Jednota přírody a ducha.[1] Pro Řeky bylo samozřejmé, že příroda nemůže být nerozumná, ale i dnes nejhloupější empirikové dokazují svou argumentací (jakkoli je falešná), že jsou a priori přesvědčení, že příroda nemůže být nerozumná a rozum nemůže být v rozporu s přírodou.
Vývoj pojmu na příklad, nebo vztahu pojmů (positivní a negativní, příčina a důsledek, podstata [substance] a případek [akcident]) v dějinách myšlení má se k svému vývoji v hlavě jednotlivého dialektika jako vývoj organismu v paleontologii k svému vývoji v embryologii (nebo spíše v historii a v jednotlivém zárodku). Že tomu tak je, objevil Hegel nejprve pro pojmy. V historickém vývoji má náhodnost svou úlohu, která je v dialektickém myšlení tak jako ve vývoji embrya shrnuta v nutnosti.[2]
Abstraktní a konkretní. Všeobecný zákon o změně formy pohybu je mnohem konkretnější než kterýkoli jednotlivý „konkretní” příklad tohoto zákona.[3]
Usuzování a rozum.[4] Toto hegelovské rozlišování, podle něhož je jen dialektické myšlení rozumné, má určitý smysl. Veškeré usuzování: indukce, dedukce, tedy také abstrakce (druhové pojmy u Didony[5]: čtvernožci a dvounožci), analysa neznámých předmětů (již rozlousknutí ořechu je začátek analysy), synthesa (při projevech mazanosti zvířat) a jako spojení obou experiment (při nových překážkách a v nových situacích) - to máme společné se zvířaty. Co do způsobu jsou všechny tyto metody - tedy všechny prostředky vědeckého bádání, které uznává běžná logika - naprosto stejné u člověka a u vyšších živočichů. Jen co do stupně (rozvoj té které metody) se různí. Základní rysy metody jsou stejné a vedou k stejným výsledkům u člověka i u zvířete, dokud oba používají jen těchto elementárních metod anebo s nimi vystačí. Proti tomu dialektické myšlení, právě protože předpokládá zkoumání povahy pojmů samých - je možné jen u člověka, a i u člověka teprve na poměrně vysokém vývojovém stupni (buddhisté a Řekové) a dosáhne svého plného rozvoje ještě mnohem později moderní filosofií - a přesto již úžasné výsledky u Řeků(!), kteří dávno anticipují zkoumání.
Chemie, kde analysa jako způsob zkoumání převažuje, není ničím bez protipólu: bez synthesy.[6]
[O ROZTŘÍDĚNÍ SOUDŮ][7]
Dialektická logika se na rozdíl od staré, jenom formální logiky nespokojuje jako ona vypočítáním forem pohybu myšlení, t. j. různých forem soudu a úsudku, a kladením jich bez souvislosti vedle sebe. Naopak, odvozuje jednu formu z druhé, subordinuje je, místo aby je koordinovala, vyvíjí vyšší formy z nižších. Věren svému rozdělení celé logiky, dělí Hegel soudy takto:[8]
1. Soud inherentní [Urteil des Daseins], nejjednodušší forma soudu, kde se kladně nebo záporně vyjadřuje všeobecná vlastnost jednotlivého předmětu (positivní soud: růže je červená; negativní soud: růže není modrá; nekonečný soud: růže není velbloud).
2. Soud reflexivní [Urteil der Reflexion], kde vyjadřujeme poměr nebo vztah podmětu (singulární[9] soud., tento člověk je smrtelný; partikulární[10] soud: několik, mnoho lidí je smrtelných; universální[11] soud: všichni lidé jsou smrtelní, neboť člověk je smrtelný).
3. Soud nutnosti, kde vyjadřujeme podstatné určení o podmětu (kategorický soud: růže je rostlina; hypothetický soud: když vychází slunce, je den: disjunktivní soud: Lepidosiren je buď ryba, nebo obojživelník).
4. Soud pojmu, kde vypovídáme o podmětu, do jaké míry odpovídá své všeobecné povaze, nebo - jak to vyjadřuje Hegel - svému pojmu (asertorický soud: tento dům je špatný; problematický soud: má-li dům ty a ty vlastnosti, je dobrý; apodiktický soud: tento dům, který má ty a ty vlastnosti, je dobrý).
1. skupina - jednotlivý soud, 2. a 3. skupina - zvláštní soud, 4. skupina - všeobecný soud.
Jakkoli suše to zde zní a jakkoli svévolně působí na první pohled tu a tam tato klasifikace soudů, každý, kdo prostuduje geniální výklad v Hegelově „Velké logice” (Spisy, V, 63-115),[12] pochopí vnitřní pravdivost a nutnost tohoto roztřídění. Abychom ukázali, do jaké míry se toto roztřídění zakládá nejen na zákonech myšlení, nýbrž též na zákonech přírodních, chceme tu uvést velmi známý příklad mimo tuto souvislost.
Že třením vzniká teplo, věděl prakticky již prehistorický člověk, který snad již před 100.000 lety objevil, že se dá třením rozdělat oheň, a který ještě dříve zahříval studené části těla třením. Ale od té doby až k objevu, že tření je vůbec zdrojem tepla, uplynulo bůhví kolik tisíciletí. Tak či onak, přišel čas, kdy se lidský mozek vyvinul natolik, že mohl usoudit: „tření je zdrojem tepla”, soud inherentní, a to positivní.
Opět uplynula tisíciletí, až roku 1842 Mayer, Joule a Colding zkoumali tento zvláštní proces v jeho vztahu k jiným podobným procesům, které byly mezitím objeveny, t. j. podle jeho nejbližších všeobecných podmínek, a formulovali soud: „Všechen mechanický pohyb je schopen přeměnit se třením v teplo”. Tolik času a tak mnoho empirických znalostí bylo zapotřebí, než jsme mohli postoupit v poznání předmětu od shora uvedeného kladného inherentního soudu k universálnímu soudu reflexnímu.
Ale teď to šlo rychle. Již za 3 léta mohl Mayer aspoň v jádře pozvednout reflexivní soud na stupeň, na kterém je dnes:
„Každá forma pohybu je za podmínek stanovených pro každý určitý případ jak schopna, tak nucena zvracet se přímo nebo nepřímo v jakoukoli jinou formu pohybu.” To je soud pojmu, a to apodiktický, nejvyšší forma soudu vůbec.
Co se tedy jeví u Hegela jako vývoj formy myšlení soudu jako takového, s tím se setkáváme jako s vývojem našich theoretických znalostí o povaze pohybu vůbec, opírajících se o empirickou základnu. Ukazuje to však, že zákony myšlení a zákony přírodní jsou nutně v souladu, jakmile jsme je správně poznali.
Můžeme považovat první soud za soud singulární; zaznamenává se ojedinělá skutečnost, že třením vzniká teplo. Druhý soud můžeme považovat za soud partikulární: zvláštní forma pohybu, mechanická forma, ukázala tu vlastnost, že za zvláštních podmínek (třením) přechází v jinou zvláštní formu pohybu, v teplo. Třetí soud je soud universální: každá forma pohybu prokázala schopnost i nutnost přeměnit se v jakoukoli jinou formu pohybu. Touto formou nabyl zákon svého posledního vyjádření. Můžeme jej doložit novými objevy, můžeme mu dát nový bohatší obsah. Avšak k takto formulovanému zákonu samému nemůžeme již dodat nic. Ve své všeobecností, kde forma i obsah jsou stejně všeobecné, není schopen dalšího rozšíření: je to absolutní přírodní zákon.
Bohužel to pokulhává u formy pohybu bílkovin, alias života, dokud nedovedeme vyrobit bílkovinu.
Shora uvedené[13] snadno dokazuje, že k soudům není třeba jen Kantovy „soudnosti”, nýbrž i […].[14]
Jedinečnost, zvláštnost, obecnost - to jsou tři kategorie, v nichž se pohybuje celá „Nauka o pojmu”[15]. Přitom se pak nepostupuje od jedinečného k zvláštnímu a od zvláštního k obecnému jedním způsobem, nýbrž mnoha způsoby, a Hegel to dosti často ukazuje na příkladu postupu od jedince k rodu a druhu. A nyní přijdou Haeckelové se svou indukcí a vytrubují jako velký čin - proti Hegelovi -, že se má postupovat od jedinečného k zvláštnímu a pak k obecnému! - od jedince k rodu a pak k druhu - a pak připouštějí dedukční závěry, jež mají vést dále. Tito lidé tak uvízli v protikladu indukce a dedukce, že na ně redukují všechny logické formy závěru a vůbec při tom nepozorují, že 1) pod tímto názvem používají nevědomky docela jiných forem závěru, 2) že jim chybí celé bohatství forem závěru, pokud se nedá vtěsnat pod ony dvě formy, a 3) že tím z obou forem, indukce a dedukce, sami dělají úplný nesmysl.[16]
Indukce a dedukce[17] Haeckel, str. 75[18] a násl., kde Goethe dochází k indukčnímu závěru, že člověk, který normálně nemá mezičelistní kost, ji musí mít, dochází tedy nesprávnou indukcí[19] k něčemu správnému.
Haeckelův nesmysl: indukce proti dedukci. Jako by tomu nebylo tak, že dedukce = usuzování, a tudíž indukce je dedukce. To je výsledek polarisování. Haeckel, „Schöpfungsgeschichte” [Přírodní dějiny stvoření světa], str. 76-77,[20] soud se polarisuje v indukci a dedukci![21]
Před sto lety bylo indukcí objeveno, že raci a pavouci jsou hmyz a všichni ostatní nižší živočichové červi. Indukcí bylo nyní zjištěno, že je to nesmysl a že existuje x tříd. V čem tedy tkví výhoda t. zv. indukčního úsudku, který může být právě tak nesprávný jako t. zv. dedukční úsudek, jehož podkladem je klasifikace?
Indukce nemůže nikdy dokázat, že jednou nebude ssavec bez mléčných žláz. Dříve byly prsní bradavky znakem ssavce. Ale ptakopysk je nemá.
Celý podfuk s indukcí byl vynalezen Angličany: Whewell, Inductive Sciences,[22] zahrnuje čistě matematické [vědy],[23] a odtud protiklad k dedukci. Ani stará, ani nová logika o tom nic neví. Všechny formy úsudku, které vycházejí z jednotlivého, jsou experimentální a zakládají se na zkušeností, ba indukční úsudek vychází dokonce z V-J-Z[24] (všeobecného).
Pro schopnost myšlení našich přírodovědců je rovněž příznačné, že se Haeckel fanaticky staví za indukci právě ve chvíli, kdy se o výsledcích indukce - klasifikaci - všude pochybuje (Limulus - pavouk, Ascidia - obratlovec nebo Chordatum, Dipnoi jsou proti původní definici obojživelníků přece ryby) a den co den jsou objevovány nové skutečnosti, které překonávají celou dřívější indukční klasifikaci. Jaké krásné potvrzení Hegelovy these, že indukční úsudek je v podstatě problematický![25] Dokonce celá klasifikace organismu byla vývojovou theorií odňata indukci a redukována na „dedukci”, odvození - jeden druh se doslova dedukuje z druhého původem - a je nemožné dokázat vývojovou theorii pouhou indukcí, protože je zcela protiindukční. Pojmy, s nimiž pracuje indukce: druh, rod, třída jsou zásluhou evoluční theorie pohyblivé a tudíž relativní: ale nelze užívat relativních pojmu pro indukci.[26]
Všeindukcionistům.[27] Všechna indukce světa by nám nepomohla ujasnit proces indukce. Toho mohla dosáhnout jen analysa tohoto procesu. - Indukce a dedukce patří k sobě tak jako synthesa a analysa. Místo abychom vynášeli jednostranně do nebes jednu na úkor druhé, musíme se snažit použít každé na svém místě a to můžeme jen tehdy, máme-li na mysli, že patří k sobě, že se vzájemně doplňují. - Podle indukcionistů by indukce byla neomylnou metodou. Je tak málo neomylná, že její zdánlivě nejjistější výsledky jsou den ze dne překonávány novými objevy. Světelné částečky a tepelná látka byly výplody indukce. A jak se to má s nimi dnes? Indukce nás učila, že všichni obratlovci mají centrální nervovou soustavu rozdělenou na mozek a míchu a že mícha je uzavřena v obratlích z chrupavky nebo kosti - podle nichž ostatně dostali i své jméno. A tu se vykuklil Amphioxus jakožto obratlovec s nediferencovanou centrální nervovou soustavou a bez obratlů. Indukce zjistila, že ryby jsou ti obratlovci, kteří po celý život dýchají výlučně žábrami. A tu se vynoří živočichové, jejichž rybí charakter je téměř všeobecně uznáván, kteří však mimo žábry mají dobře vyvinuté plíce, a ukáže se, že každá ryba má potenciální plíce v plovacím měchýři. Teprve odvážnou aplikací vývojové theorie pomohl Raeckel indukcionistům, kterým tyto protiklady dokonce hověly. - Kdyby indukce byla skutečně tak neomylná, kde by se vzaly překotné změny klasifikace v organickém světě? Jsou přece nejvlastnějším produktem indukce, a přece se navzájem pobíjejí.
Indukce a analysa.[28] Přesvědčivý příklad o tom, jak nepatrný nárok si může indukce dělat na to, aby byla považována za jedinou převládající formu vědeckých objevu, nacházíme v thermodynamice: parní stroj je nejpádnějším důkazem toho, že lze dodat teplo a získat mechanický pohyb 100.000 parních strojů to nedokázalo o nic přesvědčivěji než jeden, avšak stále více nutily fysiky, aby to vysvětlili. Sadi Carnot byl první, kdo se do toho vážně pustil. Avšak nikoli indukcí. Studoval parní stroj, analysoval jej a zjistil, že se u něho proces, o který šlo, nejeví v čisté formě, nýbrž že je zastřen různými vedlejšími procesy. Odstranil tyto vedlejší okolností, bezvýznamné pro vlastní proces, a konstruoval ideální parní stroj (nebo plynový stroj), který se sice právě tak nedá vyrobit, jako na př. geometrická přímka nebo plocha, ale svým způsobem koná tutéž službu jako tyto matematické abstrakce: ukazuje proces v čisté, nezávislé, nefalšované formě. A přímo nosem narazil na mechanický ekvivalent tepla (viz význam jeho funkce C), který nemohl objevit a vidět jen proto, že věřil v tepelnou látku. Toť zároveň důkaz škodlivostí falešných theoríí.
Empirické pozorování samo o sobě nemůže nikdy dostatečně dokázat nutnost. Post hoc, ale nikoli propter hoc[29] („Enc.”, I, 84).[30] To je tak správné, že ze stálého vycházení slunce ráno nevyplývá, že zítra zase vyjde, a vskutku nyní víme, že přijde okamžik, kdy jednoho rána slunce nevyjde. Ale důkaz nutností je v lidské činností, v pokusu, v práci: jsem-li schopen učinit to post hoc,[31] stává se to totožným s propter hoc.[32]
Kausalita.[33] První věc, která je nám nápadná pří pozorování pohybující se hmoty, je vzájemná souvislost jednotlivých pohybů jednotlivých těles, okolnost, že jsou vzájemně podmíněny. Nacházíme však nejen, že po určitém pohybu následuje jiný, nýbrž nacházíme také, že můžeme způsobit určitý pohyb tím, že pro něj připravíme podmínky, za jakých probíhá v přírodě, ba že dokonce můžeme způsobit pohyby, které se v přírodě vůbec nevyskytují (průmysl), alespoň ne tímto způsobem, a že můžeme těmto pohybům dát předem určitý směr a rozsah. Tím, t. j. činností člověka vzniká představa kausality, představa, že jeden pohyb je příčinou druhého. Pravidelný sled určitých přírodních jevů může sice dát vzniknout představě kausality: teplo a světlo, které přicházejí se sluncem, ale tím se nepodává žádný důkaz a v tom má Humův skepticismus pravdu, tvrdl-li, že pravidelné post hoc nemůže nikdy odůvodnit propter hoc. Avšak činnost člověka je zkouškou kausality. Soustřeďujeme-li čočkou sluneční paprsky v ohnisko a činíme je stejně účinnými jako paprsky obyčejného ohně, dokazujeme tím, že teplo pochází ze slunce. Vložíme-li do pušky zápalku, výbušnou náplň a střelu a potom vystřelíme, počítáme[34] s účinkem předem známým ze zkušenosti, protože do všech podrobností můžeme sledovat celý proces vznícení, spálení, výbuchu, náhlou přeměnu v plyn a tlak plynu na střelu. A tu ani skeptik nemůže říci, že z dosavadní zkušenosti nevyplývá, že tomu bude příště právě tak. Neboť občas se vskutku stává, že tomu tak není, že selže zapalování nebo střelný prach, že praskne hlaveň atd. Ale právě toto dokazuje kausalitu, místo aby ji potíralo, protože můžeme zjistit příčinu každé takové úchylky od pravidla: chemický rozklad zápalky, vlhkost atd. prachu, poškozená hlaveň atd. atd., takže se zde kausalita zkouší vlastně dvojmo. - Jak přírodověda, tak filosofie zanedbávaly dosud úplně vliv činnosti člověka na jeho myšlení; znají jen přírodu na jedné straně, myšlení na druhé straně. Ale právě měnění přírody člověkem, nikoli jen příroda jako taková, je nejpodstatnějším a nejbezprostřednějším základem lidského myšlení a v tom poměru, jak se člověk učil měnit přírodu, rostla jeho inteligence. Naturalistické pojetí dějin, jako na př. více méně u Drapera a jiných přírodovědců, jako by příroda výlučně působila na člověka a přírodní podmínky všude výlučně podmiňovaly jeho historický vývoj, je proto jednostranné a zapomíná, že člověk také působí zpětně na přírodu, mění jí a vytváří si nové existenční podmínky. Z „přírody” Německa, jaké bylo v době, kdy se tam přistěhovali Germáni, zbylo jen po čertech málo. Povrch země, podnebí, rostlinstvo, zvířena a lidé sami se nesmírně změnili a to vše lidskou činností, kdežto změny v přírodě Německa za tu dobu - změny, k nimž došlo bez přičinění člověka - jsou nevypočítatelně malé.
Vzájemné působení je první věc, na kterou narazíme, sledujeme-li pohybující se hmotu jako celek s hlediska dnešní přírodovědy. Vidíme řadu forem pohybu, mechanický pohyb, teplo, světlo, elektřinu, magnetismus, chemické slučování a rozkládání, přechody skupenství, organický život, a vyjmeme-li zatím ještě organický život, přecházejí všechny tyto formy jedna v druhou, vzájemně se podmiňují, tu jsou příčinou, tam účinkem a celkový součet pohybů ve všech měnících se formách zůstává týž (Spinoza: substance je causa sui [příčinou samy sebe] - výstižně vyjadřuje vzájemné působení. Mechanický pohyb se mění v teplo, elektřinu, magnetismus, světlo atd. a naopak. Přírodověda tedy potvrzuje, co řekl Hegel (kde?), že vzájemné působení je pravá causa finalis [konečná příčina] věcí. Nemůžeme dojít dále než k poznání tohoto vzájemného působení, protože za ním už není co poznával. Když jsme poznali formy pohybu hmoty (k tomu sice máme ještě hodně daleko pro krátkou existenci přírodovědy), poznali jsme hmotu samu, a tím je poznání úplné. (Celé Grovovo nedorozumění o kausalitě tkví v tom, že se mu nepodařilo dospět ke kategorii vzájemného působení; má věc, avšak nikoli abstraktní myšlenku, a z toho plyne zmatek - str. 10-14)[35]. Teprve od tohoto universálního vzájemného působení se dostáváme ke skutečnému kausálnímu vztahu. Abychom porozuměli jednotlivým jevům, musíme je vytrhnout ze všeobecné souvislosti, sledovat je isolovaně, a tu se střídající se pohyby projevují jeden jako příčina a druhý jako účinek.[36]
Pro toho, kdo popírá kausalitu, je každý přírodní zákon hypothesou a mimo jiné rovněž chemický rozbor planet prismatickým spektrem. Jaká je to mělkost myšlení přestat na tom.[37]
O NÄGELIOVĚ NESCHOPNOSTI POZNAT NEKONEČNO[38]
Nägeli, p. 12-13[39]
Nägeli praví nejprve, že nemůžeme poznat skutečně kvalitativní rozdíly, a hned nato říká, že se takové „absolutní rozdíly” v přírodě nevyskytují! (str. 12.)
Předně, každá kvalitativní nekonečnost má mnoho kvantitativních gradací, na př. barevné odstíny, tvrdost a měkkost, dlouhověkost atd., a ty jsou, třebaže kvalitativně rozdílné, měřitelné a poznatelné.
Za druhé, neexistují kvality, nýbrž jen věci s kvalitami, a to s nekonečně mnoho kvalitami. U dvou různých věcí jsou vždy jisté kvality (při nejmenším vlastnosti tělesnosti) společné, jiné odlišné stupněm, ještě jiné mohou jedné z nich úplně chybět. Vezměme tyto dvě krajně rozdílné věci - na př. meteorit a člověka - spolu stranou, tu přitom objevíme málo společného, nanejvýš že oběma je společná tíže a jiné všeobecné vlastnosti těles. Ale mezi oběma těmito věcmi je nekonečná řada přírodních předmětů a procesů, které nám dovolují doplnit řadu od meteoritu až po člověka a každému členu řady vykázat jeho místo v souvislosti přírody, takto ji poznat. To připouští sám Nägeli.
Za třetí by nám mohly naše rozdílné smysly dávat naprosto kvalitativně rozdílné dojmy. Vlastnosti, jež poznáváme prostřednictvím zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, byly by tudíž absolutně rozdílné. Avšak i zde rozdíly padají s pokrokem bádání. Čich a chuť jsou již dávno poznány jako příbuzné, k sobě patřící smysly, vnímající k sobě patřící, ne-li totožné vlastností. Zrak i sluch vnímají kmity vln. Hmat a zrak se navzájem tak doplňují, že zhusta můžeme podle toho, jak věc vypadá, říci, jaké jsou její hmatové vlastnosti. A konečně, vždy je to totéž já, které všechny tyto rozdílné smyslové dojmy vnímá a zpracovává, tedy shrnuje vjedno, a právě tak jsou tyto rozdílné dojmy skýtány touž věcí, jejímiž společnými vlastnostmi se jeví, kterou tedy pomáhají poznat. Uvedení těchto rozdílných vlastností, přístupných jen rozdílným smyslům, ve vnitřní vzájemnou souvislost je právě úkolem vědy, která si až dosud nestěžovala, že místo pěti speciálních smyslů nemáme jeden generální smysl, nebo že chuti a pachy nemůžeme vidět nebo slyšet.
Ať se podíváme kamkoli, nikde v přírodě nejsou lakové „kvalitativně nebo absolutně rozdílné oblasti”, které jsou označovány za nepochopitelné. Všechen zmatek vzniká z matení kvality a kvantity. Podle panujícího mechanického názoru pokládá Nägeli všechny kvalitativní rozdíly jen potud za vysvětlené, pokud mohou být redukovány na kvantitativní (o tom na jiném místě), resp. tím, že pokládá kvalitu a kvantitu za absolutně různé kategorie. Metafysika.
„Můžeme poznat jen konečné atd.”[40] To je úplně správné, pokud do okruhu našeho poznání spadají jen konečné předměty. Ale tato poučka potřebuje doplnění: „můžeme v základě poznávat jen nekonečné”. Fakticky spočívá všechno skutečné, vyčerpávající poznání jen v tom, že povyšujeme jedinečné v myšlence z jedinečnosti do zvláštnosti a ze zvláštnosti do obecnosti, že nekonečné nacházíme a zjišťujeme v konečném, věčné v pomíjejícím. Forma obecnosti je však formou uzavřenosti v sobě [Insichabgeschlossenheit], tedy nekonečnosti, je shrnutím mnoha konečen v nekonečno. Víme, že chlor a vodík se v určitých tlakových a tepelných mezích a za působení světla výbuchem slučují v chlorovodík, a jakmile to víme, víme také, že se to děje všude a vždy, kde jsou dány uvedené podmínky, a může být lhostejné, zda se to opakuje jednou nebo milionkrát a na kolika nebeských tělesech. Formou obecnosti v přírodě je zákon a nikdo tolik nemluví o věčnosti přírodních zákonů jako přírodovědci. Jestliže tedy Nägeli praví, že lidé dělají konečno nezbadatelným, když chtějí zbádat nejen toto nekonečno, nýbrž když k němu přimíchávají věčné, tu popírá buď poznatelnost přírodních zákonů, nebo jejích věčnost. Všechno pravé poznání přírody je poznáním věčného, nekonečného, a tudíž v podstatě absolutní.
Avšak toto absolutní poznání má jeden velký háček. Jako se nekonečnost poznatelné látky skládá ze samých konečností, tak se také skládá nekonečnost absolutně poznávajícího myšlení z nekonečného množství konečných lidských hlav, které vedle sebe a po sobě pracují na tomto nekonečném poznání, dělají praktické a theoretické kotrmelce, vycházejí ze skreslených, jednostranných, chybných předpokladů, jdou po nesprávných, křivých, nejistých cestách a často nepostihnou to pravé, když do toho vrazí nosem (Priestley).[41] Poznání nekonečna je tedy obklopeno hradbou dvojnásobných těžkostí a může se uskutečnit jen v jakémsi nekonečném asymptotickém progresu. A to nám úplně stačí, abychom mohli říci: nekonečno je právě tak poznatelné jako nepoznatelné, a to je vše, co potřebujeme.
Je vlastně komické, že Nägeli říká totéž: „Můžeme poznat jen konečné, ale můžeme také poznat všechno konečné, co spadá do okruhu našeho smyslového vnímání.”[42] To konečné, co spadá do okruhu atd., dává právě v úhrnu nekonečno, neboť tento úhrn to právě je, odkud Nägeli čerpá svou představu o nekonečnu. Bez tohoto nekonečna by neměl žádnou představu o nekonečnu!
(O špatném nekonečnu jako takovém budeme mluvit na jiném místě.)
Před tímto zkoumáním nekonečnosti toto:
1. „Nepatrná oblast” co do prostoru a času,
2. „Pravděpodobně nedostatečný rozvoj smyslových orgánů”,
3. „Můžeme poznávat jen konečné, pomíjející, střídavé, rozdílné stupněm a relativní, neboť můžeme pouze přenášet matematické pojmy na věci přírody a soudit o těchto věcech podle měr odvozených z nich samých. O nekonečném nebo věčném, o stálém a trvalém, o absolutních rozdílech nemáme představu. Víme přesně, co znamená jedna hodina, jeden metr, jeden kilogram, ale nevíme, co je čas, prostor, síla a látka, pohyb a klid, příčina a účinek.”[43]
To je známá písnička. Napřed se dělají abstrakce ze smyslových věcí a pak se chce je smysly poznávat, vidět čas a čichat prostor. Empirik se tak zabere do zvyku empirického poznávání, že se domnívá, že je ještě na poli smyslového poznávání, když už má co dělat s abstrakcemi. Víme, co je hodina, metr, ale nevíme, co je čas a prostor! Jako by čas byl něco jiného než samé hodiny a prostor něco jiného než samé krychlové metry! Obě formy existence hmoty nejsou bez hmoty samozřejmě ničím, jsou to prázdné představy, abstrakce, které existují jen v naší hlavě. Ale také prý nevíme, co je hmota a pohyb! Ovšemže ne, neboť hmotu jako takovou a pohyb jako takový ještě nikdo neviděl nebo jinak smyslově nepoznal, nýbrž jen různé, skutečně existující látky a formy pohybu. Látka, hmota není nic jiného než souhrn všech látek a z tohoto souhrnu je abstrahován tento pojem; pohyb jako takový není nic jiného než souhrn všech smysly vnímatelných forem pohybu; slova jako hmota a pohyb nejsou ničím jiným než zkratkami, v něž shrnujeme mnoho různých smysly vnímatelných věcí podle jejich společných vlastností. Hmota a pohyb nemohou tedy být poznány jinak než zkoumáním jednotlivých látek a forem pohybu, a tím, že je poznáváme, poznáváme zároveň i látku a pohyb jako takové. Jestliže tedy Nägeli říká, že nevíme, co je čas, prostor, hmota, pohyb, příčina a účinek, říká pouze, že si svou hlavou nejprve děláme abstrakce ze skutečného světa a pak nemůžeme tyto abstrakce, které jsme sami vytvořili, poznat, protože to jsou věci myšlenky, a ne věci smyslů, všechno poznání je[44] však měření smysly! Právě jako ta obtíž u Hegela, můžeme sice jíst třešně a švestky, avšak ne ovoce, protože ovoce jako takové ještě nikdo nejedl.[45]
Tvrdí-li Nägeli, že v přírodě je pravděpodobně mnoho forem pohybu, které nemůžeme svými smysly vnímat, pak je to ubohá omluva, rovná vzdání se - alespoň pro naše poznání - zákona o nestvořitelnosti pohybu. Neboť tyto nevnímatelné formy pohybu se přece mohou proměnit v pohyb vnímatelný pro nás! Tak by se na př. snadno vysvětlila kontaktní elektřina!
Ad vocem [k] Nägeli:[46] nepostižitelnost nekonečna. Jakmile řekneme, že hmota a pohyb nejsou stvořeny a jsou nezničitelné, říkáme, že svět existuje jako nekonečný postup, t. j. ve formě špatné nekonečnosti, a pochopili jsme z. toho procesu vše, co se pochopit dá. Nanejvýš ještě zbývá otázka, zda tento proces je - ve velkém koloběhu - věčným opakováním téhož, nebo zda koloběhy mají sestupné a vzestupné větve.
Špatná nekonečnost.[47] Pravá nekonečnost byla již Hegelem správně zařazena do zaplněného prostoru a času, do přírodního procesu a do dějin. Celá příroda se nyní rovněž rozplynula v dějiny a dějiny se odlišují od dějin přírody jen jako vývojový proces sebe si uvědomujících organismů. Tato nekonečná rozmanitost přírody a dějin má v sobě nekonečnost prostoru a času - špatnou nekonečnost - jenom jako odvozený moment, sice podstatný, ale nikoli převládající. Krajní hranicí naší přírodovědy byl dosud náš vesmír, a abychom poznali přírodu, nepotřebujeme ty nekonečně početné vesmíry mimo něj. Vskutku, jen jediné slunce z milionů tvoří se svou sluneční soustavou podstatnou základnu našich astronomických výzkumů. Pro pozemskou mechaniku, fysiku a chemii jsme více méně omezeni na naši malou zemi a pro organickou vědu jsme na ni omezeni úplně. A přece to neznamená žádné podstatné omezeni prakticky nekonečné rozmanitosti jevů a poznání přírody, právě tak jako dějiny netrpí podobným, dokonce větším omezením na poměrně krátké údobí a malý úsek země.
1. Podle Hegela je nekonečný postup pustá prázdnota, protože se jeví toliko jako věčné opakování téže věci: 1 + 1 + 1 atd.
2. Ve skutečnosti to však není opakování, nýbrž vývoj, pohyb vpřed nebo vzad a tím se stává nutnou formou pohybu. Nemluvě ani o tom, že není nekonečný: konec životního údobí země dá se již nyní předvídat, avšak země není celý vesmír. V Hegelově soustavě byl pro dějiny přírody v čase vyloučen jakýkoli vývoj, jinak by příroda nebyla druhým bytím ducha. Ale v lidských dějinách uznává Hegel nekonečný postup jako jedinou pravou formu existence „ducha”, třebaže fantasticky předpokládá vyústění tohoto vývoje - ustavení Hegelovy filosofie.
3. Existuje také nekonečné poznání[*37]: questa infinità che le cose non hanno in progresso, la hanno in giro [tuto nekonečnost, kterou věci nemají v postupu, mají v kruhu].[49] Je tudíž zákon o střídání forem pohybu nekonečný, v sobě uzavřený. Ale takové nekonečnosti jsou opět zatíženy konečností, projevují se jen po kouscích. Tak také 1/(r2).[50]
Věčné přírodní zákony se mění stále více v historické zákony. Že voda je při teplotě od 0°-100° C kapalinou, je věčný přírodní zákon, aby však byl platný, je třeba 1) vody, 2) dané teploty, 3) normálního tlaku. Na Měsíci není voda, na Slunci jsou jen prvky vody a pro tato dvě nebeská tělesa uvedený zákon neplatí. - Meteorologické zákony jsou též věčné, ale jen pro Zemi nebo pro těleso, které má velikost, hustotu, inklinaci osy a teplotu Země, a za předpokladu, že má atmosféru ze stejné směsi kyslíku a dusíku a že se vypařuje a sráží stejné množství vodní páry. Měsíc nemá atmosféru, Slunce má atmosféru žhavých kovových výparů; Měsíc nemá meteorologii, meteorologie Slunce je zcela odlišná od naší. - Celá naše oficiální fysika, chemie a biologie jsou výlučně geocentrické, počítané jen s ohledem na Zemi. Chybějí nám dosud veškeré znalosti o podmínkách elektrického a magnetického napětí na Slunci, stálicích, mlhovinách, ba dokonce na oběžnících, které mají jinou hustotu než naše planeta. Na Slunci neplatí pro vysokou teplotu zákony o chemickém slučování prvků nebo platí jen dočasně na okraji sluneční atmosféry a sloučeniny se opět rozkládají, když se přibližují Slunci. Chemie Slunce je nicméně v procesu zrodu a je nutně zcela jiná než chemie Země; nevyvrací ji, stojí mimo ni. V mlhovinách snad neexistují ani ty z 65 prvků, které jsou možná samy sloučeninami. Chceme-li tedy hovořit o všeobecných přírodních zákonech, které se dají stejně aplikovat na všechna tělesa od mlhovin až po člověka - zbývá nám jen přitažlivost a snad nejvšeobecnější formulace theorie o přeměně energie, vulgo [jak se obyčejně říká], mechanická theorie tepla. Ale sama tato theorie, aplikujeme-li ji důsledně na všechny přírodní jevy, promění se v historické podání postupných změn, jež se udály v některé soustavě vesmíru od jejího vzniku až do jejího zániku, tedy v historii, v níž převládají v každém stadiu různé zákony, t. j. různé formy projevu téhož universálního pohybu, a tudíž trvale a všeobecně neplatí nic než pohyb.[51]
Geocentrické stanovisko v astronomii je před pojaté a právem bylo odstraněno. Avšak pokračujeme-li ve výzkumu, přichází si čím dál tím víc na své. Slunce atd. slouží Zemi (Hegel, „Naturphil.”, str. 157).[52] (Celé obrovské Slunce existuje jen kvůli malinkým planetám.) Vše kromě geocentrické fysiky, chemie, biologie, meteorologie atd. je pro nás nemožné a neztrácí nic prohlašováním, že platí pouze pro Zemi a že jsou tedy jen relativní. Bereme-li to vážně a požadujeme vědu bez centra, znamená to konec veškeré vědy; nám [stačí], víme-li, že za stejných podmínek všude totéž [...][53]
Poznání.[54] Mravenci mají jiné oči než my, vidí chemické(?) světelné paprsky („Nature” z 8. června 1882, Lubbock),[55] avšak dotáhli jsme to v poznání těchže pro nás neviditelných paprsků mnohem dál než mravenci a již to, že můžeme dokázat, že mravenci vidí předměty, které jsou pro nás neviditelné, a že tento důkaz spočívá na samých vjemech, které děláme svýma očima, ukazuje, že speciální konstrukce lidského oka není absolutní překážkou lidského poznání.
K našemu zraku nepřistupují jen ostatní smysly, nýbrž i naše schopnost myšlení. A s tou se to má právě tak jako se zrakem. Abychom věděli, co lze zjistit naším myšlením, není nic platné snažit se najít sto let po Kantovi dosah myšleni z kritiky rozumu, zkoumáním nástroje poznání. To by bylo stejné, jako kdyby Helmholtz nedokonalosti našeho zraku (vskutku nutné nedokonalosti, protože oko, jež by vnímalo všechny paprsky, nevidělo by právě proto vůbec nic) a konstrukci oka, která omezuje vidění do určitých mezí a ani tak přesně nereprodukuje, užíval jako důkazu, že oko nás nesprávně nebo zrádně zpravuje o vlastnostech toho, co vidí. Co dovede zjistit naše myšlení, vidíme mnohem spíše z toho, co již zjistilo a co ještě denně zjišťuje. A toho je dost, jak co do kvantity, tak co do kvality. Proti tomu je zkoumání forem myšlení, logických kategorií, velmi výhodné a potřebné; a soustavně se do toho pustit, toho se od Aristotelových dob podjal jen Hegel.
Nepřijdeme sice nikdy na to, jak se mravencům jeví chemické paprsky. Koho to rmoutí, tomu není pomoci.
Vývojovou formou přírodovědy, pokud myslí, je hypothesa. Je pozorována nová skutečnost, která znemožňuje dosavadní způsob vysvětlení skutečností náležejících do téže skupiny. Od toho okamžiku je třeba nových způsobů vysvětlení - nejprve založených jen na omezeném počtu skutečností a pozorování. Další pozorovací materiál vyplení tyto hypothesy, odstraňuje jedny, opravuje druhé, až je konečně formulován zákon v čisté formě. Kdyby se mělo čekat, až materiál pro zákon bude čistý, vedlo by to k suspensi myšlenkového zkoumání, a již z tohoto důvodu by zákon nikdy nevznikl.
Počet a střídání navzájem se vytlačujících hypothes - není-li tu logické a dialektické předběžné vzdělání přírodovědců snadno vyvolává představu, že nemůžeme poznat podstatu věcí (Haller a Goethe).[56] To není zvláštnosti přírodovědy, protože všechno lidské poznání se vyvíjí v mnohonásobně spletené křivce; a theorie se také navzájem vytlač ují i v historických disciplinách (včetně filosofie), z čehož však na př. nikdo neusuzuje, že formální logika je nesmysl. - Poslední forma tohoto názoru - „věc o sobě”. Za prvé tento výrok, že nemůžeme poznat věc o sobě (Hegel, „Enc.”, § 44) vystupuje z vědy do fantasie. Za druhé neobohacuje naše vědecké znalosti, neboť nemůžeme-li se věcmi zabývat, neexistují pro nás. A za třetí je pouhou frází a nikdy se neaplikuje. Abstraktně vzato, zní zcela rozumně. Ale dejme tomu, že jej aplikujeme. Co bychom si myslili o zoologovi, který by řekl: „Zdá se, že pes má 4 nohy, ale nevíme, nemá-li ve skutečnosti 4 miliony nohou nebo vůbec žádné?” O matematikovi, který nejprve definuje trojúhelník, že má 3 strany, a potom prohlásí, že neví, nemá-li 25 stran? Ze se zdá, že 2X2 jsou 4? Ale přírodovědci si dávají dobrý pozor, aby neaplikovali frázi věci o sobě v přírodovědě; a dovolují si ji aplikovat jen tehdy, když přecházejí do filosofie. To i nejlepší důkaz, jak málo ji berou vážně a jak malou cenu má sama. Kdyby ji brali vážně, proč by se vůbec mělo něco zkoumat? Pojata historicky měla by věc určitý smysl: můžeme poznávat jen za podmínek naší epochy a nakolik tyto podmínky stačí.[57]
Věc o sobě[58]: Hegel, „Logika” 1, 2, str. 10, také později celá stal o tom[59]: „Skepticismus si nedovolil říci „to jest”; novější idealismus (t. j. Kant a Fichte) si nedovolil považovat poznání za znalost o věci o sobě[*38] ... Zároveň však skepticismus připustil mnohoznačná určení svého zdání nebo mnohem spíše jeho zdání obsahovalo celé mnohoznačné bohatství světa. Právě tak chápe jev idealismu (t. j. co idealismus nazývá jevem) celý rozsah těchto mnohoznačných určení... Proto je zcela možné, že základem tohoto obsahu není žádné bytí, žádná věc nebo žádná věc o sobě; tento obsah zůstává pro sebe takový, jaký je; byl jen přeložen z bytí do zdání.[61] Hegel je zde tedy mnohem rozhodnějším materialistou než moderní přírodovědci.
Cenná sebekritika Kantovy věci o sobě [ukazující], že Kant ztroskotává také na myslícím já, v němž rovněž nachází nepoznatelnou věc o sobě (Hegel, V, str. 256 a násl.) .[62]