Stroj, právě tak jako jednoduchý nástroj, patří ke konstantnímu kapitálu. Nevytváří hodnotu, ale předává jen svou vlastní hodnotu výrobku. Předává mu vždy hodnotu rovnající se tomu, co ztrácí následkem opotřebování.
Stroj vchází do pracovního procesu celý, do zhodnocovacího procesu vždy jen zčásti. Totéž platí i o nástroji; avšak rozdíl mezi původní celkovou hodnotou a mezi částí hodnoty, přenesenou na výrobek, jen stroje daleko větší než u nástroje. Je tomu tak za prvé proto, že stroj žije déle než nástroj, neboť je z trvanlivějšího materiálu, za druhé proto, že užívání stroje, řídící se přísně vědeckými zákony, umožňuje větší hospodárnost při vynakládání jeho součástí a při spotřebě pomocných látek, jako je olej, uhlí atd., a konečně proto, že výrobní pole stroje vůči nástroji je nesrovnatelně širší.
Je-li dán rozdíl mezi hodnotou stroje a tou částí hodnoty, která se denně přenáší na výrobek, závisí stupeň; v němž tato část hodnoty zdražuje výrobek, na rozměrech výrobku. Pan Baynes z Blackburnu vypočítává v jedné přednášce z roku 1857, že »každá reálná mechanická koňská síla[59] pohání 450 automatických vřeten s příslušným přípravným zařízením nebo 200 prstencových vřeten nebo 15 tkalcovských stavů na 40coulovou tkaninu« atd. Denní náklady na jednu parní koňskou sílu a opotřebování strojů, které pohání, se rozdělují v prvním případě na denní výrobek 450 selfaktorových vřeten, ve druhém případě na denní výrobek 15 mechanických tkalcovských stavů, takže se tím na jednu unci příze nebo na jeden loket tkaniny přenáší jen nepatrná část hodnoty.
Je-li dán okruh působnosti pracovního stroje, t. j. je-li dán počet jeho nástrojů, nebo tam, kde jde o sílu, rozsah jejich síly, jako u parního kladiva, závisí masa výrobku na rychlosti, s níž stroj operuje.
Je-li dán poměr, v němž se přenáší hodnota strojů na výrobek, závisí velikost této části hodnoty na velikosti hodnoty strojů samých. Čím méně práce obsahují stroje samy, tím méně hodnoty předávají výrobku. Stojí-li výroba stroje tolik práce, kolik se ušetří jeho užíváním, dochází tu k pouhému přemístění práce, avšak produktivita práce nevzrůstá. Produktivita stroje se měří stupněm, v němž stroj přináší úsporu lidské práce. Není proto v rozporu s principem strojové výroby skutečnost, že u strojového výrobku všeobecně, ve srovnání s řemeslně vyrobeným nebo manufakturním zbožím, část hodnoty přecházející z pracovního prostředku relativně, t. j. ve srovnání s celkovou hodnotou výrobku, vzrůstá, avšak absolutně klesá.
Díváme-li se na stroje jako na prostředek k zlevnění výrobku, je hranice jejich použití určena tím, že práce; kterou stojí jejich výroba, musí být menší než práce, kterou nahrazuje jejich používání. Protože kapitál neplatí, jak jsme dříve viděli, používanou práci, nýbrž hodnotu používané pracovní síly, je pro něj používání strojů omezeno rozdílem mezi hodnotou stroje a celkovou hodnotou pracovní síly, kterou během své působností stroje nahrazují; protože však reálná mzda dělníka hned klesá pod hodnotu jeho pracovní síly, hned nad ní stoupá, protože v různých zemích, v různých obdobích a v různých pracovních odvětvích jsou mzdy různé, je hranice pro používání strojů dána rozdílem mezi cenou stroje a cenou pracovní síly, kterou stroj nahrazuje. Pouze tento rozdíl je pro kapitalistu rozhodující, pouze tento rozdíl na něho vykonává tlak donucovacími prostředky konkurence. Proto se dnes občas stává, že strojů, jejichž užívání je v jedné zemi výnosné, se v jiných zemích nepoužívá. V Americe byly vynalezeny stroje na drcení štěrku, avšak ve Starém světě se jich nepoužívá, protože proletář, který zde tuto práci koná, dostává zaplacenu tak nepatrnou část své práce, že stroje by výrobu pro kapitalistu zdražily.
Nízké mzdy jsou přímo překážkou pro zavádění strojů, a i s tohoto hlediska jsou brzdou společenského rozvoje.
Teprve ve společnosti, v níž bude zrušen rozpor mezi prací a kapitálem, se dostane strojům možnosti plného uplatnění.