7) Viděli jsme, jaký význam má za předpokladu socialismu bohatství lidských potřeb, a proto jak nový způsob výroby, tak i nový předmět výroby. Nové činné uplatnění lidské bytostné sily a nové obohacení lidské bytosti. V rámci soukromého vlastnictví opačný význam. Každému člověku jde o to, vytvořit pro druhého nějakou novou potřebu, aby ho donutil k nějaké nové oběti, aby ho přivedl do nějaké nové závislosti a aby ho zlákal k novému způsobu požitku a tedy i k hospodářskému zruinování. Každý se snaží vytvořit nad druhým nějakou cizí bytostnou silu, aby v ni došel ukojení své vlastni zištné potřeby. S množstvím předmětů tedy roste říše cizích bytostí, které si člověka ujařmily, a každý nový produkt je nová možnost vzájemného podvádění a vzájemného okrádání. Člověk chudne tím víc jakožto člověk, tím víc potřebuje peněz, aby se zmocnil nepřátelské podstaty, a moc jeho peněz klesá právě v opačném poměru než množství výroby, tj. je tím potřebnější, čím více vzrůstá moc peněz. — Potřeba peněz je tedy pravá, ekonomií vytvořená potřeba, a je to jediná potřeba, kterou ekonomie vytváří. — Kvantita peněz se stává víc a víc jejich jedinou mocnou vlastností; tak jako každou podstatu redukují na její abstrakci, tak samy sebe redukují ve svém vlastním pohybu na kvantitativní podstatu. Nezměrnost a nemírnost se stává jejich pravou mírou.
Subjektivně se to zase jeví tak, že jednak rozsah výrobků a potřeb se stává vynalézavým a ustavičně kalkulujícím otrokem nelidských, rafinovaných, nepřirozených a smyšlených choutek — soukromé vlastnictví nedovede udělat z primitivní potřeby potřebu lidskou; jeho ideály jsou smyšlenka, svévole, rozmar, a eunuch se nelichotí podleji svému despotovi a nesnaží se vydráždit hanebnějšími prostředky jeho otupělou schopnost požitku, aby se sám podloudně domohl přízně, než průmyslový eunuch, výrobce, aby se podloudně domohl stříbrňáčků, aby z kapsy souseda, kterého miluje křesťanskou láskou, vylákal zlaté ptáčky — (každý výrobek je vnadidlo, kterým chce jeden člověk k sobě přivábit podstatu druhého, jeho peníze, každá skutečná nebo možná potřeba je slabost, která přivede mouchu na mucholapku všeobecné vykořisťování společné lidské podstaty, tak jako každá nedokonalost člověka znamená svazek s nebem, stránku, kterou je jeho srdce přístupné knězi; každá nouze je příležitost, jak s nejlíbeznější tváří přistoupit k sousedovi a říci mu: Milý příteli, dám ti, co potřebuješ; ale znáš conditio sine qua non[*24]; víš, jakým inkoustem se mi musíš zapsat; beru tě na hůl tím, že ti opatřuji požitek) — vyhovuje jeho nejzvrhlejším nápadům, hraje úlohu kuplíře mezi ním a jeho potřebou, vzněcuje v něm chorobné choutky, číhá na každou jeho slabost, aby potom vyžadoval počinek za tuto službu z lásky. — Zčásti se toto odcizení projevuje tím, že na jedné straně vytváří zjemnělost potřeb a jejich prostředků, na druhé straně surovou zvlčilost, úplnou, primitivní, abstraktní jednoduchost potřeby; anebo spíše jen znovu rodí samo sebe ve svém opačném významu. Dokonce i potřeba volného vzduchu přestává být u dělníka potřebou, člověk se vrací do jeskynního obydlí, které je však nyní zamořeno smrdutým morovým dechem civilizace a které mu slouží za obydlí už jen z nouze, jako nějaká cizí moc, která mu dennodenně může uniknout, z které může být den co den vyhozen, když nezaplatí. Za tuto umrlčí komoru musí Platit. Obydlí světla, o kterém Prometheus u Aischyla mluví jako o jednom z největších darů, s jehož pomocí udělal z divocha člověka, přestává existovat pro dělníka. Světlo, vzduch atd., nejprostší zvířecí čistotnost přestávají být pro člověka potřebou. Špína, toto zbahňování, zahnívání člověka, odpad ze stoky civilizace (toto je třeba chápat doslovně) se mu stává životním živlem. Úplná nepřirozená zchátralost, shnilá příroda se mu stává životním živlem. Už ani jeden z jeho smyslů neexistuje, nejenže neexistují ve své lidské formě, nýbrž existují jen ve formě nelidské, dokonce ani ne ve zvířecí formě. Znovu se vracejí nejprimitivnější způsoby (a nástroje) lidské práce, tak jako se šlapací mlýn římských otroků stal výrobním způsobem, způsobem jsoucna mnoha anglických dělníků. Nejenže člověk nemá žádné lidské potřeby, přestávají dokonce i potřeby zvířecí. Ir zná už jen potřebu jíst, a to už jen potřebu jíst brambory, a to jen krmné brambory, nejhorší druh brambor. Ale Anglie a Francie už mají v každém průmyslovém městě malé Irsko. Divoch, zvíře mají přece potřebu lovu, pohybu atd., družnosti. — Zjednodušení stroje, práce se využívá k tomu, aby z člověka, který se teprve stává člověkem, z úplně nevyspělého člověka z dítěte — byl udělán dělník, stejně jako se stalo z dělníka zanedbané dítě. Stroj se podvoluje slabosti člověka, aby ze slabého člověka udělal stroj.
Jak rozmnožení potřeb a jejich prostředků vytváří stav, kdy člověk nemá ani potřeby, ani prostředky, dokazuje ekonom (a kapitalista, vůbec mluvíme vždy o empirických podnikatelích, dovoláváme-li se ekonomů — jejich vědeckého doznání a jsoucna) 1) tím, že potřebu dělníka redukuje na nejnutnější a nejubožejší obživu fyzického života a jeho činnost na nejabstraktnější mechanický pohyb, tedy tím, že říká, že člověk nemá žádnou jinou potřebu ani činnosti, ani požitku; neboť také tento život vykládá jako lidský život a lidské jsoucno; 2) tím, že podle co možno nejnuznějšího života (existence) vypočítává měřítko, a to obecné měřítko: obecné proto, že má platit pro velkou většinu lidí; dělá z dělníka bytost beze smyslů a bez potřeb, tak jako z jeho činnosti dělá jakousi ryzí abstrakci jakékoli činnosti; jakýkoli přepych dělníka se mu proto jeví jako zavrženíhodný, a všechno, co přesahuje tu úplně nejabstraktnější potřebu — ať už je to trpný požitek nebo projev činnosti — se mu jeví jako přepych. Ekonomie, tato věda bohatství, je proto zároveň vědou odříkání, nuzování, úspor, a dochází opravdu tak daleko, že chce člověku uspořit dokonce i potřebu čistého vzduchu anebo tělesného pohybu. Tato věda zázračného průmyslu je zároveň vědou askeze a jejím pravým ideálem je asketický, ale lichvařící lakomec a asketický, ale vyrábějící otrok. Jejím morálním ideálem je dělník, který část své mzdy ukládá do spořitelny, a našla si dokonce i otrocké umění sloužící tomuto jejímu zamilovanému nápadu. Bylo to v cituplné podobě uvedeno na divadle. Proto — i když vyhlíží světsky a rozkošnicky — je to opravdu morální věda, věda ze všech nejmorálnější. Odříkání sebe sama, odříkání života a všech lidských potřeb je její hlavní poučkou. Čím méně jíš, piješ, kupuješ knihy, chodíš do divadla, tančit, do hospody, čím méně myslíš, miluješ, teoretizuješ, zpíváš, maluješ, píšeš básně atd., tím víc ušetříš, tím víc vzroste tvůj poklad, který mol ani prach nekazí, tvůj kapitál. Čím méně jsi, čím méně projevuješ svůj život, tím víc máš, tím větší je tvůj zvnějšněný život, lim více své odcizené bytosti hromadíš. Všechno, co ti ekonom bere z tvého života a z tvého lidství, to všechno ti nahrazuje v penězích a bohatství, a všechno, co nemůžeš, mohou tvé peníze; mohou jíst, pít, chodit na plesy, do divadla, dovedou si... umění, učenost, historické drahocennosti, politickou moc, mohou cestovat, mohou dokázat, aby sis to všechno osvojil ; mohou to všechno koupit; jsou opravdovým jměním, opravdovou mohoucností. Ale peníze, které jsou tím vším, nechtějí stvořit nic než samy sebe, koupit si sebe, vždyť všechno ostatní je přece jejich sluhou, a mám-li pána, pak mám sluhu, a jeho sluhu nepotřebuji. Všechny náruživosti a všechna činnost musí tedy zaniknout v hrabivosti. Dělník smí mít jen tolik, aby chtěl žít, a smí chtít žít jen proto, aby měl.
Na poli ekonomie ovšem dochází ke kontroverzi. Jedna strana (Lauderdale, Malthus atd.) doporučuje přepych a proklíná šetrnost; druhá (Say, Ricardo atd.) doporučuje šetrnost a proklíná přepych. Ale ta první doznává, že chce přepych proto, aby plodil práci (tj. absolutní šetrnost); druhá strana doznává, že doporučuje šetrnost proto, aby plodila bohatství, tj. přepych. Ta první si romanticky domýšlí, že hrabivost nesmí samojediná určovat spotřebu boháčů, a odporuje svým vlastním zákonům, tvrdí-li o rozmařilosti, že to je bezprostředně prostředek obohacení, a druhá strana jí proto velmi vážně a obšírně dokazuje, že rozmařilostí zmenšuji, nezvětšuji svůj majetek; druhá strana je tak pokrytecká, že nepřiznává, že právě rozmar a nápad určují výrobu; zapomíná na “zjemnělé potřeby”, zapomíná, že bez spotřeby by se nevyrábělo; zapomíná, že konkurencí musí výroba jen získat na všestrannosti, přepychovosti; zapomíná, že spotřeba pro ni určuje hodnotu věci a že móda určuje spotřebu; přeje si, aby se vyrábělo jen “užitečné”, ale zapomíná, že výroba příliš mnoha “užitečných” věcí produkuje příliš neužitečnou, zbytečnou populaci. Obě strany zapomínají, že plýtvání a úspory, přepych a nedostatek, bohatství a chudoba se rovnají.
A musíš si odpírat nejen své bezprostřední smysly, jako jídlo atd.; i účast na všeobecných zájmech, na soucitu, důvěře atd., to všechno si musíš odepřít, chceš-li být hospodárný, nechceš-li se zničit iluzemi.
Všechno, co je tvé, musíš učinit prodejným, tj. zužitkovat. Zeptám-li se ekonoma: Řídím se ekonomickými zákony, těžím-li peníze z toho, že dávám cizí chlípnosti napospas, na prodej své tělo (tovární dělníci ve Francii říkají o prostituci svých žen a dcer, že to je x-tá pracovní hodina, což je doslova pravda), anebo nejednám snad v souhlase s politickou ekonomií, když svého přítele prodám Marokáncům (a přímé prodávání lidí, jako obchodování s odvedenci, se provádí ve všech kulturních zemích), pak mi ekonom odpoví: Nejednáš v rozporu s mými zákony; ale podívej se, co říká paní kmotra morálka a paní kmotra náboženství; moje ekonomická morálka a mé ekonomické náboženství nemají, co by proti tobě namítaly, ale — ale komu teď mám spíše věřit, politické ekonomii nebo morálce? — Morálkou politické ekonomie je výdělek, práce a šetrnost, střídmost — ale politická ekonomie mi slibuje, že uspokojí mé potřeby. — Ekonomií morálky je bohatství dobrého svědomí, ctností atd., ale jak mohu být ctnostný, nejsem-li, jak mohu mít dobré svědomí, nevím-li nic? Tkví v podstatě odcizení, že každá oblast mne posuzuje podle jiného a opačného měřítka; jiné je měřítko morálky, jiné měřítko politické ekonomie, protože každá z těchto oblastí je určitým odcizením člověka a každá v sobě fixuje určitý zvláštní okruh odcizené bytostné činnosti, každá se staví odcizeně k jinému odcizení. Tak vytýká pan Michel Chevalier Ricardovi, že si nevšímá morálky. Ale u Ricarda promlouvá politická ekonomie svou vlastní řečí. Nemluví-li mravně, není to Ricardovou vinou. Pan Chevalier abstrahuje od ekonomie, pokud moralizuje, ale ve skutečnosti a nutně si nevšímá morálky, pokud se zabývá politickou ekonomií. Vztah politické ekonomie k morálce, pokud vůbec není svévolný, náhodný a tedy neodůvodněný a nevědecký, není-li předstírán jen naoko, nýbrž je míněn jako podstatný, může být přece jedině vztahem ekonomických zákonů k morálce; není-li tu takový vztah, anebo jde-li spíše o opak, je to snad Ricardova vina? Ostatně i protiklad mezi politickou ekonomií a morálkou je jen zdání, a tak jako je určitým protikladem, není zase protikladem vůbec. Politická ekonomie jen svým způsobem vyjadřuje morální zákony.
Nenáročnost jako princip ekonomie se nejskvěleji ukazuje v její teorii lidnatosti. Je příliš mnoho lidí. Dokonce i jsoucno lidí je vyložený přepych, a je-li dělník “morální” (Mill navrhuje veřejná pochvalná uznání pro ty, kteří projeví zdrženlivost v pohlavním styku, a veřejné pokárání pro ty, kteří se prohřešují proti této neplodnosti manželství... cožpak to není morálka, učení o odříkání?), bude šetrný v plození. Produkce lidí se jeví jako veřejná pohroma.
Smysl, jaký má výroba vzhledem k boháčům, se ukazuje ve zjevné podobě ve smyslu, jaký má pro chudáky; směrem nahoru se projevuje vždycky uhlazeně, skrytě, dvojsmyslně, jako zdání, směrem dolů hrubě, rovnou, upřímně, jako podstata. Primitivní potřeba dělníka je mnohem větší zdroj zisku než uhlazená potřeba boháče. Sklepní byty v Londýně vynášejí těm, kdo je pronajímají, víc než paláce, tj. vzhledem k majiteli jsou větším bohatstvím, tedy mluveno řečí politické ekonomie, větším společenským bohatstvím.
A průmysl spekuluje nejen na zjemnění potřeb, nýbrž stejně i na jejich primitivitu, ale na primitivitu uměle vytvořenou, jejímž opravdovým požitkem je tedy omamováni sebe sama, toto zdánlivé uspokojování potřeby, tato civilizace v rámci primitivního barbarství potřeby. Anglické kořalny jsou proto symbolické obrazy soukromého vlastnictví. Jejich přepych ukazuje pravý vztah průmyslového přepychu a bohatství k člověku. Proto jsou také právem jedinou nedělní zábavou lidu, k níž se anglická policie chová alespoň shovívavě.
Viděli jsme už, jak ekonom několikerým způsobem předpokládá jednotu práce a kapitálu. 1) Kapitál je nahromaděná práce; 2) určení kapitálu v rámci výroby, jednak reprodukce kapitálu se ziskem, jednak kapitál jako surovina (materiál práce), jednak přímo jako nástroj, který pracuje stroj je kapitál bezprostředně ztotožněný s prací — je produktivní práce; 3) dělník je kapitál; 4) mzda patří k nákladům kapitálu; 5) vzhledem k dělníkovi je práce reprodukcí jeho životního kapitálu; 6) vzhledem ke kapitalistovi je jedním momentem činnosti jeho kapitálu.
Konečně 7) předpokládá ekonom jejich prvotní jednotu podloudně jako jednotu mezi kapitalistou a dělníkem, to je stav, jaký byl na počátku v ráji. To, jak se tyto dva momenty střetávají jako dvě osoby, je pro ekonoma nahodilá událost, kterou je proto třeba vykládat jen vnějškově. (Viz Mill.)
Národy, které jsou ještě zaslepeny smyslovým leskem drahých kovů, a proto jsou ještě fetišisty kovových peněz nejsou ještě dokonalé peněžní národy. Protiklad Francie a Anglie. — Nakolik je řešení teoretických problémů úkolem praxe a prováděno praxí, jak opravdová praxe je podmínkou skutečné a pozitivní teorie, ukazuje se například na fetišismu. Smyslové vědomí fetišisty je jiné než smyslové vědomí Řeka, protože jeho smyslové jsoucno je dosud jiné. Abstraktní nepřátelství mezi smyslem a duchem je nutné, dokud lidský smysl pro přírodu, lidský smysl přírody, tedy i přirozený smysl člověka není ještě vytvářen vlastní prací člověka.
Rovnost není nic jiného než německé Já = Já, přetlumočené do francouzské, tj. politické podoby. Rovnost jako základ komunismu je jeho politickým zdůvodněním a je to totéž, jako když si jej Němec zdůvodňuje tím, že pojímá člověka jako všeobecné, všem společné sebevědomí. Rozumí se, že zrušení odcizení začíná vždycky tou formou odcizení, která je vládnoucí silou, v Německu sebevědomím, ve Francii rovnosti, protože politikou, v Anglii skutečnou, materiální praktickou potřebou, která je sama sobě mírou. Z tohoto hlediska je třeba kritizovat a uznávat Proudhona.
Označujeme-li ještě sám komunismus — protože jej označujeme za negaci negace, za osvojení lidské podstaty, která se prostředkuje sama se sebou negací soukromého vlastnictví, tedy ne ještě za opravdový klad vycházející ze sebe sama, nýbrž spíše ze soukromého vlastnictví — [. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .][*25]. Protože při tomto[*26] skutečného odcizení lidského života trvá, a to tím více, čím víc je tu vědomí tohoto odcizení jako takového pak je tedy [zrušení tohoto odcizení] proveditelné jen komunismem uvedeným ve skutek. Aby byla zrušena myšlenka soukromého vlastnictví, k tomu úplně postačuje myšlený komunismus. Aby bylo zrušeno skutečné soukromé vlastnictví, k tomu je zapotřebí skutečné komunistické akce. Dějiny ji vyvolají, a onen pohyb, o kterém v myšlenkách víme, jak už ruší sám sebe, bude ve skutečnosti prodělávat velmi nelítostný a zdlouhavý proces. Ale skutečný pokrok musíme vidět v tom, že jsme už předem dospěli k vědomí ohraničenosti i cíle onoho dějinného pohybu, a zároveň jsme ve svém vědomí již tento pohyb i tento cíl překonali.
Sdruží-li se komunističtí řemeslníci, pak je pro ně zprvu účelem učení, propaganda, atd. Ale zároveň si tím osvojují novou potřebu, potřebu společnosti, a co se jeví jako prostředek, stává se účelem. Můžeme spatřit nejnádhernější výsledky tohoto praktického hnutí, podíváme-li se na sdružené francouzské socialistické dělníky. K tomu, aby se spojili, aby se scházeli, není už zapotřebí záminky, jako je kouření, pití, jídlo atd. Společnost, spolek, zábava, jejímž účelem je zase společnost, jim úplně postačuje, bratrství lidí u nich neznamená frázi, nýbrž pravdu, a šlechetnost lidstva nám září vstříc z těchto postav ztvrdlých prací.
Tvrdí-li politická ekonomie, že poptávka a nabídka se vždy kryjí, pak vzápětí zapomíná, že podle jejího vlastního tvrzení převyšuje nabídka lidí (teorie lidnatosti) vždy poptávku, že tedy u podstatného výsledku veškeré výroby u existence lidí — se nejrozhodněji projevuje nepoměr mezi poptávkou a nabídkou.
O tom, že peníze, jevící se jako prostředek, jsou ve skutečnosti mocí a jediným účelem — o tom, že vůbec ten účel, který ze mne dělá bytost, který mi přisuzuje cizí předmětnou bytost, je samoúčelem, o tom se můžeme přesvědčit z toho, jak tam, kde je půda zdrojem života, je také pozemkové vlastnictví uznáváno za opravdovou moc v politickém životě, stejně jako kůň a meč tam, kde jsou opravdovým životním prostředkem. Ve středověku získává stav svobodu, jakmile smí nosit meč. U kočovných národů se stávám svobodným, účastníkem pospolitosti, mám-li koně.
Řekli jsme výše, že se člověk vrací k jeskynnímu obydlí atd., ale k jeskynnímu obydlí v jakési odcizené, nepřátelské podobě. Divoch ve své jeskyni — v tomto elementu přírody nabízejícím se nezáludně k užívání a k ochraně — se necítí cizeji, anebo se v ní spíše cítí tak volně, jako ryba ve vodě. Ale chudákův sklepní byt je cosi nepřátelského, je to “obydlí tající v sobě cizí moc, obydlí, které se mu odevzdává jedině potud, pokud mu chuďas odevzdává svůj krvavý pot,” které nesmí považovat za svůj domov — v němž by mohl konečně říci: tady jsem doma — v němž je naopak v domě někoho jiného, v cizím domě, a ten, komu dům patří, ustavičně číhá, aby ho vyhodil, jakmile nezaplatí nájemné. Zrovna tak ví, že jeho obydlí je co do kvality v protikladu k obydlí na onom světě, na druhém břehu, k lidskému obydlí na nebesích bohatství.
Odcizení se projevuje jednak v tom, že můj životní prostředek je někoho jiného, že to, co je mým přáním, je nedostupným majetkem někoho jiného, a zrovna tak i v tom, že každá věc je sama něčím jiným než je sama, že moje činnost je něčím jiným, a konečně v tom — a to platí i pro kapitalistu — že vůbec vládne nelidská moc.
Určení bohatství oddávajícího se jen požitku, bohatství nečinného a plýtvajícího — v němž se sice užívající na jedné straně činně osvědčuje jako pouze pomíjivé, jalově se vybíjející individuum, a ve svém vědomí chápe zrovna tak cizí otrockou práci, lidský krvavý pot jako kořist svých žádostí, a proto člověka samého, tedy i sebe, chápe jako obětovanou, nicotnou bytost, přičemž pohrdání lidmi se jednak projevuje jako zpupnost, jako pohrdání tím, co by mohlo uživit stovky lidí, jednak jako ničemná iluze, že jeho bezuzdná rozmařilost a kolísavá, neproduktivní spotřeba je podmínkou práce a tedy i obživy druhého — bohatství, které uskutečnění lidských bytostných sil chápe jen jako uskutečnění své nestvůrnosti, svého rozmaru a svévolně podivínských nápadů — toto bohatství, které však na druhé straně chápe bohatství jako pouhý prostředek a jako věc hodnou jen zničení, které je tedy zároveň svým otrokem i svým pánem, zároveň velkodušné i podlé, vrtošivé, marnivé, domýšlivé, uhlazené, vzdělané, duchaplné — toto bohatství ještě nezakusilo nad sebou bohatství jako nějakou úplně cizí moc; vidí v bohatství naopak jen svou vlastní moc, a ne bohatství, nýbrž požitek [se mu jeví] jako poslední nejzazší cíl [. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .][*27]
Proti nádherné, smyslovým zdáním zaslepené iluzi o podstatě bohatství se staví pracující, střízlivý, hospodárný, prozaický, podstatu bohatství si uvědomující průmyslník a tak jako vytváří jeho poživačnosti větší okruh, ve svých výrobcích mu pěkně lichotí — jeho výrobky jsou vesměs nízké poklonky rozmařilcovým choutkám — tak si dovede sám osvojit jedině užitečným způsobem moc, která tamtomu uniká. Jeví-li se tedy průmyslové bohatství zprvu jako výsledek rozmařilého, fantastického bohatství — tak také pohyb toho prvního zatlačuje pohybem, který je mu vlastní, aktivně toho druhého. Pokles úroků z peněz je totiž nutný důsledek a výsledek průmyslového pohybu. Prostředky rozmařilého rentiéra se tedy den co den zmenšují právě v opačném poměru, než jak se rozmnožují prostředky a léčky požitku. Musí tedy buďto přímo stravovat svůj kapitál, tedy přijít na mizinu, anebo se stát sám průmyslovým kapitalistou... Na druhé straně sice pozemková renta bezprostředně ustavičně stoupá v důsledku průmyslového pohybu, ale již jsme to viděli — nutně nastává chvíle, kdy pozemkové vlastnictví musí přejít do kategorie kapitálu reprodukujícího se se ziskem, tak jako kterékoli jiné vlastnictví — a to je právě výsledek téhož průmyslového pohybu. Rozmařilý statkář musí tedy také buďto stravovat svůj kapitál, tedy přijít na mizinu — anebo stát se sám pachtýřem svého vlastního statku — zemědělským průmyslníkem.
Zmenšování úroků z peněz — na které Proudhon pohlíží jako na zrušení kapitálu a jako na tendenci k socializaci kapitálu — je proto spíše bezprostředně pouhým příznakem naprostého vítězství pracujícího kapitálu nad rozmařilým bohatstvím, tj. přeměnou veškerého soukromého vlastnictví v průmyslový kapitál — naprostým vítězstvím soukromého vlastnictví nad všemi zdánlivě ještě lidskými kvalitami tohoto vlastnictví a úplným podrobením soukromého vlastníka podstatě soukromého vlastnictví — práci. Průmyslový kapitalista ovšem také užívá. Rozhodně se nevrací k nepřirozené prostotě potřeb, ale jeho požitek je jen vedlejší, je to zotavení, je podřízen výrobě, a přitom je to uvážlivější, tedy i hospodárnější požitek, neboť kapitalista svůj požitek připočítává k nákladům kapitálu, a jeho požitek ho tedy smí stát jen tolik, aby to, co na něj vyplýtval, bylo zase se ziskem nahrazeno reprodukcí kapitálu. Požitek je tedy podřízen kapitálu, užívající individuum kapitalizujícímu individuu, kdežto dřív tomu bylo naopak. Pokles úroků je tedy příznakem zrušení kapitálu jen potud, pokud je příznakem jeho dovršující se nadvlády, dovršujícího se odcizení, které právě proto spěje vstříc svému zrušení. To to je vůbec jediný způsob, jak to, co nyní existuje, potvrzuje svůj opak.
Spor ekonomů o přepych a úspory je proto jen spor politické ekonomie, která si ujasnila podstatu bohatství, s těmi, kteří jsou ještě zatíženi romantickými, průmyslu nepřátelskými reminiscencemi. Ale ani jedna strana si nedokáže redukovat předmět sporu na jeho jednoduchý výraz, a proto se spolu nikdy nedovedou vypořádat.
Pozemková renta byla dále svržena jakožto pozemková renta — tím, že novější ekonomie proti argumentu fyziokratů, podle něhož je prý pozemkový vlastník jediný opravdový výrobce, naopak dokázala, že pozemkový vlastník jako takový je spíše jediným úplně neproduktivním rentiérem, zemědělství že je věcí kapitalisty, který svůj kapitál použije tímto způsobem, může-li očekávat, že mu to vynese obvyklý zisk. To, co vytyčují fyziokraté — že pozemkové vlastnictví jakožto jedině produktivní vlastnictví by mělo jediné platit státní daně, tedy by je také mělo jediné povolovat a účastnit se státních záležitostí — se tedy zvrací v opačné určení, že prý daň z pozemkové renty je jediná daň z neproduktivního důchodu, tedy jediná daň, která neškodí národní výrobě. Rozumí se, že ani politické privilegium pozemkových vlastníků, je-li takto chápáno, nevyplývá už z toho, že pozemkoví vlastníci platí nejvíce daní.
Všechno, co Proudhon chápe jako pohyb práce proti kapitálu, je jen pohyb práce v určení kapitálu, průmyslového kapitálu proti kapitálu nekonzumujícímu se jakožto kapitál, tj. ne průmyslově. A tento pohyb vítězně postupuje, tj. postupuje cestou vítězství průmyslového kapitálu. — Vidíme tedy, že teprve když je práce pojata jako podstata soukromého vlastnictví, je také možno plně pochopit ekonomický pohyb jako takový v jeho skutečné určenosti.
Společnost — jak se jeví ekonomovi — je občanská společnost, v níž každé individuum je celkem potřeb a je tu pro druhé, tak jako druhé pro ně, jen potud, pokud se vzájemně stávají prostředkem. Ekonom — zrovna tak jako politika ve svých lidských právech — redukuje všechno na člověka, tj. na individuum, které zbavuje jakékoli určenosti, aby je fixoval buďto jako kapitalistu, nebo jako dělníka.
Dělba práce je ekonomický výraz společenskosti práce v rámci odcizení. Anebo, protože práce je jen výraz lidské činnosti v rámci zvnějšnění, životního projevu jakožto životního zvnějšnění, není tedy ani dělba práce nic jiného než odcizené, zvnějšněné kladení lidské činnosti jakožto reálné rodové činnosti anebo jakožto činnosti člověka jako rodové bytosti.
Pokud jde o podstatu dělby práce — kterou ovšem bylo nutno pojímat jako hlavní hybnou sílu produkce bohatství, jakmile se došlo k poznání, že práce je podstatou soukromého vlastnictví — tj. pokud jde o tuto odcizenou a zvnějšněnou podobu lidské činnosti jakožto činnosti rodové, panují mezi ekonomy velké nejasnosti a rozpory.
Adam Smith:
„Za svůj vznik nevděčí dělba práce lidské moudrosti. Je nutným, pomalým a postupným důsledkem sklonu k směňování a vzájemnému čachrování s výrobky. Tento sklon k obchodování je pravděpodobně nutným důsledkem schopnosti myslit a mluvit. Je společný všem lidem, nesetkáváme se s ním u žádného zvířete. Zvíře, jakmile dospěje, žije si na vlastní pěst. Člověk ustavičně potřebuje, aby ho druzí podporovali, a marně by očekával, že by to učinili jen z laskavosti. Bude mnohem jistější počítat s jejich osobním zájmem a přesvědčit je, že jejich vlastni prospěch vyžaduje, aby učinili to, co si od nich přeje. U druhých lidí se neobracíme na jejich lidství, nýbrž na jejich egoismus; nikdy jim nevykládáme o našich potřebách, nýbrž vždy o jejich prospěchu. — Protože tedy výměnou, obchodem, čachrováním získáváme většinu dobrých služeb, kterých máme jeden od druhého zapotřebí, pak je tedy původ dělby práce právě v tomto sklonu k čachrování. Například: V loveckém nebo pastýřském kmenu zhotovuje jistý člověk luky a tětivy hbitěji a dovedněji než kdokoli jiný. Často vyměňuje se svými druhy tyto své výrobky za dobytek a zvěřinu, brzy zjišťuje, že tu si může takovouto cestou opatřit snáze, než kdyby se vydal na lov sám. Na základě úvahy, vedené zájmem, se tedy bude především věnovat zhotovování luků atd. Rozdíl v přirozeném nadání jednotlivých lidí není ani tak příčinou jako spíše důsledkem dělby práce... Kdyby člověk neměl sklon obchodovat a směňovat, býval by každý povinen opatřovat si sám všechno, co potřebuje k životu a po čem touží. Každý by byl musel vykonávat dennodenně tytéž práce, a nebylo by došlo k oné velké rozdílnosti zaměstnání, která jediná dokáže vytvořit velkou odlišnost vloh. — A tak jako tento sklon k směně vytváří mezi lidmi rozdílnost vloh, tak také právě zásluhou tohoto sklonu je tato rozdílnost užitečná. — Mnohá plemena zvířat, ačkoli téže species, obdařila příroda rozdílnými povahami, které jsou vzhledem k jejich sklonům zřejmější, než by bylo možno pozorovat u nekulturních lidí. Od přírody se například filosof ani z poloviny tolik neliší talentem a inteligencí od pouličního nosiče, jako se liší domácí pes od chrta, chrt od křepeláka a ten zase od ovčáckého psa. Přesto tato různá zvířecí plemena, ačkoli patří do stejné species, nejsou jedno druhému skoro vůbec užitečná. Domácí pes nemůže v ničem rozmnožit výhody své síly tím, že by třeba využil chrtovy hbitosti atd. Účinky těchto různých vloh anebo stupňů inteligence nelze sečíst, sdružit, a ani v nejmenším nemohou přispět k prospěchu anebo k společnému pohodlí druhu, protože tu chybí schopnost anebo sklon k obchodování a směně. Každé zvíře se musí samo starat o svou obživu a ochranu, nezávisle na druhých — nemůže ani v nejmenším zužitkovat odlišnost vloh, kterými příroda podělila příslušníky jeho rodu. Naproti tomu u lidí jsou vzájemně užitečné ty nejrozdílnější vlohy, protože s pomocí tohoto všeobecného sklonu k obchodování a směně jsou různé produkty každého dotyčného odvětví jejich průmyslu tak řečeno shromážděny na jedné společné hromadě, kde si každý člověk podle svých potřeb může koupit nějakou část výtvorů důmyslu druhého. — Protože tento sklon k směně je zdrojem dělby práce, je tedy vzrůstání této dělby vždy omezováno rozsahem schopnosti směňovat, anebo, jinými slovy, rozsahem trhu. Je-li trh příliš malý, nebude mít nikdo odvahu oddat se úplně jedinému zaměstnání, protože by mu chyběla možnost vyměnit přebytek produktu své práce, který přesahuje jeho vlastni spotřebu, za stejný přebytek produktu práce někoho jiného, který by si chtěl opatřit...” V pokročilém stavu: „Každý člověk existuje zásluhou échanges, směny, a stává se jakýmsi obchodníkem, a společnost sama je vlastně společnost obchodující. (Viz Destutt de Tracy:. „Společnost je řada vzájemné směny, commerce je základem celé podstaty společnosti.”[24]) „...Akumulace kapitálů roste s dělbou práce a naopak.”
Potud Adam Smith.[25]
„Kdyby každá rodina vyráběla veškeré předměty své spotřeby, mohla by společnost zůstat v chodu, ačkoli by nedocházelo k žádné směně — i když není základem, je směna nevyhnutelná v pokročilém stavu naší společnosti — dělba práce je obratné používání sil člověka — rozmnožuje tedy produkty společnosti, její moc a její požitky, ale okrádá, snižuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. — Výroba nemůže existovat bez směny.”
Tolik J. B. Say.[26]
„Síly inherentní člověku jsou: jeho inteligence a jeho fyzická vloha k práci; ty, jejichž zdrojem je společenský stav, záleží: ve schopnosti dělit práci a rozdílet různé práce mezi různé lidi... a ve schopnosti směňovat vzájemné služby a výrobky, na nichž se zakládají tyto prostředky... Pohnutkou, která vede člověka, aby druhému věnoval své služby, je zištnost, — člověk požaduje protihodnotu za služby prokázané druhému. — Právo výlučného soukromého vlastnictví je nevyhnutelné k tomu, aby se ustavila směna mezi lidmi.” “Směna a dělba práce se vzájemně podmiňují.”
Tolik Skarbek.[27]
Mill líčí vyspělou směnu, obchod, jako následek dělby práce.
„Činnost člověka je možno redukovat na velmi jednoduché prvky. Člověk nemůže ve skutečnosti dělat nic jiného, než vytvářet pohyb; může pohybovat věcmi, aby je buďto oddělil jednu od druhé, nebo aby je sblížil; ostatek vykonají vlastnosti hmoty. Při používání práce a strojů často zjišťujeme, že je možno zvětšit účinky vhodným rozdělením, oddělením jednotlivých operací, které si odporují, a sloučením všech takových operací, které si mohou nějak napomáhat. Protože celkem vzato nedovedou lidé vykonávat mnoho různých operací stejně hbitě a dovedně, tak jako jim zvyk poskytuje tuto schopnost, mají-li vykonávat menší počet operací — je tedy vždy výhodné co možno nejvíc omezit počet operací svěřených každému individuu. — K dělbě práce a k rozdělení sil člověka a strojů nejvýhodnějším způsobem je v mnoha případech zapotřebí operovat ve velkém měřítku, anebo, jinými slovy, vyrábět bohatství ve velkých množstvích. Tato výhoda je důvod, proč vznikly velké manufaktury; často stačí, aby několik málo velkých manufaktur, založených za příznivých poměrů, mohlo někdy dodávat předměty, které vyrábějí, nejen do jedné, nýbrž do mnoha zemí v množství, jaké tyto země požadují.”
Tolik Mill.[28]
Ale celá moderní politická ekonomie se shoduje v tom, že dělba práce a bohatství výroby, dělba práce a akumulace kapitálu se vzájemně podmiňují, stejně jako v tom, že soukromé vlastnictví zbavené pout, ponechané samo sobě, může jedině vytvořit nejužitečnější a nejrozsáhlejší dělbu práce.
Výklad Adama Smitha je možno shrnout takto: Dělba práce dává práci nekonečnou schopnost vyrábět. Zakládá se na sklonu ke směně a čachru, na sklonu specificky lidském, který pravděpodobně není podmíněn náhodně, nýbrž používáním rozumu a řeči. Pohnutkou toho, který směňuje, není lidskost, nýbrž egoismus. Rozmanitost lidských vloh je spíše následkem než příčinou dělby práce, tj. směny. Směna také teprve zužitkovává tuto rozmanitost. Zvláštní vlastnosti různých plemen jednoho druhu zvířat jsou od přírody výraznější než rozdílnost lidské vlohy a činnosti. Ale protože zvířata nedovedou směňovat, nemá žádné zvířecí individuum užitek z odlišné vlastnosti zvířete téhož druhu, ale odlišného plemene. Zvířata nejsou schopna shromáždit odlišné vlastnosti své species; nejsou schopna ničím přispět k společnému prospěchu a pohodlí své species. Naproti tomu u člověka si nejrozdílnější vlohy a nejrůznější způsoby činnosti vzájemně prospívají, protože mohou shromáždit své rozdílné produkty na jednu společnou hromadu, odkud každý může nakupovat. Tak vzniká dělba práce ze sklonu k směně, roste a je omezována rozsahem směny, trhu. V pokročilém stavu je každý člověk obchodníkem, společnost obchodní společností.
Say považuje směnu za náhodnou a nepodstatnou. Společnost by mohla existovat bez ní. Směna se stává nezbytnou v pokročilém stavu společnosti. Přesto výroba nemůže bez ní existovat. Dělba práce je pohodlný, užitečný prostředek, dovedné použití lidských sil pro společenské bohatství, ale snižuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. Poslední poznámkou se Say dostává o krok kupředu.
Skarbek rozlišuje mezi individuálními, člověku inherentními silami, inteligencí a fyzickou způsobilostí k práci, a silami vyvozenými ze společnosti, směnou a dělbou práce, které se vzájemně podmiňují. Ale nutným předpokladem směny je soukromé vlastnictví. Skarbek tu objektivní formou vyslovuje to, co říkají Smith, Say, Ricardo atd., označují-li egoismus, soukromý zájem za základ směny anebo kupčení, čachr za podstatnou a adekvátní formu směny.
Mill líčí obchod jako následek dělby práce. U něho se lidská činnost redukuje na mechanický pohyb. Dělba práce a používání strojů podporují bohatství výroby. Je nutno svěřit každému člověku co možno nejmenší okruh jednotlivých operací. Dělba práce a používání strojů samy zase podmiňují produkci bohatství ve velkém množství, tedy výrobků. V tom je základ velkých manufaktur.
Zkoumání dělby práce a směny je nesmírně důležité, protože to jsou očividně zvnějšněné výrazy lidské činnosti a bytostné síly jakožto rodové činnosti a rodové bytostné síly.
To, že dělba práce a směna se zakládají na soukromém vlastnictví, není nic jiného než tvrzení, že práce je podstatou soukromého vlastnictví, tvrzení, které ekonom nedovede dokázat a které chceme dokázat za něj. Právě v tom, že dělba práce a směna jsou výtvory soukromého vlastnictví, právě v tom tkví dvojí důkaz, jednak toho, že lidský život potřeboval ke svému uskutečnění soukromé vlastnictví, jednak toho, že nyní potřebuje zrušení soukromého vlastnictví.
Dělba práce a směna jsou dva jevy, u nichž se ekonom holedbá společenskostí své vědy a jedním dechem nevědomky vyslovuje rozpor své vědy, totiž to, že zakládá společnost na nespolečenském partikulárním zájmu.
Momenty, které tu musíme zkoumat, jsou tyto: Předně se na sklon k směně — jejíž základ je spatřován v egoismu pohlíží jako na základ anebo vzájemný účinek dělby práce. Podle Saye nemá směna zásadní význam pro podstatu společnosti. Bohatství, výroba jsou vykládány dělbou práce a směnou. Ochuzování a odpodstatňování individuální činnosti dělbou práce je doznáváno. Uznává se, že směna a dělba práce produkují velikou rozdílnost lidských vloh, rozdílnost, kterou směna také zase zužitkovává. Skarbek rozděluje výrobní anebo produktivní bytostné síly člověka na dvě části, 1) na individuální a jemu inherentní, jeho inteligenci a speciální způsobilost či schopnost k práci, 2) na síly odvozené ze společnosti — ne ze skutečného individua na dělbu práce a směnu. — Dále: Dělba práce je omezena trhem. — Lidská práce je jednoduchý mechanický pohyb; to hlavní vykonávají hmotné vlastnosti předmětů. — Jednomu individuu je nutno přikázat co možno nejméně jednotlivých operací. — Rozpolcenost práce a koncentrace kapitálu, bezvýznamnost individuální výroby a výroba bohatství ve velkém množství. — Smysl [Verstand] svobodného soukromého vlastnictví v dělbě práce.[*28]