Tak zvaná objektivní dialektika vládne v celé přírodě a tak zvaná subjektivní dialektika, dialektické myšlení, je jen odraz pohybu v protikladech, které svým ustavičným bojem a svým konečným přechodem v sebe navzájem nebo ve vyšší formy podmiňují právě život v přírodě.
Přitahování a odpuzování. U magnetismu začíná polarita, vyskytuje se u jednoho a téhož tělesa; u elektřiny se rozděluje mezi dvě nebo více těles, která se dostávají do vzájemného napětí. Všechny chemické pochody se redukují na jevy chemického přitahování a odpuzování. Konečně, v organickém životě lze považovat tvoření buněčného jádra rovněž za polarisaci živé bílkoviny a vývojová theorie dokazuje, jak počínaje jednoduchou buňkou je každý pokrok až po nejsložitější rostlinu na jedné straně a až po člověka na druhé straně způsoben stálým rozporem mezi dědičností a přizpůsobováním. Při tom se ukazuje, jak málo lze uplatňovat kategorie jako „positivní” a „negativní” na takovéto formy vývoje. Dědičnost lze považovat za positivní, udržující stránku, přizpůsobování za negativní stránku, která stále ničí zděděné; avšak stejně lze považovat přizpůsobování za tvořivou, aktivní, positivní činnost, dědičnost za činnost protichůdnou, pasivní, negativní. Ale tak jako vystupuje v dějinách pokrok jako negace toho, co již existuje, je i zde - z čistě praktických důvodů - přizpůsobování pojímáno raději jako negativní činnost. V dějinách vystupuje pohyb v protikladech velmi názorně ve všech kritických údobích u vedoucích národu. V takových okamžicích má národ jen volbu mezi dvěma konci dilemmatu: „buď - anebo!” a otázka je vždy postavena zcela jinak, než si přejí politisující šosáci všech dob. I liberální německý šosák z roku 1848 byl roku 1849 náhle, nečekaně.a proti své vůli postaven před otázku: buď návrat k staré reakci v zostřené formě, nebo pokračování revoluce až k republice, ba snad dokonce k republice jediné a nedělitelné se socialistickým pozadím. Nerozmýšlel se dlouho a pomohl vytvořit manteuffelovskou reakci jako výkvět německého liberalismu. Stejně roku 1851 stál francouzský měšťák před jistě nečekaným dilemmatem: buď karikatura císařství, pretoriánství a vykořisťování Francie bandou lumpů, nebo sociálně demokratická republika - a přikrčil se před bandou lumpů, aby mohl pod její ochranou dále vykořisťovat dělníky.[1]
Hard and fast lines [absolutně ostré hraniční čáry] neslučitelné s vývojovou theorií. Dokonce hraniční čára mezi obratlovci a bezobratlými není už pevná, stejně hraniční čára mezi rybami a obojživelníky; a hraniční čára mezi ptáky a plazy mizí den ze dne víc. Mezi Compsognatem a Archeopteryxem[2] chybí již jen málo článků a ozubené ptačí zobáky se objevují na obou polokoulích. „Buď - anebo!” uspokojuje stále méně. U nižších živočichu nelze přesně stanovit pojem individua. Nejen to, zda je živočich individuum nebo kolonie, nýbrž také, kde ve vývoji jedno individuum přestává a druhé začíná (kojné).[3] Na takový stupeň nazírání na přírodu, kde splývají všechny rozdíly v středních stupních a všechny protiklady jsou překlenuty spojovacími články, nestačí už starý metafysický způsob myšlení. Dialektika, která právě tak nezná žádné hard and fast lines, žádné bezpodmínečně vždy platné: „buď anebo!”, která stále navzájem smiřuje metafysické rozdíly a mimo „buď - anebo!” zná na správném místě i „jak to - tak ono” a zprostředkuje protiklady, je jedinou metodou myšlení v nejvyšší instanci přiměřenou tomuto stupni nazírání na přírodu. Pro denní potřebu, pro vědecké hokynaření, zůstává metafysická kategorie v platnosti.[4]
Zvrat kvantity v kvalitu = „mechanický” světový názor, kvantitativní změna mění kvalitu. K tomu si ti pánové nikdy ani nečuchli![5]
Vzájemná protikladnost rozumových myšlenkových určení: polarisace. Tak jak se polarisují elektřina, magnetismus atd., pohybují se v protikladu i myšlenky. Právě tak jako u nich nelze ulpět na jednostrannosti a žádného přírodovědce by to ani nenapadlo, tak ani zde ne.[6]
Skutečná povaha určování „podstaty” vyslovena samým Hegelem, „Enc.” I, § 111, Dodatek): „U podstaty je vše relativní”.[7] Na př. positivní a negativní dává smysl jen ve vzájemném vztahu, a nikoli každé samo o sobě.[8]
Část a celek na př. jsou již kategorie, které nedostačují v organické přírodě. - Vypuzení semene - zárodek a narozený živočich nemají být považovány za „část”, která se oddělí od „celku”, to by byl nesprávný výklad. Stane se částí teprve v mrtvém těle. („Enc.” I, str. 268.)[9]
Jednoduché a složené[10]: kategorie, které rovněž již v organické přírodě ztrácejí svůj smysl, jsou nepoužitelné. Ani mechanické složeni z kosti, krve, chrupavek, svalů, tkání atd., ani chemické složení z prvků nevyjadřují živočicha. Hegel, „Enc.” I, str. 256.[11] Organismus není ani jednoduchý, ani složený, i když je sebesložitější.
Abstraktní totožnost[12] (a=a i negativně: a nemůže se zároveň rovnat i nerovnat a) nedá se rovněž aplikovat v organické přírodě. Rostlina, živočich a každá buňka jsou v každém okamžiku svého života totožné se sebou a zároveň se stávají odlišnými od sebe samých vstřebáváním a vyměšováním látek, dýcháním, tvořením a odumíráním buněk, procesem krevního oběhu, zkrátka celou řadou stálých molekulárních změn, které tvoří život a jejichž celkový výsledek se našemu zraku jeví v životních fázích - život zárodečný, mládí, pohlavní zralost, proces rozmnožování, stáří, smrt. Čím dále se fysiologie vyvíjí, tím jsou pro ni důležitější stálé nekonečně malé změny, a proto je pro ni také důležitější úvaha o rozdílu uvnitř totožnosti a starý abstraktně formální názor o totožnosti, že organickou bytost třeba považovat za něco totožného se sebou, za něco stálého, stává se přežitkem.[*35] Nicméně, na tom založený způsob myšlení spolu se svými kategoriemi trvá. Avšak ani v anorganické přírodě neexistuje ve skutečnosti totožnost jako taková. Každé těleso je neustále vystaveno mechanickým, fysikálním a chemickým vlivům. které na něm stále něco mění, modifikují jeho totožnost. Jen v matematice - abstraktní vědě, která se zabývá rozumovými konstrukcemi bez ohledu na to, zda jsou odrazem skutečnosti - jsou abstraktní totožnost a její odpor k rozdílu na místě; a i zde se soustavně ruší. Hegel, „Enc.”, I, str. 235.[13] Skutečnost, že totožnost obsahuje v sobě rozdíl, je vyjádřena v každé větě, kde přísudek se nutně liší od podmětu: lilie je rostlina, růže je červená, kde je v podmětu nebo přísudku vyjádřeno něco, co není v přísudku nebo v podmětu. Hegel, „Enc.”, I, str. 231.[14] Je samozřejmé, že totožnost se sebou si od samého počátku k svému doplnění vyžaduje rozdílnosti od všeho ostatního.
Stálá změna, t. j. zrušení abstraktní totožnosti se sebou samým, je také v tak zv. anorganice. Geologie je historii stálých změn. Na povrchu mechanické změny (erose, mráz), chemické (zvětrání) a uvnitř mechanické změny (tlak), teplo (sopečné), chemické (voda, kyseliny, spojovací látky), při velkých otřesech, zemětřeseních atd. Dnešní břidlice od základu jiná než tříselnice, z níž vznikla, křída je jiná než volné mikroskopické skořápky, z nichž se skládá, tím spíše vápenec, který podle některých je zcela organického původu, pískovec se liší od volného mořského písku, který zase pochází z rozmělněné žuly, o uhlí ani nemluvě.
Princip totožnosti ve starém metafysickém smyslu je základním principem starého nazírání: a = a. Každá věc se rovná sama sobě. Vše bylo stálé, sluneční soustava, hvězdy, organismy, Neplatnost této poučky byla krok za krokem dokázána přírodovědci v každém jednotlivém případě, ale theoreticky ještě platí a stoupenci starého ji dosud uplatňují proti stoupencům nového: Věc zároveň nemůže být sebou samou i něčím jiným. A přece fakt, že skutečná konkrétní totožnost zahrnuje rozdíl, změnu, byl nedávno dopodrobna dokázán přírodovědou (viz nahoře). - Abstraktní totožnost stačí, jako všechny metafysické kategorie, pro domácí potřebu, kde jde o malé poměry nebo krátká časová údobí. Hranice, v nichž je použivatelná, jsou téměř pro každý jednotlivý případ různé a jsou podmíněny povahou předmětu. Pro planetární soustavu, kde pro obyčejné astronomické výpočty lze vzít elipsu za základní tvar, aniž se prakticky dopustíme chyby, jsou hranice mnohem větší než u nějakého hmyzu, který dokončí svou proměnu v několika týdnech (uvést jiné příklady, na př. změny druhů, které se dějí v údobích mnoha tisíciletí). Pro shrnující přírodovědu, a dokonce v každém jednotlivém odvětví, je abstraktní totožnost naprosto nedostačující, a ač již nyní byla vcelku prakticky odstraněna, ovládá stále ještě theoreticky mysli lidí a většina přírodozpytců si představuje, že totožnost a rozdílnost jsou nesmiřitelné protiklady a ne jednostranné póly a že jsou pravdivé jen ve svém vzájemném působení, v zahrnuti rozdílu do totožnosti.[15]
Totožnost a rozdílnost - nutnost a náhodnost - příčina a účinek - dva hlavní protiklady,[16] které, jde-li o každý z nich zvlášť, se zvracejí jeden v druhý.
A potom musí pomoci „důvody”.[17]
Positivní a negativní[18] - lze nazvat i opačně: u elektřiny atd., sever a západ dtto, obraťme to a příslušně pozměňme ostatní terminologii a vše zůstává správné. Nazveme pak západ východem a východ západem. Slunce vychází na západě, planety se otáčejí od východu na západ atd., jen jména byla pozměněna. Ba, ve fysice nazýváme vlastní jižní pól magnetu, přitahovaný severním pólem zemského magnetismu, severním pólem a pranic to nevadí.
Že lze postavit na roveň positivní a negativní, bez ohledu na to, která strana je positivní a která negativní: nejen v analytické geometrii - ještě více ve fysice - viz Clausius, str. 87 a násl.[19]
Polarita[20] - Rozřízneme-li magnet, polarisuje neutrální střední část, ale takovým způsobem; že staré póly zůstávají. Rozřízneme-li však červa na dva kusy, zbudou mu na positivním pólu ústa přijímající potravu a na opačném konci se utvoří nový negativní pól s vyměšovacím ústrojím; ale starý negativní pól (konečník) se nyní stane positivním a promění se v ústa a utvoří se nový negativní pól tam, kde byl červ rozkrojen. Voilà [hle], zvrat positivního v negativní.
Polarisace.[21] Pro J. Grimma to ještě byl nezvratný zákon, že německé nářečí musí být buď hornoněmecké, nebo dolnoněmecké. Přitom úplně zapomněl na franský dialekt. Protože spisovný franský jazyk byl v pozdějším karolinském období hornoněmecký (protože hornoněmecké posouvání hlásek zasáhlo franský jihovýchod), představoval si, že franský jazyk tu zanikl v starohornoněmčinu, na jiném místě ve franštinu. Bylo potom zcela nemožné vysvětlit původ holandského nářečí v starých sálských oblastech. Franský jazyk byl znovu objeven po Grimmově smrti: sálština v omlazení jako nizozemské nářečí, ripuarština v nářečích středního a dolního Porýní, která byla částečně přesunuta do různých stadií hornoněmčiny a částečně zůstala dolnoněmčinou, takže franské nářečí je nářečí jak hornoněmecké, tak dolnoněmecké.
NÁHODNOST A NUTNOST [22]
Jiný protiklad, v jehož zajetí je metafysika; je protiklad náhodnosti a nutnosti. Co si může víc odporovat než tyto dvě logické kategorie? Jak je možné, že jsou obě totožné, že náhodné je nutné a nutné je zároveň náhodné? Prostý rozum a velká většina přírodovědců považuje nutnost a náhodnost za určení, která se jednou provždy vylučují. Věc, vztah, pochod jsou buď náhodné, nebo nutné, ne však obojí. Obojí tedy existuje vedle sebe v přírodě; v přírodě je mnoho předmětů a procesů, z nichž některé jsou náhodné, jiné nutné, a jde jen o to, nesmíchat oba druhy. Považujeme např. rozhodující znaky druhů za nutné a ostatní rozdíly jednotlivců téhož druhu za náhodné, a to platí jak o krystalech, tak o rostlinách a živočiších. Pak zase nižší skupina je náhodná oproti vyšší, takže považujeme za náhodu, kolik různých odrůd má genus felis nebo agnus nebo kolik rodů a řádů je v jedné třídě a kolik je individuí v každé z těchto odrůd nebo kolik druhů zvířat se vyskytuje na určitém území nebo jaká je vůbec fauna a flora. A potom se prohlásí, že jedině nutné má vědecký význam a že vědě nezáleží na náhodném. To znamená: co se dá zařadit pod zákony, co tedy známe, je zajímavé; co se nedá zařadit pod zákony, co tedy neznáme, na tom nezáleží a můžeme to ignorovat. Tady přestává jakákoli věda, neboť věda má zkoumat právě to, co neznáme. To znamená: vše, co se dá podřídit všeobecným zákonům, považuje se za nutné, a co nikoli, je náhodné. Každému je jasné, že to je stejný druh vědy, která prohlašuje za přirozené to, co dovede vysvětlit, a to, co nedovede vysvětlit, připisuje nadpřirozeným příčinám; nazvu-li příčinu nevysvětlitelného náhodou nebo nazvu-li ji bohem, na tom nesejde, pokud jde o věc samu. Obojí je toliko výraz, který praví: nevím, a nepatří tedy do vědy. Věda přestává tam, kde chybí potřebná souvislost.
V rozporu s tímto názorem je determinismus, který přešel z francouzského materialismu do přírodních věd a který se chce s náhodností vypořádat tím, že ji úplně popírá. Podle tohoto pojetí panuje v přírodě jen prostá přímá nutnost. Skutečnost, že lusk obsahuje pět hrášků a nikoli čtyři nebo šest, že ocas tohoto psa měří pět palců a není ani o kousek delší nebo kratší, že tento jetelový květ byl v tomto roce oplodněn včelou a onen květ nikoli, a to právě touto určitou včelou v určitou dobu, že vzešlo určité zaváté semínko pampelišky a nikoli jiné, že mě štípla blecha minulé noci ve čtyři hodiny a nikoli ve tři nebo, v pět, a to do pravého ramene a nikoli do levého stehna, to vše jsou skutečnosti, které jsou způsobeny nezměnitelným řetězem příčin a účinků, neochvějnou nutností, a to tak, že již plynová koule, z níž vznikla sluneční soustava, byla toho druhu, že události musily postupovat tak, a ne jinak. S tímto druhem nutnosti nemůžeme rovněž vybřednout z theologického pojímání přírody. Ať to nazýváme podle Augustina a Kalvína věčným rozhodnutím božím nebo kismetem podle Turků, anebo nutností, pro vědu je to v podstatě stejné. Nelze tu hovořit o tom, že by se v kterémkoli případě sledoval příčinný řetěz; jsme tedy stejně chytří v jednom případě jako v druhém a tak zv. nutnost zůstává prázdnou frází; zůstává tudíž i náhoda tím, čím byla. Dokud nedovedeme dokázat, na čem závisí počet hrášků v luscích, zůstává náhodným a tvrzení, že případ byl už předurčen v původní sluneční soustavě, nás nepřivede ani o krok dále. A nejen to. Věda, která by se do toho chtěla pustit a rekonstruovat příčinnou souvislost, nebyla by již vědou, nýbrž pouhou hříčkou; neboť tentýž lusk má ještě nesčetné jiné individuální vlastnosti, které se jeví jako náhodné: odstín barvy, tloušťka a tvrdost slupky, velikost hrášku, o individuálních zvláštnostech, které odhaluje mikroskop, ani nemluvě. Jeden lusk by již tedy poskytl více příčinných souvislostí, než by dovedli rozřešit všichni botanici světa.
Náhodnost se tu tedy nevysvětluje nutností, nutnost je spíše snížena na to, že plodí pouhé náhodnosti. Jestliže skutečnost, že určitý lusk obsahuje šest, a nikoli pět nebo sedm hrášků, je na téže úrovni jako zákon o pohybu sluneční soustavy nebo zákon o proměně energie, pak vskutku náhodnost není pozdvižena na úroveň nutnosti, nýbrž nutnost je snížena na úroveň náhodnosti. A nejen to. Jakkoli se může tvrdit, že rozmanitost organických a anorganických druhů a jednotlivců, existujících vedle sebe v určité oblasti, se dá odůvodnit nezlomnou nutností, pro jednotlivé druhy a jednotlivce zůstává tím, čím byla, náhodou. Pro jednotlivého živočicha je náhodné, kde se zrodil, do jakého životního prostředí se dostane, jací nepřátelé ho ohrožují a kolik jich je. Pro mateřskou rostlinu je náhodné, kam zavane vítr její semena, pro dceřinnou rostlinu je náhodné, kde se semeno, z něhož pochází, ujme, a ujištění, že i toto vše záleží na neodvratné nutnosti, je chabou útěchou. Nahromadění přírodních předmětů na určitém území anebo dokonce na celém světě zůstává přece přes všechnu pradeterminaci od věčnosti tím, čím bylo - náhodou.
Proti oběma pojetím vystupuje Hegel s poučkami do té doby zcela neslýchanými, že náhodné má nějaký důvod, protože je náhodné, a právě tak nemá důvod, protože je náhodné; že náhodné je nutné, že nutnost se sama určuje jakožto náhodnost a že na druhé straně je tato náhodnost spíše absolutní nutnost („Logika”, II, kniha III, 2: „Skutečnost”). Přírodověda si prostě nevšímala těchto pouček a považuje je za paradoxní hříčky, za nesmysl, který si sám odporuje, a ustrnula theoreticky buď v bezmyšlenkovitosti wolffovské metafysiky, podle níž je něco buď náhodné, anebo nutné, ale nikoli obojí zároveň; anebo na druhé straně v skoro stejně bezmyšlenkovitém mechanickém determinismu, který slovy náhodu popírá, ale v praxi ji v každém speciálním případě uznává.
Zatím co přírodověda pokračovala v tomto způsobu myšlení, co činila v osobě Darwinově?
Darwin vychází ve svém epochálním díle z nejširší možné základny opírající se o náhodu. Jsou to právě nekonečné náhodné rozdílnosti jednotlivců u jednotlivých druhů, rozdílnosti, které se stupňují, až prorazí charakteristickými vlastnostmi druhů, a na jejichž nejbližší příčiny lze poukázat jen ve velmi málo případech, které ho přinutily k tomu, aby pochybovalo dřívější základně vší zákonitosti v biologii - o pojmu druhu v jeho dosavadní metafysické ztrnulosti a neměnnosti. Avšak bez pojmu druhu nebyla celá věda ničím, všechny její obory si vyžadovaly jako základ pojem druhu: lidská anatomie a srovnávací anatomie, embryologie, zoologie, paleontologie, botanika atd. - čím byly bez pojmu druhu? Všechny jejich výsledky nebyly jen pochybné, nýbrž přímo se rušily. Náhodnost překonává nutnost, jak byla do té doby pojímána.[*36] Dosavadní představa nutnosti selhává. Podržet ji znamená nadiktovat přírodě jako zákon libovolné lidské vymezení, které si samo odporuje a je v rozporu se skutečností, znamená to popírat všechnu vnitřní nutnost v živé přírodě, znamená to vyhlásit chaotickou říši náhody za jediný zákon živé přírody.
„Gilt nichts mehr der Tausves-Jontof!”[23] - křičeli docela důsledně biologové všech škol.
Darwin.
HEGEL, „LOGIKA”, SV. I.[24]
„Nic, protikladné [nějakému] něco, nic nějakého něco, je určité nic” (str. 74).[25]
„Vzhledem k vzájemně se určující souvislosti (světového)[26] celku mohla metafysika - v jádře tautologicky - prohlašovat, že kdyby bylo odstraněno jedno zrnko prachu, zřítil by se celý vesmír” (str. 78).[27]
Hlavní místo o negaci. „Úvod”, str. 38: „že odporující si se neřeší v nulu, ani v abstraktní nic, nýbrž v negaci svého určitého obsahu” atd.[28]
Negace negace. „Fenomenologie”, Předmluva, str. 4: poupě, květ, plod atd.[29]