Revoluce, reformy a transformace (3)

3. Kritéria progresivního překonávání společnosti ovládané kapitálem a vize socialistické společnosti

Teorie, které se zabývají otázkou překonávání společností ovládaných kapitálem, musí na jednu stranu nahlížet na tento problém skrze kritéria, podle nichž je vůbec možno říci, zda nějaký společenský řád oproti jinému je „převažující“ či nikoli. Dále by měly být s to vyznačit hlavní znaky takového řádu. Asi největší výzvou alternativních hnutích současnosti je neustat při formulování strategie, která by obsahovala schopnost sebeobnovy moderních společností a která by je podřídila nekapitalistickým kriteriím společenské a ekologické udržitelnosti a svobodnému a solidárnímu vývoji. Bylo vždy snadné a nyní snad ještě snadnější, poukazovat na nespravedlnost a destruktivní sílu rozvoje řízeného kapitálem, tímto jej pak morálně odmítnout a upřít mu jeho etickou legitimitu. Síla skutečné kritiky, jak teoreticky, tak prakticky, se měří ale podle toho, zda je schopna tento kapitalismus dialekticky zrušit a přeorientovat potenciál současných společností k rozvoji svobody a pokroku skrze přeměnu stěžejních mocenských a vlastnických vztahů, které by umožňovaly vyšší stupeň svobody, solidární regulace, stejně jako demokratické samosprávy.

Prosazení společnosti a jejího „typu formace“ vůči jiným je tedy především podmíněno takovými zdroji, které mohou společnost učinit vůči jiným konkurenceschopnou^[33] (ekonomicky, politicky, kulturně, vojensky atd.). Brechtova věta „pokrok a náskok nejsou to samé“^[34], je bezpochyby pravdivá. Pravdivé je však také tvrzení, že společnosti, které disponují náskokem v oblasti technologií, hospodářství, kultury a vojenství, se rozvíjejí dále na úkor ostatních - často těmi nejukrutnějšími způsoby. Je to onen náskok ve společenské tvorbě bohatství, závislý na hnacích silách příslušného společenského řádu, který jim tuto schopnost poskytuje.

Marx si byl vědom té okolnosti, že historie se děje takovýmto „překračováním“ ostatních. Byl očitým svědkem ovládnutí světa evropskými imperiálními státy a rozpínání vlivu USA, což tvořilo jádro jeho pojetí antagonistického pokroku, který nakonec, jak doufal, tento antagonismus prolomí.^[35] S přísným realismem, jenž za sebou nechává některé neoliberální teoretiky, Marx píše: „Porovnává-li se, jak to činí Sismondi, blaho jednotlivců s tímto účelem (rozvoj lidské podstaty jako samoúčel - autor), tak se tvrdí, že vývoj druhu se musí zastavit, aby se zajistilo blaho jednotlivce, že by tedy např. nesměla být vedena žádná válka, v nichž jedinci vždy zanikají... Tyto utěšující úvahy, nehledě na jejich neplodnost nechápou, že tento rozvoj schopností lidského druhu, ačkoli se děje především na úkor většiny lidských individuí a dokonce celých lidských tříd, nakonec tento antagonismus prolomí a že se ztotožní s rozvojem jednotlivého individua, že je tedy vyšší rozvoj individuality jen vykoupen historickým procesem, v němž jsou jednotlivci obětováni, že se přednosti druhu v říši lidí stejně jako v říši zvířat a rostlin neustále prosazují na úkor výhod jednotlivců, protože se tyto druhové výhody shodují s výhodami mimořádných jednotlivců, které současně představují moc těchto privilegovaných.“^[36] Náskoky společností oproti jiným spočívají podle Marxe v konečném důsledku ve vyšším vývoji druhových schopností, které se zase zakládají na „vyšším vývoji individuality“. V antagonistických formacích je podle toho rozvoj výhod zvláštních tříd jednotlivců na úkor tříd jiných.

Pokrok společností (v antagonistické nebo neantagonistické formě), a tím i prosazování jistých formací vůči jiným, se opírá podle Marxe o vyšší schopnost společenské produkce bohatství. Tato je závislá zase na vyšším rozvoji individuality a na schopnosti proměnit tento rozvoj jednotlivců ve výhodu příslušné společnosti, v reálný rozvoj výrobních sil. Pokrok se tu přitom tváří jako dvojitý proces osvobozování a společenské proměny rostoucí svobody (ať už je zprvu v antagonistické formě svobody menšin na úkor většin) ve společenský rozvoj. S ohledem na pokrok se rozlišují formace, jak se tvrdí, podle typu zprostředkování obou stran společenského procesu. Ten je závislý na majetkových a mocenských poměrech stejně jako na formách zespolečenštění, které proměňují rozvoj individuální ve společenský a rozvoj společenský v individuální. Vykořisťování je monopolizací tohoto rozvoje jednou skupinou na úkor a s vyloučením jiných společenských skupin. Marx byl přesvědčen o tom, že toto vykořisťování již v určitém bodě nebude historicky svázáno s převažující produkcí bohatství, a tím i vyšší schopností společností prosadit se proti neantagonistickým společnostem.^[37]

Vynalézání spočívá v odkrývání nových možností, v inovacích při realizování těchto možností v různých společenských sférách.^[38] Toto platí stejně pro hospodářství, politiku a kulturu. V míře, jak jsou „faktory kombinovány novým způsobem“^[39] a jak jsou tyto kombinace uplatňovány v boji o hospodářský, politický, kulturní nebo zahraniční vliv coby „moc nového“, v této míře je inovační schopnost podmínkou schopnosti přežití. Neboť touto novou kombinací se zvýší účinnost disponibilních zdrojů a je možná intensivní rozšířená reprodukce. Vytvářením takovéto nové reality budou té staré odejmuty základy, ta podlehne „ve věčné bouři tvůrčí destrukce“^[40], která vychází z pokrokových společností a propůjčuje jim nesmírnou moc a schopnost prosadit se. Inovací se stává rozvoj výrobních sil jednotlivců a skupin společenským rozvojem výrobních sil.

Míra inovační schopnosti společnosti je podmíněna tím, v jaké míře je institucionálně zakotven vedle existence nutných zdrojů (především odpovídajícího kulturního potenciálu) zájem na inovacích a jak jsou možnosti k inovaci institucionálně zajištěny. Stěžejními pojmy zde jsou za prvé hospodářské, politické a kulturní podnikání^[41], jehož podmínkou je relativně autonomní (v žádném případě bezpodmínečně soukromé) a vlastními zájmy řízené disponování se zdroji, a za druhé společenský prostor, který inovace alespoň připouští nebo dokonce podporuje tím, že institucionálně chrání řízenou hospodářskou soutěž a že její výsledky proměňuje ve společenský rozvoj^[42]. Formy zprostředkování individuálního a společenského rozvoje, podporující inovace, tvoří základní podmínku „progresivity“. O tom, zda představují reálný pokrok ve vývoji, jsou mocenské a vlastnické struktury, které vybírají inovace a rozhodují o tom, které se skutečně prosadí.

Zatímco inovace představují významnou formu proměny individuálního a kolektivního ve společenský rozvoj, rozšiřování možností reálné participace členů společenských tříd a společenských skupin tvoří základ proměny společenského vývoje ve vývoj individuální. Společnosti kráčejí progresivně dále, když rozpínají takovéto možnosti ve formě reálné účasti na hospodářském, politickém, kulturním a společenském životě společnosti na stále další skupiny a přeměňují privilegia v obecná základní práva. Progresivní reformy a revoluce vynikají prosazením požadavku rozšíření práv na nové třídy a skupiny, což není možné beze změny vlastnických a mocenských struktur.

Společnosti, které vytvářejí oproti ostatním vyšší formy proměny individuálního v rozvoj společenský a společenského v rozvoj individuální a v nichž k tomu byly vytvořeny nutné vlastnické a mocenské struktury, mají - následujeme-li dosavadní úvahy - vyšší „šance na přežití“ ve světě globální „vytěsňující konkurence“. Historicky se zdá, že společnosti, které mají společností kontrolované trhy, participativní demokracii nebo kulturní veřejnost a které prosazují podstatná společenská, politická a kulturní základní práva, ty že mají výhodu v rozvoji oproti společnostem jiným, které toto postrádají.

Podle  Marxových dopisů Zasuličové, jeho posledních systematických výkladů k teorii formací, můžeme rozlišit čtyři typy formací - (1) archaické nebo primární formace, které spočívají na různých stupních rozpadu společného vlastnictví; (2) sekundární formace, které jsou charakteristické jednak vztahy osobní závislosti a nadvlády a jednak dominancí naturálně hospodářských forem směny; (3) terciární formace, které jsou určeny kapitalistickým způsobem výroby a nadvládou věcných směnných vztahů (z hlediska teorie modernizace: diferenciací společenských subsystémů) stejně jako dominancí kapitálového zhodnocování nad hospodářstvím a dominancí takovéhoto hospodářství nad společností; (4) kvartérní formace, které Marx charakterizuje ve svém díle „Grundrisse“ (kde ještě sdružil primární a sekundární formaci) takto: „Svobodná individualita, založená na univerzálním rozvoji individuí a na podřízení jejich společné, společenské produktivitě jako jejich společenské potenci …“^[43] Jedná se o procesní protiklad různých stupňů individuálního osvobození a rozdílných typů regulace a orientace společenských sil, které z tohoto osvobození vyrůstají, přiměřeně společenským zájmům vládnoucích společenských tříd a skupin.

Každá vyšší formace dělá podle této historické filosofie pokroky vůči té předcházející, protože představuje „osvobození“ v Marxově smyslu toho slova, které stále více ztrácí na své omezené povaze - omezené tím, že z počátku to bylo osvobození mála na úkor mnoha, a omezené také charakterem forem zespolečenštění, které kráčí od pospolitosti k osobní a od ní k věcné závislosti, aby potom, taková je Marxova vize, vyústila v komunistickou univerzální směnu.

Marx připouštěl, že v progresivním sledu mohou vznikat společnost formující struktury (vlastnické a mocenské vztahy v základně a nadstavbě, stejně jako formy zespolečenštění), které se vyznačují vůči předchozím, resp. koexistujícím vztahům dvěma vlastnostmi: za prvé vyšším stupněm svobody (alespoň pro privilegovanou část obyvatelstva) a za druhé vyšším stupněm proměny individuálního rozvoje ve společenský a naopak. To by znamenalo: Při stejném stupni svobody může vyšší stupeň zprostředkování individuálního do společenského rozvoje společnosti přinést výhodu a obráceně se může podpůrně projevit větší svoboda při stejném typu zespolečenštění. Teprve ze spojení obou kritérií pokroku se ale vyvíjí ona tříštivost, která může vést k formačním průlomům.

Přijetí takové historické tendence za potenci nelze ani podle Marxe v žádném případě stavět na roveň s „nevyhnutelností“. Protože si přitom v žádném případě jednorozměrně neodpovídají ekonomické, politické, kulturní a především vojenské výhody hospodářské soutěže a kromě toho nejsou identické intenzivní rozvoj a extenzivní hromadění moci (společnosti z hlediska formace nižší mohou toto často dočasně kompenzovat silnou koncentrací moci a eliminovat své nadřazené konkurenty také extenzivní násilím), není vůbec nevyhnutelné, aby se společnosti, které stojí ve většině dimenzí produktivního rozvoje na vyšším stupni, ubránily proti jiným společnostem, často zprvu i vojensky silnějším, a aby se proti nim potom i prosadily. Zpravidla byl vznik alternativních možností v historii znemožňován násilím již při zrodu, takže se alternativy buď nemohly vůbec vytvořit nebo byly zničeny v zárodku. Nové proto vznikalo často na okraji nebo v „pórech“ starých společností a jejich internacionálních systémů a vděčí za své přežití výhodným rámcovým podmínkám. Vznik společností vyšších formačních typů je v konkrétních případech náhodný, jejich uchování je závislé na tom, zda se mohou bránit svou vlastní silou, popřípadě zda-li mohou začít vykonávat nějakou funkci pro ještě silnější společnosti, a tak být trpěny. Teprve za kritickým bodem vytvoří ve svém okolí vír, kterému se ostatní společnosti jen stěží vyhnou.