V prvním oddílu jsme mohli použít jako východiska našeho výkladu kromě »Kapitálu« především Marxova spisu »Ke kritice politické ekonomie« a zčásti také spisu »Námezdní práce a kapitál«. Pokud jde o tuto a příští kapitolu, v nichž se pojednává o dělbě práce a manufaktuře, o strojích a velkém průmyslu, použili jsme kromě »Kapitálu« Marxova spisu »Bída filosofie«, zvláště pak druhého oddílu druhé kapitoly tohoto spisu, nazvané. »Dělba práce a stroje«.
Literatura o škodlivých účincích dělby práce v kapitalistické manufaktuře na dělníka je rozebrána v »Bídě filosofie« podrobněji než v »Kapitálu«. Zmíněný druhý oddíl druhé kapitoly je tedy nejen dřívějším zpracováním otázky, nýbrž i doplněním obou kapitol »Kapitálu«, jimiž se nyní budeme zabývat; tyto kapitoly patří podle našeho názoru k tomu nejlepšímu, co kdy Marx napsal, avšak dosud jim většina těch, kteří četli »Kapitál«, nevěnovala bohužel takovou pozornost, jakou zasluhují.[41]
Nejprve pojednáme o manufaktuře, t. j. »o průmyslu, který ještě není moderním průmyslem s jeho stroji, který však rovněž již není průmyslem středověkých řemeslníků, ani průmyslem domácím«.[42] Jako charakteristická forma kapitalistického výrobního způsobu převládala manufaktura přibližně od poloviny šestnáctého století do konce osmnáctého století.[43]
Manufaktura vznikla dvojím způsobem. Na jedné straně kapitál našel výrobky, které musely před svým dokončením projít rukama různorodých řemeslníků. Tak putoval kočár z rukou koláře k sedláři, čalouníkovi, malíři, sklenáři atd. Kapitál nahradil různorodé samostatné řemeslníky námezdními dělníky těchto pracovních oborů, kteří pracovali na zhotovení kočáru plánovitě vedle sebe ve společné dílně.
Ale manufaktura se rozvíjela i opačnou cestou. Kapitál sdružil řadu dělníků, kteří všichni vyráběli týž výrobek, na příklad jehláře; do jedné dílny. Každý z nich musel nyní provádět postupně všechny operace nutné k zhotovení výrobku. Jakmile byl tímto způsobem zaměstnán větší počet dělníků, vedlo to přirozeně k dělbě různých operací mezi různé dělníky. Na jedné straně vznikla manufaktura spojením různorodých samostatných řemeslníků, na druhé straně dělbou různých operací jednoho řemesla mezi různé dělníky.
Avšak ať už dočasná operace, která dělníkovi v manufaktuře připadla, byla předtím samostatnou operací zvláštního řemesla, anebo vznikla rozložením operací jednoho řemesla, jejím základem je vždy řemeslo; je jím nejen historicky, ale i technicky. Nezbytnou podmínkou zůstává, že každá jednotlivá operace musí být provedena lidskou rukou. Tak jako v řemesle závisí i v manufaktuře výsledek práce v podstatě na dovednosti, jistotě a rychlosti jednotlivého dělníka.
Avšak mezi dělníkem v řemesle a v manufaktuře je nesmírný rozdíl. Na místo různorodosti operací v řemesle nastupuje v manufaktuře jednoduchost a jednotvárnost operací, které dělník vykonává den co den a rok co rok. Dělník již není cílevědomým, samostatným výrobcem, nýbrž jen samostatnou částí velkého pracovního mechanismu, jakýmsi údem souhrnného dělníka.
Virtuosita v omezené oblasti, v níž se dělník pohybuje, se tím ovšem nesmírně zvyšuje. Objevuje řadu dovedných pohybů, přenáší je na své druhy a od nich se učí jiným. Změnou místa a nástroje, jež je dána různorodostí práce, se mrhá časem a pracovní silou; u dílčího dělníka v manufaktuře toto mrhání odpadá, neboť nyní pracuje dělník nepřetržitě na jednom, místě, s jedním nástrojem, aniž přeruší tok své práce. Na druhé straně změna činnosti poskytuje oddech a povzbuzení; to dílčímu dělníkovi schází.
Dělba práce v manufaktuře nejím rozvíjí dělníkovu virtuositu, ale vede i k zdokonalování jeho nástrojů. Nástroj, který má sloužit při nejrůznějších operacích, nemůže být každé z nich dokonale přizpůsoben. Nástroj, jehož se užívá výhradně při jediné operaci, může jí být náležitě přizpůsoben, a tím nabývá větší účinnosti než dřívější nástroje.
Všechny tyto okolnosti vedou k tomu, že se produktivita práce v manufaktuře ve srovnání s řemeslem podstatně zvyšuje.