V prvním oddílu jsme se pohybovali převážně na trhu zboží. Viděli jsme, jak se zboží směňuje, prodává a kupuje; dále jsme viděli, že peníze mají rozličné funkce a že se stávají kapitálem, jakmile se na trhu objeví zboží pracovní síla.
Kapitalista koupil pracovní sílu a takto vybaven vzdaluje se z trhu, kde mu zatím pracovní síla není nijak prospěšná; jde s ní tam, kde jí může spotřebovat, použít - na pracoviště. Následujme jej. Opusťme sféru zbožního oběhu a podívejme se blíže na sféru výroby. Naše další úvahy se budou týkat této sféry.
»Užívání pracovní síly je práce sama.«[19] Kapitalista spotřebovává pracovní sílu, kterou koupil, tím, že jejího prodavače nechává pro sebe. pracovat - vyrábět zboží.
Jak jsme již viděli v prvním oddílu, práce, která vyrábí zboží, má dvě stránky: vytváří užitnou hodnotu a hodnotu zboží. Jako tvůrkyně užitných hodnot není práce specifickou zvláštností zbožní výroby, nýbrž neustálou nutností pro lidstvo, nezávislou na jakékoli společenské formě. Práce takto chápaná má tři momenty: 1. uvědomělá a účelná činnost člověka; 2. pracovní předmět; 3. pracovní prostředek.
Práce je uvědomělá a účelná činnost člověka, při niž člověk působí na přírodní látku, aby jí dal formu vhodnou pro ukojel1í svých potřeb. Prvky podobné činnosti nalezneme již v živočišné říši; avšak teprve na určitém vývojovém stupni lidstva stírá se sebe tato činnost zcela svou instinktivní formu a stává se účelnou činností. Žádná práce však není jen prací svalů, nýbrž i prací mozku a nervů. Marx výstižně poznamenává: »Mimo napětí orgánů, kterými pracuje, je po celou dobu práce nutná účelná vůle, která se projevuje v pozornosti, a přitom je tím nutnější, čím méně práce dělníka upoutává svým obsahem a způsobem svého provádění, tedy čím méně je mu práce požitkem jako hra fysických a duševních si1.«[20]
Dělník působí na nějaký předmět; to je pracovní předmět. Při této činnosti užívá pomocných prostředků neboli věcí, jejichž mechanickým, fysikálním nebo chemickým vlastnostem dává v souhlase se svým účelem působit na pracovní předmět. Tyto pomocné prostředky jsou pracovní prostředky. Výsledek, jehož bylo dosaženo zpracováním pracovního předmětu, je výrobek: Pracovní prostředky a pracovní předměty tvoří výrobní prostředky.
Zhotovuje-li truhlář stůl, zpracovává při tom dřevo. Neposkytuje-li příroda hotový pracovní předmět, jako na příklad stromy v pralese, nýbrž bylo-li nutno již na jeho získání vynaložit práci, jako v našem případě, kdy bylo nutné kácení a doprava dřeva, mluvíme o surovině. Dřevo je v našem případě surovinou, podobně jako klih, barva a lak, jichž bylo k výrobě stolu použito, Dřevo je hlavní surovinou, klih, barva a lak jsou pomocnými látkami. Naproti tomu hoblík, pila atd. jsou pracovními prostředky a stůl představuje výrobek.
»Zda je užitná hodnota surovinou, pracovním prostředkem nebo výrobkem, závisí úplně na její určité funkci v pracovním procesu, na místě, které v něm zaujímá, a mění-li se toto místo, mění se i její určení.«[21]
Tak na příklad dobytek může mít postupně funkci výrobku (při chovu dobytka), pracovního prostředku (na příklad jako tažné zvíře) a suroviny (při výkrmu na žír).
Pracovní prostředky mají pro vývoj lidstva největší význam. Způsob výroby závisí především na nich, a každý výrobní způsob je základem zvláštních společenských vztahů s vlastní právní, náboženskou, filosofickou a uměleckou nadstavbou.
Výrobní prostředky (pracovní předměty a pracovní prostředky) a pracovní síla jsou za každého výrobního způsobu nutnými prvky při výrobě užitných hodnot neboli nutnými prvky pracovního procesu. Společenský charakter tohoto procesu však bývá při různých výrobních způsobech různý.
Zkoumejme nyní, jak se vytváří společenský charakter tohoto procesu za kapitalistického výrobního způsobu.
Pro výrobce zboží je výroba užitných hodnot jen prostředkem, jeho cílem je výroba hodnot zboží. Zboží je jednotou užitné hodnoty a hodnoty; nemůže proto vyrábět hodnoty, aniž vyrábí užitné hodnoty. Zboží, které vyrábí, musí uspokojovat nějakou potřebu, musí být pro někoho užitečné, jinak by nebyl jeho odbyt možný. Okolnost, že zboží musí mít užitnou hodnotu, je však pro výrobce zboží jen nutným zlem, a nikoli konečným cílem jeho podnikání.
Výrobní proces za zbožní výroby je proto jak výrobou užitných hodnot, tak výrobou hodnot zboží, je jednotou pracovního procesu a hodnototvorného procesu.
To platí o zbožní výrobě vůbec. Nyní však máme zkoumat výrobní proces při zvláštním druhu zbožní výroby: při výrobě zboží s pomocí koupené pracovní síly, kdy cílem výroby je dosažení nadhodnoty.
Jakou tvářnost nabývá nyní pracovní proces?
Vstupem kapitalisty do výroby se nejprve podstatně nemění.
Představme si na příklad tkalce, který pracuje pro sebe. Má svůj vlastní stav a kupuje si sám přízi; může pracovat, kdy a jak se mu zachce; produkt jeho práce je jeho vlastnictvím. Nyní ale zchudne a svůj stav musí prodat. Z čeho má ale nyní žít? Nezbude mu nic jiného. než dát se najmout u kapitalisty a tkát pro něho. Kapitalista koupí jeho pracovní sílu, tkalcovský stav a potřebnou přízi a posadí nyní tkalce ke svému vlastnímu tkalcovskému stavu, aby tkadlec zpracovával koupenou přízi. Může se stát, že stav, který kapitalista koupil, je týž, který musel tkadlec z nouze prodat. Avšak i když tomu tak není, tká tkadlec stejným způsobem jako dříve, pracovní proces se zdánlivě nezměnil.
Avšak přece došlo ke dvěma velkým změnám: tkadlec již nepracuje pro sebe, nýbrž pro kapitalistu; kapitalista dělníka nyní při práci kontroluje, dává pozor, aby nepracoval pomalu, ledabyle a pod. A nakonec - produkt práce již nepatří dělníkovi nýbrž kapitalistovi.
To jsou první účinky, jež má kapitál na pracovní proces, jakmile se zmocní výrobního procesu. Jaké tvářnosti však nyní nabývá hodnototvorný proces?
Vypočítejme nejprve. jaká je hodnota produktu. který jako zboží vyrábí pro kapitalistu koupená pracovní síla koupenými výrobními prostředky.
Předpokládejme, že kapitalista koupí pracovní sílu na jeden den. Nutné životní prostředky pro dělníka se vyrobí za 6 hodin společensky nutné pracovní doby. Toto množství společensky nutné pracovní doby je ztělesněno ve 3 markách. Kapitalista koupí pracovní sílu za její hodnotu; zaplatí dělníkovi za pracovní den 3 marky.[22]
Předpokládejme. že kapitalista pokládá bavlněnou přízi za užitnou hodnotu, jež je velmi hledaná a kterou lze snadno prodat. Rozhodne se proto, že bude vyrábět přízi; koupí pracovní prostředky - pro jednoduchost zde budou znázorněny jednotlivými vřeteny - a bavlnu. Předpokládejme, že v 1 libře bavlny jsou obsaženy dvě pracovní hodiny a že tedy stojí 1 marku. Z jedné libry bavlny se spřede 1 libra příze. Při spředení každých 100 liber bavlny se spotřebuje čili opotřebuje vždy jedno vřeteno; při spředení 1 libry tudíž 1/100 vřetene. V jednom vřetenu vězí 20 pracovních hodin. = 10 markám. Za jednu pracovní hodinu se spředou 2 libry bavlny, za 6 hodin tudíž 12 liber; předpokládáme při tom vždy normální, průměrné, společensky nutné výrobní podmínky.
Jaká hodnota bude za těchto okolností vězet v jedné libře příze?
Nejprve je třeba zjistit hodnotu bavlny a vřeten, jež byly při její výrobě spotřebovány. Tato hodnota vchází do výrobku, aniž se jakkoli zmenšila či zvětšila. Užitná hodnota bavlny a vřeten se změnila, jejich hodnota však zůstala nedotknuta. To se nám objasní, budeme-li pokládat různé procesy nutné k vyrobení konečného produktu za součástí jednoho a téhož pracovního procesu, jež následují po sobě. Předpokládejme, že přadlák je i pěstitelem bavlny a že bavlna se spřádá ihned po sklizni; příze se nyní jeví jako produkt práce vynaložené na pěstování a předení a její hodnota se měří pracovní dobou společensky nutnou k výrobě bavlny a k jejímu zpracování v přízi. Na hodnotě výrobku se nic nezmění, jestliže za jinak stejných podmínek se budou pracovní procesy nutné k jeho výrobě provádět na účet různých lidí. Hodnota zpracované bavlny se tudíž opět objeví v přízi; totéž platí o hodnotě spotřebovaných vřeten. K pomocným látkám zde pro jednoduchost nepřihlížíme.
K této přenesené hodnotě se připojuje ještě hodnota, kterou přidává k bavlně přadlákova práce. Předpokládejme, že za jednu pracovní hodinu se spředou 2 libry a že v jedné marce vězí dvě pracovní hodiny. Jedna pracovní hodina tudíž tvoří hodnotu půl marky.
Hodnota 1 libry příze se tudíž rovná hodnotě 1 libry bavlny (= 1 marce) + 1/100 vřetene (= 1/10 marky) + 1/2 pracovní hodiny (= 1/4 marky); hodnota vyjádřená v markách tedy činí: 1 + 1/10 + 1/4 = 1 marka 35 feniků.
Za 6 hodin se tedy spřede 12 liber příze v hodnotě 16 marek 20 feniků.. Kolik to ale stálo kapitalistu, aby dosáhl tohoto výsledku? Kapitalista musel vynaložit 12 liber bavlny = 12 marek, 12/100 vřetene = 1 marka 20 feniků a 1 pracovní sílu = 3 marky, celkem tedy 16 marek 20 feniků: je to právě tolik, kolik má v hodnotě příze.
Kapitalista tedy až dosud nemá z pracovního procesu žádný užitek; koupené zboží pracovní síla mu zatím nevytvořila žádnou nadhodnotu.
Avšak náš kapitalista se nedá odradit. Užitnou hodnotu pracovní síly koupil na celý den; koupil ji počestně a poctivě za její plnou hodnotu. Proto má také plné právo plně a zcela použít její užitnou hodnotu. Ani mu nenapadne, aby dělníkovi řekl: »Koupil jsem tvou pracovní sílu za peněžní částku, v níž vězí 6 pracovních hodin. Odpracoval jsi pro mne 6 pracovních hodin, jsme tedy vyrovnáni a můžeš jít.«Naopak, kapitalista řekne: »Koupil jsem tvou pracovní sílu na celý den, na celý den patří pracovní síla mně. Hleď tedy zčerstva pracovat, jak dlouho jen můžeš, a neztrácej ani chvilku času, protože to není tvůj čas, ale můj čas.« A nechá jej pracovat ne 6, ale třeba 12 hodin.
Po dalších 6 hodinách, na konci pracovního dne, počítá kapitalista znovu. Nyní má 24 liber příze v hodnotě 32 marek 40 feniků. Jeho výdaje přitom činily: 24 liber bavlny = 24 marek, 24/100 vřetene = 2 marky 10 feniků, 1 pracovní síla = 3 marky; celkem tedy 29 marek 40 feniků. Usmívaje se, odkládá účetní knihu. Získal, čili jak to vyjadřuje, »vydělal« 3 marky. Vydělal je, získal nadhodnotu, aniž porušil zákony zbožní směny. Bavlna, vřetena a pracovní síly byly koupeny za svou hodnotu. Získal-li kapitalista nadhodnotu, došlo k tomu jen proto, že spotřeboval tyto koupené druhy zboží - ovšem nikoli jako prostředek spotřeby, nýbrž jako výrobní prostředek, a proto, že užitná hodnota koupené pracovní síly byla spotřebována za určitý bod.
Výrobní proces je za vlády zbožní výroby vždy hodnototvorným procesem. Nezáleží na tom, je-li při něm používáno koupené nebo vlastní pracovní síly. Avšak výrobní proces vytváří nadhodnotu a stává se zhodnocovacím procesem jen tehdy, trvá-li za určitý časový bod. Má-li být vyrobena nadhodnota, musí výrobní proces trvat déle, než hodnota koupené pracovní síly je nahrazena nově vytvořenou hodnotou.
I rolník.obdělávající své vlastní pole i řemeslník pracující ve vlastní režii může pracovat déle, než je třeba k nahrazení životních prostředků, jež spotřeboval. Může tedy vyrábět také nadhodnotu, jeho práce se může stát zhodnocovacím procesem. Avšak jakmile se při zhodnocovacím procesu používá koupené cizí pracovní síly, stává se kapitalistickým výrobním procesem; tento proces je již předem, svou povahou, nutně a záměrně procesem zhodnocovacím.