[...] tvoří úroky z jeho kapitálu.[20] Dělník je tedy subjektivní existencí toho, že kapitál je člověk úplně pozbyvší sebe sama, tak jako je kapitál objektivní existencí toho, že práce je člověk pozbyvší sebe sama. Ale dělník má to neštěstí, že je živým, a proto potřebným kapitálem, který každou chvílí, kdy nepracuje, ztrácí své úroky a tím svou existenci. Jakožto kapitál stoupá hodnota dělníka podle poptávky a nabídky, a i fyzicky vstupovalo a vstupuje jeho jsoucno, jeho život do vědomí jako nabídka zboží, jako kteréhokoli jiného zboží. Dělník produkuje kapitál, kapitál produkuje dělníka, dělník tedy produkuje sebe sama, a člověk jakožto dělník, jakožto zboží, je produktem celého toho pohybu. Pro člověka, který není nic víc než dělník, a pro člověka jakožto dělníka existují jeho lidské vlastnosti jen potud, pokud existují pro kapitál, který je mu cizí. Ale protože jsou si oba cizí a protože jsou tedy v lhostejném vnějším a nahodilém vztahu, musí se tato cizost jevit i jako skutečná. Jakmile si tedy kapitál zamane — buďto nutně, nebo svévolně — že už pro dělníka nebude existovat, pak už ani dělník sám není pro sebe, nemá žádnou práci, nemá tedy žádnou mzdu, a protože tu jest nikoli jakožto člověk, nýbrž jakožto dělník, může se dát pohřbít, zemřít hlady atd. Dělník jakožto dělník existuje jen tehdy, je-li tu pro sebe jakožto kapitál, a je tu jakožto kapitál jen tehdy, je-li tu nějaký kapitál pro něj. Jsoucno kapitálu je jeho jsoucno, jeho život, neboť určuje obsah jeho života způsobem, který je mu lhostejný. Politická ekonomie tedy nezná nezaměstnaného dělníka a člověka práce, pokud se nachází mimo tento pracovní vztah. Šizuňk, lump, žebrák, nezaměstnaný, hladovějící, bídný a zločinný člověk práce jsou postavy, které neexistují pro politickou ekonomii, nýbrž jen pro oči druhých, pro oči lékaře, soudce, hrobaře a dozorce nad chudáky atd., jsou to přízraky mimo její oblast. Potřeby dělníka jsou pro ni proto jen potřebou živit ho po dobu práce, a natolik, aby nevymřelo pokolení dělníků. Mzda má tedy úplně týž smysl jako vydržování, údržba kteréhokoli jiného nástroje výroby, tak jako vůbec konzumpce kapitálu, potřebná k reprodukci kapitálu s úroky, jako například olej používaný na kola, aby byla udržována v pohybu. Mzda tedy patří k nutným nákladům kapitálu a kapitalisty a nesmí překročit potřebu této nutnosti. Proto bylo úplně důsledné, když angličtí továrníci před chudinským zákonem z roku 1834 strhovali veřejné almužny, které dělník dostával prostřednictvím chudinské dávky, z jeho mzdy a považovali je za její nerozlučnou součást.
Výroba produkuje člověka nejen jako zboží, lidské zboží, člověka určeného jakožto zboží, produkuje jej v souhlase s tímto určením jakožto bytost duchovně i tělesně odlidštěnou. — Nemravnost, zrůdnost, tupost dělníků a kapitalistů. — Jejím produktem je sebevědomé a samostatně činné zboží,... lidské zboží... Velký pokrok Ricarda, Milla atd. vůči Smithovi a Sayovi, že jsoucno člověka — větší nebo menší lidskou produktivitu zboží — prohlašují za lhostejnou a dokonce za škodlivou. Ne kolik dělníků živí určitý kapitál, nýbrž kolik nese úroků, součet ročních úspor je prý pravým účelem výroby. Bylo rovněž velkým a důsledným pokrokem novější anglické politické ekonomie, že — povýšivši práci na jediný princip ekonomie — vyložila zároveň naprosto jasně převrácený poměr mezi mzdou a úroky z kapitálu a to, že kapitalista zpravidla může vydělat jen stlačováním mzdy a naopak. Normální vztah prý neznamená, že jde o to ošidit spotřebitele, nýbrž že kapitalistovi jde o to ošidit dělníka a dělníkovi o to, aby ošidil kapitalistu.
Vztah soukromého vlastnictví v sobě latentně obsahuje vztah soukromého vlastnictví jakožto práce, tak jako jeho vztah jakožto kapitálu a vztah těchto dvou výrazů jednoho k druhému. Produkce lidské činnosti jakožto práce, tedy jakožto činnosti sobě úplně cizí, činnosti úplně cizí člověku a přírodě, tedy vědomí a životnímu projevu, abstraktní existence člověka jakožto pouhého člověka práce, který se proto může kdykoli ze své naplněné nicoty zřítit do absolutní nicoty, do svého společenského a proto svého skutečného nejsoucna — jako na druhé straně produkce předmětu lidské činnosti jakožto kapitálu, v níž je zahlazena všechna přirozená a společenská určenost předmětu, v níž soukromé vlastnictví ztratilo svou přirozenou a společenskou kvalitu (v níž tedy ztratilo všechny politické a pospolité iluze a není smíseno s žádnými zdánlivě lidskými vztahy) — v níž také týž kapitál zůstává týž v nejrozličnějším přirozeném a společenském jsoucnu, v níž je úplně lhostejný k svému skutečnému obsahu — tento protiklad dohnaný do krajnosti je nutně nejzazším bodem, vrcholem a zánikem celého vztahu.
Je proto zase velkým činem novější anglické politické ekonomie, že označila pozemkovou rentu za rozdíl mezi úroky z nejhorší obdělávané půdy a úroky z nejlepší obdělávané půdy, že poukázala na romantické smyšlenky pozemkového vlastníka — jeho údajně sociální důležitost a totožnost jeho zájmu se zájmem společnosti, kterou ještě po fyziokratech hájí Adam Smith — a předjala a připravila pohyb skutečnosti, který promění pozemkového vlastníka v úplně obyčejného, prozaického kapitalistu, zjednoduší a vyhrotí tím protiklad, a tak urychlí jeho zrušení [Auflösung]. Půda jakožto půda, pozemková renta jakožto pozemková renta tím ztratily svou stavovskou odlišnost a staly se jen kapitálem a úrokem, které nic neříkají anebo spíše mluví jen o penězích.
Rozlišování mezi kapitálem a půdou, mezí ziskem a pozemkovou rentou, i rozlišování mezi oběma a mzdou, mezi průmyslem, zemědělstvím, nemovitým a movitým soukromým vlastnictvím je ještě rozlišování historické, nespočívající v podstatě věci, je to fixovaný moment utváření a vzniku protikladu mezi kapitálem a prací. V průmyslu atd. na rozdíl od nemovitého pozemkového vlastnictví je vyjádřen jen způsob, jak vznikal průmysl, a protiklad, v jakém se průmysl rozvíjel vůči zemědělství. Jako zvláštní druh práce, jako podstatný, závažný, život v sobě zahrnující rozdíl trvá tento rozdíl jen potud, pokud se průmysl (život v městech) vytváří v protikladu k pozemkovému majetku (k životu feudální šlechty), a pokud ještě na průmyslu samém lpí feudální ráz jeho předmětu v podobě monopolu, cechu, gildy, korporace atd., neboť v rámci těchto určení má ještě práce jakýsi zdánlivě společenský význam, má ještě význam skutečné pospolitosti, nedotáhla to ještě k lhostejnosti vůči svému obsahu a k naprostému bytí pro sebe samu, tj. k abstrakci od všeho ostatního bytí, a proto také ještě nedospěla ke kapitálu puštěnému na svobodu.
Ale nutným vývojovým stupněm práce je průmysl puštěný na svobodu, ustavený jako takový sám pro sebe, a na svobodu puštěný kapitál. Moc průmyslu nad jeho protikladem se vzápětí ukazuje v tom, že vzniká zemědělství jako skutečný průmysl, kdežto dříve tu byla převážná část práce ponechána půdě a otroku této půdy, s jehož pomocí se půda obdělávala sama. Tím, že se otrok proměnil v svobodného dělníka, tj. v jakéhosi pracovníka v žoldu, se pozemkový vlastník sám proměnil v průmyslníka, v kapitalistu; v této proměně hraje zprvu úlohu spojovacího článku pachtýř. Ale pachtýř je představitelem, zjeveným tajemstvím pozemkového vlastníka; jen s pomocí pachtýře je možné jeho ekonomické jsoucno, jeho jsoucno jakožto soukromého vlastníka — neboť pozemková renta z jeho půdy je možná jen díky konkurenci mezi pachtýři. — V podstatě se tedy pozemkový vlastník už v pachtýři stal praobyčejným kapitalistou. A k tomu musí dojít i ve skutečnosti, kapitalista provozující zemědělství — pachtýř — se musí stát pozemkovým vlastníkem nebo naopak. Průmyslové kšeftaření pachtýře je průmyslovým kšeftařením pozemkového vlastníka, neboť bytí jednoho klade bytí druhého.
Ale když si oba připomenou, jaký byl mezi nimi na počátku protiklad, když si připomenou svůj původ — pozemkový vlastník ví, že kapitalista je jeho zpupný, propuštěný, zbohatlý otrok z nedávné minulosti, a vidí, že jakožto kapitalista je jím sám ohrožen — kapitalista ví, že pozemkový vlastník byl ještě včera zahálčivým a sobeckým, krutým pánem, ví, že jako kapitalista je mu na újmu, že však za všechen svůj nynější společenský význam, za svůj majetek a za své požitky vděčí přesto průmyslu, vidí v něm protiklad svobodného průmyslu a svobodného, na jakémkoli přirozeném určení nezávislého kapitálu — tento protiklad je nesmírně trpký a obě jeho stránky mají vzájemně pravdu. Stačí, když čteme útoky nemovitého vlastnictví na movité a naopak, a vidíme názorně, jak je obojí k ničemu. Pozemkový vlastník uplatňuje dědičné šlechtictví svého vlastnictví, feudální reminiscence, souvenirs, poezii vzpomínek, jeho snivou povahu, jeho politickou důležitost atd., a mluví-li řečí politické ekonomie: obdělávání půdy je práce jedině produktivní. Líčí zároveň svého protivníka jako mazaného, dryáčnického, dohazovačského, šejdířského, hrabivého, prodejného, buřičského, bezcitného a bezduchého peněžního darebáka, kterému je pospolitost cizí a který s ní klidně kšeftuje, lichvaří, provádí kuplířství, líčí ho jako rabského, úlisného, lstivého, střízlivého ničemu, který plodí, živí, hýčká konkurenci a tedy i masovou chudobu a zločin, rozklad všech sociálních svazků, který nemá čest ani zásady, ani poezii, ani substanci, vůbec nic. (Viz mimo jiné fyziokrata Bergasse, kterého již Camille Desmoulins ostře kritizuje ve svém žurnálu „Révolutions de France et de Brabant“, [21] viz v. Vinckeho, Lancizolla, Hallera, Lea, Kosegartena [*17] a viz Sismondiho.)
Na druhé straně movité vlastnictví poukazuje na zázraky průmyslu a pohybu, je to dítě moderní doby a její pravoplatný vlastní syn; lituje svého protivníka jako omezence, který nemá jasno o své podstatě (a to je naprosto správné), jako hlupáka, který chce na místo mravného kapitálu a svobodné práce dosadit hrubé nemravné násilí a nevolnictví; líčí ho jako Dona Quijota, který pod pláštíkem přímosti, bodrosti, obecného zajmu, stálosti skrývá neschopnost pohybu, hrabivou poživačnost, ješitnost, partikulární zájmy, špatné úmysly; prohlašuje ho za vykutáleného monopolistu; jeho reminiscence, jeho poezii, jeho snivost tlumí tím, že podává historický a sarkastický výčet podlosti, ukrutnosti, zhýralosti, prostituce, infamie, anarchie, povstání, které se rodily v romantických zámcích.
Zjednalo prý lidu politickou svobodu, zbavilo občanskou společnost okovů, spojilo světy, vytvořilo lidumilný obchod, ryzí morálku, laskavou vzdělanost; neotesané potřeby lidu prý nahradilo potřebami civilizovanými a dalo prý lidu prostředky, jak je uspokojit, kdežto pozemkový vlastník — tento lenošivý lichvář s obilím, který byl jen na obtíž — zdražuje lidu základní životní prostředky, tím nutí kapitalistu, aby zvyšoval mzdu, aniž může zvýšit výrobní sílu, takže brzdí a konečně úplně ruší roční důchod národa, akumulací kapitálů, tedy možnost opatřit lidu práci a zemi bohatství, způsobuje všeobecnou zkázu a lichvářsky těží ze všech výhod moderní civilizace, aniž sebeméně přiložil ruku k dílu anebo se dokonce vzdal svých feudálních předsudků. Konečně prý ať se jen podívá na svého pachtýře — on, pro nějž obdělávání půdy a půda sama existují jen jako zdroj peněz, který mu byl darován — a ať řekne, není-li bodrým, blouznivým, mazaným ničemou, který v hloubi duše a podle skutečnosti už dávno patří svobodnému průmyslu a spanilému obchodu, byť se proti tomu sebevíc vzpouzí a byť sebevíc tlachá o historických vzpomínkách a mravních nebo politických účelech. Všechno, co skutečně uvádí ve svůj prospěch, je pravdivé jen pro zemědělce (pro kapitalistu a pro čeledíny), jejichž nepřítelem je naopak pozemkový vlastník; podává tedy důkazy sám proti sobě. Bez kapitálu je pozemkové vlastnictví mrtvou, bezcennou hmotou. Civilizovaným vítězstvím kapitálu je právě to, že místo mrtvé věci objevil a vytvořil lidskou práci jako zdroj bohatství. (Viz Paul Louis Courier, Saint Simon, Ganilh, Ricardo, Mill, MacCulloch a Destutt de Tracy a Michel Chevalier.)
Z toho, jak vývoj probíhal ve skutečnosti (zde doplnit), plyne nutné vítězství kapitalisty, tj. vyspělého soukromého vlastnictví nad zaostalým, polovičatým soukromým vlastnictvím, nad pozemkovým vlastníkem, tak jako už vůbec musí zvítězit pohyb nad nehybností, otevřená, sebevědomá lumpárna nad skrytou, sebenevědomou, hrabivost nad poživačností, doznaně neutuchající, všeho schopná zištnost osvěty nad zabedněnou, uhlazenou, bodrou, lenivou a fantastickou zištností pověry, stejně jako musí zvítězit peníze nad jinými formami soukromého vlastnictví.
Státy, které nejasně tuší, jakým nebezpečím hrozí dovršený svobodný průmysl, dovršená ryzí morálka a dovršený lidumilný obchod, snaží se zadržet kapitalizaci pozemkového vlastnictví — ale úplně marně.
Pozemkové vlastnictví, na rozdíl od kapitálu, je soukromé vlastnictví, kapitál zatížený ještě lokálními a politickými předsudky, je to kapitál, který ze své spojitosti se světem nenašel ještě úplně cestu sám k sobě, je to ještě nedovršený kapitál. Musí dospět k svému abstraktnímu, tj. ryzímu výrazu postupně, jak bude utvářet svět.
Vztahem soukromého vlastnictví je práce, kapitál a jejich vzájemný vztah.
Pohyb, jímž musí procházet tyto články, je:
Za prvé — jejich bezprostřední nebo zprostředkovaná jednota.
Kapitál a práce jsou zprvu ještě spojeny; potom se sice odlučují a odcizují, ale vzájemně se podpírají a pobízejí jako pozitivní podmínky.
[Za druhé] — jejich protiklad. Vzájemně se vylučují; dělník ví, že kapitalista znamená jeho nejsoucno, a naopak; každý se snaží tomu druhému vyrvat jeho jsoucno.
[Za třetí] — protiklad každého z nich vůči sobě samému. Kapitál = nahromaděná práce = práce. Jako taková se štěpí na sebe a své úroky, tak jako se úroky zase štěpí na úroky a zisk. Naprosté obětování kapitalisty. Upadá do dělnické třídy, tak jako se dělník — ale jen výjimečně — stává kapitalistou. Práce jako moment kapitálu, jeho náklady. Mzda je tedy oběť kapitálu.
Práce rozpolcena na sebe a mzdu. Dělník sám je kapitálem, zbožím.
Vzájemný nepřátelský protiklad.[*18]