Předpokládejme, že máme kapitál třeba 5000 marek. Tento kapitál se rozpadá na dvě části. Jednu část tvoří peněžní částka, která se vydá na nákup výrobních prostředků, neboli konstantní kapitál c; budeme předpokládat, že činí 4100 marek. Druhou část tvoří peněžní částka, jež slouží k nákupu nutné pracovní síly, neboli variabilní kapitál v, který činí 900 marek. Konstantní kapitál se sám opět rozpadá na dvě části: na suroviny atd., jejichž hodnota se plně objevuje ve výrobku, a na pracovní nástroje atd., které v každém výrobním procesu odevzdávají výrobku jen část své hodnoty. Při našem dalším zkoumání toto rozlišení pomíjíme; kdybychom totiž k němu přihlíželi, byl by náš úkol jen složitější, avšak na výsledku by se tím nic nezměnilo. Pro jednoduchost zde tudíž předpokládáme, že hodnota celého použitého kapitálu se opět objevuje ve výrobku.
Kapitalista koupil výrobní prostředky a pracovní sílu a používá jich. Na konci výrobního procesu je hodnota zálohovaného kapitálu zvětšena o nadhodnotu m, jež činí 900 marek. Kapitalista má tedy nyní c + v + m = 4100 + 900 + 900 = 5900 marek. Z toho 4100 marek tvoří přenesenou hodnotu a 900 + 900 marek nově vytvořenou hodnotu.
Je zřejmé, že velikost hodnoty konstantního kapitálu nemá na velikost vyrobené nadhodnoty žádný vliv. Bez výrobních prostředků ovšem nelze vyrábět a čím déle má výroba trvat, tím více výrobních prostředků je třeba. K výrobě nadhodnoty určité velikosti je proto třeba použít určitého množství výrobních prostředků, které je závislé na technickém charakteru výrobního procesu. Avšak velikost hodnoty tohoto množství nemá vliv na velikost nadhodnoty.
Bude-li někdo zaměstnávat 300 dělníků a denní hodnota pracovní síly každého z nich bude činit 3 marky a hodnota, kterou každý z nich vytvoří, bude činit 6 marek, vyrobí těchto 300 dělníků za den hodnotu 1800 marek; z toho nadhodnota bude činit 900 marek, ať už bude hodnota výrobních prostředků, jichž užívají, 2000, 4000 nebo 8000 marek. Na vytváření hodnoty a změnu hodnoty ve výrobním procesu nebude mít velikost zálohovaného konstantního kapitálu žádný vliv. Pokud tedy budeme pojednávat o těchto dvou procesech v jejích čisté podobě, můžeme konstantní kapitál pominout a předpokládat, že se rovná nule.
Pokud jde o zálohovaný kapitál, budeme zde tedy věnovat pozornost jen jeho variabilní částí - v; pokud jde o hodnotu výrobku, jen hodnotě nově vytvořené prací, která se rovná hodnotě použitého variabilního kapitálu plus nadhodnota - v + m. Poměr nadhodnoty k zálohovanému variabilnímu kapitálu je v našem případě 900 : 900 = 100 procent.
Toto relativní zhodnocení variabilního kapitálu čili relativní velikost nadhodnoty nazývá Marx mírou nadhodnoty, kterou nesmíme zaměňovat, jak se tak často stává, s mírou zisku. Zisk má svůj původ v nadhodnotě, avšak není totožný s nadhodnotou.
Aby mohl dělník vyrobit během pracovního dne hodnotu rovnající se hodnotě jeho pracovní síly, která se rovná v, musí pracovat určitou dobu; podle našeho dřívějšího předpokladu 6 hodin. Tato pracovní doba je nutná, aby se dělník udržel na živu. Marx ji nazývá nutnou pracovní dobou. Část pracovního dne, během níž dělník pracuje za hranicí nutné pracovní doby a nevytváří hodnotu sloužící k nahrazení jeho pracovní síly, nýbrž nadhodnotu pro kapitalistu, nazývá Marx nadbytečnou, přebytečnou pracovní dobou a práci v ní vynaloženou nadprací. Nadpráce je k nutné prácí v témž poměru jako nadhodnota k variabilnímu kapitálu. Míru nadhodnoty můžeme tudíž vyjádřit zlomkem m/v nebo nadpráce/nutná práce.
Nadhodnota se zračí v části výrobku, kterou Marx nazývá nadvýrobkem. Její poměr k variabilnímu kapitálu lze proto také nutně vyjádřit vzájemným poměrem jistých částí výrobku. Avšak při rozboru tohoto poměru, kdy nejde o nově vytvořenou hodnotu, nýbrž o hotový výrobek, nemůžeme pominout jako dříve konstantní kapitál, který tvoří část hodnoty výrobku.
Předpokládejme, že za dvanáctihodinový pracovní den vyrobí dělník 20 liber příze v hodnotě 30 marek. Hodnota spředené bavlny činí 20 marek (20 liber po 1 marce). Opotřebování vřeten atd. činí 4 marky a hodnota pracovní síly 3 marky. Míra nadhodnoty bude 100 procent. Hodnota příze, jež činí 30 marek, se tedy bude rovnat: 24 marky (c) + 3 marky (v) + 3 marky (m). Tato hodnota je obsažena v 20 librách příze; konstantní kapitál je tudíž v 16 librách, variabilní kapitál ve 2 librách a nadhodnota rovněž ve 2 librách příze.
20 liber příze se vyrobí za 12 hodin; za každou hodinu se tudíž vyrobí 12/3 libry příze. 16 liber, v nichž je ztělesněna hodnota konstantního kapitálu, se vyrobí za 9 hodin 36 minut, 2 libry, v nichž je obsažena hodnota variabilního kapitálu, za 1 hodinu 12 minut, stejně jako 2 libry, v nichž je ztělesněna nadhodnota.
Při tomto výpočtu se zdá, ze hodnota nebyla vyrobena za 6 hodin, jak jsme předpokládali, nýbrž za 1 hodinu 12 minut. A tak počítají také továrníci, kteří tím nanejvýš přesně dokazují, že jejich zisk se vyrábí v poslední pracovní hodině; kdyby prý se pracovní doba zkrátila byť jen o jednu hodinu, byl by znemožněn jakýkoli zisk a průmysl by byl zničen. Tento výpočet uváděli již v roce 1836 angličtí továrníci a jejich učení i neučení obhájci v čele se Seniorem jako argument proti jakémukoli zákonnému omezení pracovní doby. Tento argument se opět ohřívá v Německu a v Rakousku proti požadavku normálního pracovního dne, i když praktické zkušenosti v Anglii plně prokázaly jeho neopodstatněnost. Pracovní den se v různých odvětvích anglického průmyslu zkrátil, jak se k tomu ještě později vrátíme, aniž se tím zničil průmysl, a dokonce to nijak znatelně nepoškodilo ani zisky pánů továrníků.
Celý argument se zakládá na záměně užitné hodnoty a hodnoty. V poslední hodině se vyrobí užitná hodnota dvou liber příze, avšak nikoli jejich hodnota. Tyto dvě libry příze nebyly přece spředeny z ničeho a ve vzduchu. Ve dvou librách není obsažena jen 1 hodina 12 minut přadlákovy práce, nýbrž i hodnota 2 liber surové bavlny a podle našeho předpokladu (1 libra bavlny = 1 marce, 1 marka = 2 pracovním hodinám) jsou ve 2 librách bavlny ztělesněny 4 pracovní hodiny. Kromě toho z vřetene atd. přešla na 2 libry příze hodnota, jež se vyrobí za 48 minut společensky nutné pracovní doby. K výrobě 2 liber příze za 1 hodinu 12 minut bylo tedy ve skutečnosti třeba šesti pracovních hodin. Kdyby dělník v našem příkladě skutečně vyrobil za 1 hodinu 12 minut celou nadhodnotu, která představuje hodnotu produktu šestihodinové práce, pak by musel být s to vytvořit za dvanáctihodinový pracovní den hodnotu, jež odpovídá šedesátí pracovním hodinám! A najdou se lidé, kteří takovému nesmyslu továrníků věří!
A protože v některých kruzích se tento argument ještě dnes setkává se souhlasem, osvětlíme ještě jednu jeho stránku. Vypočítejme, jak by se za výše uvedených podmínek změnila míra nadhodnoty, kdyby se pracovní den zkrátil ze 12 na 11 hodin.[24]
Neměli bychom již nyní 24 marek konstantního kapitálu, nýbrž pouze 22 marek, protože bude zpracováno menší množství (181/3 libry bavlny = 181/3 marky; opotřebování vřeten atd. = jen 32/3 marky); k tomu přistupují 3 marky variabilního kapitálu (předpokládáme, že mzda za 11 hodin zůstává táž jako dříve za 12 hodin) a 21/2 marky nadhodnoty. Míra nadhodnoty již tedy není 100, nýbrž 831/3 procenta.
Máme tedy úhrnný produkt 181/3 libry příze v hodnotě 271/2 marky. Konstantní kapitál je ztělesněn ve 142/3 librách, variabilní kapitál ve 2 librách a nadhodnota v 12/3 libry. 142/3 libry se vyrobí za 8 hodin 48 minut, 2 libry příze za 1 hodinu 12 minut a příze, jež je nositelem nadhodnoty, za 1 hodinu. Zkrácením pracovní doby o jednu hodinu se tudíž nezkrátila doba nutná k výrobě nadvýrobku, v němž je obsažena nadhodnota, o jednu hodinu, nýbrž jen o 12 minut. Výpočet továrníků je založen na podivuhodném předpokladu, že za 11 hodin se vyrobí produkt menší o 1/12 , avšak spotřebuje se stejné množství výrobních prostředků (surovin atd.) jako za 12 hodin.