Svou podstatou je vědeckotechnická revoluce totožná s procesem reálného formování subjektivního činitele, společnosti a člověka, kteří jejím prostřednictvím dostávají do rukou tvorbu výrobních sil lidského života, tedy samo východisko zásadních historických proměn. Dokonce i v kapitalismu, kde tento proces nemá perspektivní základnu, vynucuje si postup vědy a techniky stále víc náhražkovou pseudosubjektivitu (v podobě zásahů monopolního státu, vzniku prognostických institucí apod.).
To je druhá základní změna v zákonitostech dějinného procesu: úměrně rozsahu přeměny světa přestává. být praktická činnost stále větší masy lidí pouhou podnoží dějin, vystupuje ve své každodenní individuálnosti zároveň (v jisté míře) jako cílevědomé utváření dějin i sebe sama.
Dosavadní výrobní převraty - včetně průmyslové revoluce - prováděla určitá třída, jež byla jejich nositelkou, na úkor jiných tříd. Vědeckotechnická revoluce je takovým specifickým (totiž univerzálním) pohybem výrobních sil, který je neuskutečnitelný - ve svém celku - bez pozitivní účasti většiny a nakonec všech členů společnosti. Není tedy záležitostí jen nějaké úzké skupiny; realizuje naopak v látkových tvarech lidské práce a lidského života onen základní historický zájem a úkol dělnické třídy, který zakládá její vedoucí úlohu v celé komunistické revoluci a ve které dělnická třída už nevystupuje jen jako třída, ale jako reprezentantka celé společnosti, jako nositelka »zrušení všech tříd« (Marx). Dělnická třída je vůbec prvou třídou v dějinách, která nemá zájem na udržení svých stavovských podmínek života a práce, nýbrž naopak na jejich všeobecném zrušení, na dobytí podmínek všeobecné ho rozvoje lidí; mění sebe sama a nakonec ruší sebe sama jako třídu - nejen ekonomicky, nýbrž i povahou práce a života v hranicích celé společnosti - a tato všeobecná sebe přeměna je zároveň nejvyšším stupněm jejího sebeosvobození.
Dělníci, kteří vzhledem k povaze své práce a omezenosti společenských zdrojů palčivě pociťují potřebu rozvoje lidské činnosti a vlastních” tvůrčích sil a kteří proto zvyšují svou kvalifikaci, přecházejí k náročnější práci, stávají se racionalizátory, vynálezci, odborníky, organizátory a průkopníky technického a společenského pokroku; socialističtí vědci, technici apod., pro něž není vzdělání a tvořivá práce výsadou, kterou by se snažili uchovat, všichni pracující, kteří nacházejí podmínky sebeuplatnění jen ve všeobecném pokroku výrobních sil společnosti, to jsou sociální opory vědeckotechnické revoluce, to je jádro je jích průkopníků a garantů.
V těchto podmínkách se převrací a podstatně zvyšuje úloha vysoce kvalifikovaných dělníků, kteří v době třídních. bojů mohli. hrát roli »dělnické aristokracie«, kdežto v současných podmínkách mají naopak v mnohém přímo avantgardní poslání. Pro technicky vyspělou civilizaci má principiální význam skutečnost, že se společenské postavení vědeckých, technických a jiných odborných pracovníků v socialistických podmínkách vzájemné spolupráce zásadně mění.
Už Marx považoval přináležitost zaměstnaných techniků a odborníků (kteří tehdy tvořili »nepatrnou skupinku«) k »souhrnnému dělníku« za nepochybnou; postavení »mezitřídy« platilo pro inteligenci jednak vzhledem k tehdy převažující maloburžoazní formě existence (»soukromá praxe«), jednak vzhledem k jistému podílu odborníků na ziscích kapitálu, ke spojení s buržoazií a její Ideologií, k monopolu vzdělání apod. Všechny tyto rozhodující ekonomicko-společenské okolnosti však v socialismu padají; v podmínkách stejného zaměstnaneckého poměru, odměňování výlučně podle práce, volného přístupu ke vzdělání a k vědě pro všechny, společné světonázorové marxistické orientace atd. se technická, vědecká apod. inteligence postupně stává neoddělitelnou součástí »souhrnného dělníka«, kvalifikovanou a rostoucí skupinou dělnické třídy.[41]
Stavět odborné, technické, vědecké zaměstnance v těchto nových podmínkách i perspektivně mimo dělnickou třídu by znamenalo nedůvěřovat vítězství socialismu, chápat samu dělnickou třídu ne jako (měnící se) třídu, ale jako stav pouze manuální práce; takové pojetí dělnické třídy neodpovídá podmínkám socialistické země, stojící před vědeckotechnickou revolucí; znamenalo by tlačit vývoj dál k extenzívní industrializaci a nad to konstruovat protivy mezi zájmy vědy a dělníků v socialismu, které by pro budoucnost - kdy stále větší část společnosti bude přecházet k vysoce kvalifikované technické, duševní práci - podlomily sociální základnu nové společnosti a zvedly nepřekonatelné hradby pro vědeckotechnickou revoluci. Ve skutečnosti platí Marxovo: čím rozhodněji postupuje věda, tím víc je v souladu se zájmy pracujícího člověka. Socialismus stojí a padá s vědou, stejně jako stojí a padá s vládou pracujících.
Řešením třídního členění (tou měrou, jak se unifikuje) vystupuje uvnitř naší společnosti diferenciace především podle povahy práce. V tom smyslu je třeba počítat s obtížným problémem dlouhodobé existence dvou lišících se vrstev: lidí složité tvůrčí práce a lidí činných v jednoduché výkonné práci. V přechodném období jsou oba druhy práce pro společnost stejně nezbytné, každá z nich však je spojena s poněkud různým obsahem životních zájmů, potřeb, nároků a stylů; tyto rozdíly nemají třídní povahu.
Pokud pokroky vědy a techniky nejsou racionálně řízeny v celém komplexu společenských a lidských souvislostí, rozevírá se přímo disparita mezi odbornými a demokratickými aspekty. Výrazem toho mohou být technokratické tendence, jež ovšem nevyplývají z vědy a techniky, ale spíš z jejich podřizování postranním skupinovým (třídním) zájmům. V kapitalistických zemích se stále zřetelněji přesouvá bezprostřední rozhodování k vzdělané technokratické a manažerské špičce, jež se v zprostředkovaných vazbách státního monopolismu »osamostatňuje«[42] třebaže její postavení je zřetelně dáno služebností kapitálu.
Nelze si zastírat, že překonávání základní disparity industriální civilizace bude nejobtížnějším vnitřním problémem v celé epoše socialismu. Při obecném zájmu na vědě a technice spočívá jejich realizace především na vědomých progresívních složkách tohoto pohybu: odbornících - od vědců přes organizátory až po kvalifikované dělníky. Za určitých okolností odtud mohou vzejít jisté tendence k nadřazenosti, monopolizaci, neúměrným požadavkům na sociální rozdíly apod. V socialismu nevládnou odborníci, vláda patří všem pracujícím, avšak zároveň pracující nemohou socialisticky vládnout bez uplatnění odbornosti, vědy. Jediné definitivní řešení ovšem je, udělat ze všech odborníky (a zároveň zrušit nutnost vládnutí vůbec) a každý krok v tomto směru bude usnadňovat další postup. Toto cílové řešení je právě obsaženo v koincidenci vědeckotechnické revoluce a komunistické výstavby.
V obdobích přechodu od industrializace nabývá aktuálnosti druhé nebezpečí: vulgární rovnostářství, odpor k vědě, technice, vzdělání, konzervativní tlak ze strany nekvalifikované části pracovníků, kteří někdy podřizují všeobecné úkoly revoluce svým tradičním životním obzorům, nivelizují, schematizují a znesnadňují tvůrčí růst lidských sil, nechápou svou závislost na pokrocích vědy, techniky a kultury.
Oběma těmto tendencím, jež nemají povahu třídních sporů, může socialistická společnost čelit především urychlováním vědeckotechnické revoluce (přeměny v práci, šíření vzdělání - rušení jeho monopolu atd.), posilováním věcných aspektů proti mocenským v celé řídící struktuře (omezování rozhodování o lidech, obměna kádrů), rozvinutím demokratických forem účasti (ekonomických, sociálních, kulturních), humanizací životních podmínek a otevřením dostupných zdrojů lidského rozvoje pro všechny.