Mzda je určována nepřátelským bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Nutnost vítězství pro kapitalistu. Kapitalista může žít déle bez dělníka než dělník bez kapitalisty. Spolčování mezi kapitalisty je docela obvyklé a prospívá jim; spolčování dělníků je zakázáno a zle se jim vyplácí. Mimoto pozemkový vlastník a kapitalista mohou rozmnožit své důchody o průmyslové zisky, kdežto dělník příjmy, které mu dává průmysl, nemůže rozmnožit ani o pozemkovou rentu, ani o úroky z kapitálu. Proto tak velká konkurence mezi dělníky. Jedině pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkového vlastnictví a práce nutným, podstatným a škodlivým oddělením. Kapitál a pozemkové vlastnictví nemusí setrvávat v této abstrakci, kdežto dělníkova práce v ní setrvat musí.
Pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkové renty a práce zhoubné.
Nejnižší a jedině nutná sazba mzdy je určována tím, aby se dělník obživil po dobu, kdy pracuje, plus tolik, aby mohl uživit rodinu a aby nevymřeli dělníci jako druh. Podle Smitha je obvyklá mzda nejnižší mzda, která se srovnává se simple humanité [*2] [10], totiž s existencí hovada.
Poptávka po lidech reguluje nutně produkci lidí jako kteréhokoli jiného zboží. Je-li nabídka o mnoho větší než poptávka, je část dělníků nucena žebrat nebo umřít hladem. Existence dělníka je tedy redukována na podmínku existence jakéhokoli jiného zboží. Z dělníka se stalo zboží, a může mluvit o štěstí, dokáže-li se udat. A poptávka, na které závisí život dělníka, závisí na rozmaru boháčů a kapitalistů. Převýší-li kvantita nabídky poptávku, pak jedna z částí, které konstituují cenu, zisk, pozemková renta, mzda, je placena pod cenou, část těchto určení se tedy vymyká tomuto schématu, a tak tržní cena tíhne k přirozené ceně jakožto ústřednímu bodu. Ale 1) je pro dělníka při velké dělbě práce nejtěžší zaměřit svou práci jinam, 2) při jeho podřízeném poměru ke kapitalistovi je postižen ze všech nejdříve.
To, že tržní cena tíhne k přirozené ceně, znamená tedy pro dělníka největší a bezpodmínečnou ztrátu. A právě tím, že kapitalista je schopen zaměřit svůj kapitál jinam, je dělník, omezený na určité pracovní odvětví, buďto připraven o chleba, nebo donucen podrobit se všem požadavkům tohoto kapitalisty.
Náhodné a nenadálé výkyvy tržní ceny postihují pozemkovou rentu méně než část ceny proměněnou v zisk a platy, ale méně postihují zisk než mzdu. Na jednu mzdu, která stoupá, připadá většinou mzda, která je ustálena, a mzda, která klesá.
Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutně znamenat zisk i pro dělníka, ale ztrácí-li kapitalista, znamená to nutně i ztrátu pro dělníka. Tak neznamená pro dělníka zisk, udržuje-li kapitalista tržní cenu nad přirozenou cenou s pomocí výrobního nebo obchodního tajemství, monopolů nebo výhodné polohy svého pozemku.
Dále: Ceny práce jsou mnohem konstantnější než ceny životních prostředků. Často jsou v protikladném poměru. V roce drahoty se třeba mzda zmenší vinou menší poptávky, zvýší se, protože zdraží životní prostředky: kolísá tedy. Rozhodně se určitá část dělníků octne na dlažbě. V letech nízkých cen se mzda zvyšuje, protože se zvyšuje poptávka, snižuje se, protože klesají ceny životních prostředků. Tedy kolísá.
Další nevýhoda pro dělníka:
Ceny za práci různých druhů dělníků se mezi sebou liší mnohem víc než zisky různých odvětví, na kterých se podílí kapitál. U práce se projevuje všechna přirozená, duchovní i sociální rozmanitost individuální činnosti a platí se za ni různá mzda, kdežto mrtvý kapitál postupuje vždy stejně a je netečný vůči skutečné individuální činnosti.
Vůbec je třeba podotknout, že utrpí-li dělník i kapitalista stejně, pak dělník utrpí na své existenci, kapitalista však na zisku ze svého mrtvého mamonu.
Dělník musí bojovat nejen o prostředky k svému fyzickému životu, musí bojovat, aby získal práci, tj. musí bojovat o možnost, o prostředky, aby mohl uskutečnit svou činnost.
Vezměme tři hlavní situace, v nichž může být společnost, a zkoumejme, jaké je v nich postavení dělníka.
1) Upadá-li bohatství společnosti, trpí dělník nejvíc, neboť: Ačkoli dělnická třída nemůže dosáhnout takových zisků jako třída vlastníků za příznivého stavu společnosti, zato její úpadek nepřináší zase žádné jiné třídě více utrpení).[11]
2) Vezměme nyní takovou-společnost, ve které je bohatství na vzestupu. Toto je jediný stav příznivý dělníkovi. Zde dochází ke konkurenci mezi kapitalisty. Poptávka po dělnících převyšuje jejich nabídku. Ale:
Za prvé: Zvýšení mzdy způsobuje mezi dělníky přepracovanost. Čím víc chtějí vydělat, tím víc svého času musí obětovat, a zbavujíce se naprosto jakékoli svobody, musí vykonávat otrockou práci v područí hrabivosti. Zároveň si tím zkracují život. To, že si takto zkracují život, je pro dělnickou třídu jako celek příznivá okolnost, protože tím vzniká neustále nutnost další nabídky. Tato třída musí stále obětovat část sebe samé, aby docela nezahynula.
Dále: Kdy je společnost v takovém stavu, ve kterém víc a víc bohatne? Tehdy, když v zemi rostou kapitály a důchody. To je však možné jen
α) tím, že se nahromadí velké množství práce, neboť kapitál je nahromaděná práce; tedy tím, že dělníkovi je odnímáno stále víc jeho produktů, že jeho vlastní práce se vůči němu stále víc stává cizím vlastnictvím a prostředky jeho existence i jeho činnosti se stále víc koncentrují v rukou kapitalisty.
β) Hromadění kapitálu zmnožuje dělbu práce, dělba práce zmnožuje počet dělníků; a naopak počet dělníků zmnožuje dělbu práce, tak jako dělba práce zmnožuje hromadění kapitálu. Tato dělba práce na jedné straně a hromadění kapitálu na druhé straně způsobují, že se dělník víc a víc stává závislým čistě na práci a to na určité, velmi jednostranné, strojové práci. Je tedy duchovně i tělesně snižován na úroveň pouhého stroje a místo člověka se z něho stává jakási abstraktní činnost a břicho, a zrovna tak upadá do stále větší závislosti na všech výkyvech tržní ceny, na způsobu použití kapitálů a na rozmaru boháčů. Stejně tak tím, že roste třída lidí, kteří jen pracují, zvyšuje se i konkurence mezi dělníky, snižuje se tedy jejich cena. Toto postavení dělníka vrcholí v tovární výrobě.
γ) Ve společnosti, kde vzrůstá blahobyt, mohou žít z úroků z peněz už jen největší boháči. Všichni ostatní musí buďto něco podnikat se svým kapitálem, nebo jej vložit do obchodu. Tím se tedy zvětšuje konkurence mezi kapitály, zvětšuje se koncentrace kapitálů, velcí kapitalisté přivádějí malé kapitalisty na mizinu a část bývalých kapitalistů klesá do třídy dělníků, kterou tento přírůstek zčásti zase postihuje stlačením mzdy a přivádí ji do ještě větší závislosti na malém počtu velkých kapitalistů; tím, že ubylo kapitalistů, prakticky už téměř neexistuje jejich konkurence vzhledem k dělníkům a tím, že přibylo dělníků, ještě víc mezi nimi vzrostla konkurence, stala se ještě nepřirozenější a ještě násilnější. Proto se část dělnictva nutně ocitá ve stavu, kdy musí žebrat nebo hladovět, zrovna tak jako část středních kapitalistů nutně klesá do stavu dělníků.
Tedy i takový stav společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, vede nutně k tomu, že dělník pracuje nad své síly a záhy umírá, klesá na úroveň stroje, upadá do područí kapitálu, který se proti němu nebezpečně hromadí, a to vede k nové konkurenci mezi dělníky, takže část dělníků musí buďto umřít hlady nebo žebrat.
Zvyšování mzdy probouzí v dělníkovi kapitalistovu žádostivost zbohatnout, ale tu může uspokojit jen tím, že jí obětuje ducha i tělo. Zvyšování mzdy předpokládá hromadění kapitálu a nese je s sebou; tím se produkt práce dělníkovi stále víc odcizuje. Právě tak vede dělba práce k tomu, že se dělník stává stále jednostrannějším a závislejším, a zároveň vyvolává nejen konkurenci lidí, ale i konkurenci strojů. Protože dělník klesl na úroveň stroje, může vůči němu stroj vystupovat jako konkurent. A konečně, tak jako hromadění kapitálu zvětšuje kvantitu průmyslu, tedy dělníků, tak zásluhou této akumulace vede táž kvantita průmyslu k větší kvantitě výrobků, tím vzniká nadvýroba, a ta končí buď tím, že velká část dělníků je vysazena na dlažbu, nebo že je jejich mzda redukována na úplně ubohé minimum.
To jsou následky stavu společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, totiž stavu rostoucího, vzestupného bohatství.
Ale nakonec musí tento vzestupný stav jednou přece jen vyvrcholit. A jaké bude potom postavení dělníka?
3) „V zemi, která dosáhla nejvyššího stupně bohatství, by mzda i úroky z kapitálu byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak velká, že by se mzdy snížily na tolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněna, nemohl by se tento počet zvyšovat.“[12]
Toto plus by muselo zemřít.
Tedy ve stavu, kdy je společnost na sestupu, stoupá dělníkova bída, ve stavu vzestupném je bída komplikovaná, v dovršeném stavu je bída ustálená.
Ale protože podle Smitha není šťastná taková společnost, kde většina trpí, protože však stav největšího bohatství společnosti vede k tomuto utrpení většiny a protože politická ekonomie (vůbec společnost, ve které rozhodují zájmy jednotlivců) vede k tomuto stavu největšího bohatství, pak je tedy cílem politické ekonomie, aby společnost byla nešťastná.
Pokud jde o poměr mezi dělníkem a kapitalistou, je třeba ještě poznamenat, že zvyšování mzdy je pro kapitalistu víc než vyváženo zkracováním délky pracovní doby, a že zvyšování mzdy a zvyšování úroků z kapitálu působí na cenu zboží jako jednoduchý úrok a úrok z úroků.
Uvažujme teď z hlediska ekonoma a srovnejme podle něho teoretické i praktické nároky dělníků.
Ekonom nám říká, že původně a co do pojmu patří celý produkt práce dělníkovi. Ale zároveň nám říká, že ve skutečnosti náleží dělníkovi ta nejmenší a nejnevyhnutelnější část produktu; jen tolik, kolik je zapotřebí ne k tomu, aby existoval jako člověk, nýbrž k tomu, aby existoval jako dělník, ne k tomu, aby rozmnožil lidstvo, nýbrž k tomu, aby rozmnožil otrockou třídu dělníků.
Ekonom nám říká, že všechno se kupuje za práci a že kapitál není nic než nahromaděná práce, ale zároveň nám říká, že dělník, který ani zdaleka nemůže koupit všechno, musí prodávat sebe a své lidství.
Pozemková renta lenošivého majitele pozemků činí většinou třetinu výnosu půdy a zisk podnikavého kapitalisty dokonce dvojnásobek peněžního úroku, zatímco to, co připadne v nejlepším případě dělníkovi navíc v podobě mzdy, činí tolik, že mu ze čtyř dětí musí dvě hladovět a umřít.
Podle ekonomů zvětšuje člověk hodnotu produktů přírody jedině prací, práce je jeho činným vlastnictvím, kdežto pozemkový vlastník a kapitalista, kteří jakožto pozemkový vlastník a jakožto kapitalista jsou pouze privilegovanými a zahálčivými bohy, mají podle téže ekonomie všude převahu nad dělníkem a předpisují mu zákony.
Zatímco podle ekonomů je práce jedinou neproměnnou cenou věcí, není nic nahodilejšího než cena práce, není nic vydáno napospas větším výkyvům.
Zatímco dělba práce zvyšuje produktivní sílu práce, bohatství a zjemnělost společnosti, zbídačuje dělníka až na úroveň stroje. Zatímco práce způsobuje hromadění kapitálu a tím i rostoucí blahobyt společnosti, zvětšuje stále dělníkovu závislost na kapitalistovi, nutí ho k větší konkurenci, vhání ho do šíleného chvatu nadvýroby, po níž následuje zrovna taková ochablost.
Zatímco podle ekonomů se zájem dělníka nikdy nestřetává se zájmem společnosti, je společnost vždy a nutně v rozporu s dělníkovým zájmem.
Podle ekonomů se dělníkův zájem nikdy nestřetává se zájmem společnosti 1) proto, že zvýšení mzdy je víc než nahrazeno zmenšením délky pracovní doby, vedle ostatních následků, které jsme vyložili předtím, a 2) proto, že vzhledem k společností je celý hrubý produkt čistým produktem, a jen vzhledem k soukromé osobě má čistý produkt nějaký význam.
Ale z ekonomových výkladů, aniž o tom ví, plyne, že práce nejen za nynějších podmínek, ale vůbec pokud je jejím účelem pouhé zvětšování bohatství, je sama o sobě škodlivá, zhoubná.
*
Co do pojmu jsou pozemková renta a kapitálový zisk srážky strhované ze mzdy. Ale ve skutečnosti je mzda srážka, kterou země a kapitál poskytují dělníkovi, je to ústupek produktu práce dělníkovi, práci.
Ve stavu, kdy společnost upadá, je dělník postižen nejtíže. Tím, že na něj tlak doléhá obzvlášť tíživě, je vinno jeho postavení dělníka, ale tlak jako takový je způsobován postavením společnosti.
Ale ve stavu, kdy je společnost na vzestupu, je záhuba a chudnutí dělníka produktem jeho práce a bohatství jím vytvořeného. Tedy nouze, která pramení ze samé podstaty dnešní práce.
Stav největšího bohatství společnosti, ideál, kterého se však přece jen přibližně dosahuje, který je přinejmenším účelem politické ekonomie i občanské společnosti, znamená pro dělníky trvalou nouzi.
Rozumí se samo sebou, že na proletáře, tj. na toho, kdo žije bez kapitálu a pozemkové renty, čistě z práce, a to z práce jednostranné, abstraktní, pohlíží politická ekonomie jen jako na dělníka. Proto může stanovit poučku, že dělník, zrovna tak jako každý kůň, musí vydělat tolik, aby mohl pracovat. Nevšímá si dělníka v době, kdy nepracuje, nepohlíží na něj jako na člověka, nýbrž přenechává takovéto zkoumání trestnímu soudnictví, lékařům, náboženství, statistickým přehledům, politice a dozorci nad chudáky.
Povznesme se nyní nad úroveň politické ekonomie a pokusme se odpovědět na dvě otázky, plynoucí z dosavadního výkladu, který jsme podali téměř slovy ekonomů.
1) Jaký význam má ve vývoji lidstva tato redukce největší části lidstva na abstraktní práci?
2) V čem chybují reformátoři en détail[*3], kteří buďto chtějí zvýšit mzdu a tím zlepšit postavení dělnické třídy, anebo se domnívají (jako Proudhon), že účelem sociální revoluce je, aby mzdy byly stejné)?
V politické ekonomii se práce vyskytuje jen v podobě výdělečné činnosti.
„Lze tvrdit, že taková zaměstnání, která předpokládají zvláštní vlohy nebo delší průpravu, jsou teď vcelku výnosnější než dříve; kdežto poměrná mzda za mechanicky jednotvárnou činnost, ve které je možno kohokoli rychle a snadno zaučit, poklesla a nutně musela poklesnout při vzrůstající konkurenci. A právě tento druh práce je za nynějšího stavu její organizace ještě daleko nejčastější. Když tedy dělník první kategorie vydělá dnes sedmkrát tolik, jiný dělník druhé kategorie právě tolik, jako dejme tomu před padesáti lety, pak ovšem oba dva průměrně vydělávají čtyřikrát víc. Jenže když v určité zemi připadá na první kategorii práce jen 1000, na druhou milión lidí, pak na tom 999 000 lidí není lépe než před padesáti lety, a jsou na tom hůře, jestliže zároveň stouply ceny životních potřeb. Takovéto povrchní výpočty průměru mají sloužit k tomu, aby byl utajen faktický stav nejpočetnější třídy obyvatelstva. Velikost mzdy je mimoto jen jeden moment pro odhad dělnického příjmu, protože pro stanovení dělnického příjmu se musí ještě zásadně přihlížet k jeho zajištěnému trvání, a to je přece úplně vyloučené v anarchii takzvané volné konkurence, kde ustavičně znovu a znovu dochází k výkyvům a váznutí. Konečně je třeba přihlédnout ještě k tomu, jaká byla dříve a jaká je dnes obvyklá pracovní doba. Ta však v Anglii pro dělníky bavlnářského průmyslu už asi dvacet pět let, tedy právě od té doby, co byly zavedeny stroje přinášející úsporu práce, byla vinou ziskuchtivosti podnikatelů zvýšena na dvanáct až šestnáct hodin denně, a stoupání v jedné zemi a v jednom odvětví průmyslu se více nebo méně muselo projevit i jinde, neboť všude se stále ještě uznává, že bohatí mají právo naprostého vykořisťování chudých.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 65. [13])
„Ale i kdyby snad bylo pravda to, co je mylné, že se totiž zvýšil průměrný příjem všech tříd společnosti, přesto by bylo možné, aby rozdíly a poměrné nesrovnalosti příjmu vzrostly, a tím by pak ostřeji vynikly protiklady mezi bohatstvím a chudobou. Neboť právě proto, že stoupá úhrnná výroba, a právě tou měrou, jak výroba stoupá, rostou také potřeby, choutky a nároky, a relativní chudoba může tedy vzrůstat, zatímco absolutní chudoba se zmenšuje. Samojed není chudý, když má svůj rybí tuk a ztuchlé ryby, protože v uzavřené společnosti, ve které žije, mají všichni stejné potřeby. Ale ve státě, který je na vzestupu, který dejme tomu během deseti let zvýší svou úhrnnou výrobu v poměru ke společnosti o třetinu, tam se dělníkovi, který si na počátku i na konci tohoto desítiletí vydělá stejně, nevede už stejně dobře, nýbrž jeho schopnost uspokojit potřeby klesla o třetinu.“ (Tamtéž, str. 65, 66.)
Ale pro politickou ekonomii je dělník jen pracující zvíře, hovado redukované na nejomezenější tělesné potřeby.
„K tomu, aby se lid svobodněji duchovně rozvíjel, musí se vymanit z područí svých tělesných potřeb, musí přestat být nevolníkem těla. Především mu tedy musí zbývat čas, aby mohl pracovat i duševně a aby mohl mít i duchovní požitky. Tento volný čas přinesou pokroky v organizaci práce. Vždyť dnes, při nových hnacích silách a při zlepšeném strojnictví, zastane jediný dělník v továrnách na bavlnu často práci, kterou dříve vykonávalo 100, ba i 250 až 300 dělníků. Podobně je tomu ve všech odvětvích výroby, protože vnější přírodní síly jsou stále víc donucovány, aby se podílely na lidské práci. Jestliže tedy dříve k tomu, aby bylo uspokojeno určité množství hmotných potřeb, bylo zapotřebí vynaložit určitou dobu a lidskou sílu, kterých později bylo třeba vynaložit o polovinu méně, pak zároveň, aniž by se nějak zkrátily smyslové slasti, se uvolnilo o tolik více času pro duchovní tvoření a pro duchovní požitky... Ale i o rozdělení kořisti, kterou ukrádáme starému Chronu v jeho nejvlastnější oblasti, rozhoduje ještě nazdařbůh slepá, nespravedlivá náhoda. Ve Francii vypočítali, že za dnešního stavu výroby by stačilo, kdyby každý, kdo je schopen práce, pracoval denně pět hodin, aby byly uspokojeny všechny hmotné zájmy společnosti... Bez ohledu na časové úspory dosažené zdokonalením strojnictví se pro velký počet obyvatel doba otrocké práce v továrnách jen prodloužila.“ (Tamtéž, str. 67, 68.)
„Aby se přešlo od složité ruční práce, je zapotřebí rozložit ji na její nejjednodušší úkony. Tu však zprvu připadne strojům jen část jednotvárně se opakujících úkonů, kdežto druhá část připadne lidem. Jak vyplývá z povahy věci i ze shodných zkušeností, škodí taková trvale jednotvárná činnost zrovna tak duchu jako tělu; a proto, spojuje-li se takto strojová výroba s pouhou dělbou práce mezi větší počet lidských rukou, musí se mimoto ukázat i všechny nevýhody ruční práce. Mimo jiné se projevují velkou úmrtností továrních dělníků... Nepřihlíželo se... k tomuto velkému rozdílu, nakolik lidé pracují s pomocí strojů a nakolik pracují jako stroje.“ (Tamtéž, str. 69.)
„Ale v budoucnosti života národů se nerozumné přírodní síly působící ve strojích stanou našimi otroky a nevolníky.“ (Tamtéž, str. 74.)
„V anglických přádelnách je zaměstnáno jen 158 818 mužů a 196 818 žen. Na každých 100 dělníků v továrnách na bavlnu v lancasterském hrabství připadá 103 dělnic, a ve Skotsku dokonce 209. V anglických továrnách na zpracování lnu v Leedsu bylo na 100 dělníků 147 dělnic; v Drudenu a na východním skotském pobřeží dokonce 280. V anglických továrnách na hedvábí mnoho dělnic; v továrnách na vlnu, kde se vyžaduje větší pracovní síla, více mužů... Také v severoamerických továrnách na bavlnu bylo v roce 1833 zaměstnáno vedle 18 593 mužů ne méně než 38 927 žen. Změnami v organizaci práce připadl tedy ženskému pohlaví širší okruh výdělečné činnosti… ženy mají hospodářsky samostatnější postavení… obě pohlaví se vzájemně sblížila ve svých sociálních vztazích.“ (Str. 71—72, tamtéž.)
„V anglických přádelnách s parním a vodním pohonem pracovalo v roce 1835: 20 558 dětí ve věku od 8 do 12 let; 35 867 ve věku od 12 do 13 let, a konečně 108 208 ve věku od 13 do 18 let... Další pokroky mechaniky, odnímající lidem stále víc a víc všechna jednotvárná zaměstnání, způsobují ovšem, že se pozvolna odstraňuje tento zlořád. Jenže právě těmto rychlejším pokrokům stojí ještě v cestě okolnost, že kapitalisté si mohou velmi snadno a lacino přivlastnit síly nižších tříd, dokonce i dětí, aby je upotřebili a spotřebovali místo prostředků mechaniky.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 70—71.)
„Výzva lorda Broughama dělníkům: ‚Staňte se kapitalisty!‘.., zlo je v tom, že milióny lidí si mohou vydělat na skrovné živobytí jen vysilující prací, která je tělesně ničí a mrzačí mravně i duševně; že dokonce musí považovat za štěstí, když je stihne neštěstí, že našli takovou práci.“ (Str. 60 tamtéž.)
„Aby mohli vůbec žít, jsou nemajetní nuceni vstoupit přímo nebo nepřímo do služby k majetným, to jest odevzdat se do jejich područí.“ (Pecqueur, „Nová teorie sociální ekonomie“ atd., str. 409.) [14]
„Sloužící — odměnu; dělníci — mzdu; zaměstnanci — plat nebo příjmy.“ (Tamtéž, str. 409—410.)
„Pronajímat svou práci“, „propůjčovat svou práci za úroky“, „pracovat místo druhých“ na jedné straně.
„Pronajímat pracovní materiál“, „propůjčovat pracovní materiál za úroky“, „nechat pracovat druhé místo sebe“ na druhé straně. (Tamtéž,str. 411.)
„Toto uspořádání hospodářství odsuzuje lidi k tak nízkým zaměstnáním, k tak bezútěšnému a trpkému ponížení, že divošství proti tomu vypadá jako královské postavení.“ (Tamtéž, str. 417—418.)
„Prostituování třídy nemajetných ve všech možných podobách .(Str. 421—422.) Hadráři.
Ch. Loudon ve spise „Řešení problému obyvatelstva a obživy“, Paříž 1842 [15], udává, že v Anglii je na 60 000 až 70 000 prostitutek. Stejně početné prý jsou i femmes d‘une vertu douteuse [*4]. (Str. 228.)
„Tato nešťastná stvoření na dlažbě žijí od chvíle, kdy vkročila na cestu neřesti, průměrně šest nebo sedm let. Má-li se počet prostitutek udržet na výši 60 000 až 70 000, pak se tedy ve třech královstvích nejméně 8000 až 9000 žen musí každoročně oddat tomuto hanebnému povolání, to jest přibližně 24 nových obětí denně anebo průměrně jedna každou hodinu. Vládne-li týž poměr na celé zeměkouli, musí tedy ustavičně existovat jeden a půl miliónu těchto nešťastnic.“ (Tamtéž, str. 229.)
„Lidnatost chudiny roste s její chudobou, a na hranici krajní nouze se tísní největší počet lidských bytostí, aby si navzájem upíraly právo trpět... V roce 1821 mělo Irsko 6 801 827 obyvatel. V roce 1831 stoupl tento počet na 7 764 010 obyvatel; to je přírůstek o 14 procent za deset let. V Leinsteru, v oblasti, kde panuje největší blahobyt, stoupl počet obyvatelstva jen o 8 procent, kdežto v Connaughtu, v nejchudší oblasti, činil přírůstek 21 procent.“ (Citováno podle parlamentních jednání o Irsku, uveřejněných v Anglii. Vídeň 1840.) Buret, „O bídě“ atd., sv. I, str. 36-37 [16]. „Politická ekonomie pohlíží na práci abstraktně jako na nějakou věc; práce je zboží; je-li cena vysoká, je po zboží velká poptávka; je-li nízká, je velká nabídka; jakožto zboží musí práce stále více klesat na ceně; nutně k tomu vede jednak konkurence mezi kapitalistou a dělníkem, jednak konkurence mezi dělníky.“ „…dělnické obyvatelstvo, prodavač práce, je donuceno spokojit se s nejmenším podílem na výrobku.., cožpak je teorie práce jakožto zboží něco jiného než teorie skrytého otroctví?“ (Tamtéž, str. 43.) „Proč se na práci pohlíželo jen jako na směnnou hodnotu?“ (Tamtéž, str. 44.) „Velké dílny kupují především práci žen a dětí, protože je levnější než práce mužů.“ (Tamtéž.) „Vůči tomu, kdo ho používá, není dělník v postavení svobodně prodávajícího.., kapitalista má vždycky úplnou volnost používat práce, a dělník je vždycky nucen ji prodávat. Hodnota práce přijde úplně nazmar, není-li ustavičně prodávána. Práci, na rozdíl od skutečného (zboží), nelze akumulovat, ba ani ji nelze našetřit.“
„Práce je život, a nevyměňuje-li se život dennodenně za životní prostředky, trpí a brzy zahyne. K tomu, aby byl lidský život zbožím, je tedy nutno připustit otroctví.“ (Tamtéž, str. 49—50.) „Je-li tedy práce zbožím, pak je zbožím velmi neblahých vlastností. Ale není jím dokonce ani podle zásad politické ekonomie, protože to není svobodný výsledek svobodného obchodování. Nynější hospodářský řád stlačuje zároveň cenu i mzdu; zdokonaluje dělníka a degraduje člověka.“ (Tamtéž, str. 52—53.)
„Z průmyslu se stala válka a z obchodu hra.“ (Tamtéž, str. 62.)
„Stroje na zpracování bavlny (v Anglii) představují už samy o sobě 84 miliónů řemeslníků.“
Dosud byl průmysl ve stavu dobyvačné války: „životy lidí, kteří tvořili její vojsko, plýtvala zrovna tak lhostejně jako velcí dobyvatelé. Jejím cílem byla držba bohatství, a ne štěstí lidí.“ (Buret, tamtéž, str. 20.) „Tyto“ (totiž hospodářské) „zájmy, nechá-li se jim úplná volnost, se musí... nutně navzájem střetávat; nerozhodne mezi nimi nic než válka, a výsledky války přinášejí jedněm porážku a smrt, druhým vítězství... Ve srážce dvou protikladných sil se věda snaží zjednat pořádek a rovnováhu: nepřetržitá válka je podle jejího soudu jediný prostředek, jak dosáhnout míru; této válce se říká konkurence.“ (Tamtéž, str. 23.)
„K tomu, aby byla průmyslová válka vedena úspěšně, je zapotřebí početných vojsk, které válka může nahromadit do jednoho bodu a po chuti decimovat. A vojáci tohoto vojska nesnášejí námahu, která je jim ukládána, ani z dévouement [*5], ani z povinnosti; jen proto, aby se vyhnuli tvrdé nutnosti hladu. Necítí ani oddanost, ani uznalost k svým velitelům; ti se svými podřízenými nesouvisí žádným citem přízně; neznají je jako lidi, ale jen jako nástroje výroby, které musí co nejvíc vynášet a způsobovat co možno nejmenší výlohy. Tyto nárůdky dělníků, víc a víc utiskované, nejsou dokonce zbaveny ani starosti, aby se jich stále používalo; průmysl, který je svolal dohromady, jim dovoluje žít, jen když je potřebuje; a jakmile se jich může zbavit, bez nejmenšího rozmýšlení je opustí; a dělníci jsou nuceni nabízet svou osobu a svou sílu za cenu, kterou jím páni ráčí přiznat. Čím je jejich práce, kterou jim dávají, delší, trýznivější, odpornější, tím méně za ni dostanou zaplaceno; leckterý z nich si za šestnáct hodin práce denně, při neustálé dřině, jen tak tak koupí právo neumřít.“ (Tamtéž, str. 68—69.)
„Jsme přesvědčeni... a v tom jsou s námi zajedno komisaři, které parlament pověřil, aby vyšetřili postavení ručních tkalců... že velká průmyslová města by zakrátko ztratila své dělnické obyvatelstvo, kdyby nedostávala ze sousedních venkovských oblastí ustavičné posily zdravých lidí, nové krve.“ (Tamtéž, str. 362.)