Dělba práce v manufaktuře vedla sice k jisté přeměně řemeslné práce, avšak řemeslnou práci nezrušila. Řemeslná dovednost zůstává vcelku základem manufaktury a umožňuje dílčímu dělníkovi, byť i jednostranně vycvičenému, ještě jistou samostatnost vůči kapitalistovi. Nelze ho najednou nahradit, neboť jeho práce je nezbytná k chodu celého podniku, jak jsme viděli na příkladu výroby špendlíků. A dělníci si tuto výhodu velmi dobře uvědomují. Proto ze všech sil usilují o to, aby si manufaktura svůj řemeslný charakter uchovala, aby se tudíž co nejvíce uchovaly řemeslnické zvyklosti, na př. v učednictví atd.
Toto úsilí můžeme pozorovat ještě i dnes v celé řadě průmyslových odvětví, která si dosud uchovala svůj manufakturní charakter. Zde je i tajemství mnohých úspěchů odborového hnutí.
Radost jednoho je žalostí druhého. »Po celé manufakturní období,« píše Marx, »se proto ozývají stesky na neukázněnost dělníků. I kdybychom neměli svědectví tehdejších spisovatelů, prosté skutečnosti, že od XVI. století až do epochy velkého průmyslu se kapitálu nepodařilo zmocnit se celé pracovní doby, kterou disponuje manufakturní dělník, že manufaktury mají krátký život a s přistěhovalectvím a vystěhovalectvím dělníků opouštějí jednu zemi a usazují se v druhé - tyto skutečnosti samy mluví za celé knihovny.«[46] Nyní chápeme žalostný výkřik, který vyráží anonymní autor pamfletu z roku 1770: »Dělníci by se nikdy neměli považovat za nezávislé na svých představených... Pořádek se musí zjednat tak či onak.«
A pořádek byl zjednán. Sama manufaktura k tomu vytvořila podmínky. Vyvolala v život hierarchicky uspořádanou dílnu k výrobě složitých pracovních nástrojů a »tento produkt manufakturní dělby práce vytvořil opět - stroje«.[47] A stroj dává panství řemeslného způsobu práce ránu z milosti.
Čím se liší stroj od řemeslného nástroje, čím se přeměňuje pracovní prostředek z nástroje ve stroj? Tím, že mechanický přístroj, kterému jen stačí, aby byl uveden v příslušný pohyb, svými nástroji vykonává »tytéž operace, které dříve podobnými nástroji prováděl dělník«.[48] Na podstatě věci nic nemění, vychází-li hnací síla od člověka nebo zase od stroje. To je třeba si dobře uvědomit, abychom se uvarovali nesprávného názoru, podle něhož se stroj liší od nástroje tím, že je uváděn do pohybu nikoli lidskou, nýbrž přírodní silou, jako je síla zvířat, vody, větru. atd: Používání takových hybných sil je daleko starší než strojová výroba; stačí jen vzpomenout užívání volů nebo koní k tažení pluhu. Víme, že zvířat, větru nebo vodní síly lidé odedávna používali jako hybných sil při otáčení mlýnů, při pohánění čerpadel atd., aniž to vyvolalo revolucí ve způsobu výroby. Ani parní stroj v té době, jak byl vynalezen na konci XVII. století, nevyvolal žádnou průmyslovou revoluci. Došlo k ní, teprve když byl vynalezen první významný pracovní stroj, jímž byl spřádací stroj. Není nic nechutnějšího než bajky o objevení parní síly při náhodném pozorování vařícího hrnce čaje. Sílu vodní páry znali již pravděpodobně Řekové před 2000 lety; nevěděli však, co si s ní počít, a později se jí užívalo k všemožným mechanickým hříčkám. Naproti tomu vynález parního stroje je plodem opravdového, cílevědomého duševního úsilí, opírajícího se o dřívější pokusy; mohlo k němu dojít, teprve když manufaktura vytvořila technické předpoklady k jeho zhotovení, především dostatečný počet schopných mechanických dělníků. Dále mohlo k tomu dojít, teprve až potřeba probudila i zájem o nové hnací síly.[49] To se stalo, když byl vynalezen pracovní stroj.
K tomu, aby bylo pracovního stroje využito, bylo třeba silnější, pravidelněji působící hnací síly než dosud. Člověk je pro nepřetržitý a stejnoměrný pohyb příliš nedokonalým nástrojem a kromě toho je příliš slabý. Kůň je sice silnější než člověk, je však příliš drahý a lze ho v továrně používat jen v omezeném rozsahu; kromě toho má nepěknou vlastnost - je občas svéhlavý. Vítr je příliš nestálý a nelze jej regulovat. Ani vodní síla, které bylo hojně používáno již během manufakturního období, již nestačila, protože nemohla být libovolně zvyšována a v jistých ročních obdobích selhává; hlavně pak proto, že je vázána na určité místo. Teprve když James Watt po mnoha pokusech vynalezl svůj druhý, tak zvaný dvojčinný parní stroj, když se mu k tomu dostalo »jak technických, tak peněžních prostředků«, které potřeboval k uskutečnění svých plánů, ve »vysoce vyspělému průmyslovém podniku jeho společníka M. Boultona (viz. Knihu o vynálezech), teprve tehdy byl nalezen motor, který »spotřebováváním uhlí a vody vyrábí sám hnací sílu a jehož výkonnost je plně pod kontrolou člověka; motor, který je přenosný a sám prostředkem k převážení, který je městský, a ne venkovský, jako vodní kolo, dovoluje soustřeďovat výrobu ve městech, místo aby ji rozptyloval po venkově, motor, který je universální co do svého technického použití«.[50] A nyní ovšem působí zdokonalená hnací síla zpětně na pracovní stroj, který se tak neustále vyvíjí.
»Každé vyvinuté soustrojí se skládá ze tří podstatně odlišných částí: z hnacího stroje, převodového mechanismu a konečně, ze stroje s nástroji čili pracovního stroje.«[51]
O hnacím stroji jakožto hnací síle celého mechanismu jsme již pojednali. Převodový mechanismus, složený ze setrvačníků, hřídelů, ozubených kol, výstředníků, tyčí, lan, řemenů, mezičlánků a převodů nejrozmanitějšího druhu, reguluje pohyb, mění podle potřeby jeho formu, na příklad z přímočarého v kruhový, rozděluje a přenáší jej na pracovní stroje. »Obě tyto části mechanismu jsou tu jen proto, aby přenesly pohyb na pracovní stroj, který uchopí pracovní předmět a účelně jej mění.«[52]
Jak jsme již poznamenali, právě z pracovního stroje vychází průmyslová revoluce XVIII. století a stejně je jejím východiskem i dosud po každé, kdykoli se řemeslná nebo manufakturní výroba přeměňuje ve strojovou. Především je pracovní stroj buď více či méně změněné mechanické vydání starého řemeslného nástroje, jako je tomu u mechanického tkalcovského stavu, anebo orgány umístěné na kostře pracovního stroje jsou staří známí, jako vřeteno u spřádacího stroje, jehly u stávku na pletení punčoch, nože u sekacího stroje atd. Avšak počet nástrojů, jimiž týž pracovní stroj současně působí, je »od počátku osvobozen od organických hranic, jimiž je omezen ruční nástroj dělníka«.[53]
Protože hnací stroj může pomocí účelného přizpůsobení převodového mechanismu (rozvětvením ve zvláštní odbočky) uvádět do pohybu současně větší počet pracovních strojů, klesá tím jednotlivý pracovní stroj na pouhý prvek strojové výroby. Kdykoli vykonává v dílně založené na strojové výrobě neboli v továrně celou práci týž pracovní stroj, jako je tomu na příklad u mechanického tkalcovského stavu, pak je to opět jednoduchá kooperace, neboť pomineme-li zatím dělníka, vidíme zde jistý počet stejnorodých pracovních strojů působících současně spolu a vedle sebe v téže prostoře. Ale existuje tu technická jednota. Pohyb dostávají současně od tlukotu jednoho srdce, od jednoho hnacího stroje. Pracovní stroje jsou již jen orgány téhož hnacího mechanismu.
Ale soustava strojů ve vlastním slova smyslu nastupuje na místo jednotlivého samostatného stroje teprve tam, kde pracovní předmět probíhá souvislou řadou různých dílčích procesů, které jsou prováděny řetězem různorodých, ale vzájemně se doplňujících pracovních strojů; opět se zde tedy objevuje kooperace na základě dělby práce, charakteristická pro manufakturu, ale nyní již je to kombinace dílčích pracovních strojů. Každý dílčí stroj dodává surovinu druhému stroji, který následuje nejblíže za ním; podobně jako v manufaktuře kooperace dílčích dělníků vytváří určité číselné poměry mezi nimi, tak je v rozčleněné soustavě strojů k tomu, aby jedny dílčí stroje ustavičně zaměstnávaly druhé dílčí stroje, nutný určitý poměr mezi jejich počtem, rozměry a rychlostí. Tento kombinovaný pracovní stroj je tím dokonalejší, čím nepřetržitější je celkový proces, t. j. čím méně je přerušován přechod suroviny z jedné její formy do druhé, čím více ji tedy dopravuje z jedné výrobní fáze do druhé místo lidské ruky sám mechanismus. Koná-li pracovní stroj všechny pohyby nutné ke zpracování suroviny bez přispění člověka, takže je jen třeba, aby byl člověkem kontrolován, máme tu automatický systém strojů. Že tento systém lze i v jednotlivostech neustále zdokonalovat, vidíme na přístroji, který automaticky zastavuje spřádací stroj, jakmile se přetrhne jediná nit. Jako příklad »jak kontinuity výroby, tak i provedení “automatického principu«, říká Marx, »lze uvést moderní papírnu«.[54]
Právě tak jako Wattův vynález parního stroje i ostatní první vynálezy v oblasti strojů byly proveditelné jen proto, že manufakturní období poskytlo značné množství dovedných mechanických dělníků, kteří byli s to vyrobit stroje; část těchto dělníků tvořili dílčí manufakturní dělníci, část samostatní řemeslníci. První stroje byly vyrobeny buď v řemeslných dílnách, nebo v manufakturách.
Avšak dokud stroje vděčily za svou existenci osobní dovednosti a osobní síle dělníků, kteří byli ještě polovičními umělci, byly příliš drahé, což je okolnost, kterou má kapitalista vždy v dobré patrnosti; kromě toho používání strojů ve větším měřítku, tedy rozvoj velkého průmyslu, bylo stále závislé na růstu této kategorie dělníků; k jejich vyučení však bylo třeba dlouhé doby a jejich počet se proto mohl zvětšovat jen pozvolna.
Ale na určitém stupni vývoje se velký průmysl dostává i do technického rozporu se svou řemeslnou a manufakturní základnou. Každé zdokonalení nebo zvětšení rozměrů strojů, jejich odpoutání od původního řemeslného vzoru, používání vhodnějšího, ale obtížněji zpracovatelného materiálu, na příklad železa místo dřeva - to všechno naráželo na nesmírné potíže, jež nemohl překonat ani systém manufakturní dělby práce. »Manufaktura by nemohla vytvořit takové stroje, jako je na příklad moderní tiskařský lis, moderní tkalcovský stav poháněný parou a moderní mykací stroj.«[55]
Na druhé straně převrat v jednom průmyslovém odvětví podmiňuje převrat v řadě dalších odvětví, která s ním souvisí. Tak strojové předení učinilo nutným strojové tkalcovství a obojí dohromady vyvolalo nutnost mechanicko-chemické revoluce v běličství, tiskařství a barvířství. Ale právě revoluce ve výrobním způsobu v průmyslu a zemědělství si vynutila převrat v komunikačních a dopravních prostředcích. Velký průmysl se svým horečným tempem výroby musí dostávat rychle své suroviny, musí rychle a ve velkých množstvích vrhat na trh své výrobky, musí být s to ustavičně podle svých potřeb přitahovat a odpuzovat velké masy dělníků atd. Proto dochází k převratu ve stavbě lodí, k nahrazení plachetních lodí parníky, dostavníků železnici, kurýrů telegrafem. »Avšak ohromné masy železa, které teď bylo nutno kovat, svářet, řezat, vrtat a formovat, vyžadovaly zase kyklopské stroje, na jejichž vytváření manufakturní strojírenství nestačilo.«[56]
Velký průmysl si tudíž musel vytvořit svou vlastní, své podstatě přizpůsobenou základnu; došlo k tomu tím, že se zmocnil stroje, aby jeho pomocí vyráběl stroje. »Teprve s pomocí pracovních strojů byla technika s to zdolat obrovský úkol, který před ni postavila výroba strojů.« (Goethe, Kniha o vynálezech.)
K tomu však bylo třeba strojově vyrobit přesné geometrické formy, nutné pro jednotlivé části strojů, jako přímku, rovinu, kruh, válec, kužel a kouli. Tento problém vyřešil v prvním desetiletí XIX. století Henry Maudsley vynálezem soustruhového suportu (»slide rest«), který byl brzy zautomatisován a přenesen ze soustruhu na jiné strojírenské stroje. Díky tomuto mechanickému vynálezu se podařilo vyrábět geometrické formy jednotlivých částí strojů »s takovou lehkostí, přesností a rychlostí, jakou by nikdy nemohla zkušenost dodat ruce nejdovednějšího dělníka«.[57]
O velkoleposti strojů používaných při výrobě strojů není třeba ztrácet slov. Kdo neslyšel, o obrovských strojích v našich strojírenských továrnách, o oněch mocných parních bucharech, vážících přes 100 centů, jež hravě roztlučou.na prach žulový balvan a zároveň jsou s to vykonávat nejlehčí údery, předem s největší přesností vypočtené? A každý den se dovídáme o nových pokrocích ve strojírenství, o novém rozšiřování okruhu jeho působnosti.
V manufaktuře byla dělba práce ještě převážně subjektivní, jednotlivé procesy byly přizpůsobeny dělníkově osobě. V soustavě strojů má velký průmysl zcela objektivní výrobní organismus, který stojí proti dělníkovi jako hotová podmínka, jíž se musí přizpůsobit. Kooperace, vytlačování isolovaného dělníka zespolečenštěným, již není nahodilostí, nýbrž »technickou nutností, kterou diktuje sama povaha pracovního prostředku«.[58]