BÜCHNER[1]
Vznik směru. Rozklad německé filosofie v materialismus - kontrola vědy zrušena - vypuklo mělké materialistické popularisování, jež mělo nahradit nedostačující vědu. Zkvétalo v době nejhlubšího ponížení měšťáckého Německa a oficiální německé vědy - 1850-1860. Vogt, Moleschott, Büchner. Vzájemné pojištění. - Znovuoživení, neboť do módy se dostává darwinismus, který si tito pánové rovnou zpachtovali.
Nemusili bychom si jich všímat a nechat je, aby se věnovali svému nechvalnému, byť omezenému zaměstnání vštěpovat německému šosákovi filosofii, atheismus atd., nebýt 1) spílání filosofii (uvést místa)[*34], jež všemu navzdory tvoří slávu Německa, 2) troufalosti aplikovat tuto theorii přírody na společnost a reformovat socialismus. Nutí nás tím, abychom si jich všimli.
Především, čeho dosahují na svém vlastním poli působnosti?
Citáty.
2. Zvrat, str. 170-171. Odkud náhle toto hegelovství?[3] Přechod k dialektice.
Dva filosofické směry: Metafysický s nehybnými kategoriemi, dialektický (Aristoteles a zejména Hegel) s plynulými kategoriemi; doklady, že tylo nehybné protiklady důvodu a následku, příčiny a účinku, totožnosti a rozdílnosti, zdání a bytí jsou neudržitelné, že analysa dokazuje, že jeden pól je v druhém in nuce [v zárodku], že v určitém bodě se jeden pól přeměňuje v druhý a že všechna logika se vyvíjí jen z těchto postupujících protikladů. - To je u samého Hegela mystické, protože se kategorie objevuje jako něco předem existujícího a dialektika reálného světa jako její pouhý odlesk. Ve skutečnosti naopak: dialektika hlavy je jen odlesk forem pohybu reálného světa, jak přírody, tak dějin. Až do konce minulého století, ba dokonce do roku 1830 vystačili přírodovědci jakž takž se starou metafysikou, protože skutečná věda nepřesahovala mechaniku - pozemskou a kosmickou. Nicméně do věci již vnesla zmatek vyšší matematika, jež považuje věčnou pravdu nižší matematiky za překonané stanovisko, často tvrdí opak a předkládá poučky, které se nižšímu matematikovi jeví jako úplný nesmysl. Ztrnulé kategorie se tu rozplynuly; matematika se dostala na pole, kde i tak prosté vztahy, jako na příklad vztahy pouhé abstraktní kvantity, špatné nekonečno, vzaly na sebe úplnou dialektickou podobu a přinutily matematiky, aby se stali dialektiky nevědomky a proti své vůli. Nic není směšnější než vytáčky, podfuky a pomůcky z nouze, k nimž se matematikové uchylují, aby rozřešili tento rozpor, aby smířili vyšší a nižší matematiku, aby si ujasnili, že to, k čemu došli jako k nepopiratelnému výsledku, není čirý nesmysl, a vůbec aby racionálně vysvětlili výchozí bod, metodu a výsledky matematiky nekonečna.
Avšak nyní je vše jiné. Chemie, abstraktní dělitelnost fysikálního, špatná nekonečnost - atomistika. Fysiologie - buňka (organický vývojový proces jak jedince, tak druhů diferenciací je nejpádnějším ověřením racionální dialektiky) a konečně totožnost přírodních sil a jejich vzájemná proměna, která znamenala konec vší stálosti kategorií. Přesto většina přírodovědců je dosud v zajetí starých metafysických kategorií a jsou bezmocní, když tyto moderní zkušenosti, které tak říkajíc prokazují dialektiku v přírodě, mají být racionálně vysvětleny a uvedeny do vzájemného vztahu. A zde bylo třeba přemýšlet: atom a molekulu atd. nelze pozorovat pod mikroskopem, nýbrž jen myšlenkovým procesem. Srovnej chemiky (vyjímaje Schorlemmera, který zná Hegela) a Virchowovu „Celulární pathologii”, kde nakonec všeobecné fráze musí zakrýt autorovu nemohoucnost. Dialektika zbavená mysticismu se stává absolutní nutností pro přírodovědu, která opustila pole, kde stačily ztrnulé kategorie, jakási nižší matematika logiky, její všední nástroj. Filosofie se posmrtně mstí na přírodovědě za to, že ji opustila - a přece mohli přírodovědci již na přírodovědeckých úspěších filosofie vidět, že v ní bylo něco, čím je předčila i na jejich vlastním poli (Leibniz - zakladatel matematiky nekonečna, proti kterému se indukční osel Newton[4] jeví plagiátorem a porušovatelem[5]; Kant - theorie vzniku světa před Laplacem; Oken, který první v Německu přijal vývojovou theorii; Hegel, jehož [...][6] shrnutí a racionální roztřídění přírodních věd je větší čin než všechen materialistický nesmysl dohromady).
O Büchnerově nároku usuzovat o socialismu a ekonomii podle boje o bytí: Hegel („Encyklopädie”, I, str. 9) o ševcování.[7]
O politice a socialismu: rozum, na který svět čekal, str. 11.[8]
Oddělení, koexistence a sledování. Hegel, Encyklopädie, str. 35, jako určení smyslového, představy.[9]
Hegel, „Enc.”, str. 40. Přírodní jevy[10]. - avšak u Büchnera se nepřemýšlí, jen se opisuje, proto zbytečné.
Str. 42. Solon má svůj zákon „z vlastní hlavy”[11] - Büchner dokáže totéž, pokud jde o moderní společnost.
Str. 45. Metafysika - věda o věcech[12] - nikoli o pohybech.
Str. 53. „Pro zkušenost má velký význam, jaký rozum přistupuje ke zkoumání skutečnosti. Velký rozum dělá velké zkušenosti a všímá si v pestré směsici jevů toho, co má význam.”[13]
Str. 56. Paralelismus mezi lidským jedincem a dějinami[14] = paralelismus mezi embryologií a paleontologii.
Jako je Fourier a mathematical poem [matematická báseň][15], a přece ještě používán, tak je Hegel a dialectical poem [dialektická báseň][16].
Nesprávná theorie porésnosti[17] (podle níž různé lžihmoty, tepelná hmota atd. jsou uloženy jedna druhé v párech a přece se neprolínají), je podána Hegelem („Enc.” I, str. 259)[18] jako čirý výmysl rozumu (viz též „Logiku”[19]).
Hegel, Enc. I, 205-206[20], prorocké místo o atomových vahách proti tehdejšímu fysikálnímu pojetí, a o atomu a molekule jako myšlenkovém určení, o němž rozhoduje myšlení.[21]
Považuje-li Hegel přírodu za projev věčné „ideje” v jejím odcizení a je-li toto tak těžký zločin, co máme říci o morfologovi Richardu Owenovi, který píše: „the archetypal idea was manifested in the flesh under diverse modifications upon this planet, long prior to the existence of those animal species that actually exemplify it” [pravzor ideje se v různých modifikacích vtělil na této planetě dlouho předtím, než existovaly ty druhy živočichů, které jsou nyní jeho příkladem] („Nature of Limbs”. 1849).[22] Říká-li toto mystický přírodovědec, který si při tom nic nemyslí, projde to. Avšak řekne-li totéž filosof, který si při tom něco myslí, a to au fond [v jádře] něco správného, byr i v obrácené formě, je to mysticismus a neslýchaný zločin.[23]
Přírodovědecké myšlení[24]: Agassizův plán stvoření, podle něhož bůh postupoval při stvoření světa od všeobecného k zvláštnímu a jednotlivému, stvořiv nejprve obratlovce jako takového, potom ssavce jako takového, kočku jako takovou a teprve nakonec lva atd.! To znamená nejprve abstraktní pojmy v podobě konkretních věcí a potom konkretní věci! (Viz Haeckel, str. 59.)[25]
U Okena (Haeckel, str. 85 a násl.)[26] je nesmysl, který vzešel z dualismu mezi přírodovědou a filosofií, zřejmý. Oken objevil myšlenkovou cestou protoplasmu a buňku, ale nikoho nenapadne sledovat problém po linii přírodních věd - myšlení to má zvládnouti A když byla objevena protoplasma a buňka, všichni se na Okena vykašlali![27]
Hofmann („Ein Jahrhundert Chemie unter den Hohenzollern”)[28] cituje filosofii přírody. Citát z Rosenkranze,[29] beletristy, kterého neuznává žádný skutečný hegelovec. Cinit přírodní filosofii odpovědnou za Rosenkranze je právě tak pošetilé, jako kdyby Hofmann činil Hohenzollerny odpovědné za Marggrafův objev řepného cukru.[30]
Theorie a empirie.[31] Zploštění zeměkoule theoreticky zjištěno Newtonem. Cassiniové[32] a jiní Francouzi tvrdili ještě dlouho potom, vycházejíce ze svých empirických měření, že země je elipsovitá a že polární osa je nejdelší.
Pohrdání empiriků vůči Řekům dostává příznačnou ilustraci, čteme-li na příklad Th. Thomsona („On Electricity”)[33], kde lidé jako Davy a sám Faraday tápou ještě ve tmě (elektrická jiskra atd.) a uspořádávají pokusy, které nám připomínají Aristotelovo a Pliniovo vyprávěni o fysikálně-chemických vztazích. Právě v této nové vědě empirikové zcela napodobují slepé tápání starověku. A když se geniální Faraday dostane na pravou stopu, musí šosák Thomson proti tomu protestovat (str. 397).[34]
Haeckel, „Anthropogenie”[35], str. 707. „Podle materialistického pojetí života hmota nebo látka existovala dříve než pohyb anebo živá síla; látka vytvořila sílu.” To je právě tak nesprávné, jako že síla vytvořila látku, protože síla a látka jsou neoddělitelné.
Kam ten si chodí pro svůj materialismus?[36]
Causae finales a efficientes[37] přetvořeny Haeckelem (str. 89-90)[38] v záměrně působící a mechanicky působící příčiny, protože pro něho causa finalis = Bůh! Podobně pro něho mechanické v kantovském smyslu = monistické, ne=mechanické ve smyslu mechaniky. Při takovém terminologickém zmatku je nesmysl nevyhnutelný. Co Haeckel zde tvrdí o Kantově „Kritice soudnosti”, nesouhlasí s Hegelem („Dějiny filosofie”, str. 603).[39]
Jiný[40] příklad polarity u Haeckela: mechanismus = monismus, a vitalismus nebo teleologie = dualismus. Již u Kanta a Hegela vnitřní účel je protestem proti dualismu. Mechanismus aplikovaný na život je bezmocná kategorie, v nejlepším případě můžeme hovořit o chemismu, nechceme-li se úplně rozejít se smyslem slov. Účel: Hegel, V, str. 205[41]: „Mechanismus se projevuje jako úsilí o totalitu už tím, že se snaží pojímat přírodu samu o sobě jako celek, který nepotřebuje k svému pochopení nic jiného - totalita, kterou nenacházíme v účelu a v mimosvětovém rozumu spojeném s účelem.”[42] Avšak vtip je v tom, že mechanismus (a také materialismus XVIII. století) se nedovedl odpoutat od abstraktní nezbytnosti a tudíž ani od nahodilosti. Že hmota vyvíjí ze sebe myslící lidský mozek, je pro něho čirá náhoda, ačkoli tam, kde se tak děje, je krok za krokem nezbytně podmíněná. Ve skutečnosti je však v povaze hmoty spět k vývoji myslících bytostí a děje se tak nutně vždy, jsou-li pro to podmínky (nemusí být všude a vždy totožné).
Dále Hegel V, str. 206[43]: „Tato zásada (mechanismus)[44] dává tedy ve své souvislosti s vnější nezbytností vědomí nekonečné svobody ve srovnání s teleologií, která považuje malichernosti a dokonce opovrženíhodné věci svého obsahu za něco absolutního, v čemž všeobecná myšlenka je nekonečně stísněna a má nádech hnusu.”
Při tom opět nesmírné mrhání látkou a pohybem v přírodě. V sluneční soustavě jsou snad nanejvýš tři planety, na nichž za nynějších podmínek mohou existovat život a myslicí bytosti. A kvůli nim celý ten nesmírný aparát!
Vnitřní účel se pak v organismu podle Hegela (V, 244)[45] prosazuje pudem. Pas trop fort [Ne příliš přesvědčivé]. Pud má více méně uvést jednotlivého živého tvora v soulad s jeho pojmem. Z toho vyplývá, do jaké míry celý vnitřní účel je sám ideologickým určením. A přece je v tom obsažen Lamarck.[46]
Přírodovědci se domnívají, že se osvobozují od filosofie tím, že ji ignorují, nebo tím, že na ni nadávají. Ale bez myšlení se nemohou dostat kupředu a pro myšlení potřebují logické kategorie; tyto kategorie přebírají nekriticky buď z obyčejného obecného vědomí tak zv. vzdělanců, jež je ovládáno zbytky dávno zastaralých filosofických systémů, nebo z té trošky filosofie, kterou z donucení musili vyslechnout na universitě (a to jsou nejen úryvky, nýbrž i změť názorů stoupenců nejrůznějších a obyčejně nejhorších škol), anebo z nekritické a nesoustavné četby filosofických spisů všeho druhu. Nejsou tedy nikterak méně v područí filosofie - a na neštěstí většinou nejhorší filosofie, a ti, kdož nejvíc nadávají na filosofii, jsou v pod ručí nejhorších vulgarisovaných zbytků nejhorších filosofů.[47]
Ať si přírodovědci říkají, co chtějí, jsou v područí filosofie. Jde jen o to, zda chtějí být v područí špatné módní filosofie, nebo té formy theoretického myšlení, jež se opírá o znalost dějin myšlení a jejich vymoženosti.
Fysiko, střez se metafysiky! - to je zcela správné, ale v opačném smyslu.[48]
Přírodovědci dovolují filosofii, aby si prodloužila pseudoexistenci, tím, že si vypomáhají odpadky staré metafysiky. Teprve až přírodověda a historická věda pojmou do sebe dialektiku, bude ten celý filosofický brak - mimo čisté učení o myšlení - zbytečný a zmizí v positivní vědě.[49]