Prohlášení Charty 77

Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.

Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umní“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné práv probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj dí1 odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.

Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1. ledna 1977

Podepsáno prvních 242 signatářů Prohlášení.

Ed. Pozn.: K textu prohlášení Charty 77 byl připojen seznam jmen prvních 242 signatářů Prohlášení. Prohlášení Charty 77 kolovalo a dochovalo se v mnoha opisech, které se od sebe nepatrně odlišují, např. v členění do odstavců. Přetiskujeme ve znění dobového opisu porovnaného se zněním uveřejněným jako příloha k dokumentu 13/89 (ani toto znění zveřejněné v Informacích o Chartě 77 není však prosté drobných chyb).

CHARTA 77, 1977-1989 (Od morální k demokratické revoluci, Dokumentace), uspořádal Vilém Prečan, str. 9 až 13, 1990

---

Milan Balabán, duchovní
dr. Karel Bartošek CSc, historik
Jaroslav Bašta, dělník
ing. Rudolf Battěk, sociolog
Jiří Bednář, elektrikář
Otka Bednářová, novinářka
ing. Antonín Bělohoubek, technik
dr. Jan Beránek, historik
Jitka Bidlasová, úřednice
prof. dr. Frantšek Bláha, lékař
Jaroslav Broský, býv. stát. zam.
dr. Jiří Brabec CSc, literární historik
Vratislav Brabenec, hudebník
Eugen Brikcius, svob. povolání
dr. Toman Brod, CSc, historik
Aleš Březina, zřízenec
ing. Stanislav Budín, novinář
doc. dr. Josef Císařovský, výtv. kritik
ing. Karel Čejka , technik
Otto Černý, dělník
prof. dr. Václav Černý, dr. h. c. lit. historik
Miroslava Černá-Filipová, novinářka
Egon Čierny, orientalista
dr. Jiří Čutka, vědecký pracovník
Jiří Daníček, dělník
Juraj Daubner, filolog
Ivan Dejmal, dělník
Jiří Dienstbier, novinář
Zuzana Dienstbierová, psycholožka
Luboš Dobrovský, novinář
ing. Petr Dobrovský, technik
Bohumil Doležal, lit. kritik
dr. Jiří Doležal CSc, historik
doc. dr. Irena Dubská, filosofka
dr. Ivan Dubský CSc, filosf
Ladislav Dvořák, spisovatel
Michael Dymáček, matematik
dr. Vratislav Effenberger CSc, estetik
Anna Fárová, historička umění
Zdeněk Fořt, novinář
ing. Karedl Fridrich, ekonom
Jiří Frodl, novinář
prof. dr. Jiří Hájek, DrSc, politik
doc. Miloš Hájek , CSc, historik
Jiří Hanák, novinář
Olaf Hanel, výtvarník
ing. Jiří Hanzelka, spisovatel
Václav Havel, spisovatel
Zbyněk Hejda, spisovatel
dr. Ladislav Hejdánek, filosof
Josef Hiršal, spisovatel
dr. Josef Hodic, historik
dr. Miroslava Holubová, historička umění
Robert Horák, býv. polit. prac.
ing. Milan Hošek, býv. stát. zam.
Jiřina Hrábková, novinářka
ing. dr. Oldřich Hromádko, býv. plukovník SNB
Marie Hromádková, býv. polit. pracovnice
doc. Milan Hubl CSc, historik
dr. Václav Hyndrák, historik
zasl. umělkyně Vlasta Chramostová, herečka
dr. Karel Jaroš, CSc, býv. polit. pracovník
dr. Oldřich Jaroš, historik
doc. dr. Věra Jarošová, historička
prof. dr. Zdeněk Jičínský DrSc, právník
ing. Otakar Jílek, ekonom
ing. Jaroslav Jíra, technik
Karel Jiráček, býv. stát. zam.
doc. dr. František Jiránek, pedagog
Věra Jirousová, historička umění
Jaroslav Jírů CSc, historik
dr. Miroslav Jodl CSc, sociolog
dr. Josef John, právník
ing. Jarmila Johnová, ekonomka
ing. Jiří Judl, technik
Pavel Juráček, film. režisér
Petr Kabeš, spisovatel
dr. Oldřich Kaderka, právník a politik
prof. dr. Miroslav Kadlec, ekonom
prof. dr. Vladimír Kadlec, ekonom a politik
dr. Erika Kadlecová, CSc, socioložka
Svatopluk Karásek, duchovní
prof. dr. Vladimír Kašík, historik
dr. František Kautman CSc, lit. historik
Alexandr Kliment, spisovatel
dr. Bohumil Klípa CSc, historik
prof. dr. Jaroslav Klofáč DrSc, sociolog
doc. dr. Vladimír Klokočka, právník
ing. Alfréd Kocáb, duchovní
Zina Kočová, studující
doc. dr. Luboš Kohout , CSc, politolog
Pavel Kohout, spisovatel
Jiří Kolář, spisovatel a výtvarník
dr. Božena Komárková, pedagožka
dr. Václav V. Komeda, historik
Vavřinec Korčiš ml. dělník
Vavřinec Korčiš st. sociolog
dr. Jiří Kořínek, ekonom
dr. Karel Kostroun, loit. historik
Anna Koutná, úřednice
doc. ing. Miroslav Král , CSc, vědecký pracovník
dr. František Kriegel, politik a lékař
Andrej Krob, dělník
doc. dr. Jan Křen DrSc, historik
Marta Kubišová, zpěvačka
Karel Kyncl novinář
dr. Michal Lakatoš CSc, právník
Jiří Lederer, novinář
Pavel Landovský, herec
ing. Jan Leštínský, technik
dr. Ladislav Liz, býv. polit. prac.
Oldřich Liška, býv. stát. zam.
Jaromír Litera, býv. polit. prac.
Jan Lopatka, lit. kritik
dr. Emil Ludvík , hud. skladatel
Klement Lukeš
dr. Sergej Machonin, div. kritik a překladatel
prof. dr. Milan Machovec, DrSc, filosof
Anna Marvanová, novinářka
Jelena Mašínová, scénaristka
Ivan Medek, hudební publicista
doc. dr. Hana Nejdrová CSc, historička
dr. Evžen Menert, CSc, filosof
doc. dr. Jaroslav Mezník, historik
doc. dr. Jan Mlynárik, historik
doc. dr. Zdeněk Mlynář, CSc, právník
Kamila Moučková, televizní hlasatelka
Jiří Mrázek, topič
dr. Pavel Muraško, filolog
Jiří Müller
Jan Nedvěd, novinář
Dana Němcová, psycholožka
Jiří Němec, psycholog
dr. Vladimír Nepraš, novinář
Jana Neumannová, CSc, historička
Václav Novák, býv. státní zam.
dr. Jaroslav Opat, DrSc, historik
dr. Milan Otáhal, CSc, historik
dr. Ludvík Pacovský, novinář
Jiří Pallas, technik
Martin Palouš, programátor
doc. dr. Radim Palouš, pedagog
prof. dr. Jan Patočka, DrSc, dr. h. c. filosof
Jan Patočka ml., dělník
dr. František Pavlíček, spisovatel
Karel Pecka , spisovatel
Jan Petránek, novinář
Tomáš Pěkný, novinář
dr. Karel Pichlík, historik
dr. Petr Pithard, právník
ing. Zdeněk Pokorný, technik
Vladimír Příkazský, novinář
Drahuše Proboštová, novinařka
Jana Převratská, pedagožka
dr. Zdeněk Přikryl, politolog
Miloš Rejchrt, duchovní
Zuzana Richterová, v domácnosti
Aleš Richtr, dělník
dr. Milan Richtr , právník
Vladimír Říha, pedagog
generálporučík Vilém Sacher
Vojtěch Sedláček, programátor
Helena Seidlová, knihovnice
národní umělec Jaroslav Seifert, básník
dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, právnička a diplomatka
Jan Schneider, dělník
Karol Sidon, spisovatel
Josefa Slánská
ing. Rudolf Slánský, technik
Václav Slavík, politolog
Eliška Skřenková
Jan Sokol, technik
doc. dr. Jan Souček, sociolog
ing. Josef Stehlík, býv. polit. prac.
Dana Stehlíková
dr. Eva Stuchlíková, psycholožka
Vladimír Stera, býv. stát. zam.
Jana Sternová
dr. Čestmír Suchý, novinář
Jaroslav Suk, dělník
Věra Suková, novinářka
Jan Šabata, topič
doc. dr. Jan Šabata, CSc, psycholog a býv. polit. prac.
Václav Šabata, výtvarník
Anna Šabatová, ml. , úřednice
Jan Šafránek, výtvarník
doc. dr. Brantišek Šamalík DrSc, právník a politolog
ing. Václav Šebek, architekt
ing. Jana Šebková, technička
prof. ing. Věnek Šilhan, CSc, ekonom
dr. Libuše Šilhanová, CSc, socioložka
Ivana Šimková, psycholožka
doc. ing. Bohumil Šimon CSc, ekonom a politik
Jan Šimsa, duchovní
doc. ing. Jan Šindelář CSc, filosof
Vladimír Škutina, novinář
Pavel Šremer, mikrobiolog
Miluše Števichová, dělnice
Marie Štolovká, důchodkyně
Věra Šťovíčková , novinářka
dr. Miroslav Šumavský, historik
Petruška Šustrová, úřednice
Marie Švermová
prof. dr. Vladimír Tardy, psycholog a filosof
zasl. umělec Dominik Tatarka, spisovatel
dr. Jan Tesař, historik
dr. Julius Tomin, filosof
Josef Topol , spisovatel
Jan Trefulka, spisovatel
dr. ing. Jakub Trojan, duchovní
Václav Trojan, programátor
dr. Miroslav Tyl, technik
dr. Milan Uhde, spisovatel
Petr Uhl, technik
Zdeněk Urbánek, spisovatel a překladatel
doc. dr. Růžena Vacková, historička umění
Ludvík Vaculík, spisovatel
Jiří Vančura, historik
František Vaněček, novinář
Dagmar Vaněčková, novinářka
dr. Zdeněk Vašíček, historik
dr. Jaroslav Vitáček, býv. polit. prac.
Jan Vladislav, spisovatel
Tomáš Vlasák, dělník
František Vodsloň, politik
Josef Vohryzek, překladatel
Zdeněk Vokatý, dělník
Přemysl Vondra, novinář
ing. Alois Vyroubal, technik
dr. Václav Vrabec, novinář a historik
Jaromír Wíšo, výtvarník
Jiří Záruba, architekt
dr. Jiřina Zelenková, lékařka
Rudolf Zeman, novinář
Zdeněk Zikmundovský, býv. stát. zam.
doc. ing. Rudolf Zukal CSc, ekonom
doc. dr. Josef Zvěřina, duchovní
Petr Zeman, biolog
dr. Pavel Rychetský, právník
Jiří Ruml novinář