Již v „Německo-francouzských ročenkách“ jsem oznámil, že uveřejním kritiku vědy o právu a státě formou kritiky Hegelovy filosofie práva.[2] Když jsem tuto práci připravoval k tisku, ukázalo se, že je naprosto nevhodné směšovat kritiku namířenou jen proti spekulaci s přímou kritikou různých předmětů, že by to brzdilo výklad a ztěžovalo pochopení látky. A nejen to: při bohatosti a rozmanitosti předmětů, které je třeba probrat, bylo by možno směstnat látku do jednoho spisu jen úplně aforisticky, a z takovéhoto aforistického podání by se mohlo zdát, že uspořádání je libovolné. Proto postupně v různých samostatných brožurách podám kritiku práva, morálky, politiky atd. a na závěr se pokusím ve zvláštní práci podat zase souvislost tohoto celku, vztah jednotlivých částí, a nakonec i kritiku spekulativního zpracování té látky. To je důvod, proč se v tomto spise dotýkám souvislosti politické ekonomie se státem, právem, morálkou, občanským životem atd. právě jen potud, pokud se politická ekonomie sama ex professo dotýká těchto předmětů.
Není třeba, abych nejdříve ujišťoval čtenáře obeznámeného s politickou ekonomií, že jsem k svým závěrům dospěl úplně empirickou analýzou, založenou na svědomitém kritickém studiu politické ekonomie.
<Ovšem nevědomý recenzent, který se snaží skrýt svou naprostou ignoranci a myšlenkovou chudobu tím, že pozitivnímu kritikovi hází na hlavu frázi „utopická fráze“ nebo i fráze jako: „úplně ryzí, úplně rozhodná, úplně kritická kritika“, „nejen právní, ale i společenská, úplně společenská společnost“, „kompaktní masová masa“, „vůdčí vůdcové masové masy“[3] — tento recenzent musí naopak podat teprve důkaz, že kromě svých teologických rodinných záležitostí má co mluvit i do světských záležitostí.>[*1]
Rozumí se samo sebou, že kromě francouzských a anglických socialistů jsem použil i prací německých socialistů. Ale co do obsažnosti a původnosti přicházejí pro tuto vědu v úvahu — kromě Weitlingových spisů — z německých prací jen Hessovy články, které uveřejnil v „Jedenadvaceti arších“[4], a Engelsův „Nástin kritiky politické ekonomie“[5] v „Německo-francouzských ročenkách“, kde jsem sám také načrtl docela povšechně základní rysy této práce.
<Kromě těchto autorů, kteří se kriticky zabývali politickou ekonomií, znamenají skutečný základ pozitivní kritiky vůbec, tedy i německé pozitivní kritiky politické ekonomie, teprve Feuerbachovy objevy; zdá se, že na jedné straně malicherná závist, na druhé straně skutečná zloba zosnovaly vyslovené spiknutí, aby udržely v tajnosti jeho spisy — „Filosofii budoucnosti“[6] a „Teze k reformě filosofie“ v „Anekdota“[7] — ačkoli z nich mlčky čerpají.>
Teprve od Feuerbacha se datuje pozitivní humanistická a naturalistická kritika. Čím nehlučněji, tím jistěji, hlouběji, rozsáhleji a trvaleji působí Feuerbachovy spisy, jediné spisy od Hegelovy „Fenomenologie“ a „Logiky“, v nichž je obsažena skutečná teoretická revoluce.
Domnívám se na rozdíl od kritických teologů [8] naší doby, že bylo naprosto nutné, abych se v závěrečné kapitole tohoto spisu vypořádal s Hegelovou dialektikou a vůbec s jeho filosofií, neboť to zatím ještě nikdo neučinil — ale tato nedůkladnost je nevyhnutelná, protože i kritický teolog zůstává teologem, musí tedy buďto vycházet z určitých předpokladů filosofie jako autority, anebo, začne-li v procesu kritiky a pod vlivem cizích objevů pochybovat o filosofických předpokladech, zbaběle a neodůvodněně od nich utíká, abstrahuje od nich, svou podrobenost těmto předpokladům a zlost z této podrobenosti dává najevo už jen negativně, neuvědoměle a sofisticky.
<Projevuje ji jen negativně a neuvědoměle tím, že jednak ustavičně znovu a znovu ujišťuje o čistotě své vlastní kritiky, jednak, ve snaze odvrátit zřetel pozorovatele i svůj vlastní zřetel od nutného vypořádání kritiky s místem jejího zrodu — s Hegelovou dialektikou a vůbec s německou filosofií — od tohoto nutného povznesení moderní kritiky nad její vlastní omezenost a primitivnost, usiluje naopak vyvolat zdání, že tu snad kritika má co činit už jen s jakousi omezenou podobou kritiky mimo sebe — třeba kritiky 18. století — a s omezeností masy. Konečně, objeví-li někdo — jako třeba Feuerbach — něco z podstaty filosofických předpokladů kritického teologa, tváří se kritický teolog, jako by to byl objevil on, a tohoto zdání dosahuje tak, že se proti autorům, kteří jsou ještě v zajetí filosofie, ohání v podobě hesel výsledky takových objevů, a přitom je sám nedovede rozvíjet; anebo dovede sám sebe přesvědčit, že je dokonce povznesen nad takové objevy, a to tím, že u těch elementů Hegelovy dialektiky, s kterými se ještě nesetkal v kritice této dialektiky, které mu kritika ještě neservírovala, nesnaží se, ani nedovede sám uvést tyto elementy na správnou míru, nýbrž potají, poťouchle a skepticky je uplatňuje proti takové kritice Hegelovy dialektiky, tedy třeba kategorií zprostředkujícího důkazu proti kategorii pozitivní pravdy počínající sebou samou, uplatňuje ji tajnůstkářsky v podobě, která je pro ni příznačná. Teologický kritik si totiž myslí, že je docela přirozené, že pokud jde o filosofii, je třeba učinit vše, aby on sám mohl žvanit o čistotě, rozhodnosti, o celé té kritické kritice, a sám o sobě si domýšlí, že opravdu překonal filosofii tím, že třeba u některého Hegelova momentu pociťuje, že u Feuerbacha chybí, neboť teologický kritik, byť se i sebevíc klaněl spiritualistické modle „sebevědomí“ a „ducha“, nedostane se od pocitu k vědomí.>
Teologická kritika — třebaže na počátku hnutí byla skutečným momentem pokroku — není konec konců, přesně vzato, nic jiného než vrchol a důsledek staré filosofické a zejména hegelovské transcendence, ovšem v pitvorné karikované teologické podobě. Na jiném místě zevrubně doložím tuto zajímavou spravedlnost dějin, tuto historickou Nemesis, která způsobuje, že teologie, odjakživa bolavé místo filosofie, musí teď sama na sobě znázornit i záporné vyústění filosofie — tj. její rozklad.[9]
<Můj výklad naopak ukáže, nakolik ani Feuerbachovy objevy o podstatě filosofie neodstranily dosud nutnost kriticky se vypořádat s filosofickou dialektikou — přinejmenším k tomu, aby mohly být dokázány.>