4) nové rysy společenského vývoje v období vědeckotechnické revoluce

1) Věda a řízení společnosti

Nové postavení vědy je prvým příznakem a zároveň nezbytným předpokladem změn, které v chodu dějin vyvolává vědeckotechnická revoluce.

Nové postavení vědy

Akumulované vědění společnosti funguje vždy jen na podkladě celospolečenské kombinace: už v užití strojů je patrné, nakolik byl výrobní proces proniknut společenským živlem: a tedy dovolil technickou aplikaci vědy. Ale v průmyslovém využití vědy jsou patrné také hranice této společenskosti: věda tu-byla do výrobního procesu přibírána zvnějška a jen do určité míry. V současných výrobních převratech - zároveň s postupem zespolečenštění výroby - prostupuje věda celý výrobní postup, srůstá s ním, mění se v nejrevolučnější a univerzální výrobní sílu společnosti. Avšak v této funkci působí věda v životě společnosti zároveň ve směrech, které jsou značně vzdáleny dosavadním výrobním silám a tradičním představám o výrobních silách vůbec. Nevystupuje pouze jako faktor výroby věcí a uspokojování potřeb, ale jako zdroj nových sfér svého využiti a nových potřeb. Je v tomto smyslu - podle Marxových slov - výrobní silou jakožto tvůrce žádostí, rozporů a perspektiv. Tato zvláštní civilizační, poznávací funkce dělá z vědy skutečnou, vlastní výrobní sílu lidského života, výrobce lidského rozvoje.

Průmyslová revoluce udělala pokrok vědy v podstatě závislým na stupni soustředění a mechanizace výroby. Pro tyto poměry byl plně platný Engelsův výrok, že impulsy vycházející z průmyslu jsou nejdůležitějším stimulem vědy a hnací silou společenského vývoje vůbec. ještě dnes (do určitého stupně) je podíl vědy v národním hospodářství úměrný podílu průmyslu (a stavebnictví). Avšak zároveň se tento poměr nyní [na určité hranici) obrací: »jestliže v dřívějších obdobích věda postupovala za průmyslem, dnes má tendenci průmysl dohnat a vést« (Bernal). Razí si vlastní samostatnou cestu. Nyní bez účasti vědy nemůže už pracovat žádný moderní závod a dokonce uvnitř průmyslu rostou nejvíce a převážně ta odvětví [elektronika, chemie, elektrotechnika aj.), v nichž věda nachází nejsilnější uplatnění. Projevuje se zřetelně nová zákonitost: čím vyspělejší je průmyslová země, tím více se její hospodářský - a pak i sociální - pokrok stává závislým na postupu vědy.[33]

Toto nové postavení vědy vychází jednak z její mimořádné generalizační schopnosti: vědecký poznatek - na rozdíl od ostatních produktů - se používáním nestravuje, ale naopak zdokonaluje - a dále už »nic nestojí«; jednak z její zvláštní růstové tendence: každý vědecký poznatek je nejen výsledkem, ale zároveň zase východiskem dalšího bádání - a čím více poznatků máme, tím více jich jsme s to získat. Tato vnitřní exponenciální charakteristika se podle různých šetření(Auger, Price aj.) dnes skutečně promítá do statistických dat: ve většině průmyslových zemí se počet pracovníků ve vědě, výzkumu a vývoji zdvojnásobuje za 8-12 let (v SSSR 6 let), rozsah nákladů (stejně jako investic) za 6-12 let (v SSSR za 51et). A tento trend, charakteristický pro vědecko-technickou revoluci, zůstane patrně zachován v příštích desetiletích: v USA počítají se zdvojnásobením investic za 10 let a počtu pracovníků za 11 let, ve Francii se zdvojnásobením nákladů každých 9 let atd. Uvádí se, že polovina všech vědeckých dat, s nimiž operujeme v nejrůznějších oblastech praxe, byla získána v posledních 15 letech, a tato doba se zkracuje. Není zatím jasné, na jakém stupni se mohou objevit saturační jevy, vyvolané buď velkým růstem efektivnosti vědecké práce (technizace rutinních činností), anebo působením společenských brzd (v kapitalismu); zdá se, že zatím jde v takovém případě spíš o rozkolí sání či deformaci křivky, směřující tak či onak k pohlcení značně vyššího podílu lidské práce i prostředků, než soudily perspektivy odvozené z průmyslového systému.

Nesporným výrazným úspěchem socialismu v ČSSR je konstituování ucelené základny vědy a výzkumu, jež nesnese srovnání s poměry v buržoazní republice a která se v některých úsecích přibližuje světové úrovni. ČSSR ovšem náleží objektivně k zemím s vysokými požadavky na rozsah i strukturu výzkumné činnosti, a z tohoto hlediska má naše vědeckovýzkumná základna ještě značné slabiny. Pokud jde o počet pracovníků ve vědě a výzkumu, zůstáváme ještě pod úrovní nejpokročilejších zemí (za SSSR a USA asi o 20 až25 % pokud jde o podíl z pracujících a asi o 100 % pokud jde o podíl z pracujících v průmyslu a stavebnictví); avšak zároveň na úrovni (či nad ní) řady evropských průmyslových zemí. Zaostávání v tomto směru není toho druhu, aby mohlo být označeno za klíčový moment. Nebezpečí však spočívá hloub: v tom, že se růst vědeckovýzkumné základny nyní u nás zpomaluje; nadto v kvalitě: skutečný rozsah se dá spíš ověřit podle srovnání počtu vysokoškolských kádrů pracujících ve vědeckovýzkumné základně, a zde je naše zpoždění mnohem povážlivější:[34]

Analogický obraz poskytuje srovnání nákladů na vědu a výzkum z národního důchodu: zůstáváme (1961) za SSSR, za V. Británií a více než100 % za USA - nicméně na úrovni průmyslových zemí Evropy či dokonce před řadou z nich.

Ovšem extenzívní slabiny se ozývají zřetelně z nejspolehlivějších ukazatelů pro srovnání: podíl investic. do vědy a výzkumu z celkových investic do národního hospodářství se u nás dlouho pohyboval kolem 0,8-0,9 % a stoupl teprve v roce 1964 na 1,1 %, avšak v jiných pokročilých zemích už dnes činí 2-3 %. je pochopitelné, že pak přístrojové vybavení našich vědeckých center je přímo bolestivým místem (ve srovnání se zahraničím), že stav řady výzkumných pracovišť je doslova kritický (třetina normované plochy na 1 tvůrčího pracovníka), že není perspektivní základna pro moderní vědecké obory (řada technických a přírodních věd, ale také ekonomie, sociologie aj.), že ani vysoké školy, kde pracuje 8000 odborníků, nejsou patřičně zapojeny vzhledem k nedostatku přístrojového vybavení a pomocných výzkumných kádrů, že prostě oblast výzkumu jako celek nemůže pracovat dost efektivně.

Výzkum bývá plýtvavou záležitostí: některé jeho výsledky nenajdou okamžité uplatnění, ale jiné prudce mění svět. Není možné přehlédnout předem průběh a efekt akce. Proto se věda, badatelský výzkum může úspěšně rozvíjet jen na značně širší bázi, než kolik odpovídá okamžitým praktickým potřebám. Pro budoucno některé úvahy napovídají, že by poměr pracovníků vědy a výzkumu k pracovníkům v průmyslu měl z 5 % stoupnout (během asi 20 let) k 15-20 % (už v r. 1970 má mít SSSR a USA kolem 11-14 %) a pak dál; analogicky ovšem i poměr nákladů. V době, do které vstupujeme, bude vůbec nutné odložit vžité představy a měřítka pro proporce v postavení vědy ve společnosti.