Máme řešení nejen pro Řecko

Již delší dobu naplňují debaty o řecké zadluženosti veřejnou debatu nejen v Řecku, ale i v celé Evropě. „Strašení Řeckem“ je dnes bezpochyby jedním z oblíbených hesel, kterým se pravicové strany snaží vysvětlit svůj tlak na likvidaci sociálního státu. Právě toho sociálního státu, který byl dlouhá léta v Evropě garantem společenské solidarity, sociálních jistot a také zárukou toho, že uplynulých šedesát let od skončení světové války velká část Evropy mohla prožít v míru.

Není jistě náhodou, že právě ty evropské země, které se soustavně snaží upevňovat sociální stát, zejména pak společenskou solidaritu, zmírňovat sociální rozdíly ve společnosti, jsou těmi, kteří relativně nejlépe zvládly současnou hospodářskou krizi.

„Strašení Řeckem“ však se netýká jenom tlaku na likvidaci sociálního státu. Je dnes využíváno i k tomu, že jsou omezovány demokratické mechanismy ve společnosti. Prosazují se jednostranně – zejména v případě České republiky – opatření, která nemají oporu v širší veřejnosti. Tím dochází k omezování demokracie, jednoznačnému diktátu menšiny většině společnosti, kdy úzká skupinka lidí – údajně expertů, ale ve skutečnosti zcela otevřeně spojená se zájmy finančního kapitálu - prosazuje řešení, která budou ve svých důsledcích znamenat v budoucnu další zátěž pro veřejné rozpočty.

K nárůstu dluhů v Řecku nedošlo náhodou. Jejich vzestup byl podmíněn především tím, že Řecku bylo dlouhou dobu doporučováno – přesně v duchu neoliberálních teorií - mezinárodními institucemi snížení daní, a to především firmám. Stejně tak mu finanční instituce vnucovaly další a další úvěry, které měly zajistit odběr zboží v prvé řadě z některých zemí EU.

V případě Řecka také selhaly mechanismy EU, které by měly působit k tomu, aby jeho zjevně nevýhodná geografická poloha – značná vzdálenost od hlavních produkčních center EU - mohla být kompenzována. Rozvíjet v Řecku zejména turistiku – bez toho, že by byla posilována produkční schopnost ekonomiky v moderní výrobě, rozvoj výrobní kooperace s vyspělými ekonomikami EU a také s okolními zeměmi - nemůže být receptem pro rozvoj moderní ekonomiky.

Stejně tak se ukazuje, že tlak některých evropských politiků na urychlený přechod řecké ekonomiky na společnou měnu – euro – byl nesprávný a vyostřil problém vysokého čerpání úvěrů ze zahraničí. Euro nezlepšilo konkurenceschopnost řecké ekonomiky – naopak ji podlomilo.

Řecko je tak smutným příkladem toho, kam mohou neoliberální recepty přivést ekonomiku některé země. Je dokladem toho, že odtrhnout-li se finanční veličiny od vývoje reálné ekonomiky, pak nevyhnutelně se taková ekonomika dostane do vážných hospodářských problémů.

To, co dnes je Řecku nabízeno jako lék, ve skutečnosti žádným lékem na jeho problémy není a nemůže být.

Je to stále stejný recept z neoliberální kuchyně, který byl již vyzkoušen v případě hospodářské krize v letech 2008 - 2009. Tehdy byly přece ztráty bankovního sektoru – tedy soukromého kapitálu – převedeny na stát a tudíž zaplaceny ze státního rozpočtu . Tím se tyto soukromé ztráty staly a stávají ztrátami celé společnosti, a tedy jsou zaplaceny všemi daňovými poplatníky tj. těmi, kteří je nezavinili. A jak je pravidlem v neoliberální ekonomii – po zaplacení těchto ztrát se managementy finančních institucí znovu vracejí ke své praxi vyplácení štědrých bonusů. Mejdan finančních kruhů může pokračovat nerušeně dál….

To, co se nyní nabízí Řecku, má stejný jmenovatel – poskytneme další úvěry- tentokrát za ještě vyšších úroků a budeme čekat, až je řecká společnost zaplatí. Je přitom jasné, že další nárůst dluhu je již dále sotva financovatelný resp. podmínky pro poskytnutí dalších úvěrů jsou natolik nesmyslné, že vysají řeckou ekonomiku a obyvatelstvo v míře, kterou si sotva lze představit.

To vše se odehrává za účinné spolupráce ratingových agentur, které dělají špinavou práci bezpochyby v žoldu finančních institucí. Tyto tzv. nezpochybnitelné agentury zcela záměrně a svévolně „známkují“ jednotlivé státy jako „málo spolehlivé“ či „na pokraji bankrotu“ a tak rozhodují o osudu milionů lidí. Nemůžeme se ubránit pocitu, že toto tažení ratingových agentur je podněcováno finančními kruhy, které chtějí bez skrupulí vydělávat právě na tom, jednotlivé země jsou tlačeny na pokraj bankrotu. Bankrot státu jako nový byznys – řečeno zcela bez skrupulí, ale svět finančního kapitálu si sotva kdy hrál na nějaké skrupule….

Na tom se také podílejí – jak paradoxní, ale zároveň i logické – i peníze daňových poplatníků, kterými v předchozím období byly zaplaceny ztráty bankovního sektoru - při řešení hospodářské krize. A přirozeně i finance pocházející z nezodpovědné politiky americké vlády založené na sotva představitelných rozměrech tisku (emise) stále nových a nových dolarů...

Průběh řecké krize by měl být také dostatečným varováním pro ty, kteří vidí prosperitu českého penzijního systému v tom, jak bude investovat do akcií či státních dluhopisů. Vydat budoucí důchody těmto spekulacím a kolísáním akciových trhů může jen dobrodruh….

Před soustředěným tlakem finančních kruhů spojených s ratingovými agenturami nemůže obstát ekonomika žádné země na světě.

Všechny návrhy jak řešit řeckou krizi – privatizovat majetek, krátit sociální výdaje atd – povedou jen k tomu, že poroste napětí v řecké společnosti, neboť dojde k podstatnému zhoršení životní úrovně obyvatel – zchudnutí společnosti je nevyhnutelné.

Ani privatizace řeckého majetku nic nevyřeší. Připomeňme zde českou zkušenost – ročně z české ekonomiky odplývá formou dividend více než 100 mld (zhruba 4% HDP) do zahraničí. Přitom nejednou české firmy ve vlastnictví zahraničních vlastníků poskytují služby českému obyvatelstvu za cenu podstatně vyšší než ve své mateřské zemi. Bude se snad tento kapitál v Řecku chovat jinak? Bude své dividendy investovat v Řecku anebo je odvede jinam?

Svět stojí před dalším kolem finanční krize, kterou vyvolávají finanční instituce, které znovu roztáčejí kolo spekulací – pod vlivem toho, že ztráty z předchozí krize jim zaplatili daňoví poplatníci, přesvědčeny, že i příště jejich dobrodružství zaplatí státní rozpočet. Proto se dnes roztáčejí spekulace s Itálií, Španělskem Irskem a Portugalskem. Kdo bude dalším cílem těchto spekulací?

Prvním krokem řešení pro Řecko je odpustit minimálně dvě třetin jeho dluhu. Tyto dluhy musejí být anulovány a to i bez ohledu na to, že zrušení těchto dluhů dopadne do bilance bank v západní Evropě. Nejde o žádný dramatický dopad – řecké dluhy ve výši 250 mld € představují sotva 2% z celkového HDP všech zemí EU.

Druhým krokem pak musí být rozsáhlý balík pomoci řecké ekonomice v tom, aby byla posílena její produkční schopnost. Musí se vytvořit nové výrobní konkurenceschopné kapacity. Ekonomika Řecka nemůže spočívat jen na tom, že bude základnou pro turistiku zbytku EU.

EU se musí zasadit o to, aby diktát tzv. ratingových agentur skončil. Nelze dál pokračovat v praxi podněcované finančními kruhy a záměrně vyvolávající spekulační nájezdy finančního kapitálu na ekonomiky jednotlivých zemí.

Konečně je nutno jednat rychle a přestat dále otálet s řešením, které je stále očividnější. Právě otálení s řešením odpisu řeckých dluhů jen protahuje současnou krizi a tato neschopnost k akci nevyhnutelně pobízí k dalším spekulačním nájezdům na ostatní země EU. Právě neschopnost bruselské byrokracie dohodnout se ke společné a rázné akci je také důvodem k podlamování důvěry občanů v EU.

Neschopnost EU k akci na záchranu Řecka a ostatních zemí může zvrátit celý integrační proces a uvrhnout Evropu do chaosu….

Je svrchovaný čas jednat….