Snad ještě rozsáhlejší důsledky (než změny v úrovni školského vzdělání) vyvolá nahrazování jednorázového »učení pro život« průběžným vzděláním. Na rozdíl od jednoduché pracovní síly je už pro technika nutností udržovat po celý život znalosti na úrovni soudobého vývoje; tedy v dobách prudkých výbojů a rychlého zastarávání poznatků vědy je nucen učit se celý život. Počítá se, že po 10 letech - není-li vzděláni doplňováno - ztrácí technik schopnost moderní orientace; po 25 letech je už polovina poznatků, které si vědec přináší ze studií, překonaná. Pokud se stálé vzdělávání nestane přímo součásti práce - a k tomu běh vědeckotechnické revoluce zřetelně směřuje - bude muset být systém školní výchovy doplněn cyklem pokračovacího či postgraduálního studia. V každém případě tu padá vůbec dosavadní rozdělení života na dobu čerpání znalostí a následnou doživotní etapu jejich vydávání. Bude nesnadným úkolem pedagogické vědy, psychologie, antropologie, medicíny apod. najít optimální postup a režim tohoto celoživotního neustálého rozvíjení lidských schopností vzdělávací soustavou (např. osvojení metody či programu v mládí a naplňování znalostmi v pozdějším věku apod.).
V industriálním systému kapitalismu mělo masové školství původně připravit v podstatě hotovou pracovní snu. Avšak nároky rychlého technického a vědeckého pokroku zanesly i sem některé změny: ve všech odvětvích vzdělání nastává hon za talenty s použitím moderních psychologických metod a dokonce jistá záměrná demokratizace ve výběru. Tento problém existuje v jiné podobě i na půdě socialismu, jehož nesmírnou výhodou je nefalšovaný demokratický záběr, poskytující prakticky nevyčerpatelné zdroje schopností. Doposud se tu však vzdělávací soustava zaměřovala na výchovu průměru, na dovedení 100 % účastníků za každou cenu k úspěšnému závěru. Tyto rysy jsou však v hlubokém rozporu se skutečným hospodařením s lidskými silami v době, kdy záleží na kvalitě, na vytvořeném potenciálu lidských sil - tedy na maximálním vyhledávání, tříbení, utváření a rozvíjení talentu a schopnosti člověka na všech stupních a v celém rozsahu života. V tom smyslu dostává moderní vzdělávací soustava masově ještě zvláštní vnitřní samostatnou úlohu, jež není bezprostředně vázána služebností vůči daným nárokům produkce: nejde už jen o to, jakou průpravu lze lidem vpravit do hlavy, ale navíc: co lze z každého člověka dostat, jaké samostatné tvořivé síly civilizace v něm připravit.[17] Je sotva myslitelné, že by se taková kultivační práce mohla obejit bez rozsáhlého vybavení vzdělávacího systému (zvláště škol) solidním psychologickým aparátem (ať už ve formě zvláštního poradenství, či přímým vybavením vzdělávacích institucí).
Optimální se zdá postupovat cestou širokého všeobecného vzestupu vzdělanosti (střední všeobecné vzdělání[18]), které postupně vtahuje člověka do nejrůznějších oblastí lidské činnosti; takový způsob pokoušení a provokování potenciálních schopností nevytváří předčasnou bariéru úzké specializace, jež by odsoudila později probuzený talent k živoření, ale jeví se jako elementární podmínka užitečnosti člověka v době, kdy desítky a stovky úzkých profesí vstřebává (popř. plodí) růst techniky. Avšak zároveň postupně, včas a citlivě rozdělovat, diferencovat žáky (volitelnost zaměření, výběr moderních předmětů atd.), individualizovat vzdělání hned, jakmile se spolehlivě projeví vlohy a dříve než zpovrchní a rozptýlí se, neboť bez potřebné specializace nenajde dnes člověk kontakt s civilizačním pokrokem.
Na takto koncipovanou soustavu školního vzdělání může nejefektivněji navázat vzdělání pro dospělé. Z jeho nynějších forem plní studium při zaměstnání spíše funkci náhradní (náprava křivd v důsledku omezení přístupu k vyššímu vzdělání v minulosti); při současném rozsahu práce však nutně ustupuje (není a nemůže být dost kvalitní) jakožto sotva realizovatelné v masovém měřítku (ovšem přesáhne-li v budoucnu volný čas jistý práh, mi'lže se rozrůst v stálou symbiózu práce a vzdělání). Studium v závodních školách a v postgraduálním cyklu vysokých škol plní převážně funkcí pokračovací; rozroste se zřejmě pro nejbližší budoucnost (při obměně vědeckých a technických znalostí zhruba v 10 letech) v ucelený systém nepřetržitého odborného vzdělávacího postupu, běžný pro absolventy příslušných kvalifikací.
Vedle toho má však vzdělávání dospělých své vlastní, nezaměnitelné poslání, spojené s pohyblivostí celé civilizační základny. Není vázáno na dosažení a osvědčení určité kvalifikace, ale na motivy, vystupující z hlubších oblastí moderního života: objevuje se tu potřeba vlastního rozvoje lidských sil a účasti v pohybu civilizace, snaha po sebepoznání, nejistota plynoucí z přílišné specializace, zvídavost vypěstovaná překotným prouděním času a zastaráváním hodnot atd. jakkoli rozptýlené a nestálé jsou zatím často tyto zájmy, přece představují nejvlastnější produkt technické civilizace a mají nejperspektivnější antropologický základ; během času vynutí si zřejmě i svou členitou institucionální základnu.
Není zatím jasné, které složky a v jakém rozsahu přijmou na sebe tyto vzdělávací úkoly, ačkoli je pravděpodobné, že vysoké školy (a částečně i střední) najdou v nich nové poslání a dobrovolné zájmové spolky a kluby budou jejich přístupovým zázemím. Nezodpovězeným zůstává i klíčový problém: jak krýt záplavu nároků na učitele. V některých zemích uvažují o využití jednak zkušených odborníků z praxe ve věku, kdy dnes odcházejí do penze, ale kdy v budoucnu budou ještě plni sil, jednak žáků posledních ročníků(na způsob vojenské povinnosti). jisté je, že konvenční prostředky na této hranici selhávají.