Ke str. XXXVI. — Subjektivní podstatou soukromého vlastnictví, soukromým vlastnictvím (chápaným) jakožto pro sebe jsoucí činnost, jako subjekt, jako osoba, je práce. Rozumí se tedy, že teprve politická ekonomie, která poznala, že jejím principem je práce — Adam Smith — která si už tedy uvědomila, že soukromé vlastnictví není už jen jakýsi stav mimo člověka — že tato politická ekonomie musí být chápána jednak jako produkt skutečné energie a skutečného pohybu soukromého vlastnictví[*19], jako produkt moderního průmyslu, tak jako na druhé straně sama urychlila, glorifikovala energii a vývoj tohoto průmyslu, proměnila je v sílu vědomí. Jako fetišisté,jako katolíci se proto této osvícené ekonomii, která v rámci soukromého vlastnictví — objevila subjektivní podstatu bohatství, museli jevit stoupenci peněžní a merkantilní soustavy, kteří v soukromém vlastnictví vidí pro člověka jen předmětnou bytost. Engels tedy řekl právem o Adamu Smithovi, že to je Luther politické ekonomie.[22] Tak jako Luther došel k poznání, že podstatou vnějšího světa je náboženství, víra, a proto vystoupil proti katolickému pohanství, tak jako zrušil vnější religiozitu tím, že z religiozity učinil niternou podstatu člověka, tak jako popíral, aby byli kněží vedle laiků, protože kněze přemístil do srdcí laiků, tak je zrušeno bohatství nacházející se vně člověka a na něm nezávislé dosažitelné a udržitelné tedy jen vnějším způsobem, navenek — to znamená, že je zrušena tato jeho vnější bezmyšlenkovitá předmětnost tím, že se soukromé vlastnictví vtěluje do samého člověka a že se dochází k poznání, že jeho podstatou je sám člověk — ale proto je člověk sám předpokládán v určení soukromého vlastnictví, tak jako v Lutherově určení náboženství. Pod pláštíkem uznání člověka je tedy politická ekonomie, jejímž principem je práce, spíše jen důsledně provedeným popřením člověka, neboť člověk sám už tu není v nějakém vnějším napětí vůči vnější podstatě soukromého vlastnictví, nýbrž sám se stal touto napjatou podstatou soukromého vlastnictví. Co dříve znamenalo člověkovo bytí jemu samému vnější, jeho reálné zvnějšnění, stalo se jen faktem zvnějšnění, zcizením [Veräußerung]. Jestliže tedy politická ekonomie, jak bylo řečeno, začíná pod rouškou uznání člověka,jeho samostatnosti,jeho vlastní činnosti atd., a jakmile přemístila soukromé vlastnictví přímo do podstaty člověka, nemůže už být podmíněna lokálními, národnostními atd. určeními soukromého vlastnictví, jakožto nějaké bytosti existující mimo ni, vykládá tedy kosmopolitickou, všeobecnou energii, odstraňující jakoukoli hranici, jakýkoli svazek, aby se sama nastolila jako jediná politika, obecnost, hranice a svazek — pak v dalším výkladu musí ze sebe shodit tuto zdánlivou svatost, projevit se v celém svém cynismu, a to provádí tím, že — neohlížejíc se na žádné zdánlivé rozpory, do nichž se toto učení zaplétá — vykládá mnohem jednostranněji, ale tím výrazněji a důsledněji práci jako jedinou podstatu bohatství, projevuje se tu, že důsledky tohoto učení na rozdíl od onoho původního pojetí jsou naopak nepřátelské člověku, a konečně poslednímu, individuálnímu, přirozenému, na pohybu práce nezávislému existujícímu jsoucnu soukromého vlastnictví a zdroji bohatství — pozemkové rentě, tomuto výrazu feudálního vlastnictví, který už úplně přešel do oblasti ekonomie, a proto se už vůbec nemůže ekonomii bránit — zasazuje smrtící ránu. (Ricardova škola.) Nejenže od Smitha přes Saye až k Ricardovi, Millovi atd. relativně vzrůstá cynismus ekonomie, pokud se důsledky průmyslu jeví těm pozdějším vyvinutěji a rozporuplněji, nýbrž i v pozitivním smyslu jdou v odcizení vůči člověku ustavičně a vědomě dál než jejich předchůdci, ale jen proto, že jejich věda se vyvíjí důsledněji a opravdověji. Tím, že ze soukromého vlastnictví v jeho činné podobě dělají subjekt, tím tedy, že zároveň z člověka dělají bytost a současně z člověka jakožto obludy [Unwesen] dělají podstatu, je rozpor se skutečností v naprostém souhlase s rozporuplnou podstatou, ve které rozpoznali princip. Rozervaná skutečnost průmyslu potvrzuje jejich vnitřně rozervaný princip, ani zdaleka jej nevyvracejíc. Vždyť jejich principem je princip této rozervanosti.
Fyziokratické učení dr Quesnaye tvoří přechod ze systému merkantilismu k Adamu Smithovi. Fyziokracie je bezprostředně ekonomickým rozvratem feudálního vlastnictví, ale proto zrovna tak bezprostředně jeho ekonomickou přeměnou, obnovou, jenže jeho řeč není teď už feudální, nýbrž stává se řečí politické ekonomie. Ze všeho bohatství tu zůstává půda a obdělávání půdy (agrikultura). Půda ještě není kapitálem, ještě je zvláštním způsobem jeho jsoucna, který má mít platnost ve své přirozené zvláštnosti a kvůli ní; ale půda je přesto obecný, přirozený živel, kdežto soustava merkantilismu zná jako existenci bohatství jen drahý kov. Předmětu bohatství, jeho hmotě, se tedy vzápětí dostalo nejvyšší obecnosti v rámci přirozených hranic — pokud je ještě jakožto příroda bezprostředně předmětným bohatstvím. A půda jest pro člověka jen prostřednictvím práce, agrikultury. Subjektivní podstata bohatství je už tedy umístěna do práce. Ale zároveň je agrikultura jedinou produktivní prací. Práce tedy ještě není pojata ve své obecnosti a abstraktnosti, je ještě spjata se zvláštním přirozeným živlem jakožto svou hmotou, je tedy také zatím rozpoznána jen ve svém zvláštním, přírodou určeném způsobu jsoucna. Je tedy teprve určitým, zvláštním zvnějšněním člověka, tak jako i její produkt je pojat jen jako určité bohatství — příslušející spíše ještě přírodě než práci samé. Půda je tu ještě uznávána jako přirozené jsoucno nezávislé na člověku, ne ještě jako kapitál, tj. jako určitý moment práce samé. Práce se naopak jeví jako její moment. Ale tím, že fetišismus starého vnějšího, jen jako předmět existujícího bohatství je redukován na velmi jednoduchý prvek přírody a jeho podstata je už, třebaže teprve zčásti, zvláštním způsobem uznávána ve své subjektivní existenci, dosahuje nutně pokroku v tom, že je rozpoznána obecná podstata bohatství, a práce je tedy ve své naprosté absolutnosti, tj. abstrakci, povýšena na princip. Fyziokratům se dokazuje, že agrikultura v ekonomickém, tj. v jedině oprávněném ohledu se neliší od žádného jiného průmyslu, že tedy podstatou bohatství není nějaká určitá práce, práce spjatá s nějakým zvláštním živlem, nějaký zvláštní projev práce, nýbrž práce vůbec.
Fyziokracie popírá zvláštní vnější, jen předmětné bohatství tím, že prohlašuje práci za jeho podstatu. Ale práce je pro ni především jen subjektivní podstatou pozemkového vlastnictví (vychází z takového způsobu vlastnictví, který se historicky jeví jako vládnoucí a uznávaný); pro ni se jen pozemkové vlastnictví stává zvnějšněným člověkem. Ruší jeho feudální ráz tím, že za jeho podstatu prohlašuje průmysl (agrikulturu); ale k světu průmyslu se staví záporně, uznává feudalismus, neboť agrikulturu prohlašuje za jediný průmysl.
Rozumí se, že jakmile je postřehnuta subjektivní podstata průmyslu konstituujícího se v protikladu k pozemkovému vlastnictví, tj. jakožto průmysl, vstřebává tato podstata do sebe onen svůj protiklad. Neboť tak jako průmysl v sobě obsahuje zrušené pozemkové vlastnictví, tak jeho subjektivní podstata v sobě obsahuje zároveň subjektivní podstatu pozemkového vlastnictví.
Tak jako je pozemkové vlastnictví první formou soukromého vlastnictví, tak jako se průmysl proti němu zprvu staví historicky jen jako nějaký zvláštní způsob vlastnictví — anebo je spíše propuštěným otrokem pozemkového vlastnictví — tak se při vědeckém postižení subjektivní podstaty soukromého vlastnictví, práce, opakuje tento proces, a práce se nejprve jeví jen jako práce na obdělávání půdy, ale potom se uplatňuje jako práce vůbec.
Všechno bohatství se stalo bohatstvím průmyslovým, bohatstvím práce, a průmysl je dovršená práce, tak jako jsou továrny rozvinutou podstatou průmyslu, tj. práce, a tak jako je průmyslový kapitál dovršenou objektivní podobou soukromého vlastnictví.
Vidíme, jak také teprve teď může soukromé vlastnictví dovršit svou vládu nad člověkem a stát se v nejobecnější formě světodějnou silou.