Čierná: Poslední ąance pro Dubčeka

„Dali jste nám slib, žľe budete bojovat. Ze své strany vąak prohlaąujeme, žľe jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc užľ plně připraveni. Kdyby se náą plán zhatil, bylo by těľžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.“

Touto jednoznačnou hrozbou – podle doslovné citace z ruského dokumentu Stenografický záznam společného zasedání předsednictva ÚV KSČ a politbyra ÚV KSSS dne 31. července 1968 – zakončil v sále Kulturního domu ľželezničářů v Čierné nad Tisou sovětský vůdce Leonid Brežľněv svůj projev před plénem obou delegací.

Jak se za tři týdny ukázalo, Brežněvova výhruľžná slova ve skutečnosti znamenala – ze sovětského hlediska – poslední pokus přimět (v rámci kombinované vojenské a politické eskalace) československé vedení k radikálnímu politickému obratu.

Čtyřdenní schůzka ve východoslovenském pohraničním městečku Čierná nad Tisou (29. 7. aľž 1. 8. 1968), označovaná někdy jako „vagónová jednání“, patří k nejdiskutovanějąím tématům historie tzv. pražľského jara. Zvláątě pak obsah rozhovoru mezi Leonidem Brežľněvem a Alexandrem Dubčekem ve vlaku sovětského politbyra 31. července 1968. Jejich debata v salónním voze neměla svědka a nebyl o ní vypracován ani žľádný protokolární záznam.

Kompletní sestavy

Co předcházelo cestě do Čierné? Vztahy mezi Dubčekovým reformním vedením KSČ a zeměmi tzv. varąavské pětky (SSSR, Bulharsko, Maďarsko, NDR a Polsko) se vyhrotily v polovině července 1968, kdy čs. strana odmítla účast na schůzce vedoucích představitelů těchto zemí ve Varąavě (14.–15. 7.). Následoval ultimativní dopis pěti zemí, v němž se mimo jiné hovořilo o sílící kontrarevoluci v Československu.

Jen několik hodin poté, kdy 19. července schválil ÚV KSČ odmítavou odpověď na varąavský dopis, telefonoval Brežľněv Dubčekovi – jak ten uvádí ve svých pamětech. Po několikadenním dohadování Sověti souhlasili s dvoustranným jednáním mezi předsednictvem ÚV KSČ a sovětským politbyrem. Moskva učinila několik formálních ústupků. Netrvala na okamľžitém jednání KSČ s celou pětkou a nakonec souhlasila i s místem konání schůzky na čs. území (Dubček se odvolával na usnesení ÚV KSČ, žľe nejvyąąí představitelé strany a státu nesmějí opustit území ČSSR).

Původně navrhované Koąice Sověti zamítli a rozhodli se pro místo bezprostředně u sovětsko-československých hranic – pro Čiernou nad Tisou. Na Dubčekovy obavy o chabých možľnostech ubytování Brežněv odpověděl, žľe na tom nezáleľží, protože přijedou vlastním vlakem a budou se večer po jednání vracet na své území. Moskva vąak důsledně požľadovala, žľe se schůzky musí zúčastnit předsednictva obou stran v kompletní sestavě a samotná jednání musí být supertajnou záleľžitostí.

Tak tomu i bylo. Čierná byla hermeticky uzavřena a v samotném Kulturním domě žľelezničářů, kde se konala jednání, kontrolovala sovětská tajná policie vąechny východy, kabiny překladatelů a dozírala na telefony. Vedení KSČ tak bylo odříznuto od svého stranického aparátu v Praze a nemělo moľžnost neodposlouchávané komunikace.

Myslíme na vás, myslete na nás

Přesto se jednomu kameramanovi podařilo natočit reportážľní ąot. Přijel do Čierné brzy ráno 29. července, jeątě před policejní uzávěrou. Na nádraľží mu poskytli útočiątě v dopravní kanceláři a odtud potom z pootevřeného okna potají natočil příjezd a vítání Sovětů. Krabici s filmem se podařilo propaąovat do Košic a večer se krátká reportáľž objevila na obrazovce. Byl z toho velký poprask a ostré protesty sovětské delegace. Vyąetřování vąak žľádného „pachatele“ neodhalilo. Na cestě do Čierné provázela československé vyjednávače obrovská národní podpora. Značně k ní přispělo Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ, které sepsal Pavel Kohout a bylo otiątěno ve zvláątním vydání Literárních listů. „Vąe, oč usilujeme, se dá shrnout do čtyř slov: Socialismus! Spojenectví! Suverenita! Svoboda!“, hlásal manifest a současně vybízel: „Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyąli a ze které ľživi nesejdeme… Myslíme na vás, myslete na nás…“

Brežľněv hned na začátku svého vystoupení v Čierné Dubčeka obvinil, žľe si tuto kampaň naorganizoval. Potom předestřel „doklady“ o vnitropolitické katastrofální situaci v ČSSR a neustále citoval z československého i zahraničního tisku. Marně Dubček namítal, ľže v Československu je svoboda projevu, která byla v červnu uzákoněna Národním shromážděním. Jeho námitku Sověti obrátili v „důkaz“, žľe vedení KSČ ani neví, co se v zemi děje, a žľe „nemá situaci ve vlastních rukou“.

„Politbyro je pevně přesvědčeno,“ shrnul Brežľněv svůj dvouhodinový výstup, ľže „události nemají spontánní, ale organizovaný charakter“. Logika událostí svědčí o „otevřené kontrarevoluci a její podpoře zvenčí“. Otázka byla podle něj jasná: buď vedení KSČ najde dostatek odvahy, aby prověřilo své názory a zlomilo reakci, nebo budou komunisté smeteni. Vyzval československé soudruhy, aby rozpoznali „hloubku nebezpečí“ a rychle provedli opatření, která mohou „zastavit nástup sametové reakce“ k moci. Co je potřeba udělat, bylo užľ navržľeno ve varąavském dopisu.

A»ť kaľždý promluví

Dubček i někteří daląí členové předsednictva se snaľžili Sovětům vysvětlit, žľe se mýlí. Líčili jim, jak chtějí některé vnitropolitické jevy řeąit v souladu s demokratickými principy. V jednom okamľžiku spontánní debaty řekl Kosygin na adresu vedení KSČ: „Vy vydáváte direktivy a pravice pracuje. Pracujete pro imperialisty. Vąechno běľží ve velkém. Můľžeme vás ujistit, žľe kdybychom chtěli, dostaneme během 24 hodin celou vaąi zemi pod kontrolu, pokud by se nám československý lid postavil na odpor. Můžľeme vám, soudruhu Dubčeku, říci, žľe kdyľž budeme chtít, můľžeme ihned sepsat Bílou knihu, jejíľž obsah by se nedal vtěsnat do tohoto prostoru.“

Po této otevřené a dosud nejzřetelnější výhrůžľce násilným zásahem poukázal Kosygin na síly uvnitř ČSSR, které se obracejí na SSSR a chtějí zahájit boj proti kontrarevoluci.

Druhý den nasadili Sověti smířlivější tón a navrhli, nech»ť kažľdý člen a kandidát předsednictva ÚV KSČ vyjádří svůj osobní postoj k varąavskému dopisu a k rozboru situace, jak jej přednesli. Chtěli vypátrat, jaký je poměr v mocenské ąpičce KSČ a povzbudit prosovětské síly. Poté vąichni členové čs. delegace vystoupili. Mnozí stáli za Dubčekem, někteří ale vyjadřovali obavy nad vývojem v ČSSR, dávali za pravdu sovětským výtkám a souhlasili s jejich hodnocením událostí. Vasila Biµaka po jeho prosovětské řeči spontánně pochválil sám Leonid Brežněv.

Odpoledne vąak sovětská strana znovu vyrukovala s tvrdými odsudky a terčem útoků byl zejména za pravičáka označovaný Frantiąek Kriegel. Po ©elestově výpadu opustil Dubček na protest jednací sál. Kdyľž se posléze vrátil, kategoricky odmítl tvrzení, žľe se KSČ odchyluje od marxismu-leninismu a žľe se snaľží vrazit klín mezi KSSS a ostatní komunistické strany. Kosygin se ihned pokusil ulámat vypjaté situaci hroty a navrhl, aby jednání pokračovalo následující den.

Nicméně sovětské vedení pochopilo, žľe protistranu o správnosti závěrů varąavského dopisu nepřesvědčí, a tím méně ji přiměje k jejich přijetí. Stejně tak bylo zřejmé, žľe čs. vedení nepřesvědčí o své pravdě Sověty.

Mezi čtyřma očima

Daląího dne – 31. července – přijeli Sověti do Čierné se značným zpožľděním. Brežľněv zůstal v salónním vagónu a vzkázal, žľe není zdráv. Dubček pochopil, žľe je to jen diplomatická chřipka, a rozhodl se udělat první krok k překonání krizové situace (podle jiné verze Breľžněv Dubčeka sám pozval k jednání mezi čtyřma očima). Skutečností bylo, ľže za chvíli lidé na perónu viděli, jak Dubček kráčel k sovětskému vlaku…

O jejich následujícím několikahodinovém rozhovoru neexistuje žľádný protokol. Pouze Breľžněvova reprodukce údajné úmluvy a Dubčekova osobní výpověď. Ten v roce 1990 popsal jejich někdejąí diskusi jako nervózní a vzruąenou. Brežněv nevyslovil otevřenou hrozbu vojenskou intervencí ani neuzavřel s Dubčekem nějakou tajnou úmluvu a jediným oficiálním závěrem v Čierné bylo podle Dubčekova mínění to, žľe se o jednání nevydal ľžádný dokument.

Východisko ze slepé uličky naąel Breľžněv v tom, žľe obnovil svůj návrh na kolektivní setkání s komunistickými stranami (jeľž se účastnily jednání ve Varąavě), přičemľž uľž netrval na tom, aby se jednání konalo v Moskvě, ale navrhl uspořádat setkání v přímé návaznosti, a to 3. srpna v Bratislavě. Dubček se vzdal toho, aby podmiňoval svůj souhlas s tímto návrhem přítomností Rumunska a Jugoslávie.

Breľžněv sice ve svém salónním vagónu hovořil o personálních otázkách ve vedení KSČ – poznamenává Dubček – a jmenoval Kriegla, Císaře, Pelikána a daląí, nedostal vąak od Dubčeka závazný příslib, jestli a kdy budou odvoláni ze svých funkcí.

Breľžněvova interpretace jejich rozhovoru ve vlaku vąak byla s Dubčekovou verzí v příkrém rozporu. Dubček to vysvětloval tím, žľe Brežľněv vžľdycky vydával své vlastní vývody za dohodu. On naproti tomu povaľžoval sovětskou kritiku za názor a naléhání, na něľž mínilo vedení KSČ svým způsobem reagovat, nechápalo ji vąak jako vzájemnou úmluvu, která by konkrétně předurčovala jeho vnitropolitický kurz.

Nic se nedohodlo

Po rozhovoru Brežľněva s Dubčekem se daląí jednání omezila na porady čtyřek (Breľžněv, Kosygin, Podgornyj, Suslov – Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský). Ani o těchto jednáních neexistuje žľádný protokol, ale jejich výsledek tlumočili Brežľněv a Dubček v závěrečných stanoviscích před plénem obou delegací. Sovětská strana z jejich vystoupení pořídila stenografický záznam, z něhoľž pochází citace v úvodu tohoto článku. (Obě strany se mimo jiné zavázaly k bezpodmínečnému utajení obsahu a průběhu jednání v Čierné a k naprostému mlčení.)

Poslední den, 1. srpna, bylo přijato uľž jen oficiální komuniké, které skoupě oznamovalo, žľe dvoustranná jednání skončila a žľe se pětka sejde s čs. delegací v Bratislavě. Nic daląího se nedohodlo, resp. nebylo precizně písemně zaznamenáno. Sověti vąak svá stanoviska považľovali za závazek druhé strany.
To si Dubček a jeho druhové zřejmě ne zcela uvědomovali. Domnívali se, žľe přes některé ústupky vyhráli významné střetnutí a odvrátili hrozbu vojenské intervence. Věřili, ľže získali čas do sjezdu strany a demokratizační proces zachránili před nejhorąím.

Ze sovětského hlediska vąak Čierná nebyla politický kompromis, ale jednání typu „kdo s koho“, s cílem poskytnout Dubčekovu vedení poslední ąanci, aby vlastními prostředky uskutečnilo sovětskou politickou představu „záchrany systému“ v ČSSR. Trefně to vystihl historik K. Dawisha: „Čierna byla myąlena jako poslední zoufalý pokus umožľnit Čechům, aby sami udělali to, co jinak byli připraveni – ovąem váhavě – podniknout Sověti sami.“

Právo, 2. 8.2008, Miroslav ©iąka