Závody, ulice, zboží, s nimiž se setkáváme ještě dnes, dokumentují dobře skutečnost, že průmyslová revoluce vyhnala z výroby i života mas jako přebytečnou estetickou dimenzi, jíž kdysi disponoval řemeslný svět. Odtud vzniká předsudek, že technika a kultura či racionální a emotivní leží na opačných stranách moderního světa. Ale čím svobodněji postupuje technika kupředu, tím víc vyvrací toto plytké zevšeobecnění. Nikdo nepopře strhující krásu a sílu moderních konstrukcí či urbanistických řešení. Nadto sociologické a psychologické průzkumy dokázaly, že estetický vzhled pracoviště i nástrojů, účelná, pěkná úprava měst, krása bytového zařízení, kultura dopravních prostředků a nákupních systémů, ladnost tvarů a barev spotřebního zboží, barevná kompozice obalů, vkusná grafická úprava novin a knih prostě estetika celého komplexu předmětů vytvářejících umělé prostředí člověka má mnohem výraznější vliv na lidskou schopnost, než jsme zatím byli schopni dohlédnout. Zdařilé lidské dílo zřejmě podněcuje lidskou tvořivost, zdvihá hladinu subjektivní smyslovosti. Naopak neupravené pracoviště, oprýskané, zchátralé ulice, začouzená nádraží, nekvalitní zboží, šedivě vyhlížející lidé i věci srážejí lidský sebecit a snižují u lidí nároky na sebe sama.
Právě v době vědeckotechnické revoluce, kdy všechno záleží na rozvinutí lidských schopností, stává se krása a cit stejně nepostradatelným jako rozum a účelnost.[27] Není náhodou, že estetické kvality zboží přestávají být dnes v kapitalismu výsadou luxusních výrobků, že architektům kladou byznysmani požadavky výstavnosti závodu, že všude rozkvétá návrhářství (design), že v NSR zákon vindikuje estetice 5 % nákladů na veřejné stavby. Pro socialismus a jeho architekturu, technickou estetiku, umělecký průmysl leží tu opět pole neomezených (a dosud nevyužitých) možností, ale i neodbytných nutností: v přechodném období, poznamenaném odbornou specializací v práci (soustředění na technické úsilí), je nutno počrtat s jistou hrozbou jednostrannosti, kulturní ne citelnosti, které ovšem nelze čelit zdržováním vývoje techniky, nýbrž jedině kompenzací této jednostrannosti silným, vnitřně působícím a spíše neklid a spoluúčast než uspokojení budícím uměním. Teprve tam, kde práce začíná nabývat podoby celoživotní kultivace lidských schopností, tam splývá i se zdroji hlubokého citového a estetického prožitku. Pro budoucí civilizaci existuje významná korelace, na níž by se nemělo zapomínat: žádná z postav velkých vědců, s nimiž jsou spjaty počátky vědeckotechnické revoluce, dosud netrpěla nekulturností a necitlivostí k umění. Estetika je podstatnou dimenzí každé lidské tvořivé síly a její teorie tudíž klíčem k mnoha problémům technického věku.