Ke str. XXXIX. — Ale protiklad nevlastnění a vlastnictví, dokud není pochopen jako protiklad práce a kapitálu, je ještě protiklad indiferentní, nepostižený dosud ve svém činném vztahu k svému vnitřnímu vztahu, nepojatý ještě jako rozpor. I tam, kde není pokročilý pohyb soukromého vlastnictví, ve starém Římě, v Turecku atd., může se tento protiklad vyslovit ve své první podobě. Tak se zatím nejeví jako založený na soukromém vlastnictví samém. Ale práce, subjektivní podstata soukromého vlastnictví jakožto vyloučení vlastnictví, a kapitál, objektivní práce jakožto vyloučení práce, je soukromým vlastnictvím jakožto jeho vyvinutým vztahem rozporu, proto vztahem energickým, ženoucím k jeho řešení [Auflösung].
K téže stránce. — Zrušení sebeodcizení prodělává stejnou cestu jako sebeodcizení. Nejprve se na soukromé vlastnictví pohlíží jen po jeho objektivní stránce — ale přesto je práce pokládána za jeho podstatu. Formou jeho jsoucna je tedy kapitál, který je třeba “jako takový” zrušit (Proudhon). Anebo je zvláštní způsob práce — jakožto nivelizovaná, rozdrobená, a proto nesvobodná práce — pojata jako zdroj zhoubnosti soukromého vlastnictví a člověku odcizeného jsoucna — Fourier, který v souhlase s fyziokraty chápe také znovu zemědělskou práci alespoň jako práci velmi ,významnou, kdežto Saint-Simon naopak prohlašuje průmyslovou práci jako takovou za podstatu a k tomu ještě chce, aby vládli jedině průmyslníci, a aby se zlepšilo postavení dělníků. Komunismus je konečně pozitivním výrazem zrušeného soukromého vlastnictví; zprvu jako všeobecné soukromé vlastnictví. Tím, že tento vztah pojímá v jeho obecnosti, je
1) ve své první podobě jen jeho zevšeobecněním a dovršením; jako takové zevšeobecnění a dovršení se ukazuje ve dvojí podobě: Předně je vůči němu vláda věcného vlastnictví tak veliká, že chce zničit všechno, co není s to, aby patřilo všem jako soukromé vlastnictví; chce násilně abstrahovat od nadání atd. Fyzická, bezprostřední držba znamená pro něj jediný účel života a jsoucna; určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi; vztah soukromého vlastnictví zůstává vztahem společenství se světem věcí; konečně se toto hnutí usilující postavit proti soukromému vlastnictví všeobecné soukromé vlastnictví vyslovuje zvířecí formou, že proti manželství (které je arciť jednou z forem výlučného soukromého vlastnictví) staví společenství žen, kdy se tedy žena stává společným a vulgárním vlastnictvím. Možno říci, že tato myšlenka společenství žen je vysloveným tajemstvím tohoto ještě úplně hrubého a bezmyšlenkovitého komunismu. Tak jako žena z manželství přechází do všeobecné prostituce[20], tak celý svět bohatství, tj. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází ze vztahu výlučného manželství se soukromým vlastníkem do vztahu všeobecné prostituce se společností. Tento komunismus — tím, že neguje všude osobnost člověka — je právě jen důsledným výrazem soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná závislost, ustavující se jako síla, je skrytou formou, ve které se ustavuje hrabivost, která se jen ukájí jiným způsobem. Myšlenka jakéhokoli soukromého vlastnictví jako takového je alespoň zaměřena proti bohatšímu soukromému vlastnictví jako závist a touha po nivelizaci všech rozdílů, takže ty pak dokonce tvoří podstatu konkurence. Hrubý komunista je jen dovršením této závisti a tohoto zploštění z hlediska minima v představě. Má určitou ohraničenou míru. Že toto zrušení soukromého vlastnictví není ani dost málo skutečným osvojením, dokazuje právě ta abstraktní negace celého světa vzdělanosti a civilizace, návrat k nepřirozené prostotě chudého člověka bez potřeb, který se nedostal nad soukromé vlastnictví, nýbrž dokonce ještě ani k němu nedospěl.
Společenství je jen společenství práce a rovnost mzdy, kterou vyplácí společný kapitál, společenství jakožto všeobecný kapitalista. Obě stránky vztahu jsou povýšeny do jakési představované všeobecnosti práce jakožto určení, které je předpokládáno u každého, kapitál jakožto uznaná všeobecnost a moc společenství.
Ve vztahu k ženě jakožto kořisti a služce společné chlípnosti je vyjádřena neskonalá degradace, v níž člověk existuje pro sebe sama, neboť naprosto nedvojznačným, rozhodným, zřejmým, zjevným výrazem tajemství tohoto vztahu je vztah muže k ženě a způsob, jak je chápán bezprostřední, přirozený rodový vztah. Bezprostředním, přirozeným, nutným vztahem člověka k člověku je vztah muže k ženě. V tomto přirozeném rodovém vztahu je vztah člověka k přírodě bezprostředně jeho vztahem k člověku, tak jako vztah k člověku je bezprostředně jeho vztahem k přírodě, jeho vlastním přirozeným určením. V tomto vztahu se tedy smyslově jeví, redukováno na názorný fakt, nakolik se člověku lidská podstata stala přirozeností anebo nakolik se příroda, přirozenost stala lidskou podstatou člověka. Z tohoto vztahu je tedy možno posuzovat celý stupeň vzdělanosti člověka. Z charakteru tohoto vztahu plyne, nakolik se člověk sám sobě stal rodovou bytostí, člověkem, a nakolik tak sám sebe postihl;vztah muže k ženě je nejpřirozenější vztah člověka k člověku. V něm se tedy ukazuje, nakolik se přirozené chování člověka stalo lidským anebo nakolik se pro něj lidská podstata stala podstatou přirozenou, nakolik se mu jeho lidská přirozenost stala přirozeností. V tomto vztahu se také ukazuje, nakolik se potřeba člověka stala lidskou potřebou, nakolik se mu tedy druhý člověk stal potřebou jakožto člověk, nakolik je ve svém nejindividuálnějším jsoucnu zároveň bytostí pospolitou.
První pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, hrubý komunismus, je tedy jen jednou Z jevových forem, podlost soukromého vlastnictví, které tu chce být uplatněno jako pozitivní pospolitost.
2) Komunismus α) ještě politické povahy, demokratický nebo despotický; β) se zrušením státu, ale zároveň ještě nedokonalejší, a ve své podstatě stále ještě zasažený soukromým vlastnictvím, tj. odcizením člověka. V obou formách už komunismus ví, že je reintegrací anebo návratem člověka v sebe, zrušením lidského sebeodcizení, ale tím, že ještě nepostihl pozitivní podstatu soukromého vlastnictví a zrovna tak ani neporozuměl lidské povaze potřeby, je také ještě v jejím zajetí a pod jejím vlivem. Postihl sice svůj pojem, ale nepostihl ještě svou podstatu.
3) Komunismus jakožto pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jako lidského sebeodcizení, a proto jakožto skutečné osvojení lidské podstaty člověkem a pro člověka; proto jakožto naprostý, nyní už konečně uvědomělý a v rámci veškerého bohatství dosavadního vývoje uskutečněný návrat člověka k sobě jakožto společenského, tj. lidského člověka. Tento komunismus jakožto dovršený naturalismus je totožný s humanismem, jakožto dovršený humanismus je totožný s naturalismem, je to opravdové vyřešení [Auflösung] roztržky mezi člověkem s přírodou a s člověkem, je to opravdové zrušení sporu mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním a sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem. Je to vyřešená záhada dějin a ví o sobě, že je tímto řešením.
Proto celý pohyb dějin je jak skutečným aktem jeho vytváření — aktem zrodu jeho empirického jsoucna — tak i pro jeho myslící vědomí pochopeným a vědomým pohybem jeho vznikání, kdežto onen ještě nedovršený komunismus pro sebe hledá z jednotlivých soukromému vlastnictví protikladných historických forem jakýsi historický důkaz, důkaz vtom, co tu nyní je, vytrhávaje jednotlivé momenty z tohoto pohybu (zvláště Cabet, Villegardelle atd. si v tom libují) a fixuje je jako důkazy své historické plnokrevnosti, čímž právě prokazuje, že nepoměrně větší část tohoto pohybu odporuje jeho tvrzením a že, jestliže tu už jednou byl, pak právě jeho minulé bytí vyvrací nároky podstaty.
Snadno pochopíme, že v pohybu soukromého vlastnictví, právě v pohybu ekonomiky, nachází celé revoluční hnutí nutně svou empirickou i teoretickou základnu.
Toto materiální, bezprostředně smyslové soukromé vlastnictví je materiální smyslový výraz odcizeného lidského života. Jeho pohyb — výroba a spotřeba — je smyslovým projevem pohybu veškeré dosavadní výroby, tj. uskutečněním anebo skutečností člověka. Náboženství, rodina, stát, právo, morálka, věda, umění atd. jsou jen zvláštní způsoby výroby a podléhají jejímu obecnému zákonu. Pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, jakožto osvojení lidského života, je proto pozitivním zrušením veškerého odcizení, tedy návratem člověka z náboženství, rodiny, státu atd. do jeho lidského, tj. společenského jsoucna. K náboženskému odcizení jako takovému dochází jen v oblastí vědomí lidského nitra, ale ekonomické odcizení skutečného života — jeho zrušení tedy zahrnuje obě stránky. Rozumí se, že první počátek toho pohybu se u různých národů řídí tím, zda opravdový uznávaný život toho národa probíhá spíše ve vědomí či ve vnějším světě, je-li to spíše život pomyslný anebo reálný. Komunismus začíná současně (Owen) s ateismem, ateismus je zprvu ještě na hony vzdálen toho, aby byl komunismem, tak jako je onen ateismus spíše ještě abstrakcí. Proto lidumilnost ateismu je nejprve jen filosofickou abstraktní lidumilností, lidumilnost komunismu je hned od začátku reálná a hotova působit.
Viděli jsme, jak za předpokladu pozitivně zrušeného soukromého vlastnictví produkuje člověk člověka, sám sebe i druhého člověka; jak předmět, který je bezprostředním činným uplatněním jeho individuality, je zároveň jeho vlastním jsoucnem pro druhého člověka, jeho jsoucnem; a jak je pro něj zároveň jsoucnem druhého člověka. Ale zrovna tak materiál práce i člověk jakožto subjekt jsou výsledkem i východiskem toho pohybu (a že musí být tímto východiskem, v tom právě tkví dějinná nutnost soukromého vlastnictví). Společenský ráz je tedy všeobecným rázem celého toho pohybu; tak jako společnost sama produkuje člověka jakožto člověka, tak je jím produkována. Činnost a požitek jak svým obsahem, tak i způsobem své existence jsou společenské, je to společenská činnost a společenský požitek. Lidská podstata přírody je tu teprve pro společenského člověka; neboť teprve zde pro něj existuje jako svazek s člověkem, jako jeho jsoucno pro druhého a jako jsoucno druhého pro něj, zároveň i jako živel života lidské skutečnosti, teprve zde tu je jako základna jeho vlastního lidského jsoucna. Teprve zde se pro něj jeho přirozené jsoucno stává jeho jsoucnem lidským a příroda se tu pro něj stává člověkem. Společnost je tedy dovršená bytostná jednota člověka s přírodou, opravdové vzkříšení přírody, dokonaný naturalismus člověka a dokonaný humanismus přírody.
Společenská činnost a společenský požitek rozhodně neexistují jedině ve formě bezprostředně společné činnosti a bezprostředně společného požitku, ačkoli k společné činnosti a k společnému požitku, tj.k činnosti a požitku, které se projevují a potvrzují bezprostředně ve skutečné společnosti s druhými lidmi, bude docházet všude tam, kde onen bezprostřední výraz společenskosti tkví v podstatě jejich obsahu a je přiměřený jeho přirozenosti.
Jenže i když jsem činný vědecky atd., což je činnost, kterou mohu zřídka provádět v bezprostředním společenství s druhými,jsem činný společensky, protože jsem činný jakožto člověk. Jako společenský produkt je mi dán nejen materiál mé činnosti — tak jako i řeč, v níž je činný myslitel — mé vlastní jsoucno je společenská činnost; proto to, co ze sebe udělám, dělám ze sebe pro společnost a uvědomuji si přitom sebe jako společenskou bytost.
Mé obecné vědomí je jen teoretická podoba toho, čeho je reálná pospolitost, společenská bytost živou formou, zatímco dnes je obecné vědomí abstrakcí skutečného života a jako takové se staví nepřátelsky proti němu. Proto také činnost mého obecného vědomí— jako taková — je mým teoretickým jsoucnem jakožto společenské bytosti.
Především je nutno se vyvarovat, aby tu “společnost” nebyla zase vůči individuu fixována jako abstrakce. Individuum je společenská bytost. Jeho životní projev — i když se třeba nejeví v bezprostřední formě společného, s druhými zároveň vykonávaného životního projevu — je proto projev a potvrzení společenského života. Individuální a rodový život člověka se neliší, i když nakrásně — a to je nutné — je způsob jsoucna individuálního života zvláštnějším nebo obecnějším způsobem rodového života, anebo čím více je rodový život zvláštnějším anebo obecnějším individuálním životem.
Jakožto rodové vědomí potvrzuje člověk svůj reálný život ve společnosti a opakuje jen svoje skutečné jsoucno v myšlení, tak jako se naopak rodové bytí potvrzuje v rodovém vědomí a jest pro sebe ve své obecnosti, jakožto myslicí bytost.
Člověk — jakkoli je tedy zvláštním individuem, a právě jeho zvláštnost z něho dělá individuum a skutečnou individuální pospolitou bytost — je právě tak totalitou, ideální totalitou, subjektivním jsoucnem myšlené a pociťované společnosti pro sebe, stejně jako i ve skutečnosti je tu jednak jako nazírání a skutečný požitek společenského jsoucna a zároveň jako totalita lidského životního projevu.
Myšlení a bytí jsou tedy sice odlišné, ale zároveň jsou spolu v jednotě.
Smrt jako kruté vítězství rodu nad určitým individuem jako by popírala toto určité individuum i jeho jednotu s rodem; ale určité individuum je jen určitá rodová bytost, a jako takové je smrtelné.
4) Tak jako je soukromé vlastnictví jen smyslový výraz toho, že se člověk zároveň stává pro sebe předmětným a zároveň se sám sobě naopak stává cizím a nelidským předmětem, že jeho životní projev je zvnějšněním jeho života,jeho uskutečnění jeho odskutečněním, cizí skutečností, tak je třeba chápat pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, tj. smyslové osvojení lidské podstaty a života, předmětného člověka, lidských děl pro člověka a člověkem, nejen ve smyslu bezprostředního, jednostranného požitku, nejen ve smyslu držení, jmění. Člověk si svou všestrannou podstatu osvojuje všestranným způsobem, tedy jako totální člověk. Každý z jeho lidských vztahů k světu, vidění, slyšení, čichání, ochutnávání, hmatání, myšlení, nazírán( cítění, chtění, činné bytí, milování, zkrátka všechny orgány jeho individuálnosti, tak jako orgány, které jsou bezprostředně svou formou společnými orgány, jsou ve svém předmětném chování anebo ve svém postoji k předmětu osvojováním tohoto předmětu; osvojování lidské skutečnosti, její postoj k předmětu je činné uplatnění lidské skutečnosti[*21]; lidská působnost a lidské utrpení, neboť utrpení, pojato lidsky, je sebeprožitek člověka.
Soukromé vlastnictví z nás udělalo takové hlupáky a omezence, že nějaký předmět je našim předmětem teprve tehdy, když jej máme, tedy teprve když pro nás existuje jako kapitál anebo když jej bezprostředně máme, když ho bezprostředně jíme, pijeme, nosíme na těle, bydlíme v něm atd., zkrátka když jej bezprostředně používáme. Ačkoli soukromé vlastnictví ani všechna tato bezprostřední uskutečnění držby nechápe zase jinak než jako životní prostředky, a život, jemuž slouží za prostředky, je život soukromého vlastnictví, práce a kapitalizace.
Místo všech fyzických i duchovních smyslů nastoupilo tedy jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl mít. Až k této absolutní chudobě musela poklesnout lidská bytost, aby ze sebe vydala své vnitřní bohatství. (O kategorii míti viz Hess v “Jedenadvaceti arších”.)
Zrušení soukromého vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a vlastností; ale touto emancipací je právě proto, že se tyto smysly a tyto vlastnosti staly lidskými, subjektivně i objektivně lidskými. Oko se stalo lidským okem, jako se jeho předmět stal společenským, lidským předmětem, vytvořeným člověkem pro člověka. Ze smyslů se proto v praxi stali bezprostředně teoretici. Zaujímají vztah k věci kvůli věci, ale věc sama je předmětným lidským vztahem k sobě samé a člověku[*22] a naopak. Potřeba či požitek ztratily proto svou egoistickou přirozenost a příroda už není pouze užitečná, neboť užitek se stal lidským užitkem.
Zrovna tak se smysly a požitek druhých lidí staly mým vlastním osvojením. Mimo tyto bezprostřední orgány se proto tvoří společenské orgány, ve formě společnosti, tedy například činnost bezprostředně ve společnosti s druhými atd. se stala orgánem mého životního projevu a určitým způsobem osvojování lidského života.
Rozumí se, že lidské oko vnímá jinak než hrubé nelidské oko, lidské ucho jinak než hrubé ucho atd.
Viděli jsme, že člověk se ve svém předmětu neztrácí jen tehdy, stane-li se mu tento předmět lidským předmětem anebo předmětným člověkem. To je možné jen tak, že se mu stane společenským předmětem, on sám sobě společenskou bytostí, tak jako se pro něj stává společnost podstatou v tomto předmětu.
Proto tím, že všude se jednak člověku ve společnosti stává předmětná skutečnost skutečností lidských bytostných sil, lidskou skutečností a tedy skutečností jeho vlastních bytostných sil, stávají se pro něj všechny předměty zpředmětněním jeho samého, předměty potvrzujícími a uskutečňujícími jeho individuálnost, jeho předměty, tj. předmět se stává jím samým. Jak se pro něj stávají jeho předměty, závisí na přirozenosti předmětu a na přirozenosti bytostné síly odpovídající přirozenosti předmětu; neboť právě určenost tohoto vztahu je tou zvláštní, skutečnou formou afirmace. Oko se určitého předmětu zmocňuje jinak než ucho, a předmět oka je jiným předmětem než předmět ucha. Svéráznost každé bytostné síly je právě její svérázná podstata, tedy i svérázný způsob jejího zpředmětnění, jejího předmětně skutečného, živoucího bytí. Proto je člověk afirmován v předmětném světě nejen myšlením, nýbrž všemi smysly.
Na druhé straně: pojato subjektivně: Tak jako teprve hudba probouzí smysl člověka pro hudbu, jako nemá pro nemuzikální ucho ani ta nejkrásnější hudba žádný smysl, jako mu není žádným předmětem, protože můj předmět může být jen potvrzením jedné z mých bytostných sil, může být tedy pro mne jen takový, jaká je má bytostná síla jakožto subjektivní schopnost pro sebe, protože smysl nějakého předmětu pro mne (má smysl jen pro nějaký jemu odpovídající smysl) sahá právě jen tak daleko, kam až sahá můj smysl, proto smysly společenského člověka jsou jiné smysly než člověka nespolečenského; teprve předmětně rozvinuté bohatství lidské bytosti zčásti teprve rozvíjí, zčásti teprve vytváří bohatství subjektivní lidské smyslovosti, muzikální ucho, oko pro krásu formy, zkrátka smysly schopné lidských požitků, smysly potvrzující se jako lidské bytostné síly. Neboť jsoucno předmětu lidského smyslu, zlidštěná příroda vytvářejí teprve nejen pět smyslů, nýbrž i takzvané duševní smysly, praktické smysly (vůli, lásku atd.), krátce řečeno lidský smysl, lidskost smyslů. Utváření [Bildung] pěti smyslů je práce celých dosavadních světových dějin. Smysl zajatý hrubou praktickou potřebou má také jen omezený smysl. Pro vyhladovělého člověka neexistuje lidská forma pokrmu, nýbrž jen jeho abstraktní jsoucno jakožto pokrmu; zrovna tak by mohl mít před sebou tento pokrm v nejhrubší podobě, a takováto činnost přijímání potravy by se stěží v něčem lišila od zvířecí činnosti. Utrápený, nuzující člověk nemá vůbec smysl pro nejkrásnější představení v divadle; obchodníček s nerosty vidí jen obchodní hodnotu, ale ne krásu a svéráznou povahu nerostu; nemá vůbec smysl pro mineralogii; tedy zpředmětnění lidské bytosti, jak v teoretickém, tak v praktickém ohledu, je potřebné jak k tomu, aby zlidštilo smysl člověka, tak i k tomu, aby pro celé bohatství lidské a přirozené bytosti vytvořilo příslušný lidský smysl.
Tak jako pohyb soukromého vlastnictví a jeho bohatství i bídy — hmotného i duchovního bohatství a bídy — poskytují rodící se společnosti všechen materiál k tomuto utváření [zu dieser Bildung], tak také zrodivší se společnost vytváří člověka v celém tomto bohatství jeho bytosti, bohatého důmyslného člověka majícího pro všechno smysl jako svou trvalou skutečnost.
Vidíme, jak subjektivismus a objektivismus, spiritualismus a materialismus, činnost a utrpení ztrácejí teprve ve stavu společenskosti svou protikladnost a tím také jsoucno jako takové protiklady; vidíme, jak řešení teoretických protikladů je možné zase jen prakticky, jen s pomocí praktické energie člověka, a že tedy jejich řešení rozhodně není jen úkolem poznání, nýbrž skutečným životním úkolem, který filosofie nedovedla vyřešit právě proto, že tento úkol chápala jen jako úkol teoretický.
Vidíme, jak dějiny průmyslu a zrodivší se předmětné jsoucno průmyslu jsou otevřenou knihou lidských bytostných sil, smyslově uchopitelnou lidskou psychologií, která dosud nebyla pojímána ve své souvislosti s podstatou člověka, nýbrž vždy jen v nějakém vnějším vztahu užitečnosti, protože lidé — pohybujíce se v hranicích odcizení — dovedli jako skutečnost lidských bytostných sil a jako lidské rodové akty chápat jen všeobecné jsoucno člověka, náboženství, anebo dějiny v jejich abstraktně obecné podstatě, jako politiku, umění, literaturu atd. V obyčejném, materiálním průmyslu (— který je možno chápat jako část onoho obecného pohybu, stejně jako je možno chápat sám tento pohyb jako zvláštní část průmyslu, protože dosud byla veškerá lidská činnost prací, tedy průmyslem, sobě samé odcizenou činností —) máme před sebou v podobě smyslových, cizích, užitečných předmětů, v podobě odcizení, zpředmětněné bytostné síly člověka. Taková psychologie, pro kterou je tato kniha, tedy právě smyslově nejsnáze uchopitelná, nejpřístupnější část dějin uzavřena, nemůže se stát skutečnou obsažnou a reálnou vědou. Co si vůbec máme myslit o vědě, která vznešeně abstrahuje od této velké části lidské práce a nepociťuje sama v sobě svou neúplnost, pokud jí tak rozšířené bohatství lidského působení nic neříká, leda to, co je možno říci jedním slovem: “potřeba”, “hrubá potřeba” ?
Přírodní vědy rozvinuly obrovskou činnost a osvojily si ustavičně rostoucí materiál. Filosofie jim však zůstala zrovna tak cizí, jako samy zůstaly cizí filosofii. Chvilkové dorozumění byla jen fantastická iluze. Vůle tu byla, ale chyběla způsobilost. I dějepis přihlíží k přírodním vědám jen mimochodem, jako k momentu osvěty, užitečnosti, jednotlivých velkých objevů. Ale tím praktičtěji zasáhly přírodní vědy prostřednictvím průmyslu do lidského života a přetvořily jej a připravily lidskou emancipaci, jakkoli bezprostředně musely přispívat k odlidštění. Průmysl je skutečným historickým vztahem přírody a proto přírodní vědy k člověku; je-li tedy chápán jako exoterické odhalení lidských bytostných sil, dospěje se i k porozumění lidské podstatě přírody anebo přirozené podstatě člověka, přírodní věda tedy ztratí své abstraktně materiální anebo spíše idealistické zaměření a stane se základnou lidské vědy, tak jako se už nyní — ačkoli v odcizené podobě — stala základnou skutečně lidského života, a nějaká jiná základna pro život, jiná pro vědu je prostě lež. Příroda rodící se v lidských dějinách — v aktu vznikání lidské společnosti — je skutečnou přírodou člověka, proto příroda, jak ji utváří průmysl, třebaže v odcizené podobě, je opravdovou antropologickou přírodou.
Smyslovost (viz Feuerbach) musí být základnou veškeré vědy. Jen tehdy, vychází-li ze smyslovosti v její dvojí podobě jak smyslového vědomí, tak i smyslové potřeby — tedy jedině vychází-li věda z přírody — je skutečnou vědou. Aby se “člověk” stal předmětem smyslového vědomí a aby se stala potřebou potřeba “člověka jakožto člověka”, k tomu jsou celé dějiny přípravným, vývojovým procesem. Dějiny samy jsou skutečnou částí dějin přírody, vývojové cesty přírody k člověku. Přírodní věda později do sebe pojme vědu o člověku, stejně jako věda o člověku do sebe pojme přírodní vědu: Bude jedna věda.
Člověk je bezprostředním předmětem přírodní vědy; neboť bezprostřední smyslová příroda pro člověka je bezprostředně lidskou smyslovostí (totožný výraz), bezprostředně jakožto druhý smyslově pro něj daný člověk; neboť jeho vlastní smyslovost je pro něj samého lidskou smyslovostí teprve prostřednictvím druhého člověka. Ale příroda je bezprostřední předmět vědy o člověku. První předmět člověka člověk — je příroda, smyslovost, a zvláštní lidské smyslové bytostné síly mohou vůbec dojít sebepoznání jen ve vědě o přírodě vůbec, stejně jako mohou dojít svého předmětného uskutečnění jen v přirozených předmětech. Sám živel myšlení, živel životního projevu myšlenky, řeč, je smyslové povahy. Společenská skutečnost přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku jsou totožné výrazy.
Vidíme, jak namísto ekonomického bohatství a bídy nastupuje bohatý člověk a bohatá lidská potřeba. Bohatý člověk je zároveň člověk potřebující totalitu lidského životního pro jevu. Je to člověk, v němž jeho vlastní uskutečnění existuje jako vnitřní nutnost, jako nouze. Nejen bohatství, chudoba člověka nabývá rovněž — za předpokladu socialismu — lidského, a tedy společenského významu. Je trpným svazkem, který dává člověku pociťovat největší bohatství, druhého člověka, jako potřebu. Vláda předmětné bytosti ve mně, smyslové propuknutí mé. bytostné činnosti je vášeň, která se tu takto stává činností mé bytosti.
5) Bytost se sama sobě jeví samostatnou teprve tehdy, stojí-li na vlastních nohou, a na vlastních nohou stojí teprve tehdy, vděčí-li za své jsoucno sobě samé. Člověk žijící z milosti druhého pohlíží na sebe sama jako na závislou bytost. Ale žiji úplně z milosti druhého, vděčím-li mu nejen za své živobytí, nýbrž stvořil-li ještě mimo to můj život, je-li zdrojem mého života, a můj život má nutně nějaký takový základ mimo sebe, není-li mým vlastním výtvorem. Stvoření je proto představa, kterou jen velmi těžko bude možno vyhostit z povědomí lidu. To, že by příroda a člověk byli sami sebou, je tomuto povědomí nepochopitelné, protože to odporuje všem zřejmostem praktického života.
Stvořením země značně otřásla geognosie, tj. věda, která líčí utváření, vznikání země jako proces, jako sebevytváření. Generatio aequivoca[*23] je jediným praktickým vyvrácením teorie stvoření.
Nyní je sice snadné říci jednotlivému individuu, co řekl již Aristoteles: Zplodil tě tvůj otec a tvá matka, tedy spáření dvou lidí, tedy rodový akt lidí v tobě vytvořil člověka. Vidíš tedy, že i fyzicky vděčí člověk za své jsoucno člověku. Nesmíš mít tedy na zřeteli jen jednu stránku, nekonečný postup, po němž se ptáš dále: Kdo zplodil mého otce, kdo jeho děda atd.? Musíš přihlédnout i ke kruhovému pohybu, který je smyslově zřejmý v onom postupu, podle něhož člověk v plození opakuje sám sebe, zůstává tedy subjektem stále člověk. Jenže ty odpovíš: I když připustím tento kruhový pohyb, pak ty zase připusť můj postup, který mě pohání stále dál, až k otázce, kdo zplodil prvního člověka a vůbec přírodu? Mohu ti odpovědět jen toto: Tvá otázka je zase jen produkt abstrakce. Polož si otázku, jak jsi došel k tamté otázce; zeptej se sám sebe, nevychází-li tvá otázka z hlediska, na které nemohu odpovědět, protože je chybné? Polož si otázku, existuje-li onen postup jako takový pro rozumné myšlení? Tážeš-li se po stvoření přírody a člověka, pak tedy abstrahuješ od člověka a přírody. Kladeš je jako nejsoucí, a přece chceš, abych ti je dokazoval jako jsoucí. Pravím ti: Vzdáš-li se své abstrakce, vzdáváš se i své otázky, anebo chceš-li trvat na své abstrakci, buď tedy důsledný, a myslíš-li člověka a přírodu jakožto nejsoucí, pak mysli i sebe jako nejsoucího, vždyť i ty jsi příroda a člověk. Nemysli, neptej se mne, neboť jakmile myslíš a ptáš se, nemá tvá abstrakce bytí přírody a člověka žádný smysl. Anebo jsi takový egoista, že všechno kladeš jako nic a sám chceš být?
Můžeš mi odpovědět: Nechci klást nicotu přírody atd.; ptám se tě, jaký byl akt jejího vzniku, tak jako se ptám anatoma, jaké jsou tvary kostí atd.
Ale protože pro socialistického člověka nejsou celé takzvané světové dějiny nic jiného než vytváření člověka lidskou prací, nic než proces, v němž je příroda stále víc a víc pro člověka, poskytuje mu to tedy zřejmý, nevývratný důkaz, že zrodil sám sebe, důkaz procesu jeho vzniku. Tím, že se praktickou, smyslovou, názornou stává bytostnost člověka a přírody, tím, že se stává praktickým, smyslovým, názorným člověk pro člověka jakožto jsoucno přírody a příroda pro člověka jakožto jsoucno člověka, stala se prakticky nemožnou otázka po nějaké cizí bytosti, po nějaké bytosti nad přírodou a člověkem — otázka, v níž je obsaženo i doznání nepodstatnosti přírody a člověka. Ateismus jako popření této nepodstatnosti už nemá smysl, protože ateizmus je popření boha a tímto popřením klade jsoucno člověka; ale socialismus jakožto socialismus už nepotřebuje takovéto zprostředkování; vychází z teoreticky a prakticky smyslového vědomí člověka a přírody jakožto podstaty. Je to pozitivní, ne už zrušením náboženství zprostředkované sebevědomí! člověka, tak jako je skutečný život pozitivní, ne už zrušením soukromého vlastnictví, komunismem zprostředkovaná skutečnost člověka. Komunismus je pozice jakožto negace negace, proto je skutečným, pro nejbližší dějinný vývoj nutným momentem emancipace a znovunalezení člověka. Komunismus je nutná forma a energický princip nejbližší budoucnosti, ale komunismus jako takový není cílem lidského vývoje, — je to forma lidské společnosti.[23]