ODDÍL DRUHÝ - NADHODNOTA

Kapitola čtvrtá. NADHODNOTA A ZISK

Až dosud jsme porovnávali nadhodnotu s variabilním kapitálem. Tento poměr má rozhodující význam pro pochopení vnitřních zákonů kapitalismu. Avšak kapitalistu, který se nestará o theoretické souvislosti, zajímá jen zisk, jehož dosahuje svým celkovým kapitálem, bez ohledu na složení kapitálu z jeho konstantních a variabilních součástí. Není pro něho rozhodující míra nadhodnoty neboli m/v, nýbrž poměr nadhodnoty k celkovému kapitálu, míra zisku neboli m/(c+v).

Již předem je jasné, že míra zisku se musí lišit od míry nadhodnoty. V příkladu uvedeném na stránce 62 skládal se kapitál 5000 marek z 4100 marek konstantního a 900 marek variabilního kapitálu; nadhodnota byla 900 marek. Míra nadhodnoty tedy byla 900/9000 = 100 procent, naproti tomu míra zisku byla 900/5000 = 18 procent.

Avšak mezi mírou nadhodnoty a mírou zisku je kromě tohoto čistě formálního rozdílu založeného na jiném způsobu výpočtu ještě další rozdíl.

Je zřejmé, že táž míra nadhodnoty musí dávat různé míry zisku, jestliže je různé složeni kapitálu, jestliže na totéž množství mezd připadají různá množství konstantního kapitálu. Toto složení je však v každém výrobním odvětví nutně různé; závisí to na technických zvláštnostech a na stupni technického rozvoje. »Hodnotové složení kapitálu, pokud je určováno jeho technickým složením a toto složení obráží; nazýváme organickým složením kapitálu... Kapitály, které obsahují procentuálně více konstantního, tedy méně variabilního kapitálu než průměrný společenský kapitál, nazýváme proto kapitály vyššího složení. Naopak takové kapitály, v nichž konstantní kapitál zaujímá relativně menší a variabilní kapitál relativně větší místo než u průměrného společenského kapitálu, nazýváme kapitály nižšího složení. Konečně kapitály průměrného složení nazýváme ty kapitály, jejichž složení se kryje se složením průměrného společenského kapitálu.«^[25]

Nyní se podívejme, jak se tvoří míra zisku pod vlivem různého složení kapitálu, Vezměme tři podniky tří různých výrobních odvětví. První odvětví je ještě technicky zaostalé. Používá se v něm málo strojů ve srovnání s počtem dělníků, není tu třeba velkých továrních budov atd. Je zde nízké organické složení kapitálu. Druhé odvětví má průměrné složení kapitálu a třetí odvětvi je naproti tomu na tak vysoké úrovni, že na jednoho dělníka připadá velká suma hodnot v podobě strojů a budov. Organické složení jeho kapitálu je vysoké.

J Abychom příklad co nejvíce zjednodušili, budeme předpokládat, že ve všech třech odvětvích výroby je stejná míra nadhodnoty, že celý vynaložený kapitál vykonává jeden obrat za rok, t. j. že se během jednoho roku ve výrobě,celý spotřebuje a že produkt se prodá až na konci roku, ale celý. To jsou předpoklady, které bychom ve skutečnosti sotva našli; musíme si je však vytvořit, abychom příklad neučinili příliš spletitým a nepřehledným.

V každém ze tří podniků je zaměstnáno 100 dělníků, kteří dostávají ročně na mzdách po 1000 markách. Míra nadhodnoty je všude 100 procent. úhrn mezd činí tedy 100.000 marek, masa nadhodnoty činí také 100.000 marek. Avšak konstantní kapitál je v podniku A 100.000 marek, v podniku B 300.000 marek a konečně v třetím podniku, v podniku C, 500.000 marek. Budeme tedy mít:

Při stejné míře nadhodnoty se tedy budou míry zisku značně lišit, jestliže se bude zboží prodávat přesně za jeho hodnotu.

Tato rozdílnost v míře zisku je však stavem, který nemůže za kapitalistického výrobního způsobu trvat. Vždyť kapitalista vyrábí jen pro zisk, a nikoli aby uspokojoval nějakou potřebu. Je mu lhostejné, vyrábí-li jehly nebo lokomotivy, leštidlo na poty nebo kolínskou vodu; nejdůležitější pro něho je, aby za své peníze shrábl co největší zisk. Co se tedy stane, jestliže v jednom odvětví budou podniky dávat 50procentní a v druhém odvětví 17procentní zisk? Kapitál se bude druhému odvětví v;ý1hýbat, jak jen bude moci, a zaměří se s veškerou energií na odvětví první. V odvětví A vznikne silná konkurence, výroba zboží v tomto odvětví bude rychle vzrůstat, zatím co v odvětví C bude klesat.

Dostáváme se tu do oblasti konkurence, do oblasti poptávky a nabídky. Viděli jsme již, že hodnota a cena jsou dvě, různé věci, i když cena je určována hodnotou. Mezi příčinami, jež způsobují, že ceny se odchylují od hodnoty, že jsou hned pod hodnotou, hned nad ní, je nejdůležitější kolísání poptávky u kupujících a nabídky u prodávajících.

Poptávka a nabídka jsou za volné konkurence regulátory dnešního výrobního způsobu; bez nich by výroba propadla nejhorší anarchii, protože není řízena plánovitě, ale uskutečňuje se v soukromých podnicích, z nichž každý vyrábí podle uvážení svého majitele nebo vedoucího. Poptávka a nabídka zabezpečují, že existující pracovní síly jsou přidělovány různým výrobním odvětvím tak, že každé odvětví vyrábí všeobecně tolik, kolik společnost za daných poměrů požaduje. To platí ovšem jen všeobecně, nikoli jednotlivě, ne v každém jednotlivém případě. Při bezplánovitosti dnešního výrobního způsobu se spíše vyrábí buď příliš mnoho, anebo příliš málo toho nebo onoho zboží, a teprve potom hra poptávky a nabídky, pokles nebo vzestup cen způsobují, že výroba se omezí nebo rozšíří podle potřeb společnosti.

Jestliže se některého zboží vyrobí více, než mohou nebo chtějí koupit placení schopní členové společnosti za určitou cenu, která je v poslední instanci určována hodnotou zboží, pak ceny tohoto zboží klesnou, a tím se rozšíří okruh těch členů společnosti, kteří toto zboží chtějí nebo mohou koupit. Avšak s cenou klesá zisk; jestliže klesne pod průměr, kapitál je z příslušného odvětví výroby odpuzován, výroba se tu omezuje, a tím se opět cena zvyšuje, až dosáhne výše odpovídající průměrnému zisku.

Naopak, jestliže cena stoupne nad tuto úroveň, protože se vyrobilo méně zboží, než vyžaduje poptávka kupujících, zvyšuje se tím i zisk. Kapitál je tímto výrobním odvětvím přitahován, připlývá do něj, rozšiřuje výrobu, načež ceny klesnou zase na úroveň dávající průměrný zisk. Kolem této úrovně se ceny nepřetržitě pohybují, hned nad ni stoupají, hned klesají, a tímto vlnovitým pohybem se vytváří úroveň, která existuje vždy jen jako tendence, jako tíhnutí, a nikoli jako trvalý stav.

Tyto účinky poptávky a nabídky musí působit proti té nerovnosti v míře zisku, která vzniká z nerovnosti v organickém složení kapitálu.

V odvětví C výroba klesne a ceny, a tím i zisky, se zvýší. V odvětví A výroba vzroste a ceny klesnou. Obojí bude pokračovat tak dlouho, až se zisky vyrovnají a dosáhnou průměru mezi všemi mírami zisku. Předpokládali jsme, že B představuje průměrné organické složení kapitálu a že jeho míra zisku je tedy průměrnou mírou zisku. Zisk se pak bude utvářet v našich třech podnicích takto:

Toto vyrovnávání míry zisku však bylo možné jen proto, že ceny zboží se vzdalovaly hodnotě zboží. Protože se podle našeho předpokladu celý zálohovaný kapitál obrátí za rok a vystupuje v hodnotě ročního výrobku, zjišťujeme nyní mezi hodnotou a cenou ročního výrobku každého podniku tento poměr:

Předpokládejme, že roční výrobek každého podniku se rozpadá na 10.000 kusů zboží Každá jednotka zboží bude tedy mít:

Ve skutečnosti neprobíhá tento proces snad tak, že každý kapitalista dostává z počátku celou nadhodnotu, takže kapitalisté v jednom odvětví dosahují 50procentního a v druhém odvětví 17procentního zisku. Takové rozdíly existují jen v počátcích kapitalistického výrobního způsobu nebo dnes jen v těch krajích a výrobních odvětvích, jichž se tento výrobní způsob po prvé zmocňuje. V rozvinuté kapitalistické výrobě se vytváří obvyklá průměrná výše zisku. Tato výše je pro kapitalisty základem při kalkulaci cen; to ovšem nevylučuje, že nevyužívají každé příležitosti, aby zvýšili ceny nad tuto mez; naproti tomu dosahují-li nižších cen, a tedy také nižší míry zisku, pokládají to za ztrátu. Tato cena, kterou tvoří výrobní náklady (vynaložený variabilní a konstantní kapitál), k nimž se přiráží ještě zisk »obvyklý v zemi«, jeví se kapitalistovi jako »přirozená«. Marx ji nazývá výrobní cenou. Skládá se z výrobních nákladů (suma variabilního a konstantního kapitálu) a průměrného zisku.

Nikoli hodnota, nýbrž výrobní cena tvoří za rozvinutého kapitalistického výrobního způsobu úroveň, kolem níž kolísají vlnovitě tržní ceny pod vlivem poptávky a nabídky. Výrobní cena sama se však nevznáší ve vzduchu, jejím základem je hodnota.

Odpůrci Marxovy theorie hodnoty s oblibou tvrdívají, že sám Marx svou vlastní theorii hodnoty, kterou rozpracoval v prvním dílu »Kapitálu«, ve třetím dílu zavrhl, neboť dokazuje, že za rozvinuté kapitalistické výroby zboží se ceny většiny zboží následkem tendence k vyrovnávání zisků trvale odchylují od jeho hodnoty, a to tak, že ceny jedné poloviny tohoto zboží jsou trvale pod jeho hodnotou o tolik, o kolik ji ceny druhé poloviny převyšují. Avšak Marx by byl zavrhl svou theorii hodnoty jen tehdy, jestliže by byl ukázal, že ceny jsou nezávislé na hodnotě zboží. Dalek toho, aby to učinil, dokazuje Marx spíše ve třetím dílu »Kapitálu«, že výrobní ceny, kolem nichž tržní ceny kolísají, jsou v naprosté závislosti na zákonu hodnoty, bez něhož by je nebylo možno vysvětlit. Právě ten činitel, který způsobuje odchylování výrobních cen od hodnoty - průměrný zisk - může být objasněn jen na podkladě zákonů nadhodnoty, které vyplývají zase ze zákonu hodnoty. Jestliže tu nepředpokládáme, že celková masa nadhodnoty existující ve společnosti a celková masa zisku s jeho odnožemi (úrok, pozemková renta) jsou si rovny, pak ztrácíme jakýkoli podklad k objasnění toho, proč průměrná míra zisku je za daných poměrů určitá veličina.

Zákon hodnoty zboží se neruší tím, že za rozvinuté kapitalistické výroby vstupuje mezi hodnotu a cenu nový zprostředkovávající článek v podobě průměrné míry zisku a na ní závislé výrobní ceny. Jestliže bychom z toho chtěli vyvozovat neplatnost zákona hodnoty, museli bychom předpokládat, že neplatí ani zákon pádu, protože těleso padající ve vodě naráží na větší odpor než ve vzduchu.

Marxovu theorii výrobní ceny nelze oddělovat od jeho theorie hodnoty a nadhodnoty. Nepřivádí tuto theorii ad absurdum, spíše ji dovršuje. Theorie výrobní ceny nám dává klič k řadě jevů, na nichž spočívají vzájemné vztahy vládnoucích tříd, jako je protiklad mezi kapitálem (ziskem) a pozemkovým vlastnictvím, (pozemkovou rentou), mezi průmyslovým kapitálem (průmyslovým ziskem) a peněžním kapitálem (úrokem) atd. Dále nám ještě dává klíč k řadě theorií hodnoty, a tím však i k jejich vyvrácení, poněvadž četné theorie hodnoty jsou v podstatě jen theoriemi výrobní ceny, kterou pokládají za konečný základ určující tržní ceny.

Zde by bylo na místě podívat se na theorie, které popírají, že hodnota je určována prací. O všech těchto theoriích, jakož i o těch, o nichž jsme se již zmínili, lze říci, že to nejsou vůbec theorie hodnoty, že pokládají za hodnotu něco, co vůbec hodnotou není: užitnou hodnotu, výrobní cenu, průměrnou cenu.

Lze ovšem říci: Každý theoretik má právo pokládat za hodnotu to, co chce. Zbývá jen otázka, zda objasňuje to, co pokládá za hodnotu, správně či nesprávně. Zda již je to theorie užitné hodnoty, ceny nebo čehokoli jiného - to nás nezajímá.

Avšak v žádné jiné vědě by nebylo takové pojetí jako naprosto nevědecká prostoduchost bráno vážně. Vezměme si na příklad atomovou theorii. Co bychom řekli o takovém pojetí, kdy by každý vědec mohl libovolně pokládat za atom, co by chtěl, třeba molekulu nebo buňku; jestliže by jen vypracoval správnou buněčnou theorii, a bylo by lhostejné, zda ji nazve atomovou theorií či nikoli. Ihned by se mu dostalo odpovědi, že u atomu nejde o jméno, které lze libovolně přisoudit hned té, hned oné věci, nýbrž o zcela určité procesy, jež má atomová theorie objasnit, o procesy, které jsou mezi jiným i základem pro vytváření molekuly nebo buňky. Atomovou theorii lze přijmout nebo odmítnout, t. j. příslušné jevy objasnit touto theorií, anebo nějak jinak. Byl by však hrubý vědecký omyl nazývat atomem produkt procesů, které jsou podle theorie určovány atomovou skladbou. Nikdy nelze ztotožňovat podstatné s odvozeným.

O tom nemohou být v přírodních vědách pochybnosti. Procesy, jimiž se zabývá politická ekonomie, jsou složitější, přesto však musí pro ni platit totéž, co pro přírodní vědu. Existují zcela určité společenské vztahy a procesy, jež je třeba vysvětlovat zákonem hodnoty, a zákony jiných vztahů a procesů podmíněné hodnotou nelze označovat jako zákony hodnoty, ani s nimi takto zacházet.

Jev, který chce a musí každá theorie hodnoty objasnit, je proces směny dvou zboží. Společenský vztah, který každá theorie hodnoty chce a musí vysvětlit, je vztah mezi dvěma majiteli zboží, kteří své zboží navzájem směňují. Proces směny zboží, z něhož se pak vyvine prodej a koupě, je základní proces, který udržuje v chodu celý hospodářský mechanismus dnešní společnosti. Každé objasňování tohoto mechanismu musí proto vycházet ze zkoumání zákona, jímž se řídí směna zboží, a to je právě zákon hodnoty. Jestliže bychom zákonem hodnoty rozuměli vysvětlení nějakého jiného procesu, pak bychom museli zákonu, který je základem směny zboží, dát nějaké zvláštní jméno. To však nečiní žádná z theorií hodnoty. Každá chce tudíž vysvětlovat týž proces.

Avšak budeme-li mít před očima proces, který má být vysvětlen zákonem hodnoty, pak snadno pochopíme, že především je třeba přísně rozlišovat užitnou hodnotu a směnnou hodnotu, že se nesmíme nechat svést slovíčkem hodnota, které se vyskytuje v obou označeních, a domnívat se, že mají stejný význam.

Některé theorie hodnoty vysvětlují hodnotu z užitečnosti nějakého předmětu. Čím větší je užitečnost, tím větší je hodnota. To je správné, rozumíme-li větší hodnotou větší užitnou hodnotu, avšak nesprávné, jestliže se tím myslí větší směnná hodnota.

Užitná hodnota, užitečnost nějaké věci označuje vztah mezi jednotlivým člověkem, spotřebitelem, a touto věci, avšak nikoli společenský vztah, vztah mezi dvěma lidmi, jako je tomu u směnného vztahu. Nebo se tím snad chce říci, že stejně užitečné předměty se navzájem směňují ve stejných množstvích? Avšak směna neboli prodej záleží hlavně v tom, že každý prodavač se zbavuje věcí, které pro něj nemají žádnou užitnou hodnotu, žádnou užitečnost.

Jestliže pekař a jeho rodina jsou syti, nemá již pro ně chléb, který upekli a prodávají, žádnou užitnou hodnotu. Kdyby pekař pro chléb nenašel odběratele, nevěděl by, co si s nim počít. Naproti tomu může mít týž chléb velmi vysokou užitnou hodnotu pro dělníka míjejícího pekaře, jestliže toho dne ještě nic nejedl. Směnná hodnota je však pro obě strany stejná.

Dejme tomu, že dělník, který šel kolem, byl košíkář, který prodává po domech své koše. Pekař potřebuje koš; pro něho má koš velkou užitnou hodnotu, avšak pro dělníka vůbec žádnou. Doma mu leží spousta košů, avšak nejsou mu k ničemu. Proto dá ochotně koš za jisté množství chleba. Avšak v jakém poměru se bude koš a chléb směňovat, jestliže jejich majitelé hledí na užitečnost? Kolik kusů chleba má pro košikáře stejnou užitečnost jako koš pro pekaře? Je jasné, že užitečnost dvou různých užitných hodnot nelze navzájem vůbec porovnávat. Číselně je nelze postavit do žádného poměru. Jestliže košíkář dostane za svůj koš pět bochníků chleba, bylo by nesmyslné říci, že koš je pětkrát užitečnější nebo (v tomto smyslu) pětkrát hodnotnější než bochník chleba. Užitečnost různých druhů zboží není souměřitelná.

U různých kusů téhož druhu zboží lze ovšem zjistit vyšší nebo nižší stupeň užitné hodnoty. Jedny trvanlivé boty mají větší užitnou hodnotu než méně trvanlivé, a jestliže mám k tomu potřebné peníze, rád za ně zaplatím více. Jedna láhev johannisberského má větší užitnou i směnnou hodnotu než láhev špandavského nebo grüneberského. Zdá se tedy, že užitná hodnota je přece jen prvkem hodnoty zboží.

Avšak to se jen zdá. Jestliže by větší užitná hodnota vytvářela větší hodnotu zboží, pak vzniká otázka, proč každý výrobce nevyrábí nejlepší kvality? Proč nevyrábí každý švec jen prvotřídní boty, proč každý vinař nepěstuje nejlepší značky? Odpověď je prostá. U bot je lepší kvalita způsobena buď lepší surovinou atd., která stojí větší množství práce a peněz, nebo lepší prací, t. j. při průměrné dovednosti dělníka vynaložením většího množství práce. Tím, a nikoli vyšší užitnou hodnotou, je způsobeno, že trvanlivé boty jsou dražší. Říkává se, jak známo, že nejdražší zboží je nejlevnější, t. j., že jeho užitná hodnota převyšuje užitnou hodnotu zboží nižší kvality, v mnohem větší míře než hodnota. Jedny boty za 12 marek vydrží snad dvakrát déle než boty za 10 marek.

Avšak vyšší cena jednotlivých druhů vína pochází z toho, že je lze pěstovat jen na určitých místech. Zde ztrácí zákon hodnoty úplně platnost, protože tu máme co činit s monopolem.^[26] Avšak zákon hodnoty předpokládá volnou konkurenci.

Kde jsou u téhož druhu zboží rozdíly v cenách podmíněny rozdíly v kvalitě, tam lze vždy tyto cenové rozdíly odvozovat buď z rozdílů v množství vynaložené práce, nebo z monopolních poměrů.

Jiné theorie hodnoty zaměňují zase hodnotu s cenou. Hodnotu vysvětlují poměrem poptávky a nabídky. Vysvětlují však jen to, proč ceny určitého zboží neustále kolísají kolem jeho hodnoty (respektive výrobní ceny); nevysvětlují však, proč cena jednoho zboží je v průměru neustále o tolik vyšší než cena jiného zboží, proč na příklad libra zlata byla během celého století v průměru třináctkrát dražší než libra stříbra.

Jestliže chce theorie, jež vysvětluje hodnotu nabídkou a poptávkou, tyto trvalé cenové rozdíly různých druhů zboží učinit pochopitelnými, nezbývá jí nic jiného než uchýlit se stydlivě k pracovní theorii hodnoty. Na otázku, proč je jedno zboží o tolik dražší než druhé, odpovídá, že to pramení z jeho větší vzácnosti, která způsobuje, že jeho nabídka je mnohem menší než nabídka jiného zboží. Avšak právě k tomu, aby se nějaké zboží, které je vzácnější, dostalo na trh ve stejném množství jako zboží, které se vyskytuje častěji, je třeba většího množství práce. Nebude v tom snad žádný rozdíl, jestliže řeknu, že libra zlata byla třináctkrát dražší než libra stříbra proto, že se vyskytovalo třináctkrát vzácněji, nebo proto, že vyrobit libru zlata stálo třináctkrát více práce než vyrobit libru stříbra: Jakmile theoretik nestojí na stanovisku pouhého kupce, kterého zajímají na trhu pouze ceny zboží, avšak nikoli způsob, jímž se toto zboží získalo, jakmile proniká hlouběji a zkoumá, jak bylo na trh přicházející zboží vyrobeno, pak vždy zjišťuje, že hodnoty zboží jsou určovány výrobním procesem, že se vytvářejí na pracovišti, a nikoli na trhu. Buržoasním theoretikům je ovšem namnoze bližší trh než pracoviště, a proto zpravidla nemají pro pracovní theorii hodnoty porozumění.

Na trhu se hodnota jen přeměňuje v peníze, v cenu; nejprve v pomyslné peníze, v cenový požadavek, a potom ve skutečné peníze, jestliže se zboží prodá. Čím více se kapitalistické hospodářství rozvíjí, tím více mezičlánků proniká mezi pracoviště a trh, mezi výrobce a prodavače zboží spotřebitelům, tím větší mohou být odchylky skutečně dosažené ceny, podmíněné touto okolností, od theoreticky určené hodnoty. To však nebráni tomu, že konec konců jsou to vždy přece výrobní podmínky, jež určují hodnotu zboží, a že cena je vždy závislá na hodnotě, ať již je tato závislost jakkoli zprostředkována.

Sami kapitalističtí praktikové určují hodnotu zboží z jeho výrobních podmínek. Za výrobní podmínky ovšem nepokládají pracovní dobu společensky nutnou k výrobě zboží, nýbrž výrobní náklady (mzdy, výdaje za stroje, suroviny atd.) s připočtením průměrného zisku.

Podle nich prohlašuje i celá řada theoretiků, že hodnota je určována výrobními náklady.

Avšak co je správné s hlediska kapitalistického praktika, je nesmyslné s hlediska theorie, jejímž úkolem není vypočítávat momentální normální cenu, nýbrž nalézat základní příčiny společenských procesů kapitalistického výrobního způsobu.

Především: co jsou to výrobní náklady? Určitá suma peněz. Jejich předpokladem jsou tedy již peníze. Určování hodnoty výrobními náklady tedy znamená, že hodnota má být vysvětlena s pomocí peněz, a nikoli naopak. Začíná se právě s opačného konce.

Výrobní náklady jsou daná suma hodnot - hodnoty pracovní síly (mzdy), hodnoty výrobních prostředků, hodnoty zisku. Touto sumou hodnot se vysvětluje hodnota. Vidíme, že toto určování hodnoty se pohybuje v kruhu.

Nyní si však vezměme nějakého výrobce zboží, třeba rolnického tkalce, o němž předpokládáme, že si všechno vyrábí sám. Pěstuje plodiny, jež jsou jeho potravou, jakož i len, který spřádají jeho dcery, a sám si také z vlastního dřeva zhotovuje tkalcovský stav: kam se poděly u tohoto člověka výrobní náklady? Nemá vůbec žádné peněžní výdaje, jeho výrobek ho stojí jen práci, nic než práci.

Nyní postupme o krok dále k vyššímu stupni výroby, k řemeslnému tkalci. Ten už musí mít peněžní výdaje; má výrobní náklady. Musí koupit tkalcovský stav, přízi a také potraviny. To jsou jeho výrobní náklady. Bude však podle toho vypočítávat hodnotu plátna, které vyrobil? Pak by jeho řemeslo nemělo proslulé zlaté dno, nevynášelo by mu žádný přebytek, který by se mohl uložit. A přitom část jeho výrobních nákladů - výdaje na potraviny a tkalcovský stav - by zůstávala stejná, ať již pracoval 4 nebo 12 hodin denně. Nebude proto produkt 12 hodin oceňovat výše než produkt 4 hodin - a bez ohledu na suroviny? Vidíme, že i on bude k materiálovým nákladům připočítávat svou práci jako prvek vytvářející hodnotu.

Teprve u kapitalisty je tomu jinak. Výrobek ho nestojí vůbec žádnou práci, nýbrž jen peníze. Platí peníze nejen za výrobní prostředky, nýbrž i za práci, všechny výrobní podmínky se mu tedy rozplývají v peněžní náklady, a ty se mu jeví jako hodnototvorný prvek. Tvářil by se však udiveně, jestliže bychom mu chtěli tvrdit, že hodnota jeho výrobků se rovná částce vynaložené na výrobu. Nezabývá se výrobou proto, aby se jen vrátily peníze vynaložené na výrobu. Chce mít také zisk. To je důvod, proč vůbec vydává své peníze na výrobu, místo aby je spotřeboval. Proto si ještě k výrobním nákladům přiráží »v zemi obvyklý« zisk. Takto stanovená cena je minimální cena, jíž musí při nejmenším dosáhnout, jestliže nemá podle svých představ »pracovat« se ztrátou.

Zisk patří podle kapitalistických představ k výrobním nákladům, které určují hodnotu výrobku. Z této »hodnoty« se však nevyklube nic jiného než výrobní cena Marxovy theorie, jež může být pochopena jen na podkladě zákona hodnoty.

Užitná hodnota, tržní cena, výrobní cena - to jsou kategorie, jež nám předkládají jako »hodnotu« theorie hodnoty odchylující se od pracovní theorie hodnoty. Jsou to buď kategorie, které jako užitná hodnota - mají se směnnou hodnotou něco společného jen potud, že jsou jejím předpokladem, avšak nikoli základem jejího určení, nebo jsou to kategorie, které ze směnné hodnoty vycházejí - jako výrobní cena nebo tržní cena - které tedy směnný vztah neobjasňují, nýbrž k jejich objasnění je třeba objasnit tento vztah.

Tyto theorie se spokojují tím, že představy, jež mají kupci a prodavači nebo kapitalisté o svých obchodních operacích, pokládají za skutečné příčiny těchto operací. Tito theoretikové se domnívají, že nějaký jev vysvětlili, jestliže shrnou a předloží to, co si o tomto jevu mysli praktici. K tomu však není třeba žádné vědy. Věda má odkrývat hlubší příčiny společenských jevů a vztahů, jež si jejich účastníci neuvědomují vůbec nebo jen nedokonale a často zcela převráceně.

Z theorií hodnoty, jež zde byly uvedeny, se blíží pravdě nejvíce ta theorie, jež se pokouší najít základ pro určení hodnoty ve výrobních nákladech. Ztroskotává však na průměrném zisku. Žádná theorie kromě pracovní theorie hodnoty nemůže vysvětlit, čím je určována velikost průměrného zisku, proč za určitých poměrů činí třeba deset procent, a nikoli 100 nebo 1000. Jiné theorie se spokojují tím, že ospravedlňují nebo psychologicky objasňují přivlastňování zisku. Avšak ani nejhlubší filosofie práva, ani nejbystřejší psychologie nemůže vysvětlit, odkud pochází zisk a jak se vytváří.

Pro pochopení společenských souvislostí má theorie zisku svrchovaný význam. Přesto ji zde nebudeme dále zkoumat, nýbrž vrátíme se k theorii nadhodnoty. Theorie zisku je theorie rozdělování kořisti neboli nadhodnoty mezi různé vrstvy vládnoucích tříd. U průmyslového nebo zemědělského kapitalisty se sice nadhodnota vyrábí, ale nemůže se u něho celá udržet. Jestliže používá svého kapitálu ve výrobním odvětví, kde musí být nižší organické složení kapitálu, musí postoupit část své nadhodnoty jiným kapitalistům, kteří vložili své kapitály do výrobních odvětví s vyšším organickým složením kapitálu. Tento proces vyrovnávání nepozoruje, a proto mu nepůsobí žádné starosti. Kromě toho však musí - a to pozoruje velmi zřetelně - přenechat část svého zisku jako úrok z kapitálu peněžnímu kapitalistovi, od kterého si půjčuje peníze, a část jako obchodní zisk obchodníkovi; konečně pak, jestliže je zemědělcem, musí postoupit část svého zisku buď majiteli půdy jako pozemkovou rentu - je-li pachtýřem, anebo - jestliže je sám majitelem půdy - musí platit úroky z kapitálu, který vynaložil na zakoupení svého pozemku.

Avšak ať jsou tyto vztahy jakkoli důležité, nás zde zajímá především vztah mezi kapitalistou a dělníkem, a to nikoli mezi jednotlivým kapitalistou a jednotlivým dělníkem, ale vztah mezi třídou kapitalistů a dělnickou třídou. Ke zkoumání tohoto vztahu však theorie zisku není třeba, mohla by tento vztah spíše zatemnit, protože činí výši zisku závislou na řadě okolností, které nemají se vztahem mezi prací a kapitálem naprosto nic společného.

Avšak ať již přijímá zisk jednotlivého kapitalisty jakoukoli podobu, jeho výše závisí konec konců na velikosti nadhodnoty, tedy na stupni vykořisťování námezdních dělníků. To platí především o kapitalistech jako celku, protože suma zisku se rovná sumě nadhodnoty.

Ne zákony zisku, nýbrž zákony nadhodnoty nás učí chápat třídní protiklad a třídní boj mezi kapitálem a prací, avšak také nás učí nejlépe porozumět zvláštnostem kapitalistického výrobního způsobu.

Budeme proto dále mluvit jen o hodnotě a nadhodnotě a vycházet z předpokladu, že cena se rovná hodnotě a zisk nadhodnotě. Průměrnou míru zisku a výrobní ceny tu proto musíme pominout, podobně jako musíme pominout odpor vzduchu, chceme-li stanovit zákon pádu.

Při použití v praxi musíme brát ovšem v úvahu i momenty, kterým jsme nevěnovali pozornost.