Industriální výroba a urbanizace oddálila člověka od přírody. Avšak čím víc jej svazuje do přediva jednostranných, nezvládnutých umělých struktur, značně vzdálených podmínkám lidského rozvoje, tím víc v něm vyvolává novou, specifickou potřebu civilizace: potřebu přírody - styku s oním původně lhostejným naturálním okolím, jež kdysi hrálo roli nelítostné ruky osudu. Bezvýchodná oscilace mezi těmito dvěma póly prohání moderního člověka stále rychlejším tempem po nekonečné trase sem a tam.
Před 50 léty zajel pr1iměrný Američan jen několikrát za život do některého národního parku, lesa nebo rekreační oblasti; v roce 1946 už téměř každým rokem; v roce 1960 víc než 2krát ročně; pro rok 2000 počítají previze s fantastickou frekvencí jedné návštěvy za 3 týdny. Hrozivý útok na přírodní prostředí, živelný proud rekreace se postupně ovšem dostává do protikladu s vlastními cíli: vznikají přelidněné rekreační aglomerace (chatařské oblasti, tábořiště atd.) s hlukem, znečištěním ovzduší, půdy i vody; při dnešní strmé křivce stačí v hustě zalidněné zemi (jako je ČSSR) 10-20 let k devastaci krajiny; zabránit jí může jen promyšlená a důsledně sledovaná koncepce ochrany přírody, počínaje zastavením dalšího extenzívního drobení industrializace, kombinací výškové zástavby a rodinných domků - přes dislokaci široké škály rekreačních oblastí, »chatových měst«, tábořišť, kempinků atd., až po vymezení »oblastí ticha«, národních parků.[26]
Civilizovaný člověk se nevrací »do náruče přírody«, ale může používat uchráněné přírody jako bohatství civilizace, obracet ji v laboratoř pro tvorbu vlastních sil a tak obnovovat na nové základně důvěrný styk s přírodou, bez něhož by se musel v pokračující technické civilizaci zalknout.