K tomu, aby se mohla směna uskutečnit, je třeba dvou podmínek: 1.Směňované produkty musí představovat užitné hodnoty pro ty, kteří je nemají, a nesmí mít užitnou hodnotu pro své majitele. 2. Osoby, mezi nimiž ke směně dochází, se musí vzájemně uznávat za soukromé vlastníky směňovaného zboží. Právní vztah soukromého vlastnictví je jen odrazem volních vztahu mezi směňujícími osobami, které jsou podmíněny vztahy ekonomickými. Lidé nezačali směňovat zboží proto, že se navzájem uznávali za soukromé vlastníky věcí, jež lze zcizit; naopak, za soukromé vlastníky se začali navzájem uznávat teprve tehdy, když mezi nimi došlo ke směně zboží.
Původní formou, kdy produkt práce nemá pro svého majitele užitnou hodnotu, to jest první formou zboží, je přebytek produktů práce vzhledem k potřebám jejich majitele. Tyto produkty se ještě nevyrábějí záměrně pro směnu, nýbrž pro vlastní potřebu. Zbožím se stávají, teprve když jsou směňovány.
Pokud jde o druhý bod, o to, že majitelé zcizitelných věcí se navzájem uznávají jako jejich soukromí vlastníci, může k tomu dojít jen tam, kde proti sobě stojí osoby navzájem nezávislé. »Avšak takový vztah odcizenosti neexistuje mezi členy samorostlé pospolitosti, ať už je to patriarchální rodina, staroindická občina, stát u Inků atd. Směna zboží začíná tam, kde končí pospolitost, v bodech, kde se stýkají s cizími pospolitostmi nebo s členy cizích pospolitostí. Jakmile se však věci staly zbožím ve styku navenek, stávají se zpětným působením zbožím i uvnitř pospolitosti.«[11]
Na počátcích směny jsou velikost a forma hodnoty ještě málo rozvinuly. Kvantitativní poměr, v němž se produkty směňuji, je ještě nahodilý a značně kolísá. Avšak postupně se směna produktů stává stále více pravidelným společenským procesem. Nesměňují se již jen přebytky užitných hodnot vzhledem.k vlastním potřebám, nýbrž začínají se vyrábět užitné hodnoty záměrně pro směnu. Poměr, v němž jsou směňovány, je proto stále více závislý na podmínkách, v nichž jsou vyráběny. Velikost hodnoty zboží začíná být veličinou, jež je určována pracovní dobou nutnou k jeho výrobě.
Jakmile jsou však produkty práce vyráběny záměrně pro směnu, musí se také zřetelně projevit protiklad mezi užitnou hodnotou a hodnotou, který dříme v povaze zboží.
Víme již, že tento protiklad, který je obsažen v každém zboží, se projevuje ve formě hodnoty. Ve výrazu 20 loket plátna = 1 kabátu nám říká samo plátno, že je užitnou hodnotou (plátnem) a hodnotou (rovnající se kabátu). Avšak u prosté formy hodnoty je ještě obtížně postřehnout tento proti lad. Je tomu tak proto, že zboží,které zde slouží jako ekvivalent, jako ztělesněni lidské práce vůbec, má tuto úlohu jen přechodně. U rozvinuté formy hodnoty vystupuje tento protiklad již zřetelněji, protože jako ekvivalent nyní slouží a může sloužit více druhů zboží, a to proto, že mají jednu společnou vlastnost: jsou produkty práce neboli hodnotami.
Avšak čím více se směna zboží rozvíjí, tím více produktů práce se stává zbožím, a tím nutněji je třeba všeobecného ekvivalentu. Na počátku rozvoje směny směňuje každý to, co nepotřebuje, bezprostředně za to, co potřebuje. To je neustále tím obtížnější, čím více zbožni výroba nabývá všeobecné formy společenské výroby. Předpokládejme na přiklad, že zbožni výroba se již rozvinula do takové míry, že krejčovství, pekařství, řeznictví a truhlářství jsou již samostatnými řemesly. Krejčí prodává kabát truhláři. Pro krejčího kabát nemá užitnou hodnotu, pro truhláře je užitnou hodnotou. Avšak krejčí nepotřebuje produkty truhlářovy práce, protože má dostatek nábytku. Židle a stoly nejsou užitnou hodnotou ani pro truhláře, ani pro krejčího. Na druhé straně však krejčí potřebuje chléb od pekaře a maso od řezníka, protože už minuly doby, kdy doma pekl chleba a krmil vepře. Maso a chléb, jež krejčí potřebuje, nejsou pro řezníka a pekaře užitnými hodnotami, avšak kabát právě nepotřebují. Krejčímu tudíž hrozí smrt hladem, i když nalezl pro svůj kabát odběratele. Krejčí potřebuje zboží, jež slouží jako všeobecný ekvivalent a které je jako bezprostřední ztělesnění hodnoty pro každého předem užitnou hodnotou.
Týž vývoj, který vytváří nutnost tohoto ekvivalentu, vede zároveň i k jeho vzniku. Jakmile různí majitelé zboží mezi sebou směňovali různé předměty, muselo dojít k tomu, že četné předměty byly porovnávány jako hodnoty s jedním všeobecným druhem zboží; a že se tudíž objevil jejich všeobecný ekvivalent. Z počátku sloužilo to či ono zboží jako všeobecný ekvivalent jen dočasně a nahodile. Jakmile se však ukázalo výhodným, že formu všeobecného ekvivalentu nabyl jeden zvláštní druh zboží, muselo se spojení ekvivalentní formy s tímto druhem zboží stále více upevňovat. S kterým druhem zboží všeobecná ekvivalentní forma zůstala spjata, to záviselo na různých okolnostech. Nakonec však získaly monopol sloužit jako všeobecná ekvivalentní forma drahé kovy, jež se staly penězi. Částečně to bylo způsobeno asi tím, že šperky a materiál z nichž byly zhotoveny, byly od počátku důležitým předmětem směny; avšak rozhodující zde byla především ta okolnost, že přírodní vlastnosti zlata a stříbra odpovídají společenským funkcím, které má plnit všeobecný ekvivalent. Poukážeme zde pouze na tyto dvě skutečnosti: Drahé kovy mají stále stejnou kvalitu; nepodléhají žádným změnám ani ve vzduchu ani ve vodě, jsou tedy prakticky neměnné. Na druhé straně mohou být libovolně děleny a spojovány. Hodí se tedy velmi dobře k tomu, aby ztělesňovaly bezrozdílnou lidskou práci vůbec, aby vyjadřovaly velikost hodnot, jež se od sebe liší jen co do množství (kvantitativně) a nikoli co do vlastnosti (kvalitativně).
Zlato a stříbro mohly získat monopol sloužit jako všeobecný ekvivalent proto, že vystupovaly proti ostatním druhům zboží jako zboží. Mohly se stát penězi jen proto, že byly zbožím. Peníze nejsou ani vynálezem jednoho člověka nebo více lidí, ani pouhými známkami hodnot. Hodnota peněz a jejich určité společenské funkce nebyly vytvořeny libovolně. Drahé kovy se staly peněžním zbožím díky úloze, kterou měly jako zboží ve směnném procesu.