Průmyslová revoluce reprodukovala dělbu práce ve společnosti tak, že všude dosadila úzkou specializaci doživotních povolání a vedle nejrůznějších specializací (a odbornické omezenosti) vytvořila »specializaci ve zrušení speciálnosti« (Marx), tj. nivelizovala masu práce v dílně v jednotvárné elementární úkony. Oddělení výkonné funkce a řízení, fyzické a duševní práce je v tradiční průmyslové (mechanizované) produkci výrobním principem.
Naproti tomu vědeckotechnická revoluce ve svém celku naznačuje možnosti překonání slabé dělby práce a její nahrazení lakovou vědomou organizací lidské součinnosti, v níž všichni tak či onak pracují na úrovni tvůrčí činnosti (i když různé podoby), kde všeobecnou hlavní funkcí člověka se stává aplikace vědy, v níž mizí roztržka mezi intelektuálními silami výroby a prací, mezi fyzickou a duševní činností.
S pokrokem techniky začíná počet pracovníků »duševní práce« (jejíž obsah se mění) převyšovat počet ryze manuálně pracujících (už dnes např. v USA) a nadto i ve zbylých funkcích na pokraji výroby (seřizovači, údržbáři) začínají zřetelně převládat duševní prvky.
Proces specializace výroby se s vyřazováním člověka z bezprostředního cyklu odlučuje od specializace výrobců, takže další postup specializace výroby je slučitelný s růstem univerzality výrobců. Roste podíl tak zvaných průběžných povolání, jejichž představitelem je právě údržbář i opravář; dochází ke sdružování někdejších tisíců profesí a specializací v »široké profily« a v jejich obsahu sílí inženýrsko-technická funkce.[14]
Schopnost specializace tu není zrušena, ale spojena s univerzálním základem a dynamizována. Tutéž tendenci lze pozorovat u inženýrů: zrychlující se rozvoj techniky (během jedné generace dochází k radikálním převratům v technologii) nutí osvojit si široký základ teoretický a metodický(matematika, fyzika, chemie), ale i mnohé humanitní obory (ekonomie, psychologie atd.). Dokonce u vědců je dnes příznačný pohyb na styčných plochách, což spolu s technizací rutinních činností otevírá nové možnosti pro posílení univerzality; ovšem zde už má odbornost antropologicky většinou jinou povahu, nepodřizuje zvnějšku člověka hranicím oboru, nýbrž naopak kultivuje jeho speciální vlohy a v tom smyslu bude patrně uchována.
K tomu musíme připočítat, že s vývojem civilizace vstupují některé lidsky citlivé činnosti (např. funkce učitele, společenská participace, péče o člověka atd.) stále šíř do činnosti každého člověka. Statistiky prokazují korelaci kulturních potřeb s úrovní techn1ckého a vědeckého vzdělání. Rostoucí volný čas umožňuje mnohostrannou kultivaci talentů. Sílící moc lidského díla odsouvá fatální hranice celoživotních povolání, k nimž byl člověk připoután, v tom smyslu, že stále více podřizuje všechno rozdělování práce potřebám rozvoje člověka. Zdá se, že úplná pohyblivost pracovní struktury se v budoucí civilizaci (v beztřídních podmínkách) stane nejen možnou, ale i nezbytnou všude tam, kde bude nutné hledat cesty k využití a rozvinuti všech lidských schopností. Všechno nasvědčuje tomu, že ze dvou tendencí - specializace a univerzalizace - právě druhá s vědeckotechnickou revolucí postupuje zvlášť výrazně.