O školství, prosím, bez demagogie

Když očistíme dlouhý citát z parlamentního vystoupení stínového ministra školství od demagogické rétoriky, zůstane nám toto tvrzení: „V zemích, kde se platí školné a existují silné programy finanční pomoci studentům z nízkopříjmových rodin, je podíl dětí z dělnických rodin dosahujících na vysokoškolské vzdělání třikrát vyšší než u nás. Je to 32%, nás je to 8%.“

Ve skutečnosti není mezi vyšší „sociální otevřeností“ vysokých škol v takových zemích (patří k nim většina „starých“členských zemí EU) a placením školného žádná příčinná souvislost. Vysoké školy se v těchto zemích, zejména v Evropské unii, sociálně otevřely mnohem dřív, než začala neoliberální kampaň za zavádění školného - v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Na nástup silných poválečných generací a některé sociálně-ekonomické problémy takto reagoval sociální stát, který budoval nové univerzity na nekomerčním základě a umožnil do nich bezplatný přístup prakticky všem zájemcům s patřičným středoškolským vzděláním, většinou bez přijímacích zkoušek.

Tvrzení Waltera Bartoše je podobný logický nesmysl jako tvrzení, že nošení teplých čepic je příčinou chřipky. Samozřejmě existuje vysoká statistická korelace mezi zvýšeným výskytem čepic na hlavách lidí a množením chřipkového viru v jejich organismech. K tomu dochází pravidelně každou zimu. Jen vtipálek z toho ale může vyvodit, že první je příčinou druhého.

Když se některé země s velkou zděděnou otevřeností vysokých škol rozhodly zavést školné, chápaly ho především jako opatření, které má pomoci řešit vážné problémy s financováním dosavadního systému. Pokud je mi známo, neargumentovalo se přitom tím, že školné dále rozšíří přístup na vysoké školy, a domnívám se, že veřejnost ve zmíněných zemích by takové argumenty ani nepřijala. Dnes naopak zaznívá z těchto zemí stále častěji varování, že důsledkem školného je naopak zmenšení otevřenosti, že se vysoké školy stávají selektivnější.

Určitým problémem jsou také statistické údaje, na něž se odvolává W. Bartoš. Definice sociálních skupin a vysokoškolského vzdělání v různých zemích se často značně liší, takže může docházet ke srovnávání nesrovnatelného, což pak umožňuje různé kejkle. Z tohoto důvodu se míra nerovností v přístupu ke vzdělání obvykle zkoumá porovnáním vzdělání rodičů se vzděláním jejich dětí. Zjišťuje se, nakolik vzdělání reprodukuje samo sebe. Tuto metodiku uznává OECD, u nás ji ve svých výzkumech používá např. Centrum pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Univerzity Karlovy.

Je pravda, že nerovnosti v mezigenerační reprodukci vzdělání jsou v ČR daleko vyšší než v zemích EU. Dítě z rodiny se základním vzděláním má u nás téměř devětkrát menší šanci dostat se na vysokou školu, než dítě z vysokoškolské rodiny. V zemích EU je tato pravděpodobnost jen asi 3,7 krát menší. Podle tohoto kriteria je tedy poměr mezi ČSR a EU 1 : 2,4 v náš neprospěch. Nikoli tedy 1 : 4, jak vyplývá z čísel uváděných W. Bartošem (jeho výrok „třikrát vyšší“ je elementární aritmetický omyl).

Domnívat se, že tuto nerovnost bude u nás možné zmenšit zavedením školného na vysokých školách, je ovšem přinejmenším velmi sporné. K tomuto závěru vede nejen to, co bylo řečeno výše o zavádění školného ve vyspělých západních zemích. Existuje také řada seriozních výzkumů o českém školství a proběhlo už množství diskusí, z nichž vyplývá, že problém stojí ve skutečnosti jinak, než jak si představují nebo předstírají propagátoři školného. Jen jeden příklad: je dobře doloženo, že za selektivitu cesty od základního k vysokoškolskému vzdělání může u nás do značné, ba možná do převážné míry sociální selekce, k níž dochází při přijímání jedenáctiletých dětí na gymnázia, zejména víceletá. Jedním z důležitých předpokladů k rozšíření přístupu na vysoké školy je tedy větší otevřenost gymnázií. Navrhne někdo zavedení školného na našich gymnáziích?