»Protože stroje činí svalovou sílu postradatelnou, stávají se prostředkem k používání dělníků bez svalové síly nebo nedostatečně tělesně vyvinutých, avšak mrštnějších údů... Tento mohutný prostředek k nahrazení práce a dělníků se takto hned stal prostředkem k rozmnožení počtu námezdních dělníků tím, že podrobil bezprostřední nadvládě kapitálu všechny členy dělnické rodiny bez rozdílu pohlaví a věku.«[60]
Nucená práce pro kapitalistu nastupuje nejen na místo dětských her, ale i na místo svobodné práce v domácím kruhu pro potřeby rodiny samé. »Práce žen a dětí byla prvním slovem kapitalistického užívání strojů!«[61]
To mělo mít pro dělnickou třídu stejně osudné následky, ať již ve smyslu hospodářském, sociálním či mravním.
Až dosud byla hodnota pracovní síly určována pracovní dobou nutnou nejen k udržení jednotlivého dospělého dělníka, nýbrž i k udržení celé dělnické rodiny, která měla v dělníkovi svého živitele. Avšak nyní tím, že žena a děti byly také vtaženy na trh práce a dostalo se jim možnosti výdělku, začala se hodnota mužovy pracovní síly rozdělovat na celou jeho rodinu. A tomuto pohybu hodnoty pracovní síly se s obdivuhodnou rychlostí přizpůsobuje příslušný pohyb její ceny, t. j. mzdy. Aby se rodina uživila, musí nyní kromě otce pracovat za mzdu postupně celá rodina, a tím poskytovat kapitálu nejen práci, nýbrž i nadpráci. Tak rozšiřují stroje nejen materiál vykořisťování, ale zvyšují i stupeň vykořisťování.
Tím se ovšem nikterak nevylučuje jisté nominální zvýšení příjmu dělnické rodiny. Pracoval-li dříve jen otec, a nyní pracuje otec, matka a dvě děti, je celková mzda ve většině případů vyšší než dřívější otcova mzda. Avšak zároveň se zvýšily i životní náklady. Stroje znamenají větší hospodárnost v továrně, avšak pro domácnost znamená strojový průmysl konec hospodárnosti. Tovární dělnice nemůže být zároveň hospodyní. Hospodárnost a účelnost při používání životních prostředků je nyní nemožná.
Dříve prodával dělník svou vlastní pracovní sílu, s níž nakládal jako alespoň formálně svobodná osoba. Nyní se stává obchodníkem s otroky a prodává ženu a dítě do továrny. Když kapitalistický farizej tuto »bestialitu« pranýřuje, zapomíná, že sám ji stvořil, sám z ní těží a chce ji sám zvěčnit pod krásným názvem »svoboda práce«. S bestialitou dělnických rodičů se však nikterak nesrovnává významná skutečnost, že omezení ženské a dětské práce v anglických továrnách si na kapitálu vydobyli dospělí dělníci.
Marx podává četné doklady o zhoubných účincích tovární práce na ženy a děti. Na tyto příklady odkazujeme a uvádíme zde příklad z novější doby ze Singerovy knihy »Untersuchungen über die sozialen Zustände in den Fabrikbezirken der nordöstlichen Böhmen«, Leipzig 1885. [Průzkum sociálních poměrů v továrních okresech severovýchodních Čech.] Údaje z této knihy nám dávají možnost porovnat průměrnou dětskou úmrtnost v Norsku, kde velký průmysl téměř vůbec není, s průměrnou dětskou úmrtností v severovýchodních Čechách, kde je vysoce vyspělý průmysl, který v době vydání knihy nebyl ještě omezen zákonodárstvím na ochranu dělníků.
V Norsku připadalo v letech 1866-1874 na 10.000 živě narozených dětí obojího pohlaví ve věku do 1 roku 1063 úmrtí. S tím můžeme porovnat údaje o úmrtnosti na 10.000 živě narozených dětí v prvním roce života z těchto vysoce průmyslových okresů:
| Vrchlabí | 3026 |
| Jablonec | 3104 |
| Broumov | 3236 |
| Trutnov | 3475 |
| Liberec, okolí | 3805 |
| Frýdlant | 4130 |
Kojenecká úmrtnost v továrních okresech byla tedy třikrát až čtyřikrát větší než v »kulturně« zaostalém Norsku. Velkou úmrtnost v továrních okresech nelze vysvětlovat nadměrnou populací, jak to činí malthusovci. Naopak, čísla o porodnosti jsou až nápadně nízká. V okresech zkoumaných Singerem připadá na 1000 obyvatel ročně necelých 35 porodů, zatím co v Německu jich připadá téměř 42 a v celém Rakousku přes 40.
Vedle fysického a morálního mrzačení vyvolala přeměna nezralých lidí v pouhé stroje i »duševní zpustošení, jež lze snadno rozeznat od přirozené nevědomosti, kdy duch leží ladem, aniž tím trpí jeho schopnost vývoje, jeho přirozená plodnost«.[62]
Avšak přece mělo přibrání žen a dětí ke kombinovanému pracovnímu personálu, jak k tomu došlo vlivem strojů, jeden »blahodárný« účinek: láme se konečně odpor, který v manufaktuře dosud dělník kladl kapitálu.
Co je úkolem strojů, proč kapitalista zavádí stroje? Aby ulehčil svým dělníkům? Nikoli. Úkolem strojů je zvyšovat produktivitu práce, tím zlevňovat zboží a zkracovat tu část pracovního dne, během níž dělník vyrábí hodnotu své pracovní síly, a prodloužit tu část pracovního dne, během níž dělník vytváří nadhodnotu.
Viděli jsme již, že stroj je tím produktivnější, čím menší je ta část jeho hodnoty, kterou přenáší na určité množství výrobků, a tato část je tím menší. čím větší je masa produktů, kterou stroj vyrábí; avšak masa výrobků je tím větší, čím delší je období, po které stroj funguje. Může být tedy kapitalistovi jedno, je-li rozloženo »pracovní období« jeho strojů na 15 let při 8hodinové činnosti denně anebo na 71/2 roku při 16hodinové činnosti denně? Matematicky vzato, je doba využití v obou případech stejná. Avšak náš kapitalista počítá jinak.
Především si kapitalista řekne: Za 71/2 roku při 16hodinovém provozu denně nepřidá stroj celkovému výrobku více hodnoty než za 15 let při 8hodinovém provozu denně; avšak v prvním případě reprodukuje stroj svou hodnotu dvakrát rychleji než ve druhém případě; proto za 71/2 roku shrábnu pohodlně právě tolik nadpráce jako ve druhém případě za 15 let, nehledě k jiným výhodám, jež mi dává prodloužení pracovního dne.
Dále: Můj stroj se neopotřebovává jen při používání, nýbrž i tehdy, stojí-li v klidu a je-li tedy vystaven působení živlů. Jestliže odpočívá, pak rezaví. Toto opotřebování je čistá ztráta, kterou mohu zmenšovat tím, že budu zkracovat dobu, během níž stojí stroj v nečinnosti.
A ještě dále: Dnes, v době neustálých technických převratů mohu každý den očekávat, že můj stroj bude znehodnocen konkurencí buď levněji vyrobeného nebo technicky zdokonaleného stroje. Čím rychleji mi proto nahradí stroj svou hodnotu, tím menší je nebezpečí, že bude stižen tímto osudem.
K tomu je třeba uvést, že toto nebezpečí je největší při prvním zavádění strojů do nějakého odvětví výroby; v tomto období se metody rychle mění. Proto je zde také úsilí o prodlužování pracovního dne nejmocnější.
Náš kapitalista pokračuje: Mé stroje, budovy a pod. představují kapitál tolik a tolik tisíc marek. Jsou-li stroje v klidu, zůstává ležet ladem celý můj kapitál. Čím déle tedy stroje pracují, tím lépe se zhodnocují nejen samy stroje, ale i ta část kapitálu, která byla vynaložena na budovy a pod.
K těmto úvahám kapitalisty se přidružuje pohnutka, kterou si ovšem kapitalista uvědomuje právě tak málo jako jeho učený obhájce v úloze politického ekonoma, i když její účinky jsou velmi důležité. Kapitalista si pořizuje stroje, aby ušetřil na mzdě (variabilní kapitál), aby v budoucnosti dělník vyrobil za hodinu tolik, kolik dříve vyráběl za tři nebo čtyři hodiny. Stroj zvyšuje produktivitu práce a může tak rozšířit nadpráci na úkor nutné práce; tím zvyšuje míru nadhodnoty. Avšak tohoto výsledku může dosáhnout jen snížením počtu dělníků zaměstnávaných daným kapitálem. Strojová výroba přeměňuje část kapitálu, který byl dříve variabilním kapitálem, t. j. který, se proměňoval v živou pracovní sílu, ve stroje, t. j. v kapitál konstantní.
Víme již však, že masa nadhodnoty je určována za prvé mírou nadhodnoty a za druhé počtem zaměstnávaných dělníků. Cílem zavádění strojů do kapitalistického velkého průmyslu je zvýšit prvního činitele určujícího masu nadhodnoty tím, že se zmenší činitel druhý. V používání strojů k výrobě nadhodnoty je tudíž vnitřní rozpor. Tento rozpor žene kapitál k tomu, aby vyrovnával relativní snížení počtu vykořisťovaných dělníků; nespokojuje se přitom ovšem jen s tím, že zvětšuje relativní nad práci, ale hledí zvětšit absolutní nadpráci a prodloužit co nejvíce pracovní den.
Kapitalistické užívání strojů tedy plodí řadu nových mocných pohnutek k bezmeznému prodlužování pracovního dne. Zároveň však k tomuto prodlužování dává i větší možnosti. Protože stroj může pracovat nepřetržitě, je kapitalista ve svém úsilí o prodlužování pracovního dne omezen jen hranicemi danými přirozenou únavou lidského pomocníka u stroje, t. j. dělníka, a jeho odporem. Tento odpor láme kapitál jednak tím, že do výroby je vtahován povolnější a poddajnější prvek - ženy a děti - jednak vytvářením »přebytečného« dělnického obyvatelstva, skládajícího se z dělníků uvolněných stroji. Tímto způsobem prolamuje stroj všechny morální a přirozené hranice pracovního dne; přesto, že je »nejmocnějším prostředkem ke zkrácení pracovní doby«, přeměňuje se v nejspolehlivější prostředek, jak proměnit celou dobu života dělníka a jeho rodiny v pracovní dobu, jíž lze použít ke zhodnocení dělníka.
Marx uzavírá odstavec, v němž zjišťuje tuto skutečnost, těmito slovy: »,Kdyby', snil Aristoteles, největší myslitel starověku, ,každý nástroj mohl konat práci, jež mu přísluší, na rozkaz nebo jako by to předem tušil, jako by se samy od sebe pohybovaly Daidalovy výtvory, anebo jako se Hefaistovy trojnožky pouštěly z vlastního popudu do posvátné práce, kdyby takto tkalcovské člunky tkaly samy od sebe, nepotřeboval by ani mistr pomocníky, ani pán otroky'. A Antipatros, řecký básník z doby Ciceronovy, pozdravil vynález vodního mlýna na mletí obilí, tuto elementární formu všech produktivních strojů, jako osvoboditele otrokyň a obnovitele zlatého věku! ,Ach pohané, ti pohané!' Ti nechápali, jak odhalil chytrý Bastiat a již před ním ještě chytřejší Mac Culloch, nic z politické ekonomie a z křesťanství. Nechápali mimo jiné, že stroj je nejspolehlivější prostředek k prodlužování pracovního dne. Omlouvali možná otroctví jedněch jako prostředek k plnému lidskému rozvoji druhých. Ale k hlásání otroctví mas za tím účelem, aby se několik surových nebo polovzdělaných vyšinulců stalo ,eminent spinners' [vynikajícími přádelníky], ,extensive sausage makers' [velkouzenáři] a ,influential shoe black dealers' [vlivnými obchodníky s leštidlem na obuv], k tomu jim chyběl specificky křesťanský smysl.«[63]
*
Čím více se vyvíjejí stroje a zároveň i zvláštní třída zkušených dělníků pracujících na stroji, tím více přirozeně vzrůstá rychlost, a tedy i námaha neboli intensita práce. Toto zvyšování intensity práce je však možné jen potud, pokud se pracovní den neprodloužil za jistou mez; právě tak na jistém stupni vývoje je zvýšení intensity práce možné jen tehdy, dojde-li k příslušnému zkrácení pracovního dne. Tam, kde jde o práci, jež se den co den pravidelně opakuje, sama příroda velí: Až potud, a dosti.
V prvním období továrního průmyslu šlo prodlužování pracovního dne ruku v ruce se vzrůstem intensity tovární práce. Jakmile si však pobouření dělnické třídy vynutilo zákonné omezení pracovní doby a kapitál ztratil jakoukoli možnost zvyšovat výrobu nadhodnoty prvním způsobem, vrhl se s veškerou energii na to, aby kýženého výsledku dosáhl urychleným rozvíjením strojového systému a větší hospodárností ve výrobním procesu. Metoda výroby relativní nadhodnoty záležela do té doby všeobecně v tom, že dělníci měli vyrobit více zvýšením produktivity práce při vynaložení stejného množství práce a za stejnou dobu. Nyní však jde o to, aby se za stejnou dobu získalo větší množství práce vynaložením většího množství práce. Zkrácení pracovního dne nutí dělníka zvyšovat napětí pracovní síly, »hustěji vyplňovat póry pracovní doby«, t. j. více »kondensovat práci«[64]. Při desetihodinovém pracovním dni musí za hodinu vykonat více než dříve při dvanáctihodinovém pracovním dni. Dodaného časového období bývá vtěsnána větší masa práce.
Uvedli jsme již oba způsoby, jimiž lze dosáhnout tohoto výsledku: větší hospodárnost v pracovním procesu a urychlené rozvíjení strojů: V prvním případě si kapitál metodou placení mezd (zejména úkolovou mzdou, o níž pojednáme ještě později) zabezpečuje, aby dělník v kratší pracovní době přeměňoval v práci více pracovní síly než dříve. Zvyšuje se pravidelnost, rovnoměrnost, pořádek a energie práce. Dokonce i tam, kde kapitál nemohl použit druhého prostředku, zvláště tam, kde nemohl vyždímat z dělníka větší množství práce zvýšením rychlosti hnacího stroje nebo zvětšením počtu strojů, nad nimiž má dělník dozírat, dokonce i tam bylo v tomto směru dosaženo výsledků, jež usvědčovaly všechny dosud uváděné pochybnosti ze lži. Téměř při každém zkrácení pracovní doby továrníci prohlašovali, že práce je v jejich továrnách tak střežena a pozornost jejich dělníků tak vypjata, že by bylo nesmyslné očekávat od jejího zvýšení nějaký značnější výsledek. A sotva bylo zkrácení pracovní doby provedeno, museli továrníci přiznat, že jejich dělníci vykonávají za kratší dobu nejen tolik, ale někdy i více práce než dříve za delší pracovní dobu, a to i se stejnými pracovními prostředky. Stejně je tomu i se zdokonalováním strojů. Kolikrát bylo již prohlašováno, že na dlouhou dobu bylo dosaženo hranice, jíž lze vůbec dosáhnout, a právě tolikrát byla zanedlouho tato hranice opět překročena.
Zvyšování intensity práce dělníků při zkrácení pracovního dne bylo tak značné, že angličtí tovární inspektoři, i když »neúnavně a plným právem velebí příznivé výsledky továrních zákonů z roku 1844 a 1850«[65], přece jen přiznávají, že zkrácení pracovního dne již vyvolalo intensitu práce působící zhoubně na zdraví dělníků.
Ti, kdož se domnívají, že zavedením normálního pracovního dne bude nastolena harmonie mezi kapitálem a prací, jsou v zajetí velkého omylu.
»Není nejmenší pochyby o tom,« říká Marx, »že když zákon jednou provždy znemožňuje kapitálu prodlužovat pracovní den - jeho tendence vynahrazovat si to soustavným zvyšováním stupně intensity práce a přeměňovat každé zdokonalení strojů v prostředek většího vyssávání pracovní síly musí brzy znovu vést k bodu zvratu, kdy se znovu stává nevyhnutelným další zkrácení pracovní doby.«[66]
Tam, kde byl zaveden desetihodinový normální pracovní den, má uvedené úsilí továrníků zanedlouho nutně za následek zavedení osmihodinového pracovního dne.
Tato skutečnost podle našeho názoru svědčí nikoli proti normálnímu pracovnímu dni, nýbrž pro jeho zavedení. Jako každá opravdová sociální reforma vede i normální pracovní den ke svému vlastnímu překonání, je prvkem dalšího rozvoje společnosti, a nikoli její degenerace.