ODDÍL DRUHÝ - NADHODNOTA

Kapitola devátá. DĚLBA PRÁCE A MANUFAKTURA

2. DVĚ ZÁKLADNÍ FORMY MANUFAKTURY

Dosud jsme pojednávali o dvojím vzniku manufaktury a o jejích dvou prostých prvcích – o dílčím dělníkovi a jeho nástroji. Nyní se budeme zabývat manufakturou v její celkové podobě.

Manufaktura má dvě základní formy, navzájem se podstatně lišící, které mají svůj původ v povaze díla neboli výrobku. Výrobek je buď sestavován z řady samostatných dílčích výrobků, anebo se vytváří řadou navzájem souvisících manipulací a operací, které se však postupně provádějí na témž pracovním předmětu.

Tyto dvě základní formy manufaktury můžeme osvětlit klasickým příkladem. Sir William Petty znázorňuje manufakturní dělbu práce na výrobě hodinek, která patří k první základní formě manufaktury. V řemeslné výrobě byly hodinky původně produktem práce jednoho dělníka, který na nich pracoval od začátku až do konce. Jakmile však výrobu hodinek ovládla kapitalistická výroba, bylo zhotovení každé součásti hodinek a stejně tak i jejich sestavení přiděleno zvláštnímu dílčímu dělníkovi. Je zde výrobce hodinkových per, výrobce číselníků, výrobce pouzder, výrobce ručiček, čípkař atd.; nakonec je zde ještě repasseur, který celé hodinky sestavuje a uvádí do pravidelného chodu.

Příklad druhé základní formy manufaktury uvádí Adam Smith ve svém klasickém výkladu o tom, jak se v jeho době vyráběly špendlíky: »Jeden člověk drát vytahuje, druhý jej narovnává, třetí jej stříhá, čtvrtý jej zaostřuje, pátý jej nahoře přibrušuje, aby se mohla nasadit hlavička. Zhotovení hlavičky pak vyžaduje dva nebo tři samostatné úkony; nasadit ji je práce sama pro sebe, leštění špendlíků také. Dokonce i napíchat je do papíru je zvláštní operace. A tak je ona důležitá operace výroby jednoho špendlíku rozdělena asi na osmnáct samostatných úkonů. V některých manufakturách provádí každý z nich jiný dělník, kdežto jinde dělá týž člověk někdy dva nebo tři samostatné úkony.«^[44]

Jednotlivý drát prochází postupně rukama různých dílčích dělníků; avšak všichni tito dělníci pracují také současně. V manufaktuře špendlíků jsou dráty současně vytahovány, narovnávány, stříhány, zaostřovány atd.; krátce různé operace, které musel řemeslný dělník provádět po sobě, jsou v manufaktuře prováděny vedle sebe. Tak lze za stejnou dobu vyrobit větší množství zboží. Ve srovnání s řemeslem se zvyšuje i produktivita práce; toto zvýšení vyplývá z kooperativního charakteru manufaktury. Avšak na manufaktuře lpí i jistá omezenost: ať už náleží k prvnímu druhu, který jsme ilustrovali výrobou hodinek, anebo k druhému, pro který jsme našli příklad ve výrobě špendlíků, vždy musí výrobek nebo jeho části přecházet z jedněch rukou do druhých, což si vyžaduje čas a práci. Tato omezenost je překonána až ve velkém průmyslu.

Při tomto přecházení z jedněch rukou do druhých dodává jeden dělník druhému jeho surovinu, jeden dělník zaměstnává tudíž druhého. Tak na přiklad dělník, který má nasazovat hlavičky na špendlíky, by to nemohl dělat, kdyby mu nebylo dodáno dostatečné množství příslušným způsobem upravených kusů drátu. Má-li tedy společná práce probíhat nepřetržitě, aniž někde vázne, musí být pracovní doba nutná k zhotovení určitého výrobku v každém dílčím pracovním oboru pevně stanovena. a množství dělníků zaměstnaných v každém z nich musí být v příslušném poměru. Může-li na příklad střihač drátu nastříhat průměrně za hodinu 1000 špendlíků, zatím co dělník, který má nasazovat hlavičky, bude za touž dobu hotov jen s 200 špendlíků, pak je třeba k tomu, aby deset zasazovačů hlaviček bylo plně zaměstnáno, práce dvou střihačů drátu. Jinak musí kapitalista. který zaměstnává jednoho střihače drátu, zaměstnávat pět zasazovačů hlaviček, chce-li jeho pracovní síly plně využít pro svou potřebu. Chce-li svůj podnik rozšířit, není počet dělníků, které musí zaměstnat navíc, také libovolný, chce-li jejich pracovní síly využít co nejvíce. Zůstaňme u našeho příkladu: zaměstná-li navíc jednoho střihače drátu, bude z toho mít přiměřený prospěch jen tehdy, zaměstná-li navíc pět zasazovačů hlaviček, a nikoli třeba tři nebo čtyři.

Víme již, že všeobecným požadavkem zbožní výroby je vyrobit zboží během pracovní doby společensky k tomu nutné; to bývá vynuceno konkurencí. S rozvojem kapitalistické manufaktury však dochází k. tomu, že výroba určitého množství výrobků během společensky nutné pracovní doby se stává i technickou nutností. Pracuje-li řemeslník rychleji nebo pomaleji, než je společensky nutné, má to vliv na jeho výdělek, avšak není to na překážku jeho práci. V kapitalistické manufaktuře začíná celý, pracovní proces váznout, jakmile se práce na některém dílčím úseku odchýlí od svého pravidelného běhu. Viděli jsme však již, že používá-li se většího počtu dělníků při témž díle, stává se jejich práce průměrnou prací. Pro prostou kooperaci je to přednost, pro manufakturu je to již nutná podmínka výroby.

Tedy teprve při kapitalistickém způsobu výroby vyrábí jednotlivý výrobce zboží (kapitalista) zpravidla na základě společensky nutné průměrné práce, a je dokonce nucen takto vyrábět. Teprve za kapitalistického výrobního způsobu se dostává zákonu hodnoty plného rozvinutí.

S manufakturou se již začíná tu a tam používat strojů: avšak v tomto období mají stále ještě vedlejší úlohu. Hlavní stroj v manufaktuře je souhrnný dělník, jehož kola, navzájem do sebe zapadající, tvoří dílčí dělníci. Dělník je za manufakturního systému fakticky jen částí stroje, která má působit pravidelně a nepřetržitě stejně jako stroj. Podobně jako u stroje jsou více či méně složité části, tak i různé dílčí práce vyžadují více či méně kvalifikované dělníky; podle toho má také jejich pracovní síla, větší či menší hodnotu. Dokud se jehly vyráběly ještě po řemeslnicku, byla kvalifikace pro všechny jehláře stejná. Proto také hodnota pracovní síly každého z nich byla vcelku stejná a poměrně dosti vysoká. Jakmile výrobu ovládl manufakturní systém, rozpadla se na dílčí práce, z nichž některé vyžadovaly velkého cviku, jiné se mohl každý lehce naučit. Pracovní síla těch, kteří strávili dlouhou dobu, aby nabyli velké zručnosti, jíž bylo třeba, měla ovšem mnohem vyšší hodnotu než pracovní síla těch, kteří vykonávali snadnější práce. Tak vznikla »hierarchie pracovních sil, které odpovídá stupnice mezd.«^[45]

Mzdy se tedy pohybují od 4¹/₂  penny do 6 šilinků.Na nejnižším stupni jsou dělníci, kteří konají práce, jež nevyžadují u žádného člověka zvláštního cviku nebo přípravy. Takové jednoduché práce najdeme v každém výrobním procesu; v řemesle se prolínají s úkony složitějšími; v manufaktuře se stávají nepřetržitým, stálým zaměstnáním pro zvláštní skupinu lidí, kteří se nyní jako nevyučení odlišují od vyučených dělníků.

Téměř každému manufakturnímu dělníkovi stačila kratší výuční doba než řemeslníkovi pracujícímu v příslušném odvětví výroby. Řemeslník se musel naučit vykonávat všechny operace, jichž bylo třeba k zhotovení výrobku jeho pracovního oboru, kdežto v manufaktuře se musí každý dělník naučit vykonávat jen jednu nebo několik málo operací. U nevyučeného dělníka odpadají veškeré náklady na vyučení.

V manufaktuře tedy klesá hodnota pracovní síly; zároveň klesá i pracovní doba nutná k udržování dělníka. Při nezměněném pracovním dni se tedy prodlužuje nadpráce a roste relativní nadhodnota.

Naproti tomu dělník je tělesně i duševně mrzačen, jeho práce pro něj ztrácí jakýkoli obsah a jakoukoli zajímavost a sám se stává přívěskem kapitálu.