Nutná pracovní doba a nadbytečná pracovní doba tvoří pracovní den.
Nutná pracovní doba je za daných podmínek - při určitém stupni produktivity práce, potřeb dělnické třídy atd. - určitou veličinou. V našem příkladu jsme předpokládali, že touto veličinou je 6 hodin. Pracovní den nesmí být ovšem za žádného výrobního způsobu kratší než nutná pracovní doba; za kapitalistického výrobního způsobu musí být vždy delší. Čím delší je nadbytečná pracovní doba, tím větší je za jinak stejných podmínek míra nadhodnoty. Kapitalista proto usiluje o to, aby pracovní den co nejvíce prodloužil. Nejraději by nechal dělníka pracovat nepřetržitě 24 hodiny.[27]
Avšak k jeho největší žalosti nelze to takto zařídit natrvalo. Nedopřeje-li se dělníkovi přestávky k odpočinku, ke spánku a k jídlu, ztrácí nakonec své síly. Kapitalista se však alespoň snaží o to, aby tyto přestávky co nejvíce zkrátil a aby po celou zbývající dobu měl dělníka pro sebe. Pracovní sílu nelze od dělníka oddělit; proto po celou dobu, během níž užitná hodnota pracovní síly patří kapitalistovi, patří mu i dělníkova osoba. Každá minuta, kterou dělník v pracovní době využije pro sebe, se zdá kapitalistovi krádeží jeho vlastního kapitálu.[28]
Avšak právě proto, že pracovní síla a dělník jsou spolu nerozlučně svázáni, má dělník zájem na tom, aby pracovní doba byla co nejvíce zkrácena. Ve výrobním procesu je jen součástí kapitálu; za kapitalistického výrobního způsobu se stává člověkem, teprve když přestane pracovat. Avšak vedle tohoto morálního motivu je pro zkrácení pracovní doby ještě i motiv materiální. Kapitál usiluje o to, aby získal více, než kolik mu patří podle pravidel zbožní směny.
Koupí-li kapitalista pracovní sílu na jeden den za její hodnotu, náleží mu na jeden den jen její užitná hodnota; smí tedy užívat pracovní sílu během dne jen tak dlouho, aby to nebylo na újmu její reprodukci. Koupí-li někdo úrodu jablek s jednoho stromu a chce mít přitom se stromu co největší zisk, nesetřese jen jablka, ale odřízne si i větve, aby zužitkoval dříví; tím ovšem porušuje smlouvu, kterou učinil, a strom nebude mít příštím rokem tolik plodů jako dříve. K něčemu podobnému však dochází, nechává-li kapitalista pracovat dělníka nadměrně dlouhou dobu: jde to na úkor dělníkovy pracovní schopnosti a délky jeho života. Zkrátí-li se následkem nadměrné práce doba, během níž je dělník schopen pracovat, ze 40 let na 20 let, neznamená to nic jiného, než že kapitál spotřebovával průměrně v jednom dni užitnou hodnotu dvou pracovních dnů; platil dělníkovi jednodenní pracovní sílu, a bral si pracovní sílu dvoudenní. Kapitalista káže dělníkům o spořivosti a moudré starostlivosti, a zároveň je nutí promrhat to jediné, co mají - jejich pracovní sílu.[29]
Nejde zde o kapitalistu jako o soukromou osobu, nýbrž jako o representanta kapitalistického výrobního způsobu, jenž plní, co vyžaduje tento způsob, ať už ho k tomu dohání osobní lakota nebo konkurence.
Vidíme zde protiklad mezi zájmy dělnické třídy a mezi zájmy třídy kapitalistů. Dělnická třída usiluje o to, aby pracovní den byl co nejvíce zkrácen, třída kapitalistů o to, aby byl co nejvíce prodloužen. Výsledkem této protikladnosti zájmů obou tříd je boj, který stále ještě trvá, avšak začal již před staletími, boj, který nabyl neobyčejného historického významu. V tomto boji si pracující proletáři uvědomili solidaritu svých zájmů. Tento boj byl hlavní hnací silou k tomu, aby se dělníci ustavili jako třída a aby se dělnické hnutí vyvíjelo jako hnutí politické. Nejdůležitějším praktickým výsledkem tohoto boje je zatím to, že délku pracovní doby upravuje stát, že byl stanoven normální pracovní den.
V Anglii, rodné zemi novodobého průmyslu, se podmínky a příčiny tohoto boje vyvinuly nejdříve a nejostřeji, a proto zde byl rozpoután nejdříve. »Angličtí tovární dělníci byli předními bojovníky nejen anglické dělnické třídy, nýbrž novodobé dělnické třídy vůbec, stejně jako jejich theoretikové první hodili rukavici kapitalistické theorii.«[30] Boj o délku pracovního dne a jeho příčiny nelze také nikde tak dobře studovat jako v Anglii; tisk, parlamentní jednání a vyšetřovací komise stejně jako úřední zprávy, a zvláště zprávy továrních inspektorů - to vše poskytovalo bohatý materiál, který bychom nenalezli v žádném jiném státě. To byl také jediný vhodný materiál v době, kdy Marx dokončoval první díl »Kapitálu« (1866).
Proto Marx vylíčil podrobněji jen boj za normální pracovní den, jak probíhal v Anglii. Jeho výklad je doplněn Engelsovou knihou »Postavení dělnické třídy v Anglii«, Tato kniha zachycuje jenom období do roku 1844, Marxův popis sahá pouze k roku 1866. Přesto však jejich výklad o boji za normální pracovní den není již pouhou historickou zajímavostí. Poměry, které popisují, úskoky, pikle a vytáčky kapitálu, aby mohl být pracovní den co nejvíce prodloužen, anebo aby jeho vynucené zkrácení se stalo ilusorním, poměr politických stran a dělnické třídy k těmto machinacím to všechno je tak typické, že pozdější vývoj tohoto boje na kontinentě se jeví jako pouhá kopie vývoje anglického. Poměry, které popsal Engels před čtyřiceti a Marx před dvaceti lety, jsou ještě u nás živé. Skrovný materiál, s nimž nás seznamují soukromá šetření a úřední zprávy o německých a rakouských průmyslových poměrech v posledních letech, není ničím jiným než výmluvnou ilustrací toho, co bylo řečeno v »Kapitálu«. V předmluvě Marx říká, že v prvním svazku svého díla věnoval »tolik místa dějinám, obsahu a výsledkům anglického továrního zákonodárství«[31] proto, že každý národ se může a má učit od druhého a protože vládnoucím třídám velí jejich nejvlastnější zájem, aby odstranily všechny zákonně regulovatelné překážky, které brzdí rozvoj dělnické třÍdy. Marxovy vývody nezůstaly také zcela bez účinku. Fakta, jež předložil, byla tak otřesná a tak nesporná, že zapůsobila nejen na dělnickou třídu, nýbrž i na myslící příslušníky vládnoucí třídy. Za pokrok v továrním zákonodárství Švýcarska, Rakouska a Německa vděčíme do značné míry účinku, který vyvolal »Kapitál«.
Avšak počet myslících a třídních předsudku zbavených příslušníku buržoasie stejně jako politický vliv dělnické třídy jsou ještě nepatrné a při četbě Marxova výkladu o továrním zákonodárství převládá u nás nikoli pocit uspokojení z dosaženého, nýbrž pocit hanby za nesmírnou nevědomost, která u nás ještě ve věci továrního zákonodárství vládne; tato nevědomost umožňuje, že v evropských parlamentech lze ještě slyšet názory, které byly v Anglii již dávno vyvráceny fakty a které tam, »v zemi manchesteriánství«,[32] na kterou se s oblibou farizejsky shlížívá svrchu, patří již dávno k překonaným stanoviskům.
Výklad »Kapitálu«o pracovním dnu zde podrobněji uvádět nemůžeme.[33] Doporučujeme každému, komu je to alespoň trochu možné, aby si sám v »Kapitálu« prostudoval podrobnosti o poměrech v těch odvětvích anglického průmyslu, v nichž pracovní den nebyl zákonně omezen, podrobnosti o noční práci, o systému směn a konečně o boji za normální pracovní den. Není lepší zbraně pro boj za tovární zákonodárství než osmá a třináctá kapitola »Kapitálu«.
Pokud jde o úpravu pracovního dne státem, lze v Anglii pozorovat vcelku dva protichůdné proudy. Od 14. až do konce 17. století se vydávaly zákony za účelem prodloužení pracovního dne. Od počátku 19. století se zaměřuje zákonodárství na jeho zkracování.
V počátcích rozvoje kapitalistického výrobního způsobu byl kapitál ještě příliš slabý, aby pouhou silou ekonomických poměru vyždímal z dělníka dostatečné množství nadpráce. Ještě v 18. století se ozývaly v Anglii stížnosti na to, že průmysloví dělníci pracují jen čtyři dny v týdnu, protože si za tuto dobu vydělají tolik, že z toho mohou žít celý týden. Aby mohly být mzdy sníženy a pracovní doba prodloužena, navrhovalo se v té době, aby tuláci a žebráci byli zavíráni do »pracovního domu«, který se měl stát »domem hrůzy«. V tomto »domě hrůzy« měla být dvanáctihodinová pracovní doba.
O sto let později, v roce 1863 - ve »století humanity« zjistila vyšetřovací komise, že v hrnčírnách ve Staffordshiru pracovaly sedmileté děti patnáct hodin denně.
Kapitál již nepotřebuje donucovací zákony a káznice, aby donutil dělníky k nadpráci; stal se ekonomickou mocí, jíž se musel dělník podrobit, ať už chtěl nebo nechtěl. Od poslední třetiny 18. století se rozpoutala pravá honba za nadprací, jeden kapitalista se snažil předstihnout druhého v nadměrném prodlužování pracovní doby.
Dělnická třída nesmírně rychle scházela fysicky i morálně; rok od roku očividně chátrala. Toto postupné ničení nemohlo být zastaveno ani neustálým oživováním krve, k němuž docházelo přílivem venkovských dělníků do průmyslových obvodů. »Bavlnářský průmysl existuje již 90 let,« prohlásil řečník Ferrand v anglické dolní sněmovně v roce 1863; »za období odpovídající třem generacím anglického plemene pohltil devět generací bavlnářských dělníků.«[34]
Továrníci se tím však nedali zmást. Přes rychlé spotřebovávání lidských životů nenastal úbytek pohotových pracovních sil. Kandidáti smrti, vypuzeni ze svých domovů úpadkem domáckého průmyslu, přeměnou orné půdy v pastviny pro dobytek atd., proudili hromadně ze zemědělských obvodů, ze Skotska, Irska a Německa, do anglických průmyslových obvodů a do Londýna.
Avšak nebránila-li samé třídě továrníků v prodlužování pracovního dne ani perspektiva degenerace anglického obyvatelstva, musela tato perspektiva vyvolat obavy u anglických státníků, kteří nepatřili ke třídě továrníků, a dokonce i u prozíravých příslušníků této třídy. Co se stane s Anglií, co s anglickým průmyslem, je-li její obyvatelstvo kapitalismem tak nezadržitelně vstřebáváno?
Stejně jako se stalo ve všech kapitalistických státech nutností omezit co nejvíce pustošení lesů kapitálem, tak se stalo nutným omezit i lupičské vykořisťování národní pracovní síly. Státníci, kteří si byli této nutnosti vědomi, byli tlačeni kupředu anglickým dělnickým hnutím - prvním novodobým hnutím tohoto druhu.
Již Robert Owen na počátku našeho století vytyčil požadavek omezení pracovního dne a ve své továrně skutečně zavedl desetiapůlhodinový pracovní den a dosáhl přitom velmi dobrých výsledků. Dělnické hnutí, jež od dvacátých let mohutně vzrůstalo a od roku 1835 bylo organisováno jako chartistická strana, vynucovalo si na vládnoucí třídě Anglie jeden ústupek za druhým a stanovilo si jako hlavní cíl dosažení všeobecného hlasovacího práva a desetihodinového pracovního dne.
S jakou tvrdošíjností a s jakým rozhořčením byl boj veden, jak kapitalisté i právníci vynakládali všechen důvtip na to, aby každý vybojovaný ústupek ztratil veškerý význam, s jakou odvahou a energií hájili dělnickou třídu, třeba i proti ministrům, tovární inspektoři, z nichž především památka Leonharda Hornera si zasluhuje úcty každého dělníka, jak freetradeři slibovali dělníkům desetihodinový pracovní den, dokud dělníky potřebovali, aby nakonec své sliby cynicky zrušili, jakmile prosadili zrušení obilních zákonů, jak ale nakonec dělnictvo svými hrozivými vystoupeními si vynutilo stanovení desetihodinového pracovního dne alespoň pro určité kategorie dělníků - to všechno je podrobně, živě a s hojností dokladů vylíčeno v »Kapitálu«.
Od počátku padesátých let se dostává dělnické hnutí v Anglii do klidnějších kolejí. Nemohlo zůstat ušetřeno následků porážky dělnické třídy v Paříži stejně jako následků dočasné porážky revoluce na celém kontinentě. Na druhé straně cíle chartistického hnutí bylo v podstatě stále více dosahováno a zároveň anglický průmysl dosahoval na úkor průmyslu jiných zemí neobyčejného vzestupu, do jehož víru byla stržena i anglická dělnická třída, takže počala podléhat představám o harmonii zájmů anglického kapitálu a práce, proti nimž stojí zájmy kapitálu a práce jiných zemí.
Přesto však i v těchto klidných dobách lze pozorovat v anglickém továrním zákonodárství neustálý pokrok. Zákonem z 27. května 1878 byly konečně výsledky celé zákonodárné práce z let 1802-1874, zahrnující šestnáct různých továrních zákonů, sjednoceny a kodifikovány. Nový zákon znamenal pokrok především proto, že rušil rozlišování továrny a dílny. Ochrana dělníků se nevztahuje jen na továrny, nýbrž i na menší dílny a do jisté míry dokonce i na domácký průmysl. Zákon nechrání ovšem dospělé dělníky, nýbrž jen děti, mladistvé a ženy. Děti mladší deseti let jsou z práce v průmyslu zcela vyloučeny. Denní pracovní doba dětí ve věku od deseti do čtrnáctí let smí činit jen polovinu pracovní doby mladistvých (ve věku od čtrnácti do osmnáctí let) a žen. Týdenní pracovní doba mladistvých a žen činí 60 hodin; výjimkou jsou zde textilní továrny, kde je povoleno pracovat pouze 561/2 hodiny. V neděli, stejně jako na Štědrý den a Velký pátek, je práce osob, jež jsou pod ochranou zákona, zakázána. Kromě toho těmto osobám musí být ročně uděleno osm půldnů a čtyři celé dny volna (jež nesmějí připadat na sobotu), z nichž alespoň polovina má připadnout na dobu od 15. března do 1. října.
Tímto zákonem se ve většině případů ovšem omezuje na deset hodin i pracovní doba mužů - tam, kde pracují společně se ženami a s dětmi. Avšak jak nutné je toto rozšíření ochrany i na muže, dokazuje bídné postavení anglických dělníků v těch nechráněných pracovních oborech, kde nebyly příznivé podmínky k tomu, aby se vytvořila privilegovaná vrstva neboli dělnická aristokracie.
Mezi příslušníky těchto nechráněných, špatně situovaných vrstev dělníků povstává již po několik let mocné hnutí, jež čím dále, tím více zachvacuje i lépe situované dělníky a čím dále tím více ovládá celé anglické dělnické hnutí. Jeho nejbližším cílem je zákonné zkrácení pracovní doby na osm hodin, a zákon nemá chránit jako dosud jen ženy a děti, nýbrž i muže.
Proti tomuto novému hnutí za osmihodinový pracovní den se přirozeně užívá stejných námitek jako proti hnutí za desetihodinový pracovní den; jejich neudržitelnost byla však již tehdy plně prokázána. Ze všech chmurných proroctví odpůrců desetihodinového normálního pracovního dne se nesplnilo ani jediné.
Následky normálního pracovního dne byly až překvapivě příznivé. Anglická dělnická třída jím byla fakticky zachráněna před záhubou, a tím anglický průmysl před zkázou. Uzákonění desetihodinového pracovního dne nejenže nikterak nebránilo průmyslovému rozvoji, nýbrž spíše mělo za následek nesmírný, dosud nevídaný rozmach anglického průmyslu. Normální pracovní den se stal v zemi manchesteriánství národní institucí a nikomu již ani nenapadne, aby na ní něco měnil. Dokonce i továrníci, kteří zprvu bojovali proti zavedení a uskutečnění normálního pracovního dne všemi prostředky, se nyní bijí pyšně v prsa a prohlašují, že normální pracovní den je jedním ze základů převahy anglického průmyslu nad průmyslem na evropské pevnině.
Příklad Anglie a vývoj kapitalismu se svými následky v zemích na kontinentě vedly k tomu, že i v těchto zemích musel být pracovní den upraven zákonem; k této úpravě pak také docházelo a její rozsah závisel na síle dělnického hnutí a na postoji vládnoucích politických stran, to jest na tom, zda překonaly omezené stanovisko továrníků.
Nejdalekosáhlejší zákonodárství na ochranu dělníků má na kontinentě nepochybně republikánské Švýcarsko. Spolkový zákon z 23. května 1877, který nahradil rozličné kantonální tovární zákony, pokud kde vůbec již byly, stanovil pro všechny dělníky pracující v továrnách jedenáctihodinový pracovní den. Jde tedy dále než anglický zákon, který nechrání dospělé muže; zůstává však za ním pozadu v tom, že stanoví jako maximum pracovní doby 11, a nikoli 10 hodin, a že se jeho působnost netýká menších dílen a domáckého průmyslu.[35]
Francii se dostalo prvního továrního zákona v roce 1841. Zákon stanovil pro děti ve věku od 8 do 12 let osmihodinovou denní pracovní dobu a pro děti ve věku od 12 do 16 let dvanáctihodinovou pracovní dobu. Avšak i tento bídný zákon zůstal jen na papíře. Podobně tomu bylo i s dvanáctihodinovým normálním pracovním dnem pro všechny dílny a továrny, který byl uzákoněn pod nátlakem revoluce roku 1849. Nebylo inspektorů, kteří by bděli nad prováděním zákona. Teprve zákon z 19. května 1874 znamená počátek vážnějšího zákonodárství na ochranu práce. Tento zákon zakazuje v určitých průmyslových odvětvích práci dětí mladších 12 let a práci dětí mladších 10 let zakazuje úplně. Pracovní den dětí ve věku od 10 do 12 let se omezuje na 6 hodin, pracovní den mladistvých osob ve věku od 12 do 16 let na 12 hodin. K provádění tohoto zákona byli ustanoveni státní tovární inspektoři, kteří mají na pomoc místní komise.
V Rakousku existuje od 11. června 1885 jedenáctihodinový normální pracovní den pro továrny; je zde ovšem doložka, že ministr obchodu může v jistých průmyslových odvětvích prodloužit pracovní den o jednu hodinu.[36] Děti mladší 12 let nesmějí být zaměstnávány pravidelnou průmyslovou prací a dokonce ani v menších dílnách. Pro »mladistvé pomocné dělníky« bylo stanoveno maximum denní pracovní doby na 8 hodin denně; přitom podle učenců v rakouském parlamentě i v některých jiných parlamentech končí dětský věk ve 12 letech a dítě se pak stává »mladistvou osobou«.
V Německu je zákonodárství na ochranu dělníků značně horší než v zemích, o nichž jsme zatím pojednávali, i když je zde zákonodárství ve srovnání s těmito zeměmi nejmladší. Novela živnostenského zákona, která obsahuje dnes platná ustanovení o ochraně dělníků, je z května 1891. Podle těchto ustanovení nesmějí být v továrnách zaměstnávány děti mladší 13 let, děti ve věku od 13 do 14 let nesmějí pracovat denně více než 6 hodin, děti od 14 do 16 let více než 10 hodin. Pro dělnice starší 16 let byl stanoven normální pracovní den na 11 hodin. Dělníci mohou být vyssáváni stejně jako dříve zcela libovolně.
V ostatních evropských státech mají zákony na ochranu dělníků nepatrný význam; omezují se téměř jen na práci dětí.
Ve Spojených státech mají zákony na ochranu dětí a většinou také žen, jež pracují v továrnách, státy Maine, New Hampshire, Vermont, Massachusetts, Rhode Island, Connecticut, New York, New Jersey, Pennsylvania, Maryland a Ohio. Většina z nich stanoví jako maximum pro chráněné osoby desetihodinový pracovní den, jen ve státě Rhode Island je stanoven jedenáctihodinový pracovní den. Práce dětí mladších 13 let je zakázána ve státě Pennsylvania, dětí mladších 12 let ve státě Rhode Island a dětí mladších 10 let ve státech New Hampshire, Vermont, Massachusetts a New Jersey. V ostatních státech není stanovena žádná věková hranice. Všeobecně, i když ne zákonně, avšak fakticky, získává ve Spojených státech stále více půdu osmihodinový pracovní den. Podobně je tomu v Australii.
V posledních letech se konečně projevují stále více snahy o dosažení takové úpravy pracovního dne, jež by nebyla omezena dosavadními národními hranicemi, ale stala se společnou, mezinárodní věcí všech kapitalistických států. V tomto smyslu se nejprve vyjádřili dělníci ve Švýcarsku, ve Francii, v Německu a Rakousku, avšak zdá se, že postupem času byly přinuceny zabývat se touto otázkou i vlády. Spolková rada ve Švýcarsku byla první vládou, jež se vyslovila ve prospěch mezinárodní ochrany dělníků. Její úsilí zainteresovat pro tuto věc i ostatní vlády však ztroskotávalo na zamítavém stanovisku německé říšské vlády. Normální pracovní den byl pro Bismarcka hanebností. Pád železného kancléře uvolnil cestu pokroku v pracovním zákonodárství Německa a po jistou dobu se zdálo, že nový směr se chce zaměřit na podstatné sociální reformy. Mezi jiným se chopil i myšlenky mezinárodního zákonodárství na ochranu dělníků. K prodiskutování této myšlenky svolal císař Vilém II. na březen 1890 do Berlína konferenci zástupců evropských států. Jak známo, nepřinesla tato konference žádné výsledky.
Naproti tomu mezinárodní akce dělnictva za zavedení osmihodinového pracovního dne, jež byly zahájeny pařížským mezinárodním kongresem roku 1889, nabývají již významu světového historického hnutí. První máj - demonstrace za mezinárodní ochranu dělníků - se stal velkolepou přehlídkou sil a svátkem vítězství mezinárodního bojujícího proletariátu.