logo SDS
Dnešní datum: 17. 01. 2020   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Nový web SDS
(11. 02. 2019, 611x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 593x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 554x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 508x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 28
Prům. 19.7
21 denni
Max. 1962
Prům. 736.3

Nyní si čte web : 66 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Revoluce, reformy a transformace (1)

Vydáno dne 24. 06. 2005 (6571 přečtení)

1. kapitola
(práce Michaela Brieho a Dietera Kleina „Jak: Způsoby - revoluce, reformy, transformace - marxisticky inspirované úvahy“)


1. K prehistorii problému: Rosa Luxemburgová a následky

V roce 1899 vyšel spis Rosy Luxumburgové „ Společenská reforma nebo revoluce?“, která ji  proslavila v německých i mezinárodních dělnických hnutích. Bylo jí právě 28 let, když se tímto zapsala do análů mezinárodní sociální demokracie. Před „Revizionizmem“ Eduarda Bernsteina, jednoho z bezprostředních žáků Marxe a Engelse, hájila, jak to tvrdila, základní pojetí marxismu. Bernsteinovi vytýkala „rezignaci na společenskou přeměnu, na konečný cíl sociální demokracie, a to, že naopak společenskou reformu proměnil z prostředku třídního boje v jeho cíl.“[1] Už v úvodu svého díla objasňuje: „Pro sociální demokracii představuje každodenní praktický boj za společenské reformy, za zlepšení postavení pracujícího lidu ještě za stávajících podmínek, za demokratické instituce spíše jediný způsob, jak vést proletářský třídní boj a jak usilovat o konečný cíl, tedy o získání politické moci a odstranění námezdního systému. Pro sociální demokracii existuje mezi společenskou reformou a společenskou revolucí nerozlučný vztah, že totiž boj za společenskou reformu je prostředkem, zatímco společenská přeměna je účelem.“[2] V tomto pojetí nejsou myslitelné žádné společenské reformy, které by představovaly nějakou společenskou přeměnu.

Síla stanoviska Rosy Luxemburgové spočívala v tom, že za každou cenu chtěla spojovat sociální demokracii a dělnické hnutí s rolí systémové opozice a antikapitalistické síly. Chtěla zcela zamezit tomu, aby se toto hnutí podřizovalo částečnými ústupky cílům vládnoucích aristokratických a buržoazních tříd Německa. Získala kvůli tomu také rozsáhlou podporu od vedení tehdejší německé sociální demokracie, podporu, která po revoluci v Rusku roku 1905 neustále ochabovala a která byla později nahrazena politikou marginalizace a vytlačení na okraj. V roce 1913 již neměla Rosa Luxemburgová žádný skutečný vliv na stranický tisk sociální demokracie.

Příčina toho je i v tom, že  je s postojem Rosy Luxemburgové spojena podivná slabina: Zdálo se, že zastává takové stanovisko, které redukovalo boj za společenské, kulturní a politické zájmy dělnictva a dalších částí obyvatelstva na pouhý prostředek příprav k revolučnímu boji, i když to tak ona ani neviděla, ani nepraktikovala. Veškerá parlamentní i mimoparlamentní práce měla být, dle konsensu Druhé internacionály až do prvního desetiletí 20. století, podřízena cíli budování duševní a organizační opoziční moci, která by potom ve stanovenou chvíli převzala politickou a hospodářskou moc, ať už pokojným způsobem, nebo i násilím, pokud by to bylo nevyhnutelné. V této teorii nebyla přiznána žádná vlastní hodnota reformám, bezprostředně dosažitelným společenskými a politickými boji. Šlo především o to, posilovat a udržovat pohromadě „zástupy násilí“. Boj za reformy byl jen jedním z prostředků.

Vycházeje z tohoto stanoviska, Rosa Luxemburgová definitivně odmítala jakoukoli účast sociálnědemokratických stran ve vládě. Ty samé reformy, které by byly požadovány z hlediska socialistické opoziční strany jako nutné, nesměly být v kapitalismu prosazovány sociálnědemokratickou vládní politikou, protože tím by byl podpořen buržoazní stát „jako celek“.[3] Revoluční reálná politika je možná jen třemi cestami: „tím, že připraví svými nejdalekosáhlejšími požadavky nebezpečnou konkurenci buržoazním stranám a že je bude prosazovat pomocí masy voličů; dále tím, že bude vládu kompromitovat a ovlivňovat ji veřejným míněním; a konečně tím, že bude kolem sebe kritikou vně i uvnitř sněmovny seskupovat stále větší masu lidí, a že se tak stane respektovanou silou, se kterou by vláda a buržoazie musely počítat.“[4] Dále tvrdí, že v kapitalismu není možná žádná socialistická vládní politika: „Kapitalistické jednotě v ekonomice … odpovídá buržoazní jednota ve vládní politice.“[5]

Toto stanovisko Rosy Luxemburgové a marxistické ortodoxie Druhé internacionály se opíralo  o předpoklad, že existuje historicky neodvratně se prosazující tendence k vyhrocení rozporu mezi společenským charakterem výrobních sil a kapitalistickými vlastnickými a mocenskými vztahy, jak jej formuloval již Bedřich Engels[6]. Principiálně neexistuje možnost, jak píše ironicky Rosa Luxemburgová proti Bernsteinovi, „proměnit moře kapitalistické hořkosti přiléváním společensky reformní limonády ve sladké moře socialistické.“[7] Navzdory vývoji společenských reforem a demokracie by byla zeď mezi kapitalistickou a socialistickou společností stále vyšší a pevnější. Mohla by pak být zbořena pouze „úderem kladiva revoluce, tedy dobytím politické moci proletariátem“.[8] A jak píše dál: „Socialismus není nikterak vlastní každodennímu boji dělnické třídy jako nějaká tendence, je vlastní jen zde se neustále přiostřujícím objektivním rozporům kapitalistického hospodářství, a v něm potom subjektivnímu poznání dělnické třídy, že odstranit takové hospodářství lze jen skrze společenskou přeměnu.“[9]

Takovéto pojetí socialistické politiky měla nečekaný vedlejší efekt. Mělo zajistit revoluční charakter dělnického hnutí a devalvovalo tak celou oblast každodenního boje, i když ústil do demokratických, kulturních a společenských úspěchů, které reálně zlepšovaly postavení dělnických tříd, na pouhý prostředek jakýchsi vyšších cílů. Přinejmenším ideologicky bylo přenechán na tzv. oportunisty a reformisty, aby zdůrazňovali vlastní hodnotu těchto reforem. Tak byl nechtěně vražen klín mezi ty, co pevně setrvávali na socialistických cílech, a takové, kteří se upsali boji za vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky atd. Zároveň s tím ztratil zpětně tento každodenní boj svůj rozměr vyvádění z kapitalismu, neboť byl v nejlepším případě povýšen na duševně revoluční školení proletariátu. V ostré formulaci: Revoluční stanovení cílů ztratilo svou oporu v reálných zájmech dělnic a dělníků, v širokých třídách a vrstvách pracujících. A boj za reálné zájmy nebyl již veden v duchu antikapitalismu, antiimperialismu a antimilitarismu. Spoutáni Engelsovou koncepcí evoluční přípravy na rozhodující den a koncepcí antinomie mezi revolucí a reformou ztratili revolucionáři německého dělnického hnutí svou neschopností prakticky sloučit reformu a revoluci reálné vedení dělnictva ve prospěch oportunistů, kteří pak v rozhodující hodině, v srpnu 1914, tyto dělníky vydali bez odporu napospas imperialistické světové válce.

Rosa Luxemburgová byla velmi vzdálena tomu, abychom ji mohli označit za sektářku. Uprostřed ruské revoluce napsala: „Pro opravdovou dělnickou stranou, jakou je sociální demokracie, pro kterou dělníci nepředstavují prostředek pro její politické cíle, ale třídu, jejíž vyzdvižení a osvobození je jejím konečným cílem, pro takovouto stranu nesmí být ani to nejmenší zlepšení denního osudu proletariátu lhostejné.“[10] Radikálněji než mnozí ostatní se zasadila o společenské reformy a demokracii. Neustále upomínala důsledné zastupování požadavku na osmihodinovou pracovní dobu, uvedla na pořad dne otázku republiky, zatímco vedení sociální demokracie by zůstalo raději až do podzimu 1918 při monarchii, protože si chtělo ponechat co nejvyšší hráz proti moci lidu a v žádném případě nechtělo přenechat rozhodnutí o republice „ulici“. Energicky požadovala prosazení všeobecného volebního práva v Prusku, kde na rozdíl od císařství stále panoval systém nerovného volebního práva, tzv. Dreiklassenwahlrecht. Brilantně analyzovala, jak nedostatečné společenské reformy byly provedeny tam, kde se na vládě podíleli socialističtí ministři.[11] Velmi dlouho ale zastávala názor, „že lze začít budování socialismu až po zhroucení kapitalistického řádu.“[12]

Rosa Luxemburgová nerozvinula žádnou teoretickou koncepci, která by se pokusila překonat rozpor mezi revolucí a reformou emancipativně. Dokud považovala reformy za něco, co v žádném případě nedokázalo vnést prvky nového řádu, ba dokonce pouze zvyšovalo bariéru mezi kapitalismem a socialismem, dotud její požadavek domáhat se obzvlášť radikálních reforem, od jejichž prosazení však nelze očekávat žádné podstatné změny kapitalistické společnosti, dotud tento požadavek zůstával politicky sterilní a směřoval rychle do politické izolace.

Zkušenosti z revolucí v letech 1917 a 1918 však vyvedly Rosu Luxemburgovou i přes tento rozpor mezi revolucí a reformou. Vzhledem k slabosti levice hledala alternativní způsoby socializace a chytila se myšlenky rad. I v podmínkách ztroskotané revoluce se nechtěla vzdát této nové cesty samoorganizace a samosprávy, která by se mohla, jak doufala, rozvíjet i jinak, než v mezích starého svazku mezi sociální demokracií a odbory. „Nyní se musíme soustředit na systém dělnických rad. Organizace nemusí vznikat kombinací starých forem, odborů a strany, je třeba je vystavět na zcela novém základě. Podnikové rady, dělnické rady, a dále vzestupně, docela nová struktura, která nemá nic společného se starými zděděnými tradicemi.“[13]

Namísto generálního útoku navrhla Rosa Luxemburgová novou strategii vytváření prvků nové společnosti v lůnu té staré. „Otázku uchopení moci si musíme předložit jako otázku: Co dělá, co může, co by měla dělat každá dělnická a vojenská rada v celém Německu? V tom totiž spočívá moc. Musíme oslabit buržoazní stát zdola tím, že již nebudeme oddělovat veřejnou moc, zákonodárství a správu, ale naopak je sjednotíme, a předáme do rukou dělnických a vojenských rad.“[14] Tímto by mohl být problém revoluce a reformy nově vytýčen: Socialistická transformace již není výlučně chápána jako onen „rozhodující den“, nýbrž jako proces, který může začít tady a teď změnou poměru sil, změnou mocenských a vlastnických struktur, institucionálními inovacemi a reformami překonávajícími kapitalismus.

Ne každá společenská a demokratická reforma vytěsňuje kapitalismus. Naskýtá se tu ale otázka, zda neexistují reformy takové, které by měly „transformativní“, ve své podstatě revoluční potenciál. Rosa Luxemburgová se domnívala, že rady mají takové prvky a principy nové společnosti, které se vyplatí prosazovat nezávisle na převzetí politické moci ve státě. Pokud je to prava, pak se jí podařilo zdolat ono staré oddělování cesty od cíle, reformy od revoluce. Tímto začala rozvíjet stanoviska, v nichž znamená cesta reálný pokrok směrem k cíli (již ne pouze ve smyslu vyhrocování rozporů a posilování revolučního vědomí) a cíl se váže přímo na způsoby každodenního boje a zastupování konkrétních zájmů tak, aby přitom mohly být dosahovány reálné pokroky k reálnému cíli.[15] Takovýto přístup by mohl být označen při překonání starého protikladu reformy a revoluce jako socialistická transformační politika, politika, která hledá takovou cestu změny reálných vztahů, vlastnických a mocenských vztahů, aby přitom byl vytěsňován kapitalismus a vznikaly zárodky nekapitalistických vztahů.

Tato koncepce může navazovat na určité Marxovy představy, který napsal v souvislosti se zákonným omezení pracovního dne ve Velké Británii na deset hodin: „Návrh zákona na desetihodinovou pracovní dobu … nebyl pouhým praktickým výdobytkem, znamenal vítězství principu. Poprvé byla skolena politická ekonomie střední třídy za jasného denního světla politickou ekonomií dělnictva.[16] Enrico Grassi poukazuje na prvky vzniku „společenské racionality“ (dále označována jako společenská logika na rozdíl od logiky kapitálu), „jak se projevuje v některých oblastech kultury …, sociální péče a zdravotnictví, ochrany přírody …, infrastruktury, v těch oblastech tedy, kde se prosazují první známky nepopíratelného vlastnictví celé společnosti.[17] Poukazuje též na „prvky přestavby při přípravě komunismu“[18], především jak by měly být zosobněny v různých formách občanské společnosti, a reaguje na příslušné diskuze zejména ve francouzských a italských komunistických hnutích let šedesátých a sedmdesátých, v nichž byla rozvinuta i názorová opozice, která vycházela z toho, že „proměna jednoho výrobního způsobu v druhý se uskuteční v celé struktuře najednou, bez předešlých důležitých transformací v jednotlivých oborech.“[19]

Načrtnutá koncepce socialistické transformační politiky se opírá o řadu teoretických předpokladů, o kterých je třeba vést hlubší diskuzi[20]. Vyžaduje především zavrhnout představu, že by mohla existovat kapitalistická společnost, která by nebyla formována silnými nekapitalistickými oblastmi. K tomu je ale nutné kapitalismus nevnímat jako totalitně uzavřenou formu zhodnocování kapitálu, která si chce vše beze zbytku podmanit. Rosa Luxemburgová narazila na tento problém ve spojitosti s analýzou kapitalistické akumulace. Podnětem jí byly průzkumy britského ekonoma Johna Hobsona v jeho díle „Imperialism. A study“, který viděl v nedostatečné spotřebě dělníků příčinu toho, že si kapitalistické státy s vojenskými prostředky konkurují o externí nekapitalistická odbytiště, a tak se dostávají do imperialistické hospodářské soutěže. Rosa Luxemburgová se domnívala, že rozšířená koupěschopná poptávka nemůže sama principielně vzniknout z procesu kapitalistické akumulace[21], a došla k závěru, „že při nejmenším přidaná hodnota, která se má realizovat, a jí odpovídající část kapitalistické produkce nemůže být realizována uvnitř kapitalistických kruhů, a že musí hledat své odběratele bezpodmínečně vně těchto kruhů, v nekapitalisticky produkujících společenských vrstvách a společenských formách,“[22].

Rosa Luxemburgová tvrdila na tomto pozadí, že existuje ekonomický tlak zhodnocování kapitálu, aby byli stále nalézáni noví nekapitalističtí odběratelé kapitalisticky vytvářeného zboží, často i nejbrutálnějším násilím. Vycházeje z této teze se podařilo Rose Luxemburgové, alespoň v jejích vlastních očích, prokázat něco, v čem Marx selhal a co ona považovala za základní podmínku vědeckého socialismu - ryze ekonomické odůvodnění nevyhnutelného kolapsu kapitalismu: „Kapitalismus je první ekonomickou formou s propagandistickou silou, formou, která má tendenci rozšiřovat se po zeměkouli a vytlačovat ostatní ekonomické formy. Je ale zároveň také první, která by sama bez ostatních ekonomických forem coby svého prostředí a živné půdy nedokázala existovat.  Kvůli své tendencí stát se celosvětovou formou ztroskotá na své vnitřní neschopnosti takovou celosvětovou formou výroby být.“[23]

Ať už to dopadne s teoretickou odpovědí na problém, na nějž Rosa Luxemburgová poukázala, jakkoliv, je třeba na tomto místě potvrdit, že v každém případě odhalila jeden základní fakt o moderních společnostech - totiž že nejsou jako výlučně kapitalistické společnosti životaschopné.[24] Také pozdější feministické analýzy narazily na tuto skutečnost a upozornily na velkou oblast neplacené společenské práce, především práce žen.[25] Nové tendence kapitalizace vědomostí a služeb[26] svědčí podle ní o tom, že na jednu stranu vznikají nové oblasti, které alespoň zpočátku stojí mimo využití kapitálem. Historické boje v minulosti ale také dokazují, že je možné také určité oblasti za jistých okolností vymanit z kapitálového zhodnocování.

Z analýzy Rosy Luxemburgové by šel také dovodit závěr, že kapitalismus se nezhroutil právě proto, že do něj byly v historických bojích vneseny prvky a oblasti nekapitalistického způsobu výroby, které ho překonávají a které chce neoliberalismus dnes opět vytlačovat. Již Marx získal tento poznatek: „Dokud je kapitál slabý, shání se sám po berlích minulých či jeho vznikem zaniklých výrobních způsobech. Pokud se však cítí silný, odhazuje tyto berly a pohybuje se podle svých vlastních zákonů. Jakmile začne sám sebe pociťovat za omezení vývoje, hledá útočiště u forem, jež se jeví jako zbaveny panství kapitálu a jež jsou díky zkrocení volné konkurence současně ohlášením jeho likvidace a likvidace výrobních způsobů, které jsou na něm založeny.“[27].

Vycházeje z těchto zkušeností by šlo tvrdit, že moderním společnostem jsou vlastní dvě tendence - ustavičná kapitalizace všech oblastí života (kapitálová logika) a usměrňování výroby, spotřeby, politiky a kultury podle společenských zájmů (společenská logika). Vzájemný vztah těchto dvou oblastí je určován jednak konkrétními požadavky zespolečenštění na příslušném stupni vývoje výrobních sil, potřeb a kultury , jednak mocenskými poměry té které společnosti.

I uvnitř oblastí, bezprostředně zaměřených na zhodnocování kapitálu, jsou ve vzájemném rozporu zájmy zhodnocení kapitálu a zájmy námezdných pracujících, společenské zájmy na zachování životního prostředí, na komunální rozvoj atd. Závazek majetku „sloužit obecnému blahu“ je ústavně právní formou uznání této skutečnosti. Ortodoxně marxistická představa o ustavičně větším podřízením práce kapitálu, neustálé redukování práce na pouhé vynakládání vycvičené přirozené síly člověka se nepotvrdila stejně jako představa o nevyhnutelném zbídačení. Tak jak tyto tendence existují a jsou v mnoha zemích a hospodářských sektorech zcela dominantní, tak se objevují neustále protitendence, které vyplývají z požadavků vyvíjejících se výrobních sil a nových potřeb, stejně jako ze společenských bojů.

Rosa Luxemburgová popisuje kapitalistickou společnost v její ryzí formě, jak se jí představila v první světové válce, jako sebezničující a veškerou humanitu bořící barbarství: „Zničená, zneuctěná, v krvi se brodící, z níž stéká bláto - tak tu stojí buržoazní společnost, taková ona je. Ne když si hraje, mravně a upraveně, na kulturu, filosofii a etiku, na pořádek, mír a právní stát, - jako dravá bestie, jako čarodějnický slet anarchie, jako morový dech pro kulturu a lidstvo ukazuje svou pravou a obnaženou podobu.“[28] Toto se dnes zřejmě vrací nazpět jako výsledek nespoutané kapitalistické globalizace, ve které je autoritářská moc ekonomické a politické reakce propojena s neskrývaným „hororem ekonomie“, s dominancí militarismu a se šířením policejního státu[29]. Proti tomu se zformoval široký odpor, který požaduje jiné formy globalizace a regionalizace. Ukáže se, zda-li se podaří, jako dříve v boji proti tzv. manchesterskému kapitalismu, imperialismu a kolonialismu, fašismu a nacionálnímu socialismu, mobilizovat dostatek sil, aby se proti tomuto barbarství postavila na odpor moc humanity, svobody a rovnosti, míru a právního státu.



Warning: mysql_result(): Unable to jump to row 0 on MySQL result index 112 in /var/www/www.sds.cz/htdocs/public/specfce.php on line 438
[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Michael Brie | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
322 (322 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
310 (310 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
278 (278 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
264 (264 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
439 (439 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
285 (285 hl.)
Prohnilý humanismus !!
224 (224 hl.)

Celkem hlasovalo: 2122


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.