Řada okolností nasvědčuje tomu, že se vědeckotechnická revoluce projeví v přesunu tradičních ekonomických charakteristik růstu; spolu s tím ztratí účinnost i dosavadní měřítka civilizačního pokroku, vzešlá z industriálních vazeb.
Zdá se, že v nejpokročilejších zemích začíná vyhasínat kvantitativní růst zhmotněné práce (jako již dříve živé práce); že přestávají růst a dokonce se častěji zmenšují kapitálové koeficienty; že se výroba zvětšuje, aniž roste kapitál atd. Rozhodujícím zdrojem růstu je nyní očividně (60-80 %) racionalizace, nová technika, aplikace vědy - zřetelná známka, že zhodnocování kapitálu i ekonomicky přestává být podmínkou výrobního pokroku. Přechod k intenzívnímu rozvoji národního hospodářství je zřejmě výrazem počátků vědeckotechnické revoluce a opírá se o její vnitřní tendenci k absolutnímu růstu produktivity společenské práce - tj. ke zkracování veškerých položek práce, vázaných v daném množství užitné produkce: práce »zhmotněné« i »živé«, fixní i cirkulující, placené i neplacené - oproti relativnímu růstu (produktivita pracujících), spojenému se zvyšováním kapitálových koeficientů, jenž vyznačoval období industrializace.
Volný prostor pro růst produktivity práce předpokládá ovšem zvládnutí zákonitostí (ekonomiky) úhrnné společenské práce, jež hraje v socialistické soustavě obdobnou subjektivní roli jako kapitál v buržoazních podmínkách (ovšem bez protikladu). Optimalizace růstu (ekonomie času) je tu dána stupněm růstu národního (hrubého) důchodu, tvořeného touto úhrnnou společenskou prací (živou i zhmotněnou, fixní i cirkulující), v časové jednotce, čili stupněm zhodnocení společenské práce. (Sem patří nejen produktivní síla pracujících, ale i efektivnost fondů, společenská kombinace, růst vědy, techniky a kvalifikace, sdružování profesí a funkcí, celá tvorba lidských sil a vůbec každé zapojení nové výrobní sny.) Všechna kritéria efektivnosti mohou být jen deriváty tohoto zákona ekonomie času.
Ekonomika společenské práce neruší časový rozměr, který byl do výroby uveden kapitalismem (»čas jsou peníze«), naopak: zbavuje jej protikladu, uvádí každou časovou úsporu do souvislosti s rozšiřováním životního procesu všech. Bez časového rozměru (»zúročitelnost« každého dnu společenské práce atd.) nemůže ekonomická struktura vyvolávat progresi a není tedy způsobilá pro vědeckotechnickou revoluci.
Technicky vyspělá socialistická společnost stojí perspektivně před nutností vypracovat na podkladě rozvinuté zájmové struktury a prostřednictvím hodnotových forem vědeckou soustavu ekonomie času s pomocí matematického modelování a ucelené sítě výpočtové techniky. Jedině tak dostane společnost dnes nepostradatelný exaktní obraz o efektivnosti různých výrobních sil a s ním i možnost orientovat účelně ekonomické páky a nástroje ekonomického řízení, manipulovat jimi při rychlých pohybech a univerzální přeměně výrobních sil, aniž by uvízla v disproporcích.
Ekonomie času zachycuje (v úsporách společenské práce vázané v produkci v jednotce času) vždy stupeň vytváření nové produktivní sny společnosti a zároveň stupeň nových možnost! pro tvorbu výrobních sil člověka, pro přiblížení budoucnosti k přítomnosti. jeví se proto jako »zákon na mnohem vyšším stupni« (Marx), jako údaj »zisku« svobodného času (disposable time), jako měřítko prostoru pro rozvoj lidských sil.
Tento pohled je tím důležitější, že oproti době industrializace, kdy všeobecný růst byl závislý jen na množství kapitálu a práce, kdežto rozvoj člověka vypadával z ekonomiky jako celkem lhostejný, jeví se dnes - prostřednictvím vědeckého a technického pokroku - růst lidských sil jako stále výraznější činitel civilizačního vzestupu. Nezvládnutí těchto vazeb znamená plýtvání možnostmi rozvoje výrobních sil. Dokonce i v kosém jazyce zisku propočítává dnes na Západě zvláštní disciplína (»ekonomika lidských zdrojů«) podle rostoucí efektivnosti vědy, výzkumu, vzdělání, volného času a vůbec »investic do člověka«[5] blízkost tohoto mezníku. Ekonomie času může dát společnosti poprvé vědecký obraz efektivnosti různých výrobních sil a je nepostradatelná v době zrychlené přeměny jejich struktury a rozhodující úlohy vědy.
Ekonomie času představuje nový zdroj a typ racionalizačních kritérií, lišící se od tradičních (např. taylorovských) jednak přesunem v subjektivitě (dříve »ratio« leželo mimo člověka a bylo na něj zvnějška aplikováno), jednak šíří svého záběru (nerozhoduje už, v jaké sféře civilizace je dobývána nová výrobní síla, nový prostor pro rozvoj člověka; pokrok bezprostřední výroby je tu ekvivalentní postupu vědy a vzdělání, zdokonalení dopravy či služeb a jiným způsobům uvolňování tvůrčích sil člověka). Z tohoto hlediska patrně normy a měřítka ekonomie času obsáhnou a prostoupí postupně celý společenský a lidský život, protože v celém lidském životě se v nových podmínkách rodí výrobní síly, jež rozhodují o společenském pokroku; ekonomie času se stane nakonec s veškerou pravděpodobností adekvátní ekonomickou formou rozvinuté vědeckotechnické revoluce.
Oproti původním koncepcím klasiků se při praktické aplikaci marxismu dosti dlouhou dobu uplatňovalo přesvědčení, že dosažení komunismu pouze věcí změn na poli moci, vlastnických forem a ideologie, k nimž případně přistupuj ještě všeobecný růst výroby. Reálnou bází tohoto názoru byly zkušenosti politické revoluce, socializace a industrializace země. Fakticky se tak ovšem absolutizovaly a zvěčňovaly formy společenského vývoje, převzaté z vrcholných .fází průmyslové revoluce a třídních zápasil. Oblast přeměn ve výrobních silách a v práci byla považována jen za vnější okolnost komunistické výstavby a vyřazovala se dokonce z předmětu marxismu. Tento model komunismu a toto pojetí marxismu, jež nezná vědeckotechnickou revoluci jako svou bytostnou součást (jež se dokonce v určité etapě stává rozhodující pro celý osud revoluce), bylo spojeno se slepou uličkou kultu osobnosti a musí zavádět do slepé uličky vždy znovu, kdekoli se uplatní. Soudobý vývoj vrhá stále pronikavější světlo na význam myšlenek XX. sjezdu KSSS, které orientovaly komunistickou výstavbu na »ostrý obrat«, na »přesun těžiště« k otázkám kvalitativních proměn výrobních sil. Všechno nasvědčuje tomu, že počátky teorie vědeckotechnické revoluce, nastíněné v Programu KSSS, představují vůbec nejpodstatnější tvůrčí objev a pozitivní rozvinuti marxistické teorie od dob Leninových a že její praktické provedení nezůstane svým patosem a významem v komunistické revoluci pozadu za dobytím moci dělnickou třídou a za socializací výrobních prostředků - spíše naopak je o mnoho předčí.