V první kapitole prvního oddílu jsme se seznámili s rozlišením dvojakého charakteru práce, jež vyrábí zboží; takto rozlišoval práci po prvé Marx. Práce je na jedné straně určitou formou užitečné práce, která vyrábí užitné hodnoty; na druhé straně je všeobecně lidskou prostou průměrnou prací, jež vytváří hodnoty zboží. Tomuto dvojakému charakteru odpovídá za vlády zbožní výroby i rozdvojení výrobního procesu, který je jednotou pracovního procesu a hodnototvorného procesu a jako kapitalistický výrobní proces je jednotou pracovního procesu a zhodnocovacího procesu.V předešlé kapitole jsme poznali oba prvky pracovního procesu: výrobní prostředky a pracovní sílu. Poznali jsme však také rozdílné úlohy, jež mají ve zhodnocovacím procesu oba tyto prvky jako součást kapitálu. Viděli jsme, že výrobní prostředky se vytváření hodnoty účastní zcela jinak než pracovní síla.
Zjistili jsme, že hodnota spotřebovaných výrobních prostředků se objevuje opět v hodnotě výrobku. K přenášení této hodnoty dochází v pracovním procesu prostřednictvím práce. Jak je to ale možné? Práce musí současně plnit dvojí úlohu - novou hodnotu vytvářet a starou přenášet. To lze vysvětlit jen dvojakým charakterem práce, o němž jsme se právě zmínili. Jako lidská práce vůbec, jež vytváří hodnotu, vytváří práce novou hodnotu. Jako zvláštní forma užitečné práce, jež vyrábí užitné hodnoty, přenáší práce hodnotu výrobních prostředků na výrobek.
Hodnota bavlny a vřeten může být přenesena na přízi jen prostřednictvím zvláštní formy práce - práce přadlákovy. Avšak přadlák může touž hodnotu, kterou tvoří jako přadlák, vytvářet i jinou prací - kdyby se stal na příklad truhlářem; potom však nebude vyrábět přízi a nebude přenášet hodnotu bavlny na přízi.
Dvojaký charakter práce plynoucí z toho, že práce tvoří a současně přenáší hodnoty, ,se stane zcela zřejmým, přihlédneme-li ke vlivu, který má na vytváření a přenášení hodnot změna v produktivitě práce. Velikost hodnoty, která se vyrobí za jednu pracovní hodinu, se nezmění, když za jinak nezměněných okolností produktivita práce vzrůstá nebo klesá. Naproti tomu množství užitných hodnot vyrobených za určitý časový úsek vzrůstá nebo klesá zároveň s produktivitou práce. Stejnou měrou tudíž také vzrůstá nebo se snižuje schopnost práce přenášet hodnoty.
Předpokládejme na příklad, že nějakým vynálezem se zdvojnásobí produktivita přadlákovy práce, zatím co produktivita práce pěstitele bavlny zůstala nezměněna. V 1 libře bavlny jsou obsaženy 2 pracovní hodiny; zůstaneme-li u našeho dřívějšího předpokladu, bude tedy stát 1 marku. Dříve byly za hodinu spředeny 2 libry bavlny;nyní budou spředeny 4 libry. Táž nová hodnota, činící podle našeho předpokladu 50 feniků, která by}a dříve přidávána jednohodinovou prací k 2 librám, bude nyní přidávána ke 4 librám. Avšak nyní se přenáší přadlákovou prací za hodinu na přízí dvojnásobná hodnota; dříve 2, nyní 4 marky.
Vidíme, že schopnost práce uchovávat nebo přenášet hodnotu je založena na jiné vlastnosti práce, než je její schopnost vytvářet hodnotu.
Výroba není možná bez výrobních prostředků. Proto každá práce, jež vyrábí zboží, nejen hodnotu vytváří, nýbrž ji i uchovává, a to nikoli jen v tom smyslu, že přenáší na výrobek hodnotu spotřebovaných výrobních prostředků, nýbrž i v tom smyslu, že chrání hodnotu výrobních prostředků před zničením. Všechno pozemské je pomíjivé, a proto i výrobní prostředky podléhají dříve nebo později zkáze, i když byly nevyužity. Některé z nich, na příklad různé stroje, zůstávají-li nevyužity, podléhají zkáze dokonce rychleji, než jsou-li udržovány v chodu. A zároveň s užitnou hodnotou výrobních prostředků mizí i jejich zbožní hodnota. Opotřebují-li se výrobní prostředky ve výrobním procesu obvyklým způsobem, objevuje se hodnota, kterou ztrácejí, opět v hodnotě výrobku. Jsou-li výrobní prostředky zničeny, aniž jich bylo použito ve výrobním procesu, mizí tím navždy i jejich hodnota. Kapitalista obvykle tuto stránku práce přehlíží; pociťuje ji plně a uvědomuje si ji však, když na příklad následkem krise je nucen přerušit výrobu. Marx uvádí příklad anglického přádelníka bavlny, který roku 1862 odhadoval roční náklady spojené, se zastavováním práce, k němuž v jeho továrně docházelo následkem bavlnové krise, na 120.000 marek, při čemž 24.000 marek připadá na pokažení strojů.
Různé výrobní prostředky však mají při přenášení hodnoty rozdílné úkoly. Některé, jako na příklad suroviny a pomocné látky, ztrácejí v pracovním procesu svou samostatnou podobu. Jiné si svou podobu během pracovního procesu uchovávají. Bavlna, která se spřádá, ztrácí svou podobu, zatím co vřeteno, jež přede, ji neztrácí. V prvním případě se přenáší ve výrobním procesu na výrobek celá hodnota, v druhém případě jen její část. Stojí-li nějaký stroj 1000 marek a opotřebuje se za normálních poměrů za 1000 dní, odevzdá tím za každý pracovní den výrobku, který byl v této době s jeho pomocí vyroben, hodnotu jedné marky.
I zde se setkáváme s dvojakým charakterem výrobního procesu. Jak může stroj odevzdávat jistému výrobku 1/1000 své hodnoty? Při jeho výrobě přece nepůsobí 1/1000 stroje, nýbrž celý stroj. Tato námitka byla skutečně vznesena. Na to je třeba odpovědět tak, že do výrobního procesu, pokud je pracovním procesem, vstupuje celý stroj; naproti tomu pokud je zhodnocovacím procesem, vstupuje do něho jen příslušná část stroje. Jako užitná hodnota vstupuje do každého výrobního procesu celý stroj; jako hodnota jen část stroje.
Na druhé straně může vstoupit do výrobku celá hodnota výrobního prostředku, avšak jen část jeho těla. Předpokládejme, že za normálních poměrů je k výrobě 100 liber příze třeba 115 liber bavlny a že množství nepoužitelného odpadu tedy činí 15 liber; do 100 liber příze vchází tudíž jen 100 liber bavlny, avšak do hodnoty 100 liber přešla hodnota 115 liber bavlny.
Výrobní prostředky přenášejí během pracovního procesu na výrobek takovou hodnotu, jakou samy v tomto procesu ztratily. Nemohou mu předat více hodnoty, než mají samy, ať je jejich užitná hodnota jakkoli velká. Je tudíž zcela nesmyslné, chce-li vulgární ekonomie odvozovat nadhodnotu a její přeměněné formy - úrok, zisk a pozemkovou rentu - z užitné hodnoty výrobních prostředků, z jejich »služeb«.
Hodnota výrobních prostředků spotřebovaných ve výrobním procesu se objevuje opět nezměněna v hodnotě výrobku.
Avšak práce hodnotu nejen .uchovává, nýbrž vytváří i novou hodnotu. Až do určité chvíle nahrazuje práce, jež vytváří novou hodnotu, jen hodnotu, kterou vydal kapitalista při koupi pracovní síly. Trvá-li práce déle, vytváří nadbytečnou hodnotu neboli nadhodnotu.
Marx říká: »Tedy ta část kapitálu, která se přeměňuje ve výrobní prostředky, t. j. v suroviny, pomocné látky a pracovní prostředky, nemění ve výrobním procesu velikost své hodnoty. Proto ji nazývám stálou (konstantní), neměnící se části kapitálu, čili stručněji konstantním (stálým) kapitálem.
Naproti tomu ta část kapitálu, která byla přeměněna v pracovní sílu, mění ve výrobním procesu svou hodnotu. Reprodukuje svůj vlastní ekvivalent a nadto přebytek, nadhodnotu, která se zase může měnit, může být větší nebo menší. Ze stálé (konstantní) veličiny se tato část kapitálu ustavičně mění v proměnnou (variabilní) veličinu. Proto ji nazývám proměnnou (variabilní) části kapitálu, čili stručněji variabilním (proměnným) kapitálem. Tytéž součásti kapitálu, které se s hlediska pracovního procesu liší jako objektivní a subjektivní činitelé, jako výrobní prostředky a pracovní síla, liší se s hlediska zhodnocovacího procesu jako konstantní kapitál a variabilní kapitá1.«[23]
Velikost hodnoty konstantního kapitálu je ovšem třeba chápat jako stálou veličinu jen ve vztahu ke zhodnocovacímu procesu. Výrobní proces, v němž je používán, velikost hodnoty konstantního kapitálu nemění; toho však může být dosaženo jinými činiteli. Také poměr mezi konstantním a variabilním kapitálem se může měnit. K tomu se vrátíme ještě později.