materiální produkce stoupla ze 2 bušlů na 4. Nyní 19 1/2[*334]. Zdvojnásobí-li se i produktivní síla při výrobě zlata, takže bylo-li dříve 13 šil. produktem poloviny pracovního dne a polovina dne byla nutná práce, a nyní <je produktem> 1/4 <pracovního dne>, pak se produkuje 52 šil. čili 52 – 13 neboli o 39 šil.[*335] více. 1 bušl pšenice nyní = 13 šil.; stále táž poměrná cena; ale celkový produkt = 52 šil., dříve jen = 26 šil. Na druhé straně by se však nyní koupily za 52 šil. 4 bušly, zatímco dříve za 26 se koupily jen 2.
Dobrá. Především je jasné, že vystupňoval-li kapitál nadpráci už natolik, že celý živý pracovní den se spotřebuje ve výrobním procesu (a my tu chápeme pracovní den jako přírodní množství pracovní doby, které může dělník dát k dispozici; dává k dispozici svou pracovní schopnost vždy jen na určitou dobu, tj. dává k dispozici určitou pracovní dobu)[*336], a pak nemůže zmnožení produktivní síly zmnožit pracovní dobu, nemůže tedy zmnožit ani zpředmětněnou pracovní dobu. V produktu je zpředmětněn pracovní den, ať je nutná pracovní doba reprezentována 6 nebo 3 hodinami, tedy 1/2 nebo 1/4 pracovního dne. Vzrostla nadhodnota kapitálu, tj. jeho hodnota v poměru k dělníkovi – neboť byl-li dříve = jen 2/4, je nyní = 3/4 zpředmětněné pracovní doby; ale jeho hodnota nevzrostla proto, že množství práce vzrostlo absolutně, nýbrž proto, že vzrostlo relativně; tj. nevzrostlo celkové množství práce; stále jako předtím se pracuje jeden den; není tu žádný absolutní přírůstek nadbytečné doby (doby nadpráce); ale zmenšilo se množství nutné práce, a tím vzrostla relativní nadpráce. Dělník pracoval předtím fakticky celý den, ale jen 1/2 dne nadpráce; i nadále pracuje celý den, ale 3/4 pracovního dne je doba nadpráce. Potud se tedy cena [*308] (předpokládáme-li, že hodnota zlata a stříbra zůstává stejná) nebo směnná hodnota kapitálu zdvojnásobením produktivní síly nezmnožila. Týká se to tedy míry zisku, a ne ceny produktu nebo hodnoty kapitálu, který se v produktu stal znovu zbožím. Ve skutečnosti se však tímto způsobem zmnožují i absolutní hodnoty, protože se zmnožuje ta část bohatství, která je kladena jako kapitál – jako sebezhodnocující hodnota. (Akumulace kapitálů.)[*337] Dejme tomu náš dřívější příklad. Kapitál nechť = 100 tolarů, a sice rozpadá se ve výrobním procesu dejme tomu na tyto části: 50 tolarů bavlny, 40 tolarů mzdy, 10 tolarů nástroje.[*338] Současně předpokládejme, abychom zjednodušili počítání, že ve výrobním aktu je pohlcen celý pracovní nástroj (to je tady ještě úplně lhostejné), jeho hodnota se tedy celá opět objeví ve formě produktu. V tomto případě předpokládáme, že práce za 40 tolarů, které vyjadřují pracovní dobu zpředmětněnou v její živé pracovní schopnosti, řekněme pracovní dobu 4 hodin, dá kapitálu ve směně 8 hodin. Předpokládáme-li nástroj a surovinu, činil by celý produkt 100 tolarů, kdyby dělník pracoval jen 4 hodiny, tj. kdyby mu surovina a nástroj patřily a on by pracoval jen 4 hodiny. Rozmnožil by 60 tolarů o 40, které by mohl spotřebovat, protože za prvé nahrazuje 60 tolarů – surovinu a nástroj nutné k výrobě – a přidává k nim nadhodnotu 40 tolarů jako reprodukci své vlastní živé pracovní schopnosti čili doby v ní[*339] zpředmětněné. Mohl by začínat práci stále znovu, protože by ve výrobním procesu reprodukoval jak hodnotu suroviny, tak <hodnotu> nástroje i pracovní schopnosti; <hodnotu> pracovní schopnosti tím, že by neustále zmnožoval hodnotu obou prvních o 4 hodiny zpředmětněné práce. Těch 40 dolarů mzdy by však dostal jen tehdy, kdyby pracoval 8 hodin, kdyby tedy k pracovnímu materiálu a nástroji, které proti němu nyní stojí jako kapitál, přidal nadhodnotu 80 tolarů; kdežto první nadhodnota 40 tolarů, kterou jim dal, měla přesně jen hodnotu jeho práce. Tak by dodal nadhodnotu, která by se přesně rovnala nadpráci [*309] čili době nadpráce.[*340] Hodnota kapitálu by se tedy zmnožila ze 100 tolarů na 140.[*341] Kapitál chápaný jako jednoduchá směnná hodnota by byl absolutně větší, 140 tolarů místo 100; ale ve skutečnosti by se jen vytvořila nová hodnota, tj. hodnota, která není pouze nutná k tomu, aby nahradila 60 tolarů výdajů za pracovní materiál a nástroj a 40 tolarů za práci, nová hodnota 40 tolarů. Hodnoty, které jsou v oběhu, by se zmnožily o 80 tolarů, o 40 tolarů by se zmnožila zpředmětněná pracovní doba.
Vezměme týž předpoklad. 100 tolarů kapitálu; totiž 50 za bavlnu, 40 tolarů za práci, 10 za výrobní nástroj; doba nadpráce by zůstala stejná jako v předchozím případě, 4 hodiny, a celá pracovní doba 8 hodin.[*342] Takže produkt je ve všech případech 8 hodinám pracovní doby = 140 tolarům. Předpokládejme nyní, že produktivita práce se zdvojnásobí; tj. 2 hodiny by stačily dělníkovi k tomu, aby surovinu a nástroj zhodnotil natolik, jak je to nutné k zachování jeho pracovní schopnosti. Kdyby těch 40 tolarů bylo zpředmětněnou pracovní dobou všech 4 hodin, pak zpředmětněnou pracovní dobou 2 hodin by bylo 20 tolarů. Těchto 20 tolarů vyjadřuje nyní tutéž užitnou hodnotu jako dříve 40 tolarů. Směnná hodnota pracovní schopnosti se zmenšila o polovinu, protože polovina původní pracovní doby vytváří tutéž užitnou hodnotu, směnná hodnota užitné hodnoty se však měří pouze pracovní dobou v ní zpředmětněnou. Kapitalista však nechává dělníka [*310] pracovat 8 hodin stejně jako předtím a jeho produkt tedy stejně jako předtím reprezentuje pracovní dobu 8 hodin = 80 tolarů pracovní doby, zatímco hodnota suroviny a nástroje[*343] zůstaly stejné, totiž 60 tolarů; všechno dohromady jako předtím 140 tolarů. (Dělníkovi samému by už stačilo k životu, aby k 60 tolarům za surovinu a nástroj připojil jen hodnotu 20 tolarů, vytvořil by tedy jen hodnotu 80 tolarů. Celková hodnota jeho produktu by se zdvojnásobením produkce zmenšila ze 100 na 80, o 20 tolarů, tj. o 1/5 ze 100 = 20%.) Ale doba nadpráce čili nadhodnota kapitálu je nyní 6 hodin místo 4, čili 60 tolarů místo 40. Jeho přírůstek činí 2 hodiny, 20 tolarů. Jeho účtování by tedy nyní vypadalo takto: Za surovinu 50, za práci 20, za nástroj 10; výlohy = 80 tolarů. Zisk = 60 tolarů. Prodal by produkt stejně jako předtím za 140 tolarů, ale měl by z něho zisk 60 místo dřívějších 40 tolarů. Na jedné straně vrhá tedy do oběhu jen tutéž směnnou hodnotu jako dříve, totiž 140 tolarů. Nadhodnota jeho kapitálu však o 20 tolarů vzrostla. Vzrostl tedy jen podíl, který má na 140 tolarech, míra jeho zisku. Dělník pro něho pracoval ve skutečnosti o dvě hodiny déle zadarmo; totiž 6 hodin místo 4, a to je pro něho totéž, jako by za dřívějšího poměru pracoval 10 hodin místo 8, jako by se absolutní pracovní doba prodloužila. Ale vznikla fakticky i nová hodnota; těch 20 tolarů navíc se totiž klade jako samostatná hodnota, jako zpředmětněná práce, která se uvolnila, odpoutala od toho, aby sloužila jen ke směně za dřívější práci. To se může projevovat dvojím způsobem. Buď se těmito 20 tolary uvádí do pohybu víc práce, jak se stávají kapitálem a vytvářejí zvětšenou směnnou hodnotu: činí větší množství zpředmětněné práce východiskem nového výrobního procesu; nebo kapitalista smění těch 20 tolarů jako peníze za jiná zboží než ta, která potřebuje ve své výrobě jakožto průmyslový kapitál; veškerá zboží kromě práce a peněz samých se tedy směňují za těch 20 tolarů navíc; za 2 hodiny zpředmětněné pracovní doby navíc. Jejich směnná hodnota tedy vzrostla právě o tuto uvolněnou sumu. Pravda, 140 tolarů je 140 tolarů, jak poznamenává neobyčejně „ostrovtipný“ francouzský vydavatel fyziokratů proti [*311] Boisguillebertovi.[284] Ale není pravda, že těch 140 tolarů reprezentuje jen víc užitné hodnoty; reprezentují větší část samostatné směnné hodnoty, peněz, latentního kapitálu; tedy bohatství kladeného jakožto bohatství. To doznávají sami ekonomové, když později připouštějí, že akumulací kapitálů se akumuluje nejen masa užitných hodnot, ale i masa směnných hodnot; protože prvek akumulace kapitálů je podle Ricarda samého plně kladen právě tak relativní nadprací – jinak to ani není možné – jako absolutní nadprací.[285] Ostatně to je obsaženo již v tvrzení, které nejlépe vykládá sám Ricardo,[286] že těchto nadbytečných 20 tolarů, které jsou vytvořeny čistě zmnožením produktivní síly, se může opět stát kapitálem. Z těch 140 tolarů se dříve mohlo stát (necháme-li prozatím stranou spotřebu kapitálu) novým kapitálem jen 40 tolarů; 100 se nestane kapitálem, nýbrž zůstane kapitálem; a nyní 60, je tu tedy pohotový kapitál větší o směnnou hodnotu 20 tolarů. Směnné hodnoty, bohatství jako takové se tedy zvětšilo, ačkoli stále ještě jeho celková suma bezprostředně nevzrostla. Proč se zvětšilo? Protože se zvětšila část celkové sumy, která není pouhým oběžným prostředkem, ale penězi, není pouhým ekvivalentem, ale směnnou hodnotou jsoucí pro sebe. Buď se těch 20 uvolněných tolarů akumuluje jako peníze, tj. v obecné (abstraktní) formě směnné hodnoty se připojí ke směnným hodnotám, které tu již byly; anebo všechny obíhají, a pak stoupají ceny zboží, které se za ně kupuje; všechny reprezentují více zlata, a protože výrobní náklady zlata neklesly (naopak stouply v poměru ke zboží produkovanému kapitálem, který se stal produktivnějším), i více zpředmětněné práce (to vede k tomu, že přebytek, který byl zpočátku na straně jednoho produkujícího kapitálu, se nyní objevuje na straně jiných kapitálů, které produkují zdražené zboží); nebo těch 20 tolarů přímo spotřebuje jako kapitál sám původní oběžný kapitál. Tak je kladen nový kapitál 20 tolarů – suma sebezachovávajícího a sebezhodnocujícího bohatství. Kapitál stoupl o směnnou hodnotu 20 tolarů. (Oběh nás vlastně ještě nezajímá, protože tady máme co dělat s kapitálem vůbec, a oběh může mezi formou kapitálu jako penězi a jeho formou jako kapitálem jen prostředkovat; první kapitál může realizovat peníze jako takové, tj. [*312] směňovat je za zboží, kterého pohlcuje více než dříve; v rukou výrobce tohoto zboží se však tyto peníze stávají kapitálem. Stávají se tedy kapitálem buď přímo v rukou prvního kapitálu, nebo oklikou v rukou druhého kapitálu. Ten druhý kapitál je však vždy kapitál jako takový; a my tu máme co dělat s kapitálem jako takovým, řekněme s kapitálem celé společnosti. Rozdílnost atd. kapitálů nás tu ještě nezajímá.)[*344] Těch 20 tolarů se vůbec může projevovat jen ve dvojí formě. Jako peníze, takže kapitál sám existuje opět v určení peněz, které se ještě nestaly kapitálem – tedy v určení svého východiska; v abstraktně samostatné formě směnné hodnoty čili obecného bohatství; nebo opět jako kapitál, jako nové panství zpředmětněné práce nad živou prací.[*345] (Každé zmnožení masy použitého kapitálu může produktivní sílu zmnožit nejen v aritmetickém, ale i v geometrickém poměru; kdežto zisk se může právě proto – jako zmnožovatel produktivní síly – zmnožit jen v mnohem nepatrnějším poměru. Zmnožení kapitálu působí tedy na zmnožení produktivní síly nekonečně silněji než zmnožení produktivní síly na růst kapitálu.) Jako obecné bohatství materializované ve formě peněz (věci, v níž je jen abstraktně) nebo nové živé práce. Z těch 140 tolarů spotřebovává kapitalista např. 20 jako užitné hodnoty pro sebe prostřednictvím peněz jako oběžného prostředku. Tak mohl při prvním předpokladu začít proces sebezhodnocování s větším kapitálem, s větší směnnou hodnotou pouze 120 tolarů (oproti 100). Po zdvojnásobení produktivních sil to může <udělat> se 140 tolary[*346], aniž by omezoval svou spotřebu. Větší část směnných hodnot se fixuje jako směnná hodnota, místo aby zmizely v užitných hodnotách (ať už se tak fixují přímo nebo prostřednictvím výroby). Vytvořit větší kapitál znamená vytvořit větší směnnou hodnotu, ačkoli směnná hodnota ve své bezprostřední formě jako jednoduchá směnná hodnota růstem produktivity nevzrostla, byla zmnožena ve své umocněné formě jako kapitál. Tento [*313] větší kapitál 140[*347] tolarů reprezentuje absolutně víc zpředmětněné práce než dříve kapitál 100[*348] tolarů. Uvádí tedy také, alespoň poměrně, do pohybu více živé práce, a proto také konečně reprodukuje větší jednoduchou směnnou hodnotu. Kapitál 100[*348] tolarů produkoval při 40% produkt nebo jednoduchou směnnou hodnotu 40[*349] tolarů; kapitál 160[*350] tolarů jednoduchou směnnou hodnotu 64 tolarů. Zde je pak zmnožení směnné hodnoty ve formě kapitálu kladeno ještě bezprostředně jako zmnožení směnné hodnoty v její jednoduché formě. Zjistit to je nejvýš důležité.[287]
Nestačí říci jako Ricardo, že se nezmnožuje směnná hodnota, tj. abstraktní forma bohatství, nýbrž jen směnná hodnota jakožto kapitál.[*351] Má přitom na mysli jen původní výrobní proces. Ale zmnožuje-li se relativní nadpráce – a tedy zmnožuje-li se absolutně kapitál – pak se nutně zmnožuje v oběhu i relativní směnná hodnota existující jako směnná hodnota,[288] peníze jako takové, a proto, prostřednictvím výrobního procesu, i absolutní směnná hodnota. Jinými slovy, z téhož množství směnné hodnoty – čili peněz – a v této jednoduché formě se projevuje produkt zhodnocovacího procesu – (nadhodnota je produktem jen ve vztahu ke kapitálu, k hodnotě, jak existovala před výrobním procesem; sama pro sebe jako samostatná existence je jen kvantitativně určenou směnnou hodnotou – se uvolnila jedna část, která neexistuje jako ekvivalent směnných hodnot ani pracovní doby, které jsou nebo která je k dispozici. Směňuje-li za směnné hodnoty, které jsou k dispozici, pak za ně nedává ekvivalent, ale víc než ekvivalent, a tak na jejich straně uvolňuje část směnné hodnoty. Je-li v klidu, může tato uvolněná hodnota, o niž se obohatila společnost, být jen penězi, a pak se zmnožila jen abstraktní forma bohatství; je-li v pohybu, může se realizovat jen v nové živé práci (ať už je uváděna do pohybu práce, která předtím byla v klidu, nebo ať jsou vytvářeni noví [*314] dělníci (urychluje se růst obyvatelstva) či ať se rozšiřuje nový okruh směnných hodnot, které jsou v oběhu, což může výroba dokázat tak, že uvolněná směnná hodnota otevře nové výrobní odvětví, že tedy vznikne nový objekt směny, zpředmětněná práce ve formě nové užitné hodnoty; nebo ať se toho dosáhne tím, že zpředmětněná práce vstupuje do okruhu oběhu v nové zemi tím, že se rozšiřuje obchod). Tato (živá práce) musí tedy být vytvořena.[289]
Forma, v níž se Ricardo snaží celou věc si ujasnit (a on v tom jasno nemá), neznamená v podstatě nic jiného, než že sem hned vnáší určitý poměr, místo aby jednoduše řekl, že z téže sumy jednoduchých směnných hodnot se menší část klade ve formě jednoduché směnné hodnoty (ekvivalentu) a větší část ve formě peněz; (peněz jako původní, odvěké formy, z níž kapitál vždy znovu vzniká; peněz v jejich určení jako peněz, ne jako mince atd.); že se tedy zvětšuje část kladená jako směnná hodnota pro sebe, tj. jako hodnota, bohatství ve své formě jako bohatství (zatímco on právě dochází k nesprávnému závěru, že se bohatství zvětšuje jen ve formě materiálního, látkového bohatství jako užitné hodnoty).[290] (Vznik bohatství jako takového, pokud nevzniká z renty, tj. podle něho ne zvětšením produktivní síly, ale naopak jejím zmenšením, je mu proto naprosto nepochopitelný a Ricardo se zamotává do nejzmatenějších rozporů. Vezměme tedy otázku v jeho pojetí. Kapitál 1000 uváděl do pohybu 50 dělníků; čili 50 živých pracovních dnů; zdvojnásobením produktivní síly by mohl uvést do pohybu 100 pracovních dnů. Ty však neexistují v předpokladu a Ricardo je tam svévolně vnáší, protože jinak – nepřistupují-li už další skutečné pracovní dny – nechápe zmnožení směnné hodnoty prostřednictvím zvýšené produktivity. Na druhé straně nikde nevykládá růst obyvatelstva jako prvek zvětšování směnných hodnot; dokonce to nikde jasně a určitě nevyslovuje. Daný předpoklad nechť je kapitál 1000 a 50 dělníků. Správný důsledek, který také vyvozuje (viz sešit – <sešit VIII s výpisky>[291]): kapitál 500 s 25 dělníky může produkovat tutéž užitnou hodnotu jako dříve; dalších 500 s ostatními 25 dělníky založí nový podnik a také produkují směnnou hodnotu 500. Zisk zůstává týž, protože nezáleží na směně 500 [*315] za 500, ale na proporcích, v nichž se původně dělí zisk a mzda v těch 500, a směna je naopak směnou ekvivalentů, takže právě tak jako zahraniční obchod, který Ricardo výslovně uvádí, hodnotu zmnožit nemůže.[292] Protože směna ekvivalentů neznamená právě nic jiného, než to, že hodnota, která před směnou s B existovala v rukou A, je v jeho rukou ještě i po směně s B. Celková hodnota čili bohatství zůstalo stejné. Ale užitná hodnota čili látka bohatství se zdvojnásobila. Ale teď není absolutně žádný důvod, proč bohatství jako bohatství, směnná hodnota jako taková má vůbec růst – pokud máme na mysli zmnožování produktivních sil. Jestliže se produktivní síly v obou odvětvích[*352] opět zdvojnásobí, mohou se zase oba, kapitál a i kapitál b, rozložit na 250 s 12 1/2 pracovními dny a 250 s 12 1/2 pracovními dny. Nyní existují 4 kapitály s touž směnnou hodnotou 1000 liber šterlinků, spotřebovávají tak jako dříve dohromady 50 živých pracovních dnů[*353] a produkují pro spotřebu čtyřnásobek užitné hodnoty, která tu byla před zdvojnásobením Ricardo je příliš klasikem, než aby se dopouštěl hloupostí jako jeho vylepšovatelé, kteří tvrdí, že větší hodnota, která je důsledkem růstu produktivních sil, vzniká tím, že jeden prodává v oběhu dráže. Místo aby kapitál 500, pokud se stal zbožím, jednoduchou směnnou hodnotou, směnil za 500, smění jej za 550 (při 10%), ale pak dostane ten druhý samozřejmě pouze směnnou hodnotu 450 místo 500 a celková suma zůstává stále 1000. To se děje v obchodě dost často, ale vysvětluje to jen zisk jednoho kapitalisty ztrátou druhého kapitalisty, tedy nikoli zisk jako takový kapitálu jako takového, a bez tohoto předpokladu neexistuje zisk ani na jedné, ani na druhé straně. Ricardův proces může tedy pokračovat, aniž by existovala jiná hranice než zmnožování produktivní síly (a to je zase látkové, zprvu mimo sám ekonomický poměr), které může nastat s kapitálem 1000 a s 50 dělníky. Viz [*316] toto místo: „Kapitál je část bohatství země, jehož se užívá za účelem budoucí produkce a může se zmnožit stejným způsobem jako bohatství.“ (Bohatství[*354] u něho totiž znamená přebytek užitných hodnot a z hlediska jednoduché směny se může táž zpředmětněná práce vyjadřovat v neomezených užitných hodnotách a zůstává stále touž směnnou hodnotou, pokud zůstává týmž množstvím zpředmětněné práce, neboť její ekvivalent se neměří masou užitných hodnot, v nichž existuje, nýbrž svým vlastním množstvím.) „Dodatečný kapitál, který vytváří budoucí bohatství, bude stejně efektivní, ať se získá zlepšením strojového vybavení, nebo tím, že se reproduktivně[*355] použije většího důchodu; neboť bohatství“ (užitná hodnota) „závisí vždy na množství vyrobeného zboží“ (částečně snad i na jeho různorodosti), „a bez ohledu na to, jak snadno či nesnadno byly opatřeny[*356] prostředky použité ve výrobě“ (tj. na pracovní době, která je v nich zpředmětněna). „Určité množství oděvů a potravin může skýtat obživu a zaměstnání témuž počtu lidí; ale bude mít dvojnásobnou hodnotu“ (směnnou hodnotu), „bylo-li při jejich výrobě zaměstnáno 200 lidí.“[293] Vyrobí-li 100 lidí zvýšením produktivní síly tolik užitných hodnot jako dříve 200, pak „propustí-li se z těch 200 polovina, vyrobí zbylých 100 tolik jako dříve těch 200. Polovina kapitálu může tedy být z tohoto výrobního odvětví stažena; kapitálu se uvolnilo právě tolik jako práce. A protože polovina kapitálu vykoná stejnou službu jako dříve celý kapitál, vytvoří se nyní dva kapitály atd.“[294] (srv. str. 39, 40, tamtéž, o mezinárodním[*357] obchodu, k tomu se musíme vrátit).[295] Ricardo tu nemluví o pracovním dnu; že kapitalista dříve směňoval polovinu zpředmětněného pracovního dne za celý živý pracovní den dělníkův a získal tedy v podstatě jen polovinu živého pracovního dne, protože druhou polovinu dává ve formě předmětnosti dělníkovi a dostává ji od něho ve formě životnosti, tj. zaplatí dělníkovi polovinu [*317] pracovního dne, kdežto <nyní to dělá> ve formě současných pracovních dnů, tj. tedy <pracovních dnů> různých dělníků; to nemění nic na věci, jen na způsobu. Každý z těchto pracovních dnů poskytuje tím větší dobu nadpráce. Byl-li dříve pro kapitalistu hranicí pracovní den jako takový, nyní je to 50 pracovních dnů atd. Jak už bylo řečeno, v této formě nedochází se zmnožením kapitálů na základě produktivity ke zmnožení směnných hodnot a podle Ricarda by tedy počet obyvatelstva mohl klesnout třeba z 10 000 000 na 10 000, aniž by se zmenšila směnná hodnota nebo množství užitných hodnot (viz závěr jeho knihy).[296] Jsme poslední, kdo by popíral, že v kapitálu jsou obsaženy rozpory. My je naopak chceme plně vyložit. Ricardo však je nevykládá, nechává je stranou, protože směnnou hodnotu považuje při vytváření bohatství za lhostejnou. To znamená, že tvrdí, že ve společnosti založené na směnné hodnotě, a bohatství pochází z této hodnoty, neexistují rozpory, do nichž se tato forma bohatství dostává rozvojem výrobních sil atd., že k tomu, aby se v této společnosti zajistil růst bohatství, není nutný růst hodnoty, tedy že hodnota jako forma bohatství nijak neovlivňuje toto bohatství samo ani jeho vývoj, tj. chápe směnnou hodnotu jako pouze formální. Pak mu však zase napadá, 1. že kapitalistům jde o hodnotu, 2. že historicky s pokrokem výrobních sil (byl by měl myslet i na mezinárodní obchod) roste bohatství jako takové, tj. suma hodnot. Jak to vysvětlit? Kapitály se akumulují rychleji než obyvatelstvo; tím stoupá mzda; tedy i populace; tím zase ceny obilí; tím <stoupá> obtížnost výroby a <stoupají> směnné hodnoty. Dospěli jsme k nim tedy nakonec oklikou. Moment renty můžeme zde, kde ještě nejde o větší obtížnost výroby, ale naopak o růst výrobních sil, úplně vypustit. S akumulací kapitálu stoupá mzda, nestoupá-li současně populace; dělník se ožení, to je pobídka pro výrobu, čili jeho děti žijí lépe, neumírají předčasně atd. Zkrátka vzrůstá populace. Její růst však s sebou nese konkurenci mezi dělníky, a nutí tak dělníka k tomu, aby svou pracovní schopnost prodával kapitalistovi opět za její hodnotu nebo dočasně i pod hodnotu. Teď akumulovaný kapitál, který prozatím rostl pomaleji, disponuje přebytkem; [*318] dříve jej vydával ve formě mzdy, tedy jako minci, aby si koupil užitnou hodnotu práce, nyní jím disponuje zase jako penězi a jako kapitál jej zhodnocuje v živé práci; a protože nyní disponuje[*358] také větším množstvím pracovních dní, vzrůstá opět jeho směnná hodnota. (Dokonce ani to není u Ricarda správně vyloženo, nýbrž plete to dohromady s teorií renty; protože růst obyvatelstva teď ve formě renty odnímá kapitálu přebytek, který mu dříve unikal ve formě mzdy. (Ale dokonce ani růst obyvatelstva není v jeho teorii dobře pochopitelný. Nikde nevyložil, že mezi úhrnem práce zpředmětněné v kapitálu a živým pracovním dnem je imanentní poměr (zda si tento pracovní den představíme jako 50krát 12 hodin nebo jako dvanáctihodinovou práci 50 dělníků, to je pro tento poměr lhostejné) a že tento imanentní poměr je právě poměr zlomku živého pracovního dne, čili ekvivalentu za zpředmětněnou práci, jíž je dělník zaplacen, a živého pracovního dne; kde je úhrnem sám den a imanentní poměr je variabilní poměr (den sám je konstantní veličina) mezi zlomkem nutných pracovních hodin a hodin nadpráce.[*359] Nevyložil také, právě proto že nevyložil tento poměr, (což se nás dosud netýkalo, protože nám zatím nešlo o kapitál jako takový a vývoj výrobních sil jsme zahrnovali jen jako vnější poměr), že rozvoj produktivní síly samé předpokládá jak zmnožení kapitálu, tak i současné pracovní dny, ovšem v daných mezích kapitálu, který uvádí do pohybu pracovní den (třeba den o 50krát 12 hodinách, 600 hodinách), je sám mezí rozvoje jeho produktivní síly. Mzda neimplikuje jen dělníka, ale i jeho reprodukci; takže zemře-li jeden exemplář dělnické třídy, nastoupí na jeho místo jiný; zemře-li 50 dělníků, je tu 50 nových, kteří je nahradí. Těchto 50 dělníků – ve svých živých pracovních schopnostech – představuje nejen náklady na jejich vlastní produkci, nýbrž i náklady, které musely být vyplaceny jejich rodičům nad jejich mzdu jako individuím, aby se mohli nahradit v 50 nových individuích. Obyvatelstvo tedy vzrůstá i bez zvýšení mzdy. Ale proč nevzrůstá dostatečně rychle a proč musí dostávat zvláštní [*319] stimul? Přece proto, že kapitálu se neposlouží tím, že dostane jen víc „bohatství“[*360] v Ricardově smyslu, nýbrž proto, že chce velet většímu množství hodnoty, většímu množství zpředmětněné práce. Té však podle Ricarda může opravdu velet jen tehdy, když klesá mzda; tj. když za týž kapitál se směňuje více živých pracovních dnů se zpředmětněnou prací a když se tedy vytváří větší hodnota. Aby mohla mzda klesnout, předpokládá Ricardo růst populace. A aby dokázal růst populace, předpokládá, že vzrůstá poptávka po pracovních dnech, jinými slovy, že kapitál může nakoupit více zpředmětněné práce (zpředmětněné v pracovní schopnosti), že tedy vzrostla jeho hodnota. Původně však vycházel z právě opačného předpokladu a oklikou šel jen proto, že z něho vycházel. Mohlo-li se za 1000 liber koupit 500 pracovních dnů a produktivní síla vzrůstala, pak se může buď i nadále používat těch 500 v jednom odvětví, nebo se mohou rozdělit a použít 250 v jednom a druhých 250 v jiném pracovním odvětví, takže se i kapitál rozdělí na 2 kapitály po 500. Ale nemůže nikdy velet více než 500 pracovním dnům, protože jinak by se byly podle Ricarda musely znásobit nejen užitné hodnoty, které produkuje, ale i směnná hodnota, zpředmětněná pracovní doba, jíž velí.[*361] Podle jeho předpokladu tedy nemůže nastat žádná větší poptávka po práci. Jestliže však nastane, pak vzrostla směnná hodnota kapitálu. Srovnej Malthus o hodnotě[266] který cítí rozpory, ale nejapně žvaní, jakmile chce podat svůj vlastní výklad.
Pokračování ZDE.